Vidíme realitu takovou, jaká skutečně existuje?

Kognitivní vědec Donald Hoffman se pokouší zodpovědět zásadní otázku: Vnímáme svět takový, jaký opravdu existuje, anebo takový, jaký potřebujeme, aby byl? V této místy šokující přednášce se zamýšlí na tím, jakým způsobem pro nás náš mozek konstruuje realitu.

Miluji velké záhady.

Fascinuje mě největší
nevyřešené tajemství vědy.

Možná proto, že je tak osobní.

Týká se toho, kým jsme

a láká mě to, protože jsem zvědavý.

Je to tahle záhada:

Jaký je vztah mezi mozkem

a vědomým prožitkem,

jakým je například chuť čokolády

nebo dotek sametu?

Tato záhada není vůbec nová.

V roce 1968 napsal Thomas Huxley:

„Skutečnost, že něco tak
úžasného jako stav vědomí

je důsledkem podráždění nervové tkáně,

je stejně nevysvětlitelná,

jako zjevení džina
z Aladinovy lampy.“

Huxley věděl, že mozková aktivita

a vědomé prožitky spolu souvisí,

ale nevěděl proč.

Pro tehdejší vědu to byla záhada.

Ale od Huxleyho dob

se toho vědci o mozkové
aktivitě hodně naučili.

Nicméně vztah mezi mozkovou aktivitou

a vědomými prožitky zůstává stále záhadou.

Proč? Proč jsme učinili tak malý pokrok?

Někteří odborníci si myslí,
že tento problém nedokážeme vyřešit,

protože nám k tomu chybí
nezbytné pojmy a inteligence.

Neočekáváme, že by opice řešily
problémy kvantové mechaniky,

takže ani nemůžeme očekávat,
že náš druh vyřeší tento problém.

Já s tím nesouhlasím.
Jsem optimističtější.

Myslím si, že jsme jenom
přijali mylný předpoklad.

Jakmile to napravíme,
mohli bychom snad problém vyřešit.

Dnes bych vám rád pověděl,
o jaký předpoklad jde,

proč je mylný a jak jej napravit.

Položme si na začátek otázku:

Vidíme realitu takovou, jaká skutečně je?

Otevřu oči a vnímám jev, který mohu popsat

jako červené rajče metr přede mnou.

V důsledku toho začnu věřit,
že v realitě

existuje metr ode mě červené rajče.

Poté zavřu oči a můj vjem
se změní na šedivou plochu,

ale platí pořád, že metr
přede mnou je červené rajče?

Myslím, že ano, ale nemýlím se v tom?

Nemůže se stát, že si špatně
vykládám celou podstatu vnímání?

Své vnímání jsme si už
nejednou špatně vykládali.

Mysleli jsme si, že Země je plochá,
protože tak vypadá.

Pythagoras zjistil, že jsme se pletli.

Poté jsme si mysleli, že Země spočívá
nehybně uprostřed vesmíru,

opět, protože to tak vypadalo.

A zase, Koperník a Galilei zjistili,
že jsme se mýlili.

Galilei si poté kladl otázku, zda si své
vjemy nevykládáme mylně i jinde.

Napsal: „Myslím si,
že chutě, vůně či barvy a vše ostatní

sídlí v našem vědomí.

Tudíž kdybychom odstranili živé bytosti,
všechny tyto vlastnosti by zanikly.“

Jde o ohromující tvrzení.

Nemohl by mít Galilei pravdu?

Nemohlo se stát, že si vjemy
tak špatně vykládáme?

Co nám k tomu může říct moderní věda?

Neurovědci nám říkají,

že zhruba třetina mozkové kůry
zpracovává obraz.

Když otevřete oči
a rozhlédnete se po této místnosti,

zapojí se při tom miliardy neuronů
a biliony synapsí.

Je to vcelku překvapující,

protože o zraku přemýšlíme
maximálně jako o videokameře.

Prostě pořídí snímek reality takové,
jaká skutečně je.

Část zraku jako kamera funguje:

V oku je čočka, která zaostřuje
obraz na jeho zadní stranu,

kde se nachází 130 milionů fotoreceptorů,

takže oko je jako kamera
s rozlišením 130 megapixelů.

To ale nevysvětluje miliardy neuronů

a biliony synapsí,
které se účastní vidění.

K čemu slouží tyto neurony?

Neurovědci nám říkají,
že v reálném čase vytvářejí

všechny ty tvary, předměty, barvy
a pohyby, které vidíme.

Může nám připadat, že prostě
pořizujeme snímky této místnosti,

ale ve skutečnosti si
konstruujeme všechno, co vidíme.

Nekonstruujeme ale celý svět najednou.

Vytváříme jen ty části,
které zrovna potřebujeme.

Existuje k tomu mnoho příkladů,
které dost přesvědčivě ukazují,

že si konstruujeme to, co vidíme.

Ukážu vám dva z nich.

V tomto příkladě vidíme červené terčíky,
z nichž jsou vyříznuty malé kousky,

ale když terčíky trochu pootočíme,

najednou spatříme, jak z obrazovky
vystupuje trojrozměrná krychle.

Obrazovka je ale pochopitelně plochá,

takže trojrozměrná krychle,
kterou vnímáme,

musí být námi vykonstruovaná.

Na tomto dalším příkladě

vidíte svítící modré pruhy
se zřetelně ostrými okraji,

jak se pohybují polem teček.

Ve skutečnosti se tečky nehýbou.

Jediné, co na jednotlivých
snímcích měním, je barva teček,

z modré na černou a z černé na modrou.

Když to ale dělám rychle,

váš zrakový systém vytváří
svítící modré pruhy

se zřetelnými okraji a jejich pohyb.

Tohle jsou jen dva,
ale existuje spousta příkladů,

že to, co vidíme, si konstruujeme.

Neurovědci jdou ale ještě dále.

Říkají, že realitu rekonstruujeme.

Takže když zažívám vjem,
který popisuji jako červené rajče,

je tento vjem jen přesnou rekonstrukcí

vlastností skutečného červeného rajčete,

které by existovalo,
i kdybych se na něj nedíval.

Proč neurovědci tvrdí,
že věci rekonstruujeme

a nikoli, že je jen konstruujeme?

Jako argument se obvykle
používá právě evoluce.

Ti naši předkové, kteří viděli přesněji,

měli konkurenční výhodu oproti těm,
jejichž zrak byl méně přesný,

takže je víc pravděpodobné,
že své geny předali dál.

Jsme potomky těch, kteří viděli přesněji,

takže si můžeme být jistí,
že za normálních okolností

jsou naše vjemy přesné.

Tohle naleznete v běžných učebnicích.

Jedna z učebnic například říká:

„Z evolučního hlediska

je zrak užitečný právě proto,
že je tak přesný.“

Takže podstata spočívá v tom,
že nám přesné vjemy víc vyhovují.

Dávají nám výhodu pro přežití.

Je to ale pravda?

Je tohle správná interpretace
evoluční teorie?

Podívejme se nejprve
na pár příkladů z přírody.

Australský brouk krasec

má ďolíčky, je lesklý a hnědý.

Samičky nelétají.

Samečci létají a pochopitelně
hledají samičky ke spáření.

Jakmile nějakou najdou,
slétnou k ní a spáří se.

V dalekém vnitrozemí žije jiný druh,
Homo sapiens.

Samci tohoto druhu mají obrovský mozek,

který využívají k lovu vychlazeného piva.

(smích)

Když nějaké najdou, hodí ho do sebe

a občas v té pustině
odhodí láhev na zem.

Čirou náhodou
mají tyto láhve ďolíky, jsou lesklé

a mají ten správný odstín hnědé,
aby upoutaly pozornost brouků.

Samečci v celých rojích pokrývají láhve
a snaží se s nimi spářit.

Ztrácejí veškerý zájem o skutečné samičky.

Klasický případ mužského,
který vymění ženskou za láhev.

(smích)

(potlesk)

Druh je téměř na pokraji vyhynutí.

V Austrálii museli změnit láhve,
aby své brouky zachránili.

(smích)

Samečci úspěšně nacházeli
samičky po tisíce, možná miliony let.

Zdálo se, že vidí realitu takovou,
jaká je, ale zjevně tomu tak není.

Evoluce jim poskytla zkratku.

Samička je cokoli, co má ďolíky,
co je lesklé a hnědé.

A čím je to větší, tím líp.

(smích)

I když brouk zleze celou láhev,
nedokáže přijít na svůj omyl.

Teď samozřejmě můžete říct,
že brouci jsou příliš jednoduchá stvoření,

což určitě neplatí u savců.

Savci se ošálit nenechají.

No, nebudu to radši rozvádět,
ale asi mě chápete.

(smích)

Takže tady nám vyvstává
důležitá technická otázka:

Skutečně upřednostňuje přirozený výběr
vidění reality takové, jaká je?

Naštěstí se nemusíte hlásit a hádat.

Evoluce je matematicky přesná teorie.

Můžeme použít rovnice,
kterými si to ověříme.

Můžeme nechat různé organismy
soupeřit v umělém světě

a uvidíme, který přežije a bude prospívat,
čí smyslové systémy budou lepší.

Klíčovým pojmem v těchto
rovnicích je prospěšnost.

Vezměte si tento steak:

Čím je tento steak prospěšný zvířatům?

Hladovému lvu, hledajícímu něco
k snědku, steak zlepší kondici.

Sytému lvu, který se chce pářit,
kondici nezlepší.

A králíkovi, ať je v jakémkoli stavu,
také není prospěšný.

Takže prospěch závisí nejen
na realitě, takové, jaká je,

ale také na samotných organismech,
jejich stavu a jednání.

Prospěšnost není to samé
jako samotná realita

a je to prospěšnost,
nikoli samotná realita,

co je středobodem rovnic evoluce.

V mé laboratoři

jsme už spustili stovky tisíc
simulací evolučních her

se spoustou různých,
náhodně vybraných světů

a organismů, které tam soupeří o zdroje.

Některé organismy vidí úplnou realitu,

jiné pouze některé její části

a některé nevidí z reality nic,

vnímají jen prospěšnost.

A kdo vítězí?

Nerad vám kazím radost, ale schopnost
vnímat realitu vede k vymírání.

V téměř každé simulaci,

organismy, které nevidí realitu

a umí vnímat jen prospěšnost,

donutí k vyhynutí všechny organismy,
které realitu vnímají.

Takže to podstatné je,
že evoluce neupřednostňuje opravdové,

chcete-li přesné vnímání.

Takové vnímání reality vede k vymírání.

Je to ohromující.

Jak je možné, že přesné vidění světa

pro nás není výhodou pro přežití?

Je to úplně jinak, než bychom očekávali.

Ale vzpomeňte si na brouka krasce.

Tito brouci přežili tisíce,
možná miliony let

pomocí jednoduchých triků a zkratek.

Evoluční rovnice nám říkají,

že všechny organismy, včetně nás,
jsou na stejné lodi jako krasci.

Nevidíme realitu takovou, jaká je,

naše jednání formují triky a zkratky,
které nám pomáhají přežívat.

Ale i tak

potřebujeme s intuicí pomáhat.

Jak může být nevnímání
skutečné reality tak užitečné?

Naštěstí si můžeme pomoci
vhodnou metaforou:

pracovní plochou
na vašich počítačích.

Vezměte si tu modrou ikonu TEDu
s přednáškou, kterou máte rozepsanou.

Ikona je modrá a obdélníková

a nachází se v pravém dolním
rohu pracovní plochy.

Znamená to snad, že i samotný
textový soubor v počítači je modrý,

obdélníkový a na pravé spodní
straně počítače?

Samozřejmě, že ne.

Kdokoli by si to myslel,
vykládal by si špatně smysl rozhraní.

Plocha tu není k tomu,
aby ukazovala realitu v počítači.

Je tu naopak proto, aby skutečnost skryla.

Nezajímají vás diody a rezistory
a všechny ty megabyty programů.

Pokud byste se tím museli zabývat,
nikdy byste nenapsali text

nebo neupravili své fotky.

Takže myšlenka spočívá v tom,
že nám evoluce dala rozhraní,

které skrývá skutečnost
a navádí k adaptivnímu chování.

Prostor a čas, jak je právě teď vnímáte,

jsou vaší pracovní plochou.

Fyzické předměty jsou
jednoduše ikonami na této ploše.

Každého hned napadne námitka.

Hoffmane, když si myslíš, že vlak,
který se blíží rychlostí 320 km/h,

je jen ikona na ploše,

proč si před něj nestoupneš?

Až bude po tobě a tvé teorii,

budeme vědět, že vlak je
něco víc než jen ikona.

No, já bych si nestoupl před vlak
ze stejného důvodu,

kvůli kterému jen tak nepřetáhnu
tuhle ikonu do koše,

ne proto, že bych ji bral tak doslovně ‒

soubor doopravdy není
modrý a obdélníkový ‒

ale protože ji beru vážně.

Mohl bych přijít o týdny práce.

Podobně nás evoluce formovala

při vnímání symbolů, které jsou
navrženy tak, aby nás udržovaly naživu.

Měli bychom je raději brát vážně.

Vidíš-li hada, nezvedej ho.

Vidíš-li útes, neskákej z něj.

Jsou navrženy tak, aby nás chránily,
takže bychom je měli brát vážně.

Neznamená to ale,
že bychom je měli brát doslova.

To by byla logická chyba.

Další námitka:
Vždyť nejde o nic opravdu nového.

Fyzikové nám už dlouhou dobu říkají,
že kov vlaku působí pevně,

ale z větší části je to prázdný prostor
s drobounkými částicemi svištícími kolem.

Nejde o nic nového.

No, ne tak úplně.

Je to jako bych řekl, že vím,
že ta modrá ikona na ploše

nepředstavuje realitu v počítači,

ale když vytáhnu starou dobrou lupu
a podívám se hodně zblízka,

uvidím malé pixely

a ty počítačovou realitou jsou.

No, ne tak docela, stále jsme na ploše
a o to právě jde.

Ty mikroskopické částice pořád
existují v prostoru a čase:

stále jsou částí uživatelského rozhraní.

Takže já tvrdím něco mnohem
radikálnějšího než fyzikové.

Nakonec můžete namítnout,

podívej, my ten vlak všichni vidíme,

proto si ho nikdo z nás nekonstruuje.

Ale vzpomeňte si na tento příklad.

V tomto příkladě všichni vidíme krychli,

ale obrazovka je přitom plochá,

takže krychle, kterou vidíte,
je krychlí, kterou si konstruujete.

Všichni vidíme krychli,

protože všichni, každý z nás,
si konstruuje krychli, kterou vidíme.

To samé platí i o vlaku.

Všichni vidíme vlak, protože každý
vidí vlak, který si vykonstruoval.

A to samé platí
o všech hmotných předmětech.

Máme tendenci si myslet, že naše vnímání
je jako okno do reality, jaká existuje.

Evoluční teorie nám říká,

že je to nesprávná interpretace
našeho vnímání.

Realita je spíše jako 3D pracovní plocha,

která je navržena tak,
aby skryla složitost skutečného světa

a vedla k adaptivnímu chování.

Prostor, jak jej vnímáte,
je vaší pracovní plochou,

hmotné předměty jsou jen ikonami
na této pracovní ploše.

Domnívali jsme se, že Země je plochá,
protože tak vypadá.

Pak jsme si zase mysleli,
že Země je nehybným středem reality,

protože tak vypadá.

Pletli jsme se.

Špatně jsme si vykládali naše vnímání.

Teď věříme, že prostoročas a předměty

jsou povahou reality, jaká existuje.

Evoluční teorie nám říká,
že už se zase mýlíme.

Špatně si vykládáme obsah
našeho smyslového vnímání.

Je tu něco, co existuje,
když se právě nedíváte,

ale není to prostoročas
ani hmotné předměty.

Je pro nás těžké opustit
koncepci prostoročasu a předmětů,

stejně jako je pro krasce
obtížné nechat být láhev.

Proč? Protože jsme slepí
vůči naší vlastní slepotě.

Oproti broukovi ale máme výhodu:
naši vědu a techniku.

Ve snaze rozpoznat něco
objektivem dalekohledu jsme objevili,

že Země není nehybným středem reality.

A nahlížením skrze objektiv
evoluční teorie jsme zjistili,

že prostoročas a předměty
nejsou přirozenou vlastností reality.

Když vnímám vjem,

který popisuji jako červené rajče,
interaguji s realitou,

ale realita není červeným rajčetem
a vůbec ani nevypadá jako červené rajče.

Podobně, když vnímám prožitek,
který popisuji jako lva nebo steak,

interaguji s realitou,
ale lev ani steak nejsou realitou.

A v tom to vězí:

kdykoli zažívám smyslový vjem,
který popisuji jako mozek nebo neurony,

interaguji s realitou,
ale mozek ani neurony nejsou realitou

a realita vůbec nevypadá
jako mozek nebo neurony.

A tato realita, ať už je to cokoli,

je skutečným zdrojem
příčiny a následku ve světě.

Nikoli mozky nebo neurony.

Mozky nebo neurony nemohou
vůbec působit kauzálně.

Nezpůsobují žádný z našich
smyslových vjemů,

neovlivňují naše chování.

Mozky a neurony jsou druhově
specifické symboly, zkratky.

Co to znamená pro záhadu vědomí?

Otevírá to nové možnosti.

Například:

Je možné, že realita je nějaký obří stroj,

který způsobuje naše vědomé prožitky.

Pochybuji o tom,
ale stojí to za prozkoumání.

Možná, že realita je obrovská,
interagující síť vědomých činitelů,

jednoduchých i složitých, která způsobuje
jejich vzájemné vědomé zážitky.

Tohle není tak šílená myšlenka,
jak se může zdát, aktuálně ji zkoumám.

Zde je pointa:

Jakmile jednou opustíme silně intuitivní,

ale silně mylný předpoklad
o povaze reality,

otevřou se před námi nové cesty k tomu,
jak přemýšlet o největší záhadě života.

Vsadím se, že se realita
ukáže být mnohem úžasnější

a překvapivější,
než jsme si kdy představovali.

Evoluční teorie nám předkládá
nejvýznamější výzvu:

výzvu rozpoznat, že naše vnímání
nesouvisí s viděním pravdy,

ale jde o to mít děti.

A mimochodem, i tento TED
se odehrává jen ve vaší hlavě.

Děkuji mnohokrát.

(potlesk)

Chris Anderson:
Pokud to tam jste skutečně vy, děkuji vám.

Jde mi z toho hlava kolem.

Nejdřív ze všeho z toho možná
někteří upadnou do hluboké deprese

při pomyšlení na to,
že evoluce neupřednotňuje realitu.

Chci říct, jestli to nepodkopává
veškeré naše úsilí,

všechnu naši způsobilost myslet si,
že známe pravdu,

možná, dokonce i tu vaši teorii,
jestli tím myslíte tohle.

Donald Hoffman:
No, tohle nám nebrání být úspěšní ve vědě.

Máme jen jednu teorii,
která se ukázala být chybnou,

totiž že vnímání vypadá jako realita
a realita vypadá jako to, co vnímáme.

Tato teorie se ukazuje být chybnou.
Fajn, zahoďme ji.

To nám nijak nebrání v postulování
jakýchkoli jiných teorií o povaze reality,

jde vlastně jen o pokrok v tom,
že jsme poznali jednu z mylných teorií.

Věda pokračuje normálně dál.
Zde žádný problém není.

CA: Takže myslíte, že je to možné.

(smích)

To je skvělé, ale zdá se mi, že tvrdíte,
že je možné, aby vás evoluce

i v tomto případě dovedla k řešení.

DH: Ano. To je velice dobrý postřeh.

Simulace evolučních her, které jsem
předváděl, se týkaly výhradně vnímání

a ukazují nám,
že naše vnímání bylo formováno tak,

aby neukazovalo pravou realitu,

ale to neznamená, že s naší logikou
nebo matematikou je to stejné.

Takové simulace jsme ještě nedělali,
ale vsadím se, že bychom zjistili,

že existuje nějaký druh selekčního tlaku
na naši logiku a matematiku,

aby přinejmenším směřovaly k pravdě.

Jste-li na tom jako já,
připadne vám matika a logika těžká.

Ještě to úplně nechápeme,
ale minimálně evoluční tlaky

ne vždy odpovídají
přesným závěrům matiky a logiky.

Myslím, že zjistíme, že musíme
probádat každou kognitivní schopnost

jednu po druhé a zjistit,
co s nimi evoluce dělá.

To, co je pravda o vnímání,
nemusí být pravda o matice a logice.

CA: Myslím si, že navrhujete
jakousi moderní obdobu interpretace světa,

jakou měl biskup Berkeley:

vědomí je příčinou existence hmoty,
nikoli obráceně.

DH: Berkeleyho učení
je něco trochu jiného.

Berkeley si to myslel,
protože byl deista a domníval se,

že definitivní příčinou reality je Bůh.

Já ale nepotřebuji zacházet
tak daleko jako Berkeley,

takže jde o úplně něco jiného.

Nazývám to vědomým realismem.
Vlastně jde o velmi odlišný přístup.

CA: Done, mohl bych si s vámi povídat
celé hodiny a doufám, že k tomu dojde.

CA: Děkuji za vše.
DH: Děkuji.