Miluji velké záhady. Fascinuje mě největší nevyřešené tajemství vědy. Možná proto, že je tak osobní. Týká se toho, kým jsme a láká mě to, protože jsem zvědavý. Je to tahle záhada: Jaký je vztah mezi mozkem a vědomým prožitkem, jakým je například chuť čokolády nebo dotek sametu? Tato záhada není vůbec nová. V roce 1968 napsal Thomas Huxley: „Skutečnost, že něco tak úžasného jako stav vědomí je důsledkem podráždění nervové tkáně, je stejně nevysvětlitelná, jako zjevení džina z Aladinovy lampy.“ Huxley věděl, že mozková aktivita a vědomé prožitky spolu souvisí, ale nevěděl proč. Pro tehdejší vědu to byla záhada. Ale od Huxleyho dob se toho vědci o mozkové aktivitě hodně naučili. Nicméně vztah mezi mozkovou aktivitou a vědomými prožitky zůstává stále záhadou. Proč? Proč jsme učinili tak malý pokrok? Někteří odborníci si myslí, že tento problém nedokážeme vyřešit, protože nám k tomu chybí nezbytné pojmy a inteligence. Neočekáváme, že by opice řešily problémy kvantové mechaniky, takže ani nemůžeme očekávat, že náš druh vyřeší tento problém. Já s tím nesouhlasím. Jsem optimističtější. Myslím si, že jsme jenom přijali mylný předpoklad. Jakmile to napravíme, mohli bychom snad problém vyřešit. Dnes bych vám rád pověděl, o jaký předpoklad jde, proč je mylný a jak jej napravit. Položme si na začátek otázku: Vidíme realitu takovou, jaká skutečně je? Otevřu oči a vnímám jev, který mohu popsat jako červené rajče metr přede mnou. V důsledku toho začnu věřit, že v realitě existuje metr ode mě červené rajče. Poté zavřu oči a můj vjem se změní na šedivou plochu, ale platí pořád, že metr přede mnou je červené rajče? Myslím, že ano, ale nemýlím se v tom? Nemůže se stát, že si špatně vykládám celou podstatu vnímání? Své vnímání jsme si už nejednou špatně vykládali. Mysleli jsme si, že Země je plochá, protože tak vypadá. Pythagoras zjistil, že jsme se pletli. Poté jsme si mysleli, že Země spočívá nehybně uprostřed vesmíru, opět, protože to tak vypadalo. A zase, Koperník a Galilei zjistili, že jsme se mýlili. Galilei si poté kladl otázku, zda si své vjemy nevykládáme mylně i jinde. Napsal: „Myslím si, že chutě, vůně či barvy a vše ostatní sídlí v našem vědomí. Tudíž kdybychom odstranili živé bytosti, všechny tyto vlastnosti by zanikly.“ Jde o ohromující tvrzení. Nemohl by mít Galilei pravdu? Nemohlo se stát, že si vjemy tak špatně vykládáme? Co nám k tomu může říct moderní věda? Neurovědci nám říkají, že zhruba třetina mozkové kůry zpracovává obraz. Když otevřete oči a rozhlédnete se po této místnosti, zapojí se při tom miliardy neuronů a biliony synapsí. Je to vcelku překvapující, protože o zraku přemýšlíme maximálně jako o videokameře. Prostě pořídí snímek reality takové, jaká skutečně je. Část zraku jako kamera funguje: V oku je čočka, která zaostřuje obraz na jeho zadní stranu, kde se nachází 130 milionů fotoreceptorů, takže oko je jako kamera s rozlišením 130 megapixelů. To ale nevysvětluje miliardy neuronů a biliony synapsí, které se účastní vidění. K čemu slouží tyto neurony? Neurovědci nám říkají, že v reálném čase vytvářejí všechny ty tvary, předměty, barvy a pohyby, které vidíme. Může nám připadat, že prostě pořizujeme snímky této místnosti, ale ve skutečnosti si konstruujeme všechno, co vidíme. Nekonstruujeme ale celý svět najednou. Vytváříme jen ty části, které zrovna potřebujeme. Existuje k tomu mnoho příkladů, které dost přesvědčivě ukazují, že si konstruujeme to, co vidíme. Ukážu vám dva z nich. V tomto příkladě vidíme červené terčíky, z nichž jsou vyříznuty malé kousky, ale když terčíky trochu pootočíme, najednou spatříme, jak z obrazovky vystupuje trojrozměrná krychle. Obrazovka je ale pochopitelně plochá, takže trojrozměrná krychle, kterou vnímáme, musí být námi vykonstruovaná. Na tomto dalším příkladě vidíte svítící modré pruhy se zřetelně ostrými okraji, jak se pohybují polem teček. Ve skutečnosti se tečky nehýbou. Jediné, co na jednotlivých snímcích měním, je barva teček, z modré na černou a z černé na modrou. Když to ale dělám rychle, váš zrakový systém vytváří svítící modré pruhy se zřetelnými okraji a jejich pohyb. Tohle jsou jen dva, ale existuje spousta příkladů, že to, co vidíme, si konstruujeme. Neurovědci jdou ale ještě dále. Říkají, že realitu rekonstruujeme. Takže když zažívám vjem, který popisuji jako červené rajče, je tento vjem jen přesnou rekonstrukcí vlastností skutečného červeného rajčete, které by existovalo, i kdybych se na něj nedíval. Proč neurovědci tvrdí, že věci rekonstruujeme a nikoli, že je jen konstruujeme? Jako argument se obvykle používá právě evoluce. Ti naši předkové, kteří viděli přesněji, měli konkurenční výhodu oproti těm, jejichž zrak byl méně přesný, takže je víc pravděpodobné, že své geny předali dál. Jsme potomky těch, kteří viděli přesněji, takže si můžeme být jistí, že za normálních okolností jsou naše vjemy přesné. Tohle naleznete v běžných učebnicích. Jedna z učebnic například říká: „Z evolučního hlediska je zrak užitečný právě proto, že je tak přesný.“ Takže podstata spočívá v tom, že nám přesné vjemy víc vyhovují. Dávají nám výhodu pro přežití. Je to ale pravda? Je tohle správná interpretace evoluční teorie? Podívejme se nejprve na pár příkladů z přírody. Australský brouk krasec má ďolíčky, je lesklý a hnědý. Samičky nelétají. Samečci létají a pochopitelně hledají samičky ke spáření. Jakmile nějakou najdou, slétnou k ní a spáří se. V dalekém vnitrozemí žije jiný druh, Homo sapiens. Samci tohoto druhu mají obrovský mozek, který využívají k lovu vychlazeného piva. (smích) Když nějaké najdou, hodí ho do sebe a občas v té pustině odhodí láhev na zem. Čirou náhodou mají tyto láhve ďolíky, jsou lesklé a mají ten správný odstín hnědé, aby upoutaly pozornost brouků. Samečci v celých rojích pokrývají láhve a snaží se s nimi spářit. Ztrácejí veškerý zájem o skutečné samičky. Klasický případ mužského, který vymění ženskou za láhev. (smích) (potlesk) Druh je téměř na pokraji vyhynutí. V Austrálii museli změnit láhve, aby své brouky zachránili. (smích) Samečci úspěšně nacházeli samičky po tisíce, možná miliony let. Zdálo se, že vidí realitu takovou, jaká je, ale zjevně tomu tak není. Evoluce jim poskytla zkratku. Samička je cokoli, co má ďolíky, co je lesklé a hnědé. A čím je to větší, tím líp. (smích) I když brouk zleze celou láhev, nedokáže přijít na svůj omyl. Teď samozřejmě můžete říct, že brouci jsou příliš jednoduchá stvoření, což určitě neplatí u savců. Savci se ošálit nenechají. No, nebudu to radši rozvádět, ale asi mě chápete. (smích) Takže tady nám vyvstává důležitá technická otázka: Skutečně upřednostňuje přirozený výběr vidění reality takové, jaká je? Naštěstí se nemusíte hlásit a hádat. Evoluce je matematicky přesná teorie. Můžeme použít rovnice, kterými si to ověříme. Můžeme nechat různé organismy soupeřit v umělém světě a uvidíme, který přežije a bude prospívat, čí smyslové systémy budou lepší. Klíčovým pojmem v těchto rovnicích je prospěšnost. Vezměte si tento steak: Čím je tento steak prospěšný zvířatům? Hladovému lvu, hledajícímu něco k snědku, steak zlepší kondici. Sytému lvu, který se chce pářit, kondici nezlepší. A králíkovi, ať je v jakémkoli stavu, také není prospěšný. Takže prospěch závisí nejen na realitě, takové, jaká je, ale také na samotných organismech, jejich stavu a jednání. Prospěšnost není to samé jako samotná realita a je to prospěšnost, nikoli samotná realita, co je středobodem rovnic evoluce. V mé laboratoři jsme už spustili stovky tisíc simulací evolučních her se spoustou různých, náhodně vybraných světů a organismů, které tam soupeří o zdroje. Některé organismy vidí úplnou realitu, jiné pouze některé její části a některé nevidí z reality nic, vnímají jen prospěšnost. A kdo vítězí? Nerad vám kazím radost, ale schopnost vnímat realitu vede k vymírání. V téměř každé simulaci, organismy, které nevidí realitu a umí vnímat jen prospěšnost, donutí k vyhynutí všechny organismy, které realitu vnímají. Takže to podstatné je, že evoluce neupřednostňuje opravdové, chcete-li přesné vnímání. Takové vnímání reality vede k vymírání. Je to ohromující. Jak je možné, že přesné vidění světa pro nás není výhodou pro přežití? Je to úplně jinak, než bychom očekávali. Ale vzpomeňte si na brouka krasce. Tito brouci přežili tisíce, možná miliony let pomocí jednoduchých triků a zkratek. Evoluční rovnice nám říkají, že všechny organismy, včetně nás, jsou na stejné lodi jako krasci. Nevidíme realitu takovou, jaká je, naše jednání formují triky a zkratky, které nám pomáhají přežívat. Ale i tak potřebujeme s intuicí pomáhat. Jak může být nevnímání skutečné reality tak užitečné? Naštěstí si můžeme pomoci vhodnou metaforou: pracovní plochou na vašich počítačích. Vezměte si tu modrou ikonu TEDu s přednáškou, kterou máte rozepsanou. Ikona je modrá a obdélníková a nachází se v pravém dolním rohu pracovní plochy. Znamená to snad, že i samotný textový soubor v počítači je modrý, obdélníkový a na pravé spodní straně počítače? Samozřejmě, že ne. Kdokoli by si to myslel, vykládal by si špatně smysl rozhraní. Plocha tu není k tomu, aby ukazovala realitu v počítači. Je tu naopak proto, aby skutečnost skryla. Nezajímají vás diody a rezistory a všechny ty megabyty programů. Pokud byste se tím museli zabývat, nikdy byste nenapsali text nebo neupravili své fotky. Takže myšlenka spočívá v tom, že nám evoluce dala rozhraní, které skrývá skutečnost a navádí k adaptivnímu chování. Prostor a čas, jak je právě teď vnímáte, jsou vaší pracovní plochou. Fyzické předměty jsou jednoduše ikonami na této ploše. Každého hned napadne námitka. Hoffmane, když si myslíš, že vlak, který se blíží rychlostí 320 km/h, je jen ikona na ploše, proč si před něj nestoupneš? Až bude po tobě a tvé teorii, budeme vědět, že vlak je něco víc než jen ikona. No, já bych si nestoupl před vlak ze stejného důvodu, kvůli kterému jen tak nepřetáhnu tuhle ikonu do koše, ne proto, že bych ji bral tak doslovně ‒ soubor doopravdy není modrý a obdélníkový ‒ ale protože ji beru vážně. Mohl bych přijít o týdny práce. Podobně nás evoluce formovala při vnímání symbolů, které jsou navrženy tak, aby nás udržovaly naživu. Měli bychom je raději brát vážně. Vidíš-li hada, nezvedej ho. Vidíš-li útes, neskákej z něj. Jsou navrženy tak, aby nás chránily, takže bychom je měli brát vážně. Neznamená to ale, že bychom je měli brát doslova. To by byla logická chyba. Další námitka: Vždyť nejde o nic opravdu nového. Fyzikové nám už dlouhou dobu říkají, že kov vlaku působí pevně, ale z větší části je to prázdný prostor s drobounkými částicemi svištícími kolem. Nejde o nic nového. No, ne tak úplně. Je to jako bych řekl, že vím, že ta modrá ikona na ploše nepředstavuje realitu v počítači, ale když vytáhnu starou dobrou lupu a podívám se hodně zblízka, uvidím malé pixely a ty počítačovou realitou jsou. No, ne tak docela, stále jsme na ploše a o to právě jde. Ty mikroskopické částice pořád existují v prostoru a čase: stále jsou částí uživatelského rozhraní. Takže já tvrdím něco mnohem radikálnějšího než fyzikové. Nakonec můžete namítnout, podívej, my ten vlak všichni vidíme, proto si ho nikdo z nás nekonstruuje. Ale vzpomeňte si na tento příklad. V tomto příkladě všichni vidíme krychli, ale obrazovka je přitom plochá, takže krychle, kterou vidíte, je krychlí, kterou si konstruujete. Všichni vidíme krychli, protože všichni, každý z nás, si konstruuje krychli, kterou vidíme. To samé platí i o vlaku. Všichni vidíme vlak, protože každý vidí vlak, který si vykonstruoval. A to samé platí o všech hmotných předmětech. Máme tendenci si myslet, že naše vnímání je jako okno do reality, jaká existuje. Evoluční teorie nám říká, že je to nesprávná interpretace našeho vnímání. Realita je spíše jako 3D pracovní plocha, která je navržena tak, aby skryla složitost skutečného světa a vedla k adaptivnímu chování. Prostor, jak jej vnímáte, je vaší pracovní plochou, hmotné předměty jsou jen ikonami na této pracovní ploše. Domnívali jsme se, že Země je plochá, protože tak vypadá. Pak jsme si zase mysleli, že Země je nehybným středem reality, protože tak vypadá. Pletli jsme se. Špatně jsme si vykládali naše vnímání. Teď věříme, že prostoročas a předměty jsou povahou reality, jaká existuje. Evoluční teorie nám říká, že už se zase mýlíme. Špatně si vykládáme obsah našeho smyslového vnímání. Je tu něco, co existuje, když se právě nedíváte, ale není to prostoročas ani hmotné předměty. Je pro nás těžké opustit koncepci prostoročasu a předmětů, stejně jako je pro krasce obtížné nechat být láhev. Proč? Protože jsme slepí vůči naší vlastní slepotě. Oproti broukovi ale máme výhodu: naši vědu a techniku. Ve snaze rozpoznat něco objektivem dalekohledu jsme objevili, že Země není nehybným středem reality. A nahlížením skrze objektiv evoluční teorie jsme zjistili, že prostoročas a předměty nejsou přirozenou vlastností reality. Když vnímám vjem, který popisuji jako červené rajče, interaguji s realitou, ale realita není červeným rajčetem a vůbec ani nevypadá jako červené rajče. Podobně, když vnímám prožitek, který popisuji jako lva nebo steak, interaguji s realitou, ale lev ani steak nejsou realitou. A v tom to vězí: kdykoli zažívám smyslový vjem, který popisuji jako mozek nebo neurony, interaguji s realitou, ale mozek ani neurony nejsou realitou a realita vůbec nevypadá jako mozek nebo neurony. A tato realita, ať už je to cokoli, je skutečným zdrojem příčiny a následku ve světě. Nikoli mozky nebo neurony. Mozky nebo neurony nemohou vůbec působit kauzálně. Nezpůsobují žádný z našich smyslových vjemů, neovlivňují naše chování. Mozky a neurony jsou druhově specifické symboly, zkratky. Co to znamená pro záhadu vědomí? Otevírá to nové možnosti. Například: Je možné, že realita je nějaký obří stroj, který způsobuje naše vědomé prožitky. Pochybuji o tom, ale stojí to za prozkoumání. Možná, že realita je obrovská, interagující síť vědomých činitelů, jednoduchých i složitých, která způsobuje jejich vzájemné vědomé zážitky. Tohle není tak šílená myšlenka, jak se může zdát, aktuálně ji zkoumám. Zde je pointa: Jakmile jednou opustíme silně intuitivní, ale silně mylný předpoklad o povaze reality, otevřou se před námi nové cesty k tomu, jak přemýšlet o největší záhadě života. Vsadím se, že se realita ukáže být mnohem úžasnější a překvapivější, než jsme si kdy představovali. Evoluční teorie nám předkládá nejvýznamější výzvu: výzvu rozpoznat, že naše vnímání nesouvisí s viděním pravdy, ale jde o to mít děti. A mimochodem, i tento TED se odehrává jen ve vaší hlavě. Děkuji mnohokrát. (potlesk) Chris Anderson: Pokud to tam jste skutečně vy, děkuji vám. Jde mi z toho hlava kolem. Nejdřív ze všeho z toho možná někteří upadnou do hluboké deprese při pomyšlení na to, že evoluce neupřednotňuje realitu. Chci říct, jestli to nepodkopává veškeré naše úsilí, všechnu naši způsobilost myslet si, že známe pravdu, možná, dokonce i tu vaši teorii, jestli tím myslíte tohle. Donald Hoffman: No, tohle nám nebrání být úspěšní ve vědě. Máme jen jednu teorii, která se ukázala být chybnou, totiž že vnímání vypadá jako realita a realita vypadá jako to, co vnímáme. Tato teorie se ukazuje být chybnou. Fajn, zahoďme ji. To nám nijak nebrání v postulování jakýchkoli jiných teorií o povaze reality, jde vlastně jen o pokrok v tom, že jsme poznali jednu z mylných teorií. Věda pokračuje normálně dál. Zde žádný problém není. CA: Takže myslíte, že je to možné. (smích) To je skvělé, ale zdá se mi, že tvrdíte, že je možné, aby vás evoluce i v tomto případě dovedla k řešení. DH: Ano. To je velice dobrý postřeh. Simulace evolučních her, které jsem předváděl, se týkaly výhradně vnímání a ukazují nám, že naše vnímání bylo formováno tak, aby neukazovalo pravou realitu, ale to neznamená, že s naší logikou nebo matematikou je to stejné. Takové simulace jsme ještě nedělali, ale vsadím se, že bychom zjistili, že existuje nějaký druh selekčního tlaku na naši logiku a matematiku, aby přinejmenším směřovaly k pravdě. Jste-li na tom jako já, připadne vám matika a logika těžká. Ještě to úplně nechápeme, ale minimálně evoluční tlaky ne vždy odpovídají přesným závěrům matiky a logiky. Myslím, že zjistíme, že musíme probádat každou kognitivní schopnost jednu po druhé a zjistit, co s nimi evoluce dělá. To, co je pravda o vnímání, nemusí být pravda o matice a logice. CA: Myslím si, že navrhujete jakousi moderní obdobu interpretace světa, jakou měl biskup Berkeley: vědomí je příčinou existence hmoty, nikoli obráceně. DH: Berkeleyho učení je něco trochu jiného. Berkeley si to myslel, protože byl deista a domníval se, že definitivní příčinou reality je Bůh. Já ale nepotřebuji zacházet tak daleko jako Berkeley, takže jde o úplně něco jiného. Nazývám to vědomým realismem. Vlastně jde o velmi odlišný přístup. CA: Done, mohl bych si s vámi povídat celé hodiny a doufám, že k tomu dojde. CA: Děkuji za vše. DH: Děkuji.