Co jsme se naučili z výstředního sexuálního života hmyzu

Marlene Zuková s potěšením a odhodláním studuje hmyz. V téhle poučné a vtipné přednášce mluví o tom, jak je hmyz skutečně senzační — a nejen kvůli tomu, jakými kreativními způsoby provozuje sex.

Lidé se více bojí hmyzu než umírání.

(Smích)

Alespoň to tvrdí
„Kniha žebříčků“ z roku 1973,

která byla předchůdcem

všech těch dnešních
internetových „nej“ seznamů.

Jediné, co předčilo šestinohé příšerky,

byl strach z výšek a strach
z vystupování na veřejnosti.

A řekla bych, že kdybychom
započítali i pavouky,

skončila by tato kombinace
suverénně na prvním místě.

Já mezi tyto lidi nepatřím.

Hmyz zbožňuju.

Připadá mi zajímavý a krásný

a někdy i roztomilý.

(Smích)

A nejsem jediná.

Po celá staletí se někteří lidé
s tím největším vědeckým intelektem,

od Charlese Darwina po E. O. Wilsona,

inspirovali studiem intelektu
těch nejmenších na Zemi.

Proč?

Co nás ke hmyzu stále táhne?

Částečně jsou to samozřejmě
ta obrovská čísla s hmyzem spojovaná.

Je nejpočetnější
živočišnou třídou na Zemi.

Ani nevíme, kolik nejrůznějších
druhů hmyzu existuje,

protože se pořád objevují nové a nové.

Je jich přinejmenším milion,
ale možná až deset milionů.

Kdybychom chtěli mít kalendář
na každý měsíc s jiným druhem,

pokryli bychom 80 000 let
a nemuseli žádný druh opakovat.

(Smích)

Co vy na to, pandy a koťátka?!

(Smích)

Ale vážně, hmyz je pro nás nezbytný.

Potřebujeme jej.

Odhadem za každé jedno
ze tří soust jídla

vděčíme opylovačům.

Vědci využívají hmyzu k zásadním objevům

týkajících se všeho od struktury
našeho nervového systému

až po geny a DNA.

Co mám ale na hmyzu nejraději je to,

co nám může říct
o našem vlastním chování.

Vypadá to, jako by hmyz dělal
všechno to, co dělají lidé.

Setkávají se, páří se,
bojují, rozcházejí se.

A všechno to vypadá
jako láska nebo nenávist.

To, co je pohání,
je ale ve skutečnosti něco jiného,

a právě ten rozdíl
může být velmi poučný.

Ze všeho nejvíc se to týká oblasti,

která nás tolik pohlcuje — sexu.

Trvám na tom a myslím,
že tohle možná překvapivé tvrzení

umím obhájit.

Myslím si, že hmyzí sex
je zajímavější než ten lidský.

(Smích)

A jeho bezbřehá různorodost,
kterou můžeme pozorovat,

nás nutí zpochybňovat některé
naše vlastní domněnky o tom,

co to znamená být mužem nebo ženou.

Tak například,

mnoho druhů hmyzu k reprodukci
sex vůbec nepotřebuje.

Samičky mšicí umí vytvářet svoje
malinkaté klony, aniž by se musely pářit.

Panenské početí, a máte to.
Přímo na vašich růžích.

(Smích)

A když už u nich k sexu dochází,

je i jejich sperma mnohem
zajímavější než to lidské.

Existují octomilky,

jejichž sperma je delší
než celé samečkovo tělo.

Což je důležité, protože ti samečci
svým spermatem soupeří.

Hmyzí samci často soupeří i zbraněmi,
například tihle brouci svými rohy.

Při páření je ale běžné,
že soupeří pomocí svého spermatu.

Vážky a šídla mají penisy,
které tak trochu připomínají švýcaráky,

se vším tím vysunutým vybavením.

(Smích)

Používají tyhle impozantní nástroje
připomínající lžíce,

aby ze samičky vyjmuli sperma partnerů,
se kterými se pářila předtím.

(Smích)

Jaké ponaučení si z toho můžeme odnést my?

(Smích)

Máte pravdu, nejde tak úplně o to
je napodobovat

nebo si z nich brát příklad.

Což je v tomto případě možná dobře.

A zmínila jsem už hojně rozšířený,
hmyzí sexuální kanibalismus?

Takže ne, o to opravdu nejde.

Myslím si ale, že hmyz porušuje

mnohá pravidla o sexuálních rolích,
kterými se my lidé řídíme.

Lidé si myslí, že představu muže a ženy,
která připomíná sitkom z padesátých let,

nám diktuje příroda.

Že muži musí být vždy
agresivní a dominantní

a ženy pasivní a zdrženlivé.

Tak to ale není.

Vezměte si například sarančata,

která jsou příbuznými cvrčků
a lučních koníků.

Samečci jsou velmi vybíraví,

protože při páření předávají
samičce nejen své sperma,

ale i něco, co by se dalo
nazvat svatebním darem.

Na těchto fotografiích vidíte
dvě pařící se sarančata.

Sameček je vždy ten vpravo

a ten mečovitý výběžek je
samičí orgán na kladení vajíček.

Ta bílá kulička je sperma,

ta zelená je ten svatební dar,

který sameček vyrábí z vlastního těla,

což je nesmírně nákladné.

Tento „dar“ může vážit
až třetinu hmotnosti samečka.

Teď se na chvíli odmlčím
a nechám vás přemýšlet o tom,

jaké by to bylo, kdyby muži
při každém sexu museli vyprodukovat

cosi o hmotnosti 25, 30, 35 kg.

(Smích)

Asi by to nemohli dělat příliš často.

(Smích)

A stejně tak to nemohou ani sarančata.

V důsledku toho

jsou jejich samečci velmi vybíraví

co se týče těch, kterým svůj dar nabídnou.

Sarančí dar je velmi výživný

a samičky jej konzumují
během páření i po něm.

Takže čím je dar větší,
tím lépe pro samečka,

protože jeho sperma
má tím víc času na to,

aby se dostalo do samičky a oplodnilo ji.

Znamená to ale také, že samečci jsou
co se týče páření velmi pasivní,

zatímco samičky nesmírně
agresivní a soutěživé,

protože chtějí těch výživných
svatebních darů co nejvíce.

To není zrovna stereotypní chování.

Dokonce se dá všeobecně říct,

že samečci často nejsou
v hmyzím světě moc důležití.

U společenského hmyzu
— včel, vos a mravenců —

ti, které každý den vídáte —

mravenci lezoucí tam a zpátky
k misce s cukrem,

včely poletující z květu na květ —

to všechno jsou samičky.

Lidem trvalo celá tisíciletí,
než se s tím smířili.

Ve starověkém Řecku se vědělo,
že mezi včelami existují trubci,

kteří jsou větší než dělnice

a jakkoliv odsuzovali jejich lenost,

protože viděli, že trubci se
jen tak poflakují kolem úlu,

dokud nedojde ke svatebnímu letu —

byli to prostě samečci.

Jen tak nečinně čekají na páření,

ale nijak se neúčastní
sběru nektaru ani pylu.

Řekové nemohli přijít na kloub
pohlaví trubců

a částečně to bylo i proto,
že nemohli uvěřit tomu,

že by zvíře disponující takovou zbraní,
jakou je včelí žihadlo,

mohla být samička.

Zapojil se do toho i Aristoteles.

Začal: „Dobře, jestliže ti, co mají
žihadla, jsou samci…“

Pak se zarazil, protože to by znamenalo,

že samci se také starají o mladé

a to mu přišlo absolutně nemožné.

Pak došel k názoru, že včela
asi má orgány obou pohlaví,

což není až tak mimo,

protože u některých zvířat
to tak opravdu je,

ale nikdy nepřišel na to,
jak je to doopravdy.

A vlastně i dnes,
například někteří mí studenti

považují každé zvíře, které vidí,
včetně hmyzu, za samečka.

A když jim řeknu,
že ti zuřiví mravenčí vojáci

s obrovskými kusadly,
kteří brání kolonii,

jsou všechno samičky,

nezdá se, že by mi všichni věřili.

(Smích)

A samozřejmě všechny filmy o hmyzu
— Mravenec Z, Pan Včelka —

mají samečky jako hlavní postavy
společensky žijícího hmyzu.

A o co jde?

Jsou to filmy. Fikce.

Jsou tam mluvící zvířata.

No a co?
Hlavně že je namluvil Jerry Seinfeld.

Podle mě na tom záleží

a jde o problém, který je
ve skutečnosti mnohem hlubší

a jehož důsledky můžeme
vidět v medicíně a v péči o zdraví

a v dalších aspektech našeho života.

Všichni víme, že vědci pracují
s tzv. modelovými systémy,

které spočívají v tom,
že ostatní zvířata včetně lidí,

zastupují laboratorní myši
nebo octomilky.

Vychází se z toho,
že co platí pro člověka,

platí i pro laboratorní myš.

Což je nakonec většinou i pravda.

Je ale možné, že s modelovými
systémy zacházíme příliš daleko.

A já si myslím,

že jsme přijali chování samců,
jakéhokoli druhu, za náš modelový systém.

Jako normu.

Jako způsob, jakým se věci mají dít.

A samičky bereme jako takovou alternativu,

něco zvláštního, na co se zaměříme
až tehdy, máme-li prostudované základy.

Zpátky k hmyzu.

Myslím, že to znamená,

že lidé zkrátka neviděli to,
co měli přímo před nosem.

Předpokládali totiž, že jeviště svět
je plné mužských herců

a samičky se jenom sem tam
objeví ve vedlejších rolích.

Když se na to ale díváme takto,
o podstatě přírody nám toho hodně uniká.

A taky nám může unikat, jak se normální
žijící bytosti, tedy včetně lidí,

mohou od sebe lišit.

A je to tím, že jsme při mnoha lékařských
výzkumech vycházeli z mužských modelů,

což se ukazuje jako problém,

chceme-li aplikovat výsledky
jak na muže, tak na ženy.

No a to poslední,
co na hmyzu opravdu zbožňuji,

je něco, co hodně jiných lidí deptá.

Mají malinkaté mozečky

s nízkou kognitivní schopností,
aspoň v tom smyslu, jak to chápeme my.

Jejich chování je složité,
ale jejich mozky ne.

A tak je nemůžeme brát
jako malinké lidi,

protože nedělají věci tak jako my.

Moc se mi líbí, že je těžké
hmyz antropomorfizovat,

pohlížet na něho jako na malinké lidi

s vnější kostrou a šesti nohami.

(Smích)

Místo toho jej musíme
brát takový jaký je,

protože nás nutí ptát se na to,
co je normální a co je přirozené.

Znáte to, lidé píšou fikce
a mluví o paralelních vesmírech.

Hloubají nad nadpřirozenem,

nad dušemi zemřelých mezi námi.

Kouzlo jiných světů je to,

co lidé zmiňují jako důvod
svého zájmu o paranormální jevy.

Ale co se týče mě,

proč bych měla chtít vidět mrtvé lidi,

když můžu vidět živý hmyz?

Děkuji.

(Potlesk)