Lidé se více bojí hmyzu než umírání. (Smích) Alespoň to tvrdí „Kniha žebříčků“ z roku 1973, která byla předchůdcem všech těch dnešních internetových „nej“ seznamů. Jediné, co předčilo šestinohé příšerky, byl strach z výšek a strach z vystupování na veřejnosti. A řekla bych, že kdybychom započítali i pavouky, skončila by tato kombinace suverénně na prvním místě. Já mezi tyto lidi nepatřím. Hmyz zbožňuju. Připadá mi zajímavý a krásný a někdy i roztomilý. (Smích) A nejsem jediná. Po celá staletí se někteří lidé s tím největším vědeckým intelektem, od Charlese Darwina po E. O. Wilsona, inspirovali studiem intelektu těch nejmenších na Zemi. Proč? Co nás ke hmyzu stále táhne? Částečně jsou to samozřejmě ta obrovská čísla s hmyzem spojovaná. Je nejpočetnější živočišnou třídou na Zemi. Ani nevíme, kolik nejrůznějších druhů hmyzu existuje, protože se pořád objevují nové a nové. Je jich přinejmenším milion, ale možná až deset milionů. Kdybychom chtěli mít kalendář na každý měsíc s jiným druhem, pokryli bychom 80 000 let a nemuseli žádný druh opakovat. (Smích) Co vy na to, pandy a koťátka?! (Smích) Ale vážně, hmyz je pro nás nezbytný. Potřebujeme jej. Odhadem za každé jedno ze tří soust jídla vděčíme opylovačům. Vědci využívají hmyzu k zásadním objevům týkajících se všeho od struktury našeho nervového systému až po geny a DNA. Co mám ale na hmyzu nejraději je to, co nám může říct o našem vlastním chování. Vypadá to, jako by hmyz dělal všechno to, co dělají lidé. Setkávají se, páří se, bojují, rozcházejí se. A všechno to vypadá jako láska nebo nenávist. To, co je pohání, je ale ve skutečnosti něco jiného, a právě ten rozdíl může být velmi poučný. Ze všeho nejvíc se to týká oblasti, která nás tolik pohlcuje — sexu. Trvám na tom a myslím, že tohle možná překvapivé tvrzení umím obhájit. Myslím si, že hmyzí sex je zajímavější než ten lidský. (Smích) A jeho bezbřehá různorodost, kterou můžeme pozorovat, nás nutí zpochybňovat některé naše vlastní domněnky o tom, co to znamená být mužem nebo ženou. Tak například, mnoho druhů hmyzu k reprodukci sex vůbec nepotřebuje. Samičky mšicí umí vytvářet svoje malinkaté klony, aniž by se musely pářit. Panenské početí, a máte to. Přímo na vašich růžích. (Smích) A když už u nich k sexu dochází, je i jejich sperma mnohem zajímavější než to lidské. Existují octomilky, jejichž sperma je delší než celé samečkovo tělo. Což je důležité, protože ti samečci svým spermatem soupeří. Hmyzí samci často soupeří i zbraněmi, například tihle brouci svými rohy. Při páření je ale běžné, že soupeří pomocí svého spermatu. Vážky a šídla mají penisy, které tak trochu připomínají švýcaráky, se vším tím vysunutým vybavením. (Smích) Používají tyhle impozantní nástroje připomínající lžíce, aby ze samičky vyjmuli sperma partnerů, se kterými se pářila předtím. (Smích) Jaké ponaučení si z toho můžeme odnést my? (Smích) Máte pravdu, nejde tak úplně o to je napodobovat nebo si z nich brát příklad. Což je v tomto případě možná dobře. A zmínila jsem už hojně rozšířený, hmyzí sexuální kanibalismus? Takže ne, o to opravdu nejde. Myslím si ale, že hmyz porušuje mnohá pravidla o sexuálních rolích, kterými se my lidé řídíme. Lidé si myslí, že představu muže a ženy, která připomíná sitkom z padesátých let, nám diktuje příroda. Že muži musí být vždy agresivní a dominantní a ženy pasivní a zdrženlivé. Tak to ale není. Vezměte si například sarančata, která jsou příbuznými cvrčků a lučních koníků. Samečci jsou velmi vybíraví, protože při páření předávají samičce nejen své sperma, ale i něco, co by se dalo nazvat svatebním darem. Na těchto fotografiích vidíte dvě pařící se sarančata. Sameček je vždy ten vpravo a ten mečovitý výběžek je samičí orgán na kladení vajíček. Ta bílá kulička je sperma, ta zelená je ten svatební dar, který sameček vyrábí z vlastního těla, což je nesmírně nákladné. Tento „dar“ může vážit až třetinu hmotnosti samečka. Teď se na chvíli odmlčím a nechám vás přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby muži při každém sexu museli vyprodukovat cosi o hmotnosti 25, 30, 35 kg. (Smích) Asi by to nemohli dělat příliš často. (Smích) A stejně tak to nemohou ani sarančata. V důsledku toho jsou jejich samečci velmi vybíraví co se týče těch, kterým svůj dar nabídnou. Sarančí dar je velmi výživný a samičky jej konzumují během páření i po něm. Takže čím je dar větší, tím lépe pro samečka, protože jeho sperma má tím víc času na to, aby se dostalo do samičky a oplodnilo ji. Znamená to ale také, že samečci jsou co se týče páření velmi pasivní, zatímco samičky nesmírně agresivní a soutěživé, protože chtějí těch výživných svatebních darů co nejvíce. To není zrovna stereotypní chování. Dokonce se dá všeobecně říct, že samečci často nejsou v hmyzím světě moc důležití. U společenského hmyzu — včel, vos a mravenců — ti, které každý den vídáte — mravenci lezoucí tam a zpátky k misce s cukrem, včely poletující z květu na květ — to všechno jsou samičky. Lidem trvalo celá tisíciletí, než se s tím smířili. Ve starověkém Řecku se vědělo, že mezi včelami existují trubci, kteří jsou větší než dělnice a jakkoliv odsuzovali jejich lenost, protože viděli, že trubci se jen tak poflakují kolem úlu, dokud nedojde ke svatebnímu letu — byli to prostě samečci. Jen tak nečinně čekají na páření, ale nijak se neúčastní sběru nektaru ani pylu. Řekové nemohli přijít na kloub pohlaví trubců a částečně to bylo i proto, že nemohli uvěřit tomu, že by zvíře disponující takovou zbraní, jakou je včelí žihadlo, mohla být samička. Zapojil se do toho i Aristoteles. Začal: „Dobře, jestliže ti, co mají žihadla, jsou samci…“ Pak se zarazil, protože to by znamenalo, že samci se také starají o mladé a to mu přišlo absolutně nemožné. Pak došel k názoru, že včela asi má orgány obou pohlaví, což není až tak mimo, protože u některých zvířat to tak opravdu je, ale nikdy nepřišel na to, jak je to doopravdy. A vlastně i dnes, například někteří mí studenti považují každé zvíře, které vidí, včetně hmyzu, za samečka. A když jim řeknu, že ti zuřiví mravenčí vojáci s obrovskými kusadly, kteří brání kolonii, jsou všechno samičky, nezdá se, že by mi všichni věřili. (Smích) A samozřejmě všechny filmy o hmyzu — Mravenec Z, Pan Včelka — mají samečky jako hlavní postavy společensky žijícího hmyzu. A o co jde? Jsou to filmy. Fikce. Jsou tam mluvící zvířata. No a co? Hlavně že je namluvil Jerry Seinfeld. Podle mě na tom záleží a jde o problém, který je ve skutečnosti mnohem hlubší a jehož důsledky můžeme vidět v medicíně a v péči o zdraví a v dalších aspektech našeho života. Všichni víme, že vědci pracují s tzv. modelovými systémy, které spočívají v tom, že ostatní zvířata včetně lidí, zastupují laboratorní myši nebo octomilky. Vychází se z toho, že co platí pro člověka, platí i pro laboratorní myš. Což je nakonec většinou i pravda. Je ale možné, že s modelovými systémy zacházíme příliš daleko. A já si myslím, že jsme přijali chování samců, jakéhokoli druhu, za náš modelový systém. Jako normu. Jako způsob, jakým se věci mají dít. A samičky bereme jako takovou alternativu, něco zvláštního, na co se zaměříme až tehdy, máme-li prostudované základy. Zpátky k hmyzu. Myslím, že to znamená, že lidé zkrátka neviděli to, co měli přímo před nosem. Předpokládali totiž, že jeviště svět je plné mužských herců a samičky se jenom sem tam objeví ve vedlejších rolích. Když se na to ale díváme takto, o podstatě přírody nám toho hodně uniká. A taky nám může unikat, jak se normální žijící bytosti, tedy včetně lidí, mohou od sebe lišit. A je to tím, že jsme při mnoha lékařských výzkumech vycházeli z mužských modelů, což se ukazuje jako problém, chceme-li aplikovat výsledky jak na muže, tak na ženy. No a to poslední, co na hmyzu opravdu zbožňuji, je něco, co hodně jiných lidí deptá. Mají malinkaté mozečky s nízkou kognitivní schopností, aspoň v tom smyslu, jak to chápeme my. Jejich chování je složité, ale jejich mozky ne. A tak je nemůžeme brát jako malinké lidi, protože nedělají věci tak jako my. Moc se mi líbí, že je těžké hmyz antropomorfizovat, pohlížet na něho jako na malinké lidi s vnější kostrou a šesti nohami. (Smích) Místo toho jej musíme brát takový jaký je, protože nás nutí ptát se na to, co je normální a co je přirozené. Znáte to, lidé píšou fikce a mluví o paralelních vesmírech. Hloubají nad nadpřirozenem, nad dušemi zemřelých mezi námi. Kouzlo jiných světů je to, co lidé zmiňují jako důvod svého zájmu o paranormální jevy. Ale co se týče mě, proč bych měla chtít vidět mrtvé lidi, když můžu vidět živý hmyz? Děkuji. (Potlesk)