iO Tillett Wright: Padesát odstínů homosexuality

Umělkyně iO Tillett Wright fotografovala 2 000 lidí, kteří se řadí někam do škály LGBTQ, a mnohých z nich se zeptala: Můžete přiřadit procento, nakolik homosexuální nebo heterosexuální jste? Většina lidí, jak se ukázalo, se zařazuje do šedých oblastí sexuality, ani 100% homosexuálové ani heterosexuálové. Což představuje skutečný problém, pokud jde o diskriminaci: Kde narýsujete hranici? (Natočeno na TEDxWomen.)

Lidé se vzájemně dávají do škatulek

od okamžiku, kdy se potkají --

Je ta osoba nebezpečná? Je přitažlivá?

Je to potenciální partner? Je potenciálně dobrý na vytváření kontaktů?

Děláme malý výslech, když potkáme lidi,

abychom si o nich v duchu udělali souhrnný obrázek.

Jak se jmenuješ? Odkud jsi?

Kolik je ti let? Čím jsi?

Pak začneme být osobnější.

Měl jsi někdy nějaké onemocnění?

Rozvedl ses někdy?

Páchne ti z úst, když teď odpovídáš na mé dotazy?

Co tě zajímá? Kdo tě zajímá?

S jakým pohlavím rád spíš?

Chápu to.

Jsme neurologicky nastavení tak,

že vyhledáváme lidi, jako jsme my.

Začínáme vytvářet party od okamžiku, kdy jsme dost staří na to,

abychom věděli, jaké to je být přijímaný.

Vytváříme vazby založené na čemkoliv, co se dá --

hudební preference, rasa, pohlaví, čtvrť, v níž jsme vyrostli.

Vyhledáváme prostředí, která posilují naše osobní volby.

Někdy se však i jen otázka „Čím jsi?“

může zdát, jako když někdo otevírá maličkou škatulku

a žádá vás, abyste se do ní zmáčkli.

Protože kategorie, jak jsem zjistila, jsou příliš omezující.

Škatulky jsou příliš těsné.

A to se může stát skutečně nebezpečným.

Teď však něco o mně,

než se do toho dostaneme příliš hluboko.

Vyrostla jsem ve velmi bezstarostném prostředí.

Byla jsem vychovávána v centru Manhattanu na počátku 80. let,

dva bloky od epicentra punkové hudby.

Byla jsem chráněna před lidmi zaslepenými předsudky

a společenskými omezeními nábožensky založené výchovy.

Tam, odkud pocházím, pokud jste nebyli drag queen nebo nekonvenčně smýšlející člověk

či nějaký druh umělce,

byli jste těmi divnými.

(Smích)

Byla to nekonvenční výchova,

ale jako dítě v ulicích New Yorku

se naučíte, jak věřit svým instinktům,

naučíte se, jak následovat své myšlenky.

Takže když mi bylo šest, rozhodla jsem se, že chci být kluk.

Jednoho dne jsem šla do školy a děti mi nedovolily hrát s nimi basketbal.

Řekly, že holky hrát nenechají.

Tak jsem šla domů a oholila si hlavu

a další den se vrátila zpátky a řekla: „Jsem kluk.“

Totiž, kdo ví, že?

Když je vám šest, možná to můžete udělat.

Nechtěla jsem, aby kdokoliv věděl, že jsem holka, a tak to nevěděli.

Vydržela jsem tuhle šarádu osm let.

Tohle jsem já, když mi bylo 11.

Hrála jsem děcko jménem Walter

ve filmu nazvaném „Podezřelý“.

Byla jsem malý pouliční drsňák, který následoval Christiana Slatera a otravoval ho.

Takže jsem byla také dětským hercem,

což zdvojnásobilo roviny prezentace mé identity,

protože nikdo nevěděl, že jsem ve skutečnosti byla holka hrající kluka.

Vlastně nikdo v mém životě nevěděl, že jsem byla holka --

nevěděli to učitelé ve škole, nevěděli to kamarádi,

nevěděli to režiséři, se kterými jsem pracovala.

Ve třídě ke mně děti často přicházely

a popadly mě za krk, aby zkontrolovaly můj ohryzek,

nebo mě popadly v rozkroku, aby zkontrolovaly, co tam mám.

Když jsem šla na záchod, otočila jsem v kabince své boty tak,

že to vypadalo, jako že čůrám vestoje.

Když jsem přespávala, měla jsem záchvaty paniky,

jak jsem se snažila ujasnit holkám, že mě nechtějí políbit,

aniž bych se přitom musela vyoutovat.

Měla bych však zmínit,

že jsem necítila nenávist ke svému tělu či genitáliím.

Necítila jsem se, jako bych byla ve špatném těle.

Cítila jsem se, jako bych účinkovala v této složité hře.

Neprošla bych jako transsexuál.

Kdyby však moje rodina byla tím druhem lidí, kteří věří v terapii,

asi by mě diagnostikovali

jako něco jako pohlavně dysmorfní

a dali by mě na hormony, aby oddálili pubertu.

Ale ve svém konkrétním případě

jsem se prostě jednoho dne, když mi bylo 14, probudila

a rozhodla se, že chci být zase holka.

Puberta udeřila a já jsem neměla tušení, co to znamená být holka

a byla jsem připravená přijít na to, kým vlastně jsem.

Když se dítě chová tak, jak jsem se chovala já,

tak nemusí tak úplně projít coming outem, že?

Nikdo není zrovna šokován.

(Smích)

Ale moji rodiče po mně nechtěli, abych se definovala.

Když mi bylo 15 a volala jsem tátovi,

abych mu řekla, že jsem se zamilovala,

bylo poslední věcí v našich myslích

bavit se o tom, jaké to má následky,

že mojí první láskou je dívka.

O tři roky později, když jsem se zamilovala do muže,

ani jeden z mých rodičů se nad tím nepozastavoval.

To je jeden z největších darů mého velmi nekonvenčního dětství,

že po mně nikdy nechtěli, abych se definovala

jako cokoliv v jakémkoliv okamžiku.

Bylo mi prostě dovoleno být sama sebou, růst a měnit se v každém momentě.

Před čtyřmi, skoro pěti lety,

Proposition 8, ta obrovská diskuze o rovnosti manželství,

vyvolala po celé zemi hodně emocí.

V té době sňatek nebyl zrovna věcí,

nad kterou bych moc přemýšlela.

Ale byla jsem ohromená skutečností, že Amerika,

země s historií pošpiňování lidských práv,

by mohla své chyby opakovat tak zjevně.

A vzpomínám si, jak jsem sledovala debatu v televizi

a přemýšlela, jak je to zajímavé,

že oddělení církve od státu

v podstatě vytváří geografické hranice napříč zemí,

mezi místa, kde lidé věřili,

a místa, kde nevěřili.

A taky tato debata vytvářela geografické hranice kolem mě.

Kdyby to byla válka s dvěma odlišnými stranami,

já bych automaticky spadala do týmu homosexuálů,

protože jsem rozhodně nebyla na 100 procent hetero.

V té době jsem se teprve začínala vynořovat

z té osmileté spletité krize identity,

v níž jsem se z chlapce

proměnila v neohrabanou dívku, která vypadala jako kluk v holčičím oblečení,

k opačnému extrému spoře oblečené,

přespříliš si to kompenzující, za kluky se honící holčičkovské holky,

až jsem nakonec dospěla ke zdráhavému objevování toho, kým jsem ve skutečnosti byla.

Holkou, která se obléká a chová jako kluk,

která má ráda kluky i holky, podle osobnosti.

Strávila jsem rok focením této nové generace holek, které byly v podstatě jako já,

které se cítily mezi kategoriemi,

holky, které jezdily na skateboardech, ale dělaly to v krajkovém spodním prádle,

holky, které měly klučičí účesy, ale nosily lak na nehty,

holky, které měly oční stíny ladící s jejich odřenými koleny,

holky, které měly rády holky a kluky, kteří měli rádi kluky a holky,

kteří všichni nenáviděli, když byly dáváni do jakýchkoliv škatulek.

Milovala jsem tyto lidi a obdivovala jejich svobodu,

ale sledovala jsem, jak se svět mimo naši utopistickou bublinu

vrhl do bouřlivých diskuzí,

kde odborníci začali přirovnávat na státní televizi naši lásku k bestialitě.

A zaplavilo mě toto silné uvědomění,

že jsem členem menšiny ve své rodné zemi,

kvůli jedné stránce své osobnosti.

Byla jsem legálně a nesporně druhořadým občanem.

Nebyla jsem aktivistka.

Nemávám ve svém životě žádnými vlajkami.

Ale byla jsem pronásledována touto otázkou:

Jak by mohl někdo hlasovat pro odnětí práv

obrovské palety lidí, které jsem znala,

kvůli jednomu prvku jejich osobnosti?

Jak mohli říct, že my jako skupina

si nezasloužíme rovná práva jako někdo jiný?

Byli jsme vůbec skupina? Jaká skupina?

A potkali vůbec někdy tihle lidé vědomě oběť své diskriminace?

Věděli, proti komu hlasují a jaký to mělo dopad?

A pak mě napadlo,

že kdyby se mohli podívat do očí

lidí, které odkazovali do druhořadého občanství,

možná by pro ně pak bylo těžší to udělat.

Možná by se nad tím pozastavili a zamysleli.

Zjevně jsem nemohla dostat 20 milionů lidí na stejnou večeři,

tak jsem vymyslela způsob, jakým bych je mohla vzájemně představit prostřednictvím fotek,

bez jakýchkoliv triků, bez nasvětlování

či jakékoliv manipulace z mé strany.

Protože na fotce můžete zkoumat vousy lva

bez obav, že vám roztrhá obličej.

Pro mě není fotografie jenom o vystavení filmu,

je to o vystavení diváka

něčemu novému, místu, na které se dříve nedostali,

ale co je nejdůležitější, lidem, kterých se možná bojí.

Časopis Life představil generacím lidí

vzdálené kultury, o nichž nevěděli, že existují, prostřednictvím fotek.

Tak jsem se rozhodla udělat sérii velmi jednoduchých portrétů,

jako policejní fotky.

A v podstatě jsem se rozhodla vyfotit kohokoliv v této zemi,

kdo nebyl na 100 procent heterosexuální,

což, pokud to nevíte, je neomezené množství lidí.

(Smích)

Takže toto byl skutečně velký projekt

a abychom ho udělali, potřebovali jsme nějakou pomoc.

Tak jsem vyběhla do třeskuté zimy

a fotila každičkého člověka, o kterém jsem věděla, že se s ním dá začít,

v únoru asi před dvěma roky.

A vzala jsem tyto fotky a šla jsem do HRC (Human Rights Campaign) a požádala jsem je o pomoc.

Poskytli mi prostředky na dvoutýdenní focení v New Yorku.

A pak jsme vytvořili toto.

(Hudba)

Video: Jsem iO Tillett Wright a jsem umělkyně narozená a vychovaná v New Yorku.

(Hudba)

Self Evident Truths [Samozřejmé pravdy] je fotografický záznam dnešní LGBTQ Ameriky.

Mým cílem je udělat jednoduchý portrét

kohokoliv, kdo je něčím jiným než stoprocentním heterosexuálem

nebo cítí, že jakýmkoliv způsobem spadá do LGBTQ spektra.

Mým cílem je ukázat lidskost, která existuje v každém z nás,

skrz jednoduchost tváře.

(Hudba)

„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni.“

Je to napsáno v Deklaraci nezávislosti.

Selháváme jako národ

v prosazování morálních pravidel, na kterých jsme byli založeni.

Ve Spojených státech není žádná rovnost.

[„Co pro vás znamená rovnost?“]

[„Sňatek“] [„Svobodu“] [„Lidská práva“]

[„Chovat se ke každému člověku tak, jak byste se chovali k sobě“]

Je jenom když o ní nemusíte přemýšlet.

Boj za rovná lidská práva není jenom o sňatcích homosexuálů.

Dnes můžete být ve 29 státech, více než polovině této země,

legálně vyhozeni z práce jen kvůli své sexuální orientaci.

[„Kdo je zodpovědný za rovnost?“]

Slyšela jsem stejnou odpověď od stovek lidí:

„My všichni jsme zodpovědní za rovnost.“

Zatím jsme vyfotili 300 tváří v New Yorku.

A nebyli bychom schopni udělat nic z toho

bez štědré podpory Human Rights Campaign.

Chci udělat tento projekt po celé zemi.

Chci navštívit 25 amerických měst a chci vyfotit 4 000 nebo 5 000 lidí.

To je můj příspěvek v boji za lidská práva mé generace.

Vyzývám vás k tomu, abyste se podívali do tváří těchto lidí

a řekli jim, že si zaslouží méně než jakýkoliv jiný člověk.

(Hudba)

[„Samozřejmé pravdy“]

[„4 000 tváří po celé Americe“]

(Hudba)

(Potlesk)

iO Tillett Wright: Vůbec nic nás nemohlo připravit na to, co po tom následovalo.

Skoro 85 000 lidí shlédlo toto video

a pak nám začali psát emaily ze všech částí země

a žádali nás, abychom přijeli do jejich měst a pomohli jim ukázat své tváře.

A svoji tvář chtělo ukázat mnohem více lidí než jsem čekala.

Tak jsem změnila svůj bezprostřední cíl na 10 000 portrétů.

To video vzniklo na jaře 2011

a do dneška mám procestováno téměř 20 měst

a vyfoceno skoro 2 000 lidí.

Vím, že toto je přednáška,

ale ráda bych udělala minutu ticha

a nechala vás podívat se na tyto tváře,

protože není nic, co můžu říct, aniž by to zároveň neříkaly ony.

Protože pokud fotka má cenu tisíce slov,

potom fotka obličeje potřebuje zcela nový slovník.

Takže poté, co jsme cestovali a mluvili s lidmi

v místech jako Oklahoma nebo texaské maloměsto,

jsme našli důkazy, že výchozí premisa byla trefou do černého.

Viditelnost skutečně je klíčem.

Obeznámenost je opravdu průchodem k empatii.

Jak se určitá záležitost vynoří ve vašem okolí nebo ve vaší vlastní rodině,

je mnohem pravděpodobnější, že se pro to budete snažit najít porozumění

nebo najít nový úhel pohledu.

Samozřejmě během svých cest potkávám lidi,

kteří se právně zřekli svých dětí, protože byly něčím jiným než heterosexuály,

ale také jsem potkala lidi, kteří byli baptisté

a kteří změnili církev, protože jejich dcera byla lesba.

Vyvolaná empatie se stala hlavní oporou Self Evident Truths.

Ale zde je to, co jsem se začala učit a co bylo doopravdy zajímavé:

Self Evident Truths nesmazává rozdíly mezi námi.

Ve skutečnosti je to naopak, zdůrazňuje je.

Představuje nejenom spletitost

nalezenou v zástupu různých lidí,

ale složitost v rámci každého jednotlivého člověka.

Problém nebyl v tom, že bychom měli příliš mnoho škatulek. Měli jsme jich příliš málo.

V určitém momentě mi došlo, že můj úkol fotit „homosexuály“ byl ve své podstatě chybný,

protože existuje milion různých odstínů homosexuality.

Snažila jsem se pomoct,

ale zachovávala jsem přesně tu věc, které jsem se celý život snažila vyhýbat --

další kategorii.

V určitém momentu jsem do dotazníku přidala otázku,

která žádala lidi, aby se zařadili

na stupnici homosexuality od 1 do 100 procent.

A sledovala jsem, jak se přede mnou odvíjelo tolik existenciálních krizí.

(Smích)

Lidé nevěděli, co dělat,

protože nikdy předtím nedostali takovou volbu.

Můžete vyčíslit svoji otevřenost?

Jak však překonali šok,

většinou lidé volili místo někde mezi 70 až 95 procenty

nebo 3 až 20 procenty.

Samozřejmě bylo hodně lidí, kteří volili 100 procent jednoho či druhého,

ale zjistila jsem, že mnohem větší část lidí

se ztotožňovala s něčím, co bylo mnohem jemnější.

Zjistila jsem, že většina lidí spadá na spektru do míst, které jsem začala nazývat jako „šedé“.

Aby to však bylo jasné -- a toto je velmi důležité --

rozhodně neříkám, že preference neexistují.

A ani se nebudu vyjadřovat k otázce volby versus biologické určenosti,

protože pokud je náhodou někdo z vás víry,

že sexuální orientace je volba,

zvu vás vyjít ven a zkusit být šedý.

Vyfotím vás i za pouhou snahu.

(Smích)

Co však říkám je, že lidé nemají jenom jeden rozměr.

Nejdůležitější věcí, kterou si z tohoto procentního systému vzít, je toto:

Pokud máte homosexuály tady

a heterosexuály máte tady,

a zatímco uznáváme, že většina lidí se identifikuje

jako někde blíže jednomu či druhému konci spektra,

existuje obrovská škála lidí, kteří jsou někde mezi.

A skutečnost, kterou toto představuje, je komplikovaná.

Protože, například, pokud schválíte zákon,

který dovoluje šéfovi vyhodit zaměstnance za homosexuální chování,

kde přesně určíte tu hranici?

Je to tady, u lidí, kteří měli zatím jednu či dvě heterosexuální zkušenosti?

Nebo je to tady,

u lidí, kteří zatím měli jednu či dvě homosexuální zkušenosti?

Kde přesně se člověk stává druhořadým občanem?

Další zajímavou věcí, na kterou jsem během svého projektu a cestování přišla, je,

jak špatným pojítkem sexuální orientace je.

Poté, co jsem tolik cestovala a potkala tolik lidí,

mi dovolte říct, že existuje naprosto stejné množství blbců a zlatíček

a demokratů a republikánů a sportovců a princezen

a jakékoliv jiné polarizace, jakou můžete vymyslet,

v rámci LGBT komunity,

jako jich je v rámci lidské rasy.

Kromě toho, že hrajeme s jednou právní rukou svázanou za našimi zády,

a jakmile překonáte sdílený příběh předsudků a boje,

být pouze něčím jiným než heterosexuálem

nezbytně neznamená, že máme něco společného.

Takže v nekončícím rozrůstání se tváří, kterým se Self Evident Truths neustále stávají,

jak se snad objevují na více a více médiích,

na autobusových zastávkách, billboardech, facebookových stránkách, spořičích obrazovky,

možná se v tomto průvodu lidskosti

začne dít něco zajímavého a užitečného.

Snad začnou být tyto kategorie,

tyto příliš zjednodušené škatulky,

zbytečné a začnou mizet.

Protože skutečně nepopisují nic, co vidíme

a nikoho, koho známe, a nic, čím jsme.

Co vidíme jsou lidské bytosti v celé jejich rozmanitosti.

A vidět je dělá odpírání jejich lidskosti těžším.

Přinejmenším doufám, že to dělá těžším odpírání jejich lidských práv.

Takže jsem to konkrétně já,

komu byste si vybrali upřít právo na bydlení,

právo adoptovat děti, právo na sňatek,

svobodu nakupovat tady, žít tady, kupovat tady?

Jsem já tím, koho se rozhodnete zříct

jako svého dítěte nebo svého bratra nebo své sestry nebo své matky nebo svého otce,

svého souseda, svého synovce či sestřenice, svého strýce, prezidenta,

své policistky nebo hasiče?

Je příliš pozdě.

Protože já už jsem všemi těmi věcmi.

My už jsme všemi těmito věcmi a vždy jsme jimi byli.

Takže nás, prosím, nezdravte jako cizince,

zdravte nás jako sobě rovné lidské bytosti, tečka.

Děkuji vám.

(Potlesk)