Den, kdy jsem povstal sám

Fotograf Boniface Mwangi chtěl protestovat proti korupci ve své zemi. Vymyslel proto plán: On a jeho přátelé se měli vzepřít a pokřikovat během veřejného shromáždění. Ale když ten moment přišel... povstal jen on sám. To, co následovalo, mu podle jeho slov ukázalo, kým skutečně je. Jak sám říká: "Ve vašem životě jsou dva nejmocnější dny. Den, kdy se narodíte a den, kdy zjistíte proč." (Video obsahuje drastické záběry.)

Lidi doma mi říkají výtržník,

potížista, otrava,
rebel, aktivista, hlas lidu.

Ale nebyl jsem vždycky takový.

Když jsem vyrůstal,
měl jsem přezdívku.

Říkali mi Měkkota, myšleno
jako jemný, neškodný chlapec.

Vyhýbal jsem se problémům,
jako každý jiný.

V dětství mě naučili mlčet.

Nehádej se, dělej to, co ti říkají.

V nedělní škole mě učili:
nekonfrontuj, nehádej se,

i když máš pravdu,
nastav druhou tvář.

Toto bylo podpořeno
tehdejším politickým klimatem.

(Smích)

Keňa je země,
kde jste vinni,

dokud se neprokáže,
že jste bohatí.

(Smích)

Chudí v Keni mají pětkrát větší šanci,

že je zastřelí policie,
která je má chránit,

než že je zastřelí zločinci.

Toto bylo podpořeno
tehdejším politickým klimatem.

Měli jsme prezidenta, Moie,
diktátora.

Vládl zemi želenou pěstí

a každý, kdo se odvážil
zpochybnit jeho autoritu,

byl zatčen, mučen,
vězněn nebo dokonce zabit.

To znamenalo, že se lidé naučili být
chytrými zbabělci, nedělat problémy.

Být zbabělec nebyla urážka.

Být zbabělec byl kompliment.

Říkali nám, že zbabělec jde
domů za svojí matkou.

To znamenalo, že pokud nebudete
dělat problémy, přežijete.

Tuto radu jsem zpochybňoval
a před osmi lety jsme měli v Keni volby

a jejich výsledky byly
násilně zpochybňovány.

Po těchto volbách následovalo
hrozné násilí, znásilňování

a zabití více jak tisíce lidí.

Mou prací bylo toto
násilí dokumentovat.

Jako fotograf jsem
pořídil tisíce snímků

a po dvou měsících

se sešli dva politici,
dali si šálek čaje,

podepsali mírovou dohodu
a země šla dále.

Byl jsem velmi znepokojený,
protože jsem to násilí viděl z první ruky.

Viděl jsem zabíjení.
Viděl jsem odsun.

Setkal jsem se s ženami,
které byly znásilněny,

a to mě rozrušilo,
ale v zemi se o tom nikdy nemluvilo.

Všichni jsme předstírali.
Všichni jsme se stali chytrými zbabělci.

Rozhodli jsme se nedělat problémy
a nemluvit o tom.

O deset měsíců později jsem dal výpověď.
Už jsem to nemohl vystát.

Po odchodu z práce jsem se
rozhodl zorganizovat své přátele,

abychom mluvili o násilí v zemi,
abychom mluvili o stavu národa,

a 1. června 2009 byl ten den,
kdy jsme měli jít na stadion

zkusit získat prezidentovu pozornost.

Je to národní svátek,
je to vysíláno po celé zemi

a já jsem dorazil na stadion.

Moji přátelé nedorazili.

Ocitl jsem se sám
a nevěděl jsem, co mám dělat.

Byl jsem vyděšený,

ale věděl jsem moc dobře,
že se v tento den musím rozhodnout.

Dokážu žít jako zbabělec,
jako všichni ostatní,

nebo se za něco postavím?

A když se prezident
postavil, aby promluvil,

přistihl jsem se, jak stojím
a křičím na prezidenta,

že si má vzpomenout na oběti
povolebního násilí,

že má skoncovat s korupcí.

A najednou, z ničeho nic,

se na mě vrhla policie,
jak hladoví lvi.

Drželi mi ústa a vyvlekli
mě ven ze stadionu,

kde mě důkladně zmlátili
a zavřeli do vězení.

Tu noc jsem strávil na
studené betonové podlaze vězení,

což mě přinutilo zamyslet se.

Proč jsem se takhle cítil?

Kvůli tomu, co jsem udělal, si moji
přátelé a rodina mysleli, že jsem blázen,

že snímky, které jsem pořídil
narušily můj život.

Snímky, které jsem pořídil,
byly pro většinu Keňanů jenom číslem.

Většina Keňanů to násilí neviděla,
pro ně to byl jenom příběh.

A tak jsem se rozhodl otevřít
pouliční výstavu,

abych ukázal obrázky násilí
po celé zemi

a přinutil lidi, aby o tom mluvili.

Cestovali jsme po celé zemi
a ukazovali ty snímky,

a to byla cesta, po které jsem
se vydal na dráhu aktivisty.

Rozhodl jsem se už nemlčet,
mluvit o těch věcech.

Cestovali jsme, a naše působiště
pouliční výstavy

se rozšířilo na politické graffiti
o situaci v zemi,

o korupci, o špatném vedení.

Dokonce jsme uspořádali symbolické pohřby.

Doručili jsme živá prasata
do keňského parlamentu

jako symbol politické chamtivosti.

Udělali to také v Ugandě a dalších zemích

a nejvíce působivé bylo to, že
tyto obrázky převzala média

a rozšířila je po celé zemi,
po celém kontinentu.

Tam, kde jsem před sedmi lety stál sám,

jsem nyní součástí komunity lidí,
kteří tu stojí se mnou.

Když se postavím, abych o těch
věcech mluvil, tak už nejsem sám.

Patřím do skupiny mladých lidí,
kteří jsou nadšení pro svou zem,

kteří chtějí přinést změnu,

a kteří už se nebojí,
a kteří už nejsou chytří zbabělci.

Takže, to byl můj příběh.

Ten den na tom stadionu
jsem se postavil jako chytrý zbabělec.

Tím jedním skutkem jsem řekl sbohem
24 rokům života jako zbabělec.

Ve vašem životě jsou dva nejmocnější dny:

den, kdy se narodíte
a den, kdy zjistíte proč.

Ten den, kdy jsem stál na stadionu
a křičel na prezidenta,

jsem zjistil, proč
jsem se doopravdy narodil,

že už nebudu mlčet tváří v tvář bezpráví.

Víte, proč jste se narodili?

Díky.

(Potlesk)

Tom Rielly: Je to úžasný příběh.

Chtěl jsem se tě zeptat,
na pár rychlých otázek.

Takže PAWA254:

Vytvořili jste studio, místo,
kam mohou jít mladí

a využít sílu digitálních médií,
aby něco změnili.

Co se teď děje s PAWA?

Boniface Mwangi: Máme
takovou komunitu filmařů,

graffiti umělců, muzikantů,
a když se v zemi něco děje,

sejdeme se, brainstormujeme,
a věnujeme se tomu.

Takže naším nejsilnějším
nástrojem je umění,

protože žijeme ve velmi hektickém světě,
kde jsou lidé tak zaměstnaní,

že ani nemají čas číst.

Takže balíme svůj aktivismus,
a balíme svá sdělení do umění.

Takže od muziky přes grafitti
po umění, to je to co děláme.

Můžu říct ještě jednu věc?

TR: Jo, určitě. (Potlesk)

BM: Navzdory tomu, že mě zadrželi,
zbili, vyhrožovali mi,

v ten moment, kdy jsem
objevil svůj hlas,

to, že se můžu postavit za to,
čemu doopravdy věřím,

už jsem se nebál.

Říkávali mi Měkkota,
ale já už nejsem měkkota,

protože jsem zjistil, kdo doopravdy jsem,
jakože to je to, co chci dělat,

a v tom je taková nádhera.

Nic není tak mocné jako vědět,
že jste určení k tomu, abyste něco dělali,

protože pak už se nebojíte,
pak už jen dál žijete svůj život.

Díky.

(Potlesk)