Nelitujte uprchlíky: věřte v ně

"Ve všech oblastech života je pokrok - kromě lidskosti," říká Luma Mufleh, jordánská přistěhovalkyně a muslimka syrského původu, která založila první akreditovanou školu pro uprchlíky ve Spojených státech. Mufleh sdílí příběhy o naději a odolnosti a vysvětluje, jak pomáhá mladým lidem ze zemí zpustošených válkou proplést se nesnadnou cestou budování nových domovů. Nechte se inspirovat jejím emotivním projevem.

Vzpomínám si, jak jsem se dozvěděla,

že budu přednášet na TEDu.

Běžela jsem chodbou k jedné ze svých tříd,

abych to pověděla žákům.

„Víte co, kluci?

Požádali mě, abych měla projev na TEDu."

Reakce nebyla zrovna taková,
jakou jsem čekala.

Celá třída zmlkla.

„Projev na TEDu? Něco jako ten
o pevné vůli, co jste nám pouštěla?

Nebo ten o vědci, co dokázal
tu super věc s roboty?"

zeptal se Mohamed.

„Ano, přesně ten."

„Paní trenérko, ale tihle lidi
jsou fakt důležití a chytří."

(Smích)

„Já vím."

„Ale proč chcete přednášet?
Nesnášíte mluvení na veřejnosti."

„To je fakt," přiznala jsem.

„Ale je důležité, abych mluvila
o nás, o vašich cestách,

o své cestě.

Lidé se to potřebují dozvědět."

Žáci uprchlické školy,
kterou jsem založila,

mi na závěr věnovali
pár povzbudivých slov.

„Bezva! Tak paní trenérko,
tak ať je to dobré!"

(Smích)

65,3 milionů lidí bylo donuceno
opustit své domovy

kvůli válce nebo pronásledování.

Největší počet, 11 milionů, je ze Sýrie.

Denně 33 952 lidí prchá ze svých domovů.

Převážná většina zůstává
v uprchlických táborech,

v nichž panují podmínky, které ničí
definice nemůže označit za lidské.

Podílíme se na ponižování
lidských bytostí.

Tak vysoká čísla nikdy předtím nepadla.

Toto je největší počet uprchlíků
od druhé světové války.

Dovolte mi, abych vám řekla,
proč mi na té věci tolik záleží.

Jsem Arabka. Jsem přistěhovalkyně.

Jsem Muslimka.

Posledních 12 let života
jsem strávila prací s uprchlíky.

Jo a taky jsem lesba.

Takže poslední dobou jsem dost v kurzu.

(Smích)

Jsem dcerou uprchlice.

Babička uprchla ze Sýrie v roce 1964
za vlády Háfize Asada.

Byla v třetím měsíci těhotenství,
když si sbalila kufr,

nacpala do auta svých pět dětí
a odjela do sousedního Jordánu,

aniž by věděla, jaká budoucnost
čeká ji a její rodinu.

Dědeček se rozhodl zůstat,
podle něj to nebylo tak zlé.

Následoval ji o měsíc později,
když jeho bratři byli mučeni

a jeho továrnu převzala vláda.

Znova vybudovali své životy od nuly

a stali se z nich nezávislí
bohatí jordánští občané.

Já se narodila v Jordánsku
o 11 let později.

Pro babičku bylo velmi důležité,
abychom znali náš příběh

a naši cestu.

Bylo mi osm, když mě vzala na návštěvu
mého prvního uprchlického tábora.

Nechápala jsem proč.

Proč pro ni bylo tak důležité,

abychom tam šli.

Pamatuji si, jak jsem vešla dovnitř,
držíc ji při tom za ruku,

a jak mi řekla: „Jdi si hrát s dětmi,"

zatímco šla navštívit ženy v táboře.

Nechtěla jsem.

Ty děti nebyly jako já.

Byly chudé. Žily v táboře.

Odmítla jsem.

Klekla si ke mně a řekla rozhodně: „Běž.

A nevracej se, dokud sis nehrála.

Nikdy si nemysli, že někteří lidé
jsou pod tvoji úroveň

nebo že se od nich nemáš co naučit."

Neochotně jsem šla.

Babičku jsem nikdy nechtěla zklamat.

Vrátila jsem se po pár hodinách

fotbalu s dětmi v táboře.

Vyšly jsme ven

a já jí nadšeně líčila,
jaký to byl skvělý zážitek

a jak báječné ty děti byly.

"Haram!", řekla jsem arabsky.
"Nebožáci."

"Haram - běda nám," použila babička
totéž slovo v jiném významu,

jako že hřešíme.

"Nelituj je, věř v ně."

Až když jsem opustila svou zemi
a vydala se do USA,

uvědomila jsem si význam jejích slov.

Po ukončení studia jsem si zažádala
o politický azyl a dostala ho,

protože jsem patřila do určité
společenské skupiny.

Někteří si to možná neuvědomují,

ale v některých zemích stále hrozí
trest smrti za homosexualitu.

Vzdala jsem se jordánského občanství.

Bylo to moje nejtěžší rozhodnutí v životě,

ale neměla jsem na výběr.

Víte,

když máte na výběr
mezi domovem a přežitím,

otázka "Odkud jsi?"
je najednou značně sugestivní.

Syřanka, kterou jsem nedávno poznala
v uprchlickém táboře v Řecku,

to vystihla nejlépe,

když vzpomínala na chvíli,
kdy musela utéct z Aleppa.

"Podívala jsem se z okna
a venku nebylo nic.

Samé sutiny.

Žádné obchody, ulice, školy.
Všechno bylo pryč.

Byla jsem u sebe v bytě měsíce,

poslouchala jsem padat bomby
a viděla umírat lidi.

Ale pořád jsem si myslela,
že bude líp,

že mě nikdo nedonutí odejít,

nikdo mi nemohl sebrat domov.

A nevím proč zrovna to ráno,
když jsem se dívala ven,

mi došlo, že když neodejdu,
mé tři děti zemřou.

A tak jsme odešli.

Odešli jsme, protože jsme museli,
ne protože jsme chtěli.

Nebylo na výběr," řekla.

Je těžké uvěřit, že někam patříte,

když nemáte domov,

když vás z rodné země vyžene
strach nebo pronásledování,

nebo vám zboří město,
ve kterém jste vyrůstali.

Neměla jsem pocit, že mám domov.

Nebyla jsem občanka Jordánska,

ale nebyla jsem ani Američanka.

Pociťovala jsem samotu,

kterou dodnes stěží dokáži
popsat slovy.

Po vysoké jsem zoufale potřebovala
najít místo, kde bych byla doma.

Potloukala jsem se ze státu do státu

a nakonec skončila v Severní Karolíně.

Pár dobrosrdečných lidí se slitovalo

a zaplatilo mi nájem,

jídlo nebo oblečení na pohovor.

Cítila jsem se ještě víc
osamělá a neschopná.

Teprve když jsem poznala slečnu Sarah,

jižní baptistku, která se mě ujala
a zaměstnala mě, když mi bylo nejhůř,

začala jsem si věřit.

Slečna Sarah vlastnila bistro
na horách v Severní Karolíně.

Předpokládala jsem,
že díky své dobré výchově

a prestižní vysoké škole

mi svěří vedení své restaurace.

Mýlila jsem se.

Začala jsem mytím nádobí,

čištěním záchodů a prací za grillem.

Spadl mi hřebínek; poznala jsem
hodnotu tvrdé práce.

Ale především se mi dostalo
uznání a přijetí.

Slavila jsem Vánoce s její rodinou

a ona se se mnou snažila
držet Ramadán.

Pamatuji si, jak jsem se bála
přiznat jí svou orientaci;

byla přece jen jižní baptistka.

Sedla jsem si vedle ní na gauč

a řekla jsem: "Slečno Sarah,
vy víte, že jsem lesba."

Na její odpověď nikdy nezapomenu.

"To je v pořádku, zlato.
Hlavně nebuď děvka."

(Smích)

(Potlesk)

Přestěhovala jsem se do Atlanty
a stále jsem hledala domov.

Má cesta nabrala zvláštní směr
o tři roky později,

když jsem venku potkala skupinu
uprchlických dětí, jak hrají fotbal.

Špatně jsem zabočila do tohohle sídliště

a viděla jsem ty děti venku hrát fotbal.

Byly naboso, měly ošuntělý míč

a kamínky místo branek.

Dívala jsem se na ně asi hodinu,

a pak jsem se usmívala.

Ti kluci mi připomínali domov.

Připomínali mi, jak jsem
vyrůstala u fotbalu

v ulicích Jordánska,
s bratry a bratranci.

Nakonec jsem se k nim přidala.

Ze začátku se tvářili dost pochybovačně,

protože podle nich holky fotbal neumí.

Ale já samozřejmě uměla.

Ptala jsem se, jestli někdy hráli v týmu.

Řekli, že ne, ale že by moc rádi.

Postupně jsem si je získala
a vytvořili jsme první tým.

Tahle děcka mi dala rychlokurs
o uprchlících, o chudobě

a o lidskosti.

Hlavně tři bratři z Afgánistánu -
Roohullah, Noorullah a Zabiullah -

v něm hráli ústřední roli.

Jednou jsem přišla pozdě večer na trénink
a hřiště bylo úplně prázdné.

Opravdu jsem se bála.

Můj tým tréninky miloval.

Chybět na tréninku jim nebylo podobné.

Vyšla jsem z auta a dvě děti
vylezly z poza popelnice

a mávaly zběsile rukama.

"Trenérko, Rooha zmlátili. Skočili na něj.

Všude byla krev."

"Co tím myslíš?
Kdo ho zmlátil?"

"Přišli zlí kluci a zbili ho.

Všichni utekli, báli se."

Skočili jsme do auta a jeli k Roohovi.

Zaklepala jsem a otevřel Noor.

"Kde je Rooh? Musím se podívat,
jestli je v pořádku."

"Je v pokoji, paní trenérko.
Nechce ven."

Zaklepala jsem.

"Roohu, pojď ven. Musím s tebou mluvit.

Musím zjistit, jestli jsi v pořádku,
nebo musíme do nemocnice."

Vyšel ven.

Na hlavě měl velký šrám a rozseknutý ret

a byl zjevně otřesený.

Dívala jsem se na něj

a požádala kluky, aby zavolali mámu,

protože jsem s ním musela do nemocnice.

Zavolali svou mámu.

Vyšla ven.

Stála jsem zády k ní
a slyšela, jak začala křičet v perštině.

Kluci se začali válet smíchy.

Byla jsem zmatená,

protože tady nebylo nic k smíchu.

Vysvětlili mi, že řekla:

"Řekli jste mi, že vaše trenérka
je žena a muslimka."

Zezadu jsem podle ní nevypadala
jako ani jedno.

(Smích)

"Já jsem muslimka," řekla jsem jí.

"Ašhadu lá iláha illálláhi,"

zarecitovala jsem muslimské vyznání víry.

Zmatená,

ale možná přece jen trochu klidnější,

si uvědomila, že ano,

já, tahle americky vypadající
nezahalená žena v šortkách,

jsem opravdu muslimka.

Její rodina uprchla před Talibanem.

Stovky lidí z jejich vesnice

byly zavražděny.

Jejich otce přijali do Talibanu

a o pár měsíců se vrátil jako prázdná
skořápka muže, kterým kdysi byl.

Rodina uprchla do Pákistánu,

a dva starší bratři,
kterým tehdy bylo 8 a 10,

tkali koberce 10 hodin denně,
aby obstarali rodinu.

Byli tak nadšení, když se dozvěděli,

že jim bylo schváleno přesídlení do USA,

a zařadili se tak mezi pouhou
desetinu procenta šťastlivců.

Udělali terno.

Jejich příběh není ojedinělý.

Každá uprchlická rodina zažila
podobnou verzi příběhu.

Pracuji s dětmi,

kterým před očima znásilnili matky,
otcům uřízli prsty.

Jeden chlapec viděl,
jak babičce prostřelili hlavu,

protože chtěla zabránit povstalcům,
aby ho vzali za mladého vojáka.

Jejich cesty jsou strašidelné.

Ale to, co každý den vidím,
je naděje, odolnost, odhodlání,

láska k životu

a vděčnost za to, že mohou
začít nový život.

Jednou v noci jsem byla u chlapců doma,

když se máma vrátila po úklidu 18
hotelových pokojů za jediný den.

Posadila se, Noor jí masíroval nohy

a sliboval, že se o ni
po studiích postará.

Vyčerpaně se usmála.

"Bůh je dobrý. Život je dobrý.
Máme štěstí, že jsme tady."

Za poslední dva roky jsme svědky
stoupající vlny nevole proti uprchlíkům.

Po celém světě.

Její nárůst se neustále zvyšuje,
protože neděláme nic, abychom

té situaci zabránili.

Řešením by nemělo být zabránit uprchlíkům
v příchodu do našich zemí.

Řešení by mělo být nenutit je
opouštět ty své.

(Potlesk)

Promiňte.

(Potlesk)

Kolik utrpení,

kolik utrpení ještě musíme snést?

Kolik lidí musí být nuceno
opustit své domovy,

než řekneme "Dost!"?

Sto milionů?

Nejen, že je zostuzujeme,
viníme a odmítáme

za zvěrstva, za která
absolutně nemohou,

způsobujeme jim
další traumata,

místo abychom je vítali v našich zemích.

Odebereme jim jejich důstojnost
a jednáme s nimi jako se zločinci.

Před pár týdny
ke mně přišla studentka.

Je původem z Iráku.

Rozplakala se.

"Proč nás nenávidí?"

"Kdo vás nenávidí?"

"Všichni. Všichni nás nenávidí,
protože jsme uprchlíci,

protože jsme muslimové."

Předtím jsem své studenty
dokázala uklidnit,

že většina světa k uprchlíkům
nechová nenávist.

Ale tentokrát ne.

Nedokázala jsem jí vysvětlit, proč někdo
chtěl servat její matce hidžáb,

když byly v samoobsluze,

nebo proč ji jeden z protihráčů
nazval teroristkou

a řekl jí, ať se vrátí,
odkud přišla.

Nedokázala jsem ji ujistit,

že když její otec zaslíbil život

službě americké armádě jakožto tlumočník,

že bude jako americká občanka
více ceněná.

Na celém světě přijímáme
tak málo uprchlíků.

Přesídlujeme méně než 0,1%.

Ta 0,1% je nám užitečnější než my jim.

Šokuje mě, jak považujeme slovo "uprchlík"
za cosi špinavého,

něco, za co je třeba se stydět.

Oni se nemají za co stydět.

Ve všech oblastech života je pokrok -

kromě lidskosti.

65,3 milionů lidí bylo nuceno
opustit domovy

kvůli válce ;

nejvyšší počet historii.

To my bychom se měli stydět.

Děkuji.

(Potlesk)