Co se můžeme naučit od slizu, který jeví známky inteligence

Umělkyně Heather Barnett se nechává inspirovat přírodně vzniklým designem a samoorganizujícími se systémy. Jako svého spolutvůrce využívá eukaryotický mikroorganismus zvaný Physarum polycephalum (vápenatka mnohohlavá), který žije na temných a vlhkých místech. Co se můžeme naučit od sliznatého organismu, který jeví známky inteligence? To se dozvíte v našem videu.

Ráda bych vám představila
jistý organismus:

hlenku Physarum polycephalum.

Hlenky, neboli slizovky,
nejsou hlen ani sliz.

To jen pro pořádek.

Hlenek známe 700 druhů

a patří do říše měňavkovců.

Jde o jednobuněčný organismus, o buňku,

která se spojuje s dalšími buňkami

a vytváří superbuňku,

aby si líp hledala potravu.

Hlenka má tisíce až miliony
buněčných jader

a všechny mají společnou buněčnou stěnu,
takže se chovají jako jeden celek.

Na hlenku narazíte hlavně v lesích,

kde se živí hnijící vegetací.

Ale setkáte se s ní

i ve výzkumných laboratořích,

ve školách či uměleckých ateliérech.

Já na ni poprvé narazila před pěti lety.

Jeden můj kamarád, mikrobiolog,

mi v Petriho misce přinesl
jakýsi žlutý žmoleček,

ať prý si mám s čím hrát.

(Smích.)

Nevěděla jsem nic víc,

než že to má rádo vlhko a tmu

a že to nejradši jí ovesné vločky.

(Smích.)

Jsem umělkyně, ale dlouhá léta

využívám biologii a vědecké postupy.

Živý materiál pro mě nebyl
úplná novinka.

Pracovala jsem s rostlinami, bakteriemi,
sépiemi či octomilkami.

A tak jsem si celá dychtivá vzala
hlenku domů na vyzkoušení.

Doma jsem ji pak pozorovala.

Dávala jsem jí různou potravu,

a ona se začala větvit.

V místech s dostatkem potravy
vznikaly uzliny.

A když se hlenka někam rozvětvila,

zůstávaly po ní otisky.

Když jí byla jedna Petriho miska málo,

klidně se vydala do světa.

Všechno jsem natáčela a sledovala
na zrychlených záběrech.

Hlenka za hodinu naroste jen asi o 1 cm,

takže naživo se její růst sledovat nedá,

pokud to neberete jako
krajní formu meditace.

Ale na zrychlených záběrech bylo vidět,

že se hlenka chová dost zajímavě.

Jakmile spořádala nachystanou
porci ovesných vloček,

hned začala prozkoumávat
další území,

a to několika směry zároveň.

A když narazila na vlastní
výhonek, hned pochopila,

že nemá smysl tudy pokračovat dál.

Stáhla se zpátky

a zkusila zas jiný směr.

Přišlo mi to jako slušný výkon.

Žmolek buněčného slizu,
který nějakým způsobem

dokáže prozkoumávat území,

pozná sebe sama a pohybuje se,
jako by věděl, co dělá.

Našla jsem nepřeberné množství studií

a vědeckých článků, které popisují,

jak neuvěřitelné věci
ten organismus dokáže.

Pár vám jich popíšu.

Tým z japonské Univerzity Hokkaidó
rozmístil hlenky v bludišti.

Hlenky se spojily do superbuňky.

Vědci nechali na dvou místech
bludiště potravu.

Hlenka ta dvě místa propojila,
ale ze zbytku bludiště se stáhla.

To bludiště šlo projít čtyřmi způsoby.

Hlenka si ovšem pokaždé

vytvořila tu nejefektivnější

a nejkratší spojnici.

Celkem koumák.

Závěr experimentu zněl,

že hlenka má primitivní
formu inteligence.

V jiném pokusu na hlenku pouštěli
studený vzduch.

Nelíbilo se jí to.
Hlenka nemá ráda zimu a sucho.

Vědci to opakovali
v pravidelných intervalech

a hlenka pokaždé reagovala
zpomalením svého růstu.

Jednou však vědci po uplynutí intervalu
studený vzduch nepustili.

Hlenka i přesto zpomalila růst,
jako by chladný závan očekávala.

Jako by věděla, že přišel čas
na neoblíbený chlad.

Závěr pokusu zněl,

že hlenka se dokáže učit.

Třetí experiment:

vědci nechali hlenku prozkoumávat

území s hromádkami potravy.

Hlenka se vějířovitě rozvětvila.

A na každém místě, kde našla potravu,

vznikl uzel, z něhož se dál větvila
a šátrala po jídle.

Za 26 hodin vznikla

mezi hromádkami potravy
strukturovaná síť.

Vtip je v tom, že první hromádka potravy

představovala vlastně Tokio

a ostatní hromádky kopírovaly rozmístění
příměstských stanic železnice.

A ta hlenka vytvořila repliku
dopravní sítě Tokia.

(Smích.)

Repliku komplexního systému,
který vznikal v důsledku

rozpínání města, výstavby
a urbanistických plánů.

To, co lidem zabralo přes sto let,

zvládla hlenka za jediný den.

Závěr experimentu zněl,

že hlenka dokáže vytvářet efektivní sítě

a řešit matematický problém
obchodního cestujícího.

Je to biologický počítač.

Vědci hlenku matematicky modelují
a analyzují s pomocí algoritmů.

Byla sonifikována, replikována,
simulována.

Badatelé po celém světě chtějí odhalit

její biologické principy a pochopit,

jakými pravidly se řídí,

aby tyto poznatky využili v elektronice,

programování a robotice.

Otázkou tudíž je:

jak ta věc funguje?

Hlenka nemá centrální nervovou soustavu.

Nemá mozek,

ale počíná si tak,

jako by ho měla.

Dokáže se učit, používat paměť,
řešit problémy a rozhodovat se.

Odkud se její inteligence bere?

Tohle je mikroskopické video,
které jsem natočila.

Obraz je asi 100x zvětšený

a je to zhruba 20x zrychlené.

Vnitřkem hlenky

probíhají rytmické pulzy.

Žilkovitou strukturou se přenáší

buněčný materiál, živiny
a chemické informace.

Nejprve jedním směrem,
a potom zase nazpátek.

Jde o nepřetržitou, vícesměrnou oscilaci,

díky níž má buňka komplexní představu
o svém okolním prostředí,

aniž by potřebovala kontrolní centrum.

Odtud se tedy bere její inteligence.

O hlenku se ovšem nezajímají
jen akademičtí badatelé.

Před pár lety jsem založila SliMoCo,
jakési "sdružení přátel hlenek".

Jde o otevřený, demokratický
online projekt,

kde mohou badatelé a nadšenci
z různých sfér a oborů

sdílet o hlenkách rozmanité informace

či experimentální poznatky.

Sdružení přátel hlenek se
rozrůstá samovolně.

Zájemci nás objevují stejně,
jako hlenka nachází ovesné vločky.

(Smích.)

Jsou mezi námi vědci,
počítačoví odborníci a badatelé,

ale i umělci jako já:

architekti, designéři, spisovatelé,
aktivisté a kdo vás jen napadne.

Je to velmi zajímavý a různorodý spolek.

Jeden umělec například používá
k malbě fluoreskující hlenku.

Tým dalších lidí propojuje přírodní
a elektronický design

s technikou 3D tisku.

Jiný umělec nechává lidi,
aby s pomocí hlenky

vytvářeli mapy oblastí,
kde bydlí.

Hlenku tak využívá nejen přímo,
jako nástroj,

ale i metaforicky, jako symbol
a způsob, jak tematizovat

soudružnost, komunikaci a spolupráci.

Veřejnost zapojuji i já.

Lidé s hlenkou kreativně pracují
na mých výtvarných seminářích.

Zájemci si mohou přijít vyzkoušet
různé báječné postupy.

Na Petriho miskách vytvářejí prostředí
pro navigovaný růst hlenky,

takže si ji mohou vyzkoušet.

Každý si pak odnese domů nového mazlíčka

a může na našich stránkách

zveřejňovat výsledky svých pokusů.

Díky našemu sdružení mohu spolupracovat

s celou řadou zajímavých lidí.

S filmaři teď o hlenkách točíme
dlouhometrážní dokument,

a slovo „dlouhometrážní“ podtrhuji.

Film už je ve fázi závěrečných střihů
a brzy vtrhne do kin.

(Smích.)

Účastnila jsem se také celosvětově
prvního pokusu

o stvoření "hlenkočlověka“.

Šlo o součást loňské
výstavy v Rotterdamu.

Nechali jsme zájemce, aby se
na půl hodiny stali hlenkou.

Přivázali jsme je provázkem k sobě,

takže vytvořili obří buňku,

a směli se chovat jedině
jako hlenka.

Mohli komunikovat jen oscilacemi,

beze slov.

A museli se chovat jako jeden celek.

Jedna megabuňka, žádní jednotlivci.

A měli se pohybovat a hledat
ve svém okolí potravu.

Následoval chaotický mumraj.

Parkem bloudili lidé přivázaní
k sobě žlutým provázkem

a každý měl tričko:
"Dělám hlenku".

Když narazili na strom,

museli se beze slov přeuspořádat,

jak se sluší na obří buňku.

Šlo o vysloveně hravý
a zábavný experiment.

Nešlo nám o to, abychom ověřili
či dokázali nějakou hypotézu.

Zato jsme veřejnosti poskytli
možnost názorně si osahat,

co vlastně znamená inteligence,
zprostředkované působení či autonomie.

A zároveň tím vznikla

hravá platforma pro debatu
o všech těch nových zážitcích.

Pomyslnou třešničkou na závěr experimentu

byla totiž následná diskuze,

kdy v parku proběhlo úplně
spontánní symposium.

Mluvilo se o tom, jak obtížné je
zapomenout na své ego,

na osobní individualitu.

Mluvilo se o tom,
jak asi komunikují bakterie.

Každý přispíval svým vlastním
pohledem na věc.

Dospěli jsme k závěru,

že obyvatelé Rotterdamu dokáží
skvěle spolupracovat,

zvláště když dostanou pivo.

Nedávali jsme jim totiž jen
ovesné vločky, ale i pivo.

Tak výkonní jako hlenky ovšem nebyli.

Podle mě je hlenka skutečně fascinující.

Ať už z pohledu biologie,

nebo výpočetní techniky,

či jako symbol,

jako způsob, jak lidem přibližovat
myšlenku vzájemnosti,

kolektivní součinnosti a spolupráce.

V mnohém navazuji na vědecké pokusy
s bludištěm, i když trochu po svém.

Hlenka je pro mě pracovním materiálem.

Je spolutvůrcem mých fotografií,
tisků, animací

a interaktivních setkání.

Striktně vzato se mnou
vědomě nespolupracuje,

ale jde tak trochu o spolutvorbu.

Dokážu částečně odhadnout,
co bude hlenka dělat,

ale neovládám ji.

Poslední slovo má tak v tvůrčím
procesu ona.

Má koneckonců svou vnitřní estetiku.

Větvící se struktury nacházíme
na všech úrovních přírody,

od říčních delt po klikatice blesku,

od krevních žilek po sítě neuronů.

Prostý, a přece spletitý organismus hlenky
pracuje s bytostnými pravidly přírody.

Bez ohledu na naši oborovou specializaci

se můžeme od tohoto nádherného,

i když mozek nemajícího
žmolečku hodně naučit.

To je tedy Physarum polycephalum.

Děkuji.

(Potlesk.)