Hyeonseo Lee: Jak jsem uprchla ze Severní Koreje

Jako dítě si Hyeonseo Lee myslela, že Severní Korea, její domovina, je „tou nejlepší zemí na světě“. Pochybovat začala až v 90. letech, kdy Koreu zasáhl hladomor. Ve 14 letech ze země utekla a v Číně začala život uprchlice plný skrývání. Vypráví zde svůj vlastní hrůzyplný příběh o přežití a naději, jenž je zároveň silnou připomínkou těch, kteří žijí v neustálém nebezpečí, i když nechali hranice daleko za sebou.

Když jsem byla malá,

myslela jsem si, že má země je ta nejlepší na světě,

a celé dětství jsem zpívala písničku „Není co závidět“.

Byla jsem na svou zemi velmi hrdá.

Ve škole jsme hodně času věnovali

studiu Kim Ir-sena,

ale o světě kolem jsme se toho dozvídali jen málo,

tedy kromě toho, že Amerika, Jižní Korea a Japonsko jsou nepřátelé.

Ačkoliv jsem si často říkala, jaký asi okolní svět je,

myslela jsem si, že v Severní Koreji strávím celý život.

Dokud se najednou vše nezměnilo.

Když mi bylo sedm, viděla jsem svou první veřejnou popravu,

ale pořád jsem si myslela, že v Severní Koreji vedu normální život.

Moje rodina nebyla chudá

a já sama jsem hlad nikdy nezažila.

Ale jednoho dne v roce 1995 přinesla maminka domů dopis

od sestry své kolegyně.

Psalo se v něm: „Až tohle budete číst, nikdo z pěti členů naší rodiny

už nebude na tomto světě,

protože jsme už dva týdny nejedli.

Ležíme spolu na podlaze

a naše těla jsou tak slabá, že brzy zemřeme.“

Byla jsem v hrozném šoku.

Poprvé v životě jsem slyšela o tom,

že lidé v mé zemi trpí.

Nedlouho poté jsem šla kolem nádraží

a uviděla jsem něco strašného,

co se mi už navždy vrylo do paměti.

Na zemi leželo bezvládné tělo ženy

a vyzáblé dítě v jejím náručí

jen bezmocně zíralo na obličej své matky.

Nikdo jim nepomohl. Všichni byli příliš zaměstnáni

péčí o sebe a svou rodinu.

V polovině 90. let zasáhl Severní Koreu obrovský hladomor.

Zemřelo během něj více než milion Severokorejců

a mnoho jich přežilo jen proto,

že se živili trávou, brouky a kůrou ze stromů.

Stále častější byly také výpadky proudu,

takže v noci bylo všechno kolem mě zahaleno naprostou tmou.

Jedinou výjimkou byla záplava světel,

kterou jsme viděli přes řeku v Číně.

Vždy jsem si říkala, proč oni mají světlo a my ne.

Tady vidíte satelitní snímek noční Severní Koreje

v porovnání s okolními státy.

Toto je řeka Amrok,

která tvoří část hranice

mezi Severní Koreou a Čínou.

Jak vidíte, řeka je v některých místech

velmi úzká a dá se tajně přejít.

Mnoho Severokorejců při tom ale zemře.

Někdy jsem viděla po řece plout mrtvá těla.

O svém útěku ze Severní Koreje nemohu prozradit mnoho detailů,

takže jen řeknu, že během těch strašných let hladomoru

mě poslali ke vzdáleným příbuzným do Číny.

Tehdy jsem si myslela,

že od rodiny odjíždím jen na chvíli.

Nikdy by mě nenapadlo,

že bude trvat 14 let, než budeme znovu spolu.

V Číně byl život mladé dívky bez rodiny těžký.

Neměla jsem ponětí, jaký můj život

jakožto severokorejské uprchlice bude,

ale brzy jsem zjistila, že bude nejen nesmírně obtížný,

ale také velmi nebezpečný.

Severokorejští uprchlíci jsou totiž v Číně považováni

za ilegální přistěhovalce.

Žila jsem proto v neustálém strachu,

že někdo odhalí mou pravou identitu

a já budu navrácena hroznému osudu

ve své vlasti.

Jednoho dne se má nejhorší noční můra naplnila.

Chytila mě čínská policie

a předvedla mě k výslechu.

Někdo mě obvinil, že jsem Severokorejka,

a tak mě zkoušeli ze znalosti čínštiny

a pokládali mi spoustu otázek.

Měla jsem takový strach,

že jsem si myslela, že mi pukne srdce.

Pokud by se jim zdálo cokoliv podezřelé, mohli mě uvěznit

a repatriovat.

Myslela jsem, že můj život skončil,

ale zvládla jsem své pocity usměrnit

a odpověděla jsem na všechny otázky.

Po výslechu řekl

jeden policista druhému:

„Byl to falešný poplach.

Tohle není Severokorejka.“

A nechali mě jít. Byl to zázrak.

Někteří Severokorejci žádají v Číně o azyl

na zahraničních ambasádách,

ale mnoho jich chytí čínská policie

a vrátí do vlasti.

Tyto dívky měly velké štěstí.

Ačkoliv je chytili,

nakonec je po silném

mezinárodním tlaku propustili.

Tito Severokorejci takové štěstí neměli.

Každý rok chytí v Číně nespočet Severokorejců

a navrací je do vlasti,

kde jsou mnohdy mučeni, uvězněni

nebo veřejně popraveni.

Já měla obrovské štěstí, když se mi podařilo uprchnout,

mnoho Severokorejců to štěstí ale nemělo.

Je tragické, že Severokorejci musí skrývat svou pravou identitu

a tak těžce bojovat o pouhé přežití.

I když se naučí nový jazyk a najdou si práci,

celý svět se jim ve vteřině může otočit vzhůru nohama.

Proto jsem se po 10 letech skrývání své identity

rozhodla riskovat odchod do Jižní Koreje

a znovu jsem začala nový život.

Usadit se v Jižní Koreji bylo mnohem náročnější,

než jsem čekala.

Angličtina tam byla nutností,

a tak jsem se začala učit svůj třetí jazyk.

Uvědomila jsem si také, že mezi Severem a Jihem

existuje propastný rozdíl.

Všichni jsme Korejci, ale uvnitř

jsme v důsledku 67 let odloučení

velmi rozdílní.

Prodělala jsem dokonce krizi identity.

Jsem Jihokorejka nebo Severokorejka?

Odkud jsem? Kdo jsem?

Najednou jsem neměla žádnou zemi,

které bych s hrdostí mohla říkat domov.

Ačkoliv nebylo jednoduché přizpůsobit se životu v Jižní Koreji,

vypracovala jsem si plán.

Začala jsem se připravovat na přijímací zkoušky na univerzitu.

A když už jsem si začínala na nový život zvykat,

přišel další šok v podobě telefonátu.

Severokorejské úřady

zachytily peníze, které jsem posílala rodině,

a za trest měli být

nuceně vystěhováni

kamsi do pustiny.

Museli se odtamtud rychle dostat,

takže jsem začala plánovat, jak jim pomoci utéct.

Severokorejci musí na své cestě za svobodou

urazit neuvěřitelnou vzdálenost.

Je prakticky nemožné přejít hranici

mezi Severní a Jižní Koreou,

takže jsem paradoxně musela odletět zpět do Číny

a vydat se k hranici se Severní Koreou.

Protože má rodina nemluví čínsky,

musela jsem je nějak přepravit

více než 3000 km přes Čínu

a dál do jihovýchodní Asie.

Cesta autobusem trvala týden

a několikrát nás málem chytili.

Jednou náš autobus

zastavila policie

a ode všech si brali doklady.

Policista všem cestujícím pokládal spoustu otázek,

a protože má rodina čínsky nerozuměla,

myslela jsem, že je zatknou.

Když přišel k nám,

bez rozmyslu jsem vstala a řekla,

že to je skupina hluchoněmých lidí,

které doprovázím.

Podezíravě se na mě podíval,

ale naštěstí mi uvěřil.

Podařilo se nám dostat až k hranici s Laosem,

ale skoro všechny své peníze jsem musela použít

na podplacení laoských celníků.

Ale i poté, co jsme přešli hranici,

mou rodinu zatkli a uvěznili

pro nedovolené překročení hranic.

Měsíc potom, co jsem zaplatila pokutu a úplatek,

byla má rodina propuštěna,

ale brzy nato je opět zatkli a uvěznili,

tentokrát v laoském hlavním městě.

To byl jeden z nejhorších momentů mého života.

Udělala jsem vše pro to, aby se má rodina dostala na svobodu,

dostali jsme se tak blízko,

ale pak je uvěznili

jen kousek od jihokorejské ambasády.

Chodila jsem sem a tam mezi imigračním

a policejní stanicí

a zoufale jsem se je snažila dostat z vězení ven,

ale na úplatky ani pokuty

jsem už neměla peníze.

Ztratila jsem veškerou naději.

V té chvíli se mě jakýsi mužský hlas zeptal:

„Co se stalo?“

Úplně jsem zkoprněla úžasem,

že úplnému cizinci něco takového není jedno.

Lámanou angličtinou a za pomoci slovníku

jsem mu vysvětlila situaci a on bez zaváhání

zašel k bankomatu

a zaplatil zbytek peněz za propuštění mé rodiny

a dalších dvou Severokorejců.

Z celého srdce jsem mu děkovala a ptala se ho:

„Proč mi pomáháte?“

„Já nepomáhám Vám,“ řekl.

„Pomáhám severokorejskému lidu.“

Uvědomila jsem si, že toto byla v mém životě symbolická chvíle.

Ten laskavý cizinec symbolizoval pro mě i severokorejský lid

novou naději ve chvíli, kdy jsme ji nejvíc potřebovali.

Ukázal mi, že laskavost cizinců

a podpora mezinárodní komunity

jsou skutečně těmi paprsky naděje, které my Severokorejci potřebujeme.

Po této dlouhé cestě jsme s mou rodinou

nakonec opět začali žít spolu v Jižní Koreji,

ale dostat se na svobodu znamená vyhrát jen půlku bitvy.

Mnoho Severokorejců je od svých rodin odříznuto,

a když přijedou do nové země,

mají jen málo peněz nebo dokonce žádné.

Proto potřebujeme mezinárodní pomoc,

abychom mohli získat vzdělání, naučit se anglicky,

projít rekvalifikačními kurzy a podobně.

Můžeme také sloužit jako most

mezi lidmi v Severní Koreji

a vnějším světem,

protože mnoho z nás udržuje kontakt

se členy rodiny, kteří v zemi zůstali,

a posíláme jim informace a peníze,

které pomáhají měnit Severní Koreu zevnitř.

Měla jsem velké štěstí a v životě se mi dostalo

obrovské pomoci a inspirace.

Proto bych, s mezinárodní podporou, ráda pomohla

dodat mladým nadějným Severokorejcům

naději na lepší život.

Jsem si jistá, že ve světě uvidíte

čím dál více úspěšných Severokorejců,

a to včetně konferencí TED.

Děkuji.

(Potlesk)