Psi v depresi, kočky s obsedantně kompulzivní poruchou -- co prozrazuje zvířecí šílenství o nás lidech

Za vtipnými zvířecími videy stojí někdy kupodivu problémy lidského rázu. Laurel Braitmanová studuje zvířata, která vykazují znaky problematického duševního zdraví -- od kompulzivních medvědů přes sebepoškozující se krysy po opice s nezvyklými kamarády. Braitman se ptá, co se my, jako lidé, můžeme naučit sledováním zvířat potýkajících se s depresí, smutkem a jinými lidskými problémy.

Oliver byl extrémně temperamentní,

hezký, okouzlující
a především nestabilní samec,

do kterého jsem se zcela zamilovala.

(Smích)

Byl to Bernský salašnický pes.

S bývalým manželem jsme ho adoptovali

a asi za 6 měsíců

jsme zjistili, že je vyšinutý.

Měl natolik paralyzující separační úzkost,

že jsme ho nemohli nechat o samotě.

Jednou nám vyskočil
z bytu ve třetím podlaží.

Jedl látku. Jedl recyklovatelné věci.

Lovil mouchy, které neexistovaly.

Trpěl halucinacemi.

Byla mu diagnostikována
psí kompulzivní porucha,

a to je vlastně jen vrcholek ledovce.

Ale jako u lidí,

někdy trvá 6 měsíců,

než zjistíte,

že člověk, kterého milujete,
má své problémy.

(Smích)

A většina z nás tohoto člověka nevrací
zpět do baru,

kde jej potkala,

ani ho nevrací kamarádovi,
který je seznámil,

ani ho nepřihlašuje zpátky na Match.com.

(Smích)

Milujeme ho pořád

a zůstaneme u toho,

a to jsem udělala se svým psem.

Byla jsem -- studovala jsem biologii.

Mám doktorát z historie vědy

na MIT,

a pokud byste se mě před 10 lety zeptali,

jestli pes, kterého miluji,
nebo psi obecně,

mají emoce,
odpověděla bych ano.

Ale nejsem si jistá,
zda bych vám řekla,

že mohou také skončit
s úzkostnou poruchou,

předpisem na Prozac a terapeutem.

Pak jsem se ale zamilovala
a zjistila, že mohou.

Snaha pomoct vlastnímu psovi

překonat paniku a úzkost

mi změnilo život.

Pootevřelo mi to svět.

Vlastně jsem strávila
posledních sedm let

pohledem do oblasti
duševních chorob zvířat.

Mohou být duševně
nemocná jako lidé?

Pokud ano, co to vypovídá o nás?

Zjistila jsem, že věřím,

že mohou trpět duševními chorobami.

Hledání a snaha identifikovat
duševní onemocnění u zvířat

nám často pomáhají
stát se jim lepšími přáteli,

a také nám mohou pomoct
lépe porozumět sami sobě.

Pojďme se chvilku bavit o diagnózách.

Mnozí z nás si myslí, že nemůžeme vědět,

co si myslí jiné zvíře.

A je to pravda.

Ale vy, kteří jste ve vztahu --

to je alespoň můj případ --

i když se zeptáte svého partnera,

rodiče nebo dítěte, jak se cítí,

ještě neznamená,
že vám to dokážou sdělit.

Nemusí mít slova, kterými by vysvětlili,

co cítí,

a nemusí to vědět.

Je to vlastně poměrně nedávný fenomén,

že máme pocit,
že s někým musíme mluvit,

abychom porozuměli
jeho emocionálnímu trápení.

Před počátkem 20. století

lékaři často diagnostikovali
emoční strádání

u svých pacientů pouhým pozorováním.

Také se ukázalo, že přemýšlet

o duševních nemocech zvířat

vlastně není tak mimo.

Většina duševních poruch
ve Spojených státech

jsou strach a úzkostné poruchy.

A pokud se nad tím zamyslíte,
strach a úzkost

jsou extrémně užitečné zvířecí emoce.

Zpravidla cítíme strach a úzkost
v situacích, které jsou nebezpečné,

a jakmile je cítíme,

jsme motivováni se vzdálit

onomu nebezpečí.

Problém je, když začneme pociťovat strach
a úzkost v situacích, které to nevyžadují.

Také poruchy nálad mohou vlastně být

politováníhodnou nevýhodou
toho být cítícím zvířetem.

Obsesivně kompulzivní poruchy jsou také

často projevem zdravého zvířecího znaku,

jakým je udržovat se čistý a upravený.

Do oblasti duševních
onemocnění už ale spadá,

když děláte věci jako

kompulzivní nadumývání rukou či pacek

nebo si vytvoříte návyk natolik extrémní,

že se neposadíte k jídlu,

dokud tento rituál neprovedete.

Pro lidi máme
„Diagnostický a statistický manuál",

což je v podstatě atlas

v současnosti uznávaných duševních poruch.

Pro ostatní zvířata máme YouTube.

(Smích)

Toto je jen jedno vyhledávání,
které jsem udělala pro „OCD pes",

ale všem doporučuju,

podívat se na „OCD kočka".

Budete šokováni tím, co uvidíte.

Ukážu vám jen pár příkladů.

Toto je ukázka honění stínu.

Vím, je to vtipné
a svým způsobem roztomilé.

Problém je ale v tom, že si psi mohou
vypěstovat takovéto nutkání,

kterému se pak věnují celý den.

Nejdou pak na procházku,

nejsou s kamarády,

nepřijímají potravu.

Vytvoří si fixace,

jako nutkavé honění vlastního ocasu.

Tady je ukázka kočky jménem Gizmo.

Vypadá, že je na sledovačce,

ale dělá to mnoho,
mnoho, mnoho hodin denně.

Jen tam sedí a škrabe a škrabe a škrabe

na okno.

Toto je další příklad považovaný

za stereotypní chování.

Tohle je Malajský medvěd

jménem Ting Tang
ze zoo v Oaklandu.

Pokud byste náhodou
narazili na tuto scénku,

mohli byste si myslet,
že si Ting Tang

jen hraje s klackem,

ale Ting Tang to dělá celý den.

Pokud byste se pozorně dívali,

a já vám ukázala celou
půlhodinu tohoto klipu,

viděli byste, že dělá přesně tu samou věc

v přesně stejném pořadí,
a otáčí klacek

pokaždé přesně stejným způsobem.

Jiné velmi časté chování,
které můžete vidět,

zejména u uvězněných zvířat,

jsou přecházející stereotypy
nebo kolébající stereotypy.

Lidé to vlastně dělají také,

kolébáme se,

pohybujeme se
ze strany na stranu.

Mnozí z nás to dělají a někdy

je to pokus o uklidnění sebe sama.

A myslím si,
že u jiných zvířat je to také ten případ.

Ale nejde jen o stereotypní chování,

kterému se ostatní zvířata věnují.

Toto je Gigi, gorila, která žije

ve Franklin Park Zoo v Bostonu.

Má psychiatra z Harvardu

a léčí se s poruchou nálady,

kromě jiného.

Poruchy nálady se vyvinou u mnoha zvířat.

Mnoho tvorů --

tento kůň je jen jedním příkladem --

si vypěstuje sebepoškozující chování.

Hryžou věci

nebo dělají jiné činnosti,
které je uklidňují,

i přestože jsou sebepoškozující.

Můžeme to považovat za obdobu

toho, když se sami řežou lidé.

Škubání.

Ukázalo se, že pokud
máte srst, peří nebo kůži,

můžete se kompulzivně škubat.

Dokonce byli studováni někteří papoušci

pro lepší porozumění trichotillomanii,
neboli kompulzivnímu škubání u lidí,

které postihuje

právě teď 20 milionů Američanů.

Laboratorní krysy se také škubou.

U nich se tomu říká „barbering".

Psí veteráni z konfliktů
v Iráku a Afghánistánu

se vracejí s psí
post traumatickou stresovou poruchou (PTSD).

Těžko se jim vrací do civilního života,

když se vrátí z nasazení.

Mohou mít strach přiblížit
se mužům s vousy

nebo skočit do auta.

Chci ale být opatrná a srozumitelná.

Nemyslím si, že psí PTSD

je stejná jako lidská PTSD.

Také si ale nemyslím, že moje PTSD

je stejná jako vaše PTSD.

Nebo že moje úzkost
nebo smutek jsou jako vaše.

Všichni jsme odlišní.

Máme různé náchylnosti.

Takže jsou-li dva psi
vychovaní ve stejné domácnosti,

vystavení úplně stejným věcem,

u jednoho se může vyvinout,
řekněme, ochromující strach z motorek

nebo fóbie z pípání mikrovlnky,

a druhý bude zcela v pořádku.

Lidé se mě poměrně často ptají,

jestli je to jen ukázka toho, že lidé

dělají ze zvířat blázny.

Nebo jsou zvířecí duševní nemoci
jen výsledkem zneužívání a týrání?

Ukázalo se, že jsme vlastně

mnohem komplikovanější.

Podařila se mi skvělá věc.

Nedávno jsem o tom publikovala knihu

a teď každý den, když otevřu e-mail

nebo když jdu na čtení

nebo na večírek,

lidé mi vyprávějí své příběhy

o zvířatech, které potkali.

Nedávno jsem měla čtení v Kalifornii

a po přednášce se přihlásila
jedna žena a řekla:

„Doktorko Braitmanová, myslím,
že moje kočka má PTSD."

A já jsem řekla:
„Proč myslíte? Řekněte mi o tom něco."

Takže, její kočka se jmenuje Ping
a jedná se o nalezence.

Dříve žila s postarším mužem,

který jednoho dne vysával

a dostal infarkt a zemřel.

Za týden našli v bytě Ping,

vedle těla majitele,

a celou dobu běžel ten vysavač.

Mnoho měsíců poté,
snad až dva roky,

se natolik bála, že nemohla být v domě,
když někdo uklízel.

Byla doslova strašpytel.

Schovávala se ve skříni.

Byla nesebevědomá a roztřesená,

ale s milující podporou své rodiny,

kteří jí věnovali čas a trpělivost,

nyní, o tři roky později,

je to veselá a sebevědomá kočka.

Na další traumatický příběh
a zotavení jsem narazila

před několika lety.

Prováděla jsem nějaký výzkum v Thajsku.

Setkala jsem se tam
s opicí jménem Boonlua.

Když byl Boonlua mládě,

byl napaden smečkou psů,

kteří mu utrhli obě nohy a ruku.

Boonlua se odplazil do kláštera,

kde se ho ujali mniši.

Zavolali mu veterináře,
který mu ošetřil rány.

Nakonec skončil Boonlua

ve sloním zařízení,

kde se ho tamní chovatelé
rozhodli vzít pod svá křídla

a zjistili, co má rád,

což se ukázalo být mentolové Mentos

a nosorožíci a vajíčka.

Ale dělalo jim starosti,
protože byl společenský, že bude osamělý,

ale nechtěli ho dát k jiné opici,

protože si mysleli,
že jen s jednou rukou

se nedokáže bránit ani si hrát.

Tak mu pořídili králíka

a Boonlua byl okamžitě jako vyměněný.

Byl nesmírně šťastný se svým králíkem.

Obírali se, stali se z nich kamarádi

a potom měl králík králičata

a Boonlua byl ještě
šťastnější než předtím.

Svým způsobem mu to dalo

důvod ráno vstávat

a dokonce mu to dalo
takový důvod vstávat,

že se rozhodl nespat.

Stal se extrémně ochranářský
vůči těmto králičatům,

přestal spát,

jen tak klimbal,

zatímco se o ně snažil starat.

Dokonce byl vůči těm malým
tak ochranářský a láskyplný

že mu je útulek

musel nakonec odebrat,

protože se Boonlua bál,

že je může jejich matka zranit.

Když mu je odebrali,
báli se zaměstnanci útulku,

že upadne do deprese.

Aby tomu zabránili,

dali mu jiného králičího kamaráda.

(Smích)

Můj oficiální názor je,
že nevypadá jako by měl depresi.

(Smích)

Byla bych velmi ráda,
kdyby lidé cítili,

že se mají cítit oprávněni

dělat takovéto závěry

o tvorech, které dobře znají.

Když dojde na vašeho psa

nebo vaši kočku nebo
třeba vaši jednorukou opici,

kterou náhodou znáte.

Pokud si myslíte,
že jsou traumatizováni nebo v depresi,

máte pravděpodobně pravdu.

Je to velmi antropomorfní,

připisovat lidské charakteristiky

jiným zvířatům nebo věcem.

Nemyslím si ale, že to je problém.

Nemyslím si,
že nemůžeme antropomorfizovat.

Není to tak, že si můžete vyndat
svůj lidský mozek z hlavy,

dát ho do nádoby a potom ho použít

k přemýšlení o myšlení jiného zvířete.

Vždycky budeme zvíře, které se zajímá

o citové prožívání jiného zvířete.

Potom se nabízí otázka,
jak správně antropomorfizovat?

Nebo antropomorfizujete špatně?

Špatné antropomorfizování

je až příliš běžné.

(Smích)

Může zahrnovat oblékání pejsků
a pořádání svateb

nebo přílišné sbližování
s exotickou divočinou,

protože věříte,
že jste duševně spřízněni.

Existují nejrůznější způsoby.

Správné antropomorfizování je založeno,
domnívám se,

na přijetí vlastních zvířecích
podobností s jinými druhy

a jejich využití k vyvození závěrů,

které jsou poučené o myšlení
a prožívání jiných zvířat.

Existuje vlastně celý průmysl,

svým způsobem založený na antropomorfizování,

a tím je průmysl s psychofarmaky.

Jeden z pěti Američanů v současnosti
užívá psychofarmaceutické léky,

od antidepresiv a léků proti úzkosti

k antipsychotikům.

Vlastně vděčíme

za celý psychofarmaceutický arzenál

ostatním zvířatům.

Tyto léky byly nejprve testovány
na ostatních zvířatech,

a to nejen na jedovatost,
ale i dopady na chování.

Velmi oblíbené antipsychotikum Thorazine

nejprve zklidňovalo krysy
než zklidňovalo lidi.

Lék proti úzkosti Librium

byl podáván v 50. letech kočkám,
vybraným pro jejich zlou povahu,

a udělal z nich mírumilovné šelmy.

A dokonce i antidepresiva byla
nejprve testována na králicích.

Dnes však nedáváme tyto léky

zvířátům jako pokusným objektům,

ale dáváme jim tyto léky jako pacientům,

z více i méně morálních důvodů.

V Mořském světě dávají kosatkám
léky proti úzkosti,

když jim odebírají mladé.

Mnohým gorilám v zoo
se dávají antipsychotika

a léky proti úzkosti.

Ale psům jako mému Oliverovi

jsou podávána antidepresiva
a některé léky proti úzkosti,

aby nevyskakovali z budov

nebo neskákali do dopravního provozu.

Nedávno vyšla v časopisu Science studie,

která ukázala,
že dokonce sladkovodní korýši

reagovali na léky proti úzkosti.

Stali se odvážnější, méně plaší

a ochotnější prozkoumávat své okolí.

Je těžké zjistit,
kolik zvířat bere tyto léky,

ale můžu vám říct,
že zvířecí farmaceutický průmysl

je obrovský a rozrůstá se.

Ze sedmi miliard dolarů v roce 2011

k očekávaným 9,25 miliardám za rok 2015.

Některá tato zvířata berou
tyto léky na dobu neurčitou.

Jiní, jako jeden bonobo žijící v Milwaukee

v zoo, je bral

do doby, než si začal schovávat své Paxily

a distribuovat je mezi ostatní bonoby.

(Smích) (Potlesk)

Ale více než psychofarmaka,

existuje mnoho, mnoho, mnoho jiných

terapeutických intervencí,
které pomáhají jiným tvorům.

A v tomto místě si myslím,

že může veterinární medicína něco naučit

lidskou medicínu.

A to, pokud vezmete svého psa,
který si, řekněme,

kompulzivně honí ocas,

k veterinárnímu terapeutovi,

nesáhne jako první věc po bločku s recepty,

zeptá se na život vašeho psa.

Chtějí vědět, jak často se váš pes dostane ven.

Chtějí vědět, kolik má pohybu.

Chtějí vědět, kolik společného času

tráví s ostatními psy a jinými lidmi.

Chtějí si s vámi promluvit o druzích terapie,

především terapie chování,

které jste s tímto zvířetem zkusili.

Tyto věci často pomáhají nejvíce,

zvláště v kombinaci s psychofarmaky.

Co ale podle mého názoru pomáhá nejvíce,

především u společenských zvířat,

je čas strávený s jinými
společenskými zvířaty.

V mnoha ohledech se cítím,
jako bych se stala asistenčním psem

svému vlastnímu psovi.

Viděla jsem to dělat papoušky pro lidi

a lidi pro papoušky.

A psi to dělají pro slony

a sloni to dělají pro jiné slony.

Nevím, jak vy,

já dostávám hodně internetových odkazů

na nezvyklá zvířecí přátelství.

Také si myslím,
že je to velká část Facebooku.

Opice, která adoptuje kočku,

nebo německá doga,
která adoptovala osiřelého kolouška,

nebo kráva, která se spřátelí s prasetem.

Pokud byste se mě na to
zeptali před osmi devíti lety,

řekla bych vám,
že je to beznadějně sentimentální

a možná ve špatném slova smyslu
příliš antropomorfní,

a možná i nahrané. Teď vám můžu říct,

že na tom něco je.

Je to opravdové.
Vlastně některé zajímavé studie

poukázaly na hladiny oxytocinu,

což je druh hormonu sblížení,

který se uvolňuje,
když máme sex nebo kojíme

nebo jsme s někým,
na kom nám extrémně záleží.

Hladiny oxytocinu stoupají
jak u lidí, tak psů,

kterým na sobě záleží

nebo kteří mají rádi
společnost toho druhého.

A co víc, jiné studie ukazují, že oxytocin

stoupl i u různorodých párů zvířat.

Takže řekněme u koz a psů,
kteří spolu přátelili a hráli si spolu,

stouply následně tyto hladiny.

Mám přítele, který mi ukázal,

že duševní zdraví je obousměrná ulice.

Jeho jméno je Lonnie Hodge
a je veteránem z Vietnamu.

Když se vrátil, začal pracovat

s přeživšími genocidy a mnoha lidmi,

kteří prošli válečným traumatem.

Měl post traumatickou stresovou poruchu
a také strach z výšek,

protože ve Vietnamu

slaňoval pozpátku

z ližin vrtulníků.

Dostal asistenčního psa
jménem Gander, labradoodla,

který mu pomohl s jeho PTSD
a strachem z výšek.

Tohle jsou oni první den, kdy se poznali,

což je úžasné. Od té doby

spolu strávili hodně času

navštěvováním jiných veteránů
trpících podobnými problémy.

Zajímavé na vztahu
Lonnieho a Gandera pro mě je,

že během několika měsíců,

se u Gandera vyvinul strach z výšek.

Pravděpodobně protože tak
zblízka sledoval Lonnieho.

Skvělé na tom ale je,
že je pořád úžasný asistenční pes,

protože teď, kdykoli jsou ve výšce,

Lonnie má takovou starost
o Ganderovo dobro,

že se sám zapomíná bát výšek.

Jelikož jsem strávila
s těmito příběhy tolik času,

prohrabáváním archivů,

doslova jsem tímto výzkumem strávila roky,

změnilo mě to.

Už se nedívám na zvířata na úrovni druhu.

Dívám se na ně jako na jedince,

přemýšlím o nich jako o tvorech

s vlastním kompasem,

který vede jejich chování,
informuje,

jak reagují na svět.

Opravdu věřím, že to ze mě udělalo

zvídavějšího a empatičtějšího člověka,

jak ke zvířatům, se kterými sdílím postel

a občas skončí na mém talíři,

tak i k lidem, které znám,

kteří trpí úzkostmi

a fóbiemi a různými jinými věcmi.

A opravdu věřím,

že přestože nemůžete přesně vědět,

co se děje v mysli prasete

nebo vašeho mopse nebo vašeho partnera,

nemělo by vám to bránit
pro ně mít pochopení.

Nejlepší věc, kterou můžeme
pro své milované udělat,

je, možná, antropomorfizovat.

Jednou Charlesi Darwinovi jeho otec řekl,

že jednou může každý přijít o rozum.

Naštěstí ho často dokážeme opět nalézt,

ale jen se vzájemnou pomocí.

Děkuji.

(Potlesk)