Colin Powell: Děti potřebují řád

Jak můžete pomoci dětem k dobrému startu do života? Ve svém procítěném a osobním příspěvku žádá někdejší ministr zahraničí USA Colin Powell rodiče, přátele a příbuzné, aby skrze komunitu a silný pocit zodpovědnosti děti podporovali, ještě než půjdou do školy. (Natočeno na TEDxMidAtlantic.)

Dnes bych tu rád mluvil o něčem trochu jiném,

než je v programu.

Zahraniční politiku vám večer v televizi okomentuje

třeba Rachel Maddow nebo tak někdo,

ale… (Smích)

Já bych chtěl mluvit o mladých lidech a řádu,

mladých lidech a řádu.

Tahle fotka je z minulé středy

z newyorské Střední školy Ježíše Krista Krále

v Brooklynu, kterou vedou jezuité.

Mluvil jsem tam k téhle skupince studentů a podívejte se na ně.

Byli kolem mě v půlkruhu.

Asi jste se všimli, že většina pochází z menšinového etnika.

Taky jste si asi všimli, že ta budova je poměrně strohá.

Je to stará newyorská školní budova, nic extra.

Pořád mají staré černé tabule a tak.

Do té školy chodí asi 300 dětí,

funguje už čtyři roky

a právě jim bude maturovat první ročník.

Bude maturovat dvacet dva dětí

a všech dvaadvacet jde na vysokou.

Všichni pochází z rodin, kde je většinou

jen jeden dospělý,

obvykle matka nebo babička, to je všechno,

a sem si přichází pro vzdělání

a řád.

Takže mě tady vyfotili a minulý týden se ta fotka

objevila na mém facebookovém profilu

a někdo to okomentoval:

„Proboha, proč ho nutí stát takhle v pozoru?“

A pak dodal: „Ale sekne mu to.“ (Smích)

Fakt mu to sekne, protože děti potřebují řád,

takže při všech svých vystoupeních ve školách používám takový fígl,

že když si odbudu kázání k dětem,

nechám je, aby se mě ptaly,

a když někdo zvedne ruku, řeknu: „Pojď sem,“

a dotyčný musí přijít dopředu a postavit se přede mě.

Postavím ho do pozoru jako vojáka.

Ruce rovně dolů podél boků,

dívej se zpříma, otevři oči, koukej přímo před sebe

a nahlas polož otázku tak, aby tě všichni slyšeli.

Žádné hrbení, žádné kalhoty u kolen, nic takového.

(Smích)

A tomu mladíkovi, který se jmenuje… příjmením Cruz,

se to hrozně líbilo. Má to teď všude na svém facebookovém profilu a lidi si to přeposílají.

(Smích)

Takže si lidi myslí, že jsem na toho kluka drsný.

Naopak, jen se tak trochu bavíme.

Ono to je totiž tak, já to dělám už roky,

a čím mladší ty děti jsou, tím větší je to sranda.

Když se postavím před skupinu šesti- a sedmiletých dětí,

musím vymyslet, jak je udržet v klidu.

Protože dřív nebo později vždycky začnou kecat.

Takže s nimi hraju takovou hru,

než je postavím do pozoru.

Řeknu jim: „Teď poslouchejte. V armádě,

když chceme, abyste dávali pozor,

máme takový povel. Říká se mu „pohov“.

Znamená, že všichni musí být zticha a dávat pozor. Poslouchat.

Je to jasné?“

„Mhm, mhm, mhm.“ „Tak si to vyzkoušíme. Začněte se všichni bavit.“

Nechám je asi tak deset vteřin a pak zařvu: „Pohov!“

„Uáá!“ (Smích)

„Ano, pane generále. Ano, pane generále.“

Zkuste to se svými dětmi. Uvidíte, jestli to bude fungovat. (Smích)

Asi těžko.

Takže s nimi hraju tuhle hru, která samozřejmě

vychází z mé zkušenosti z armády.

Protože po většinu svého dospělého života

jsem pracoval s dětmi, říkám jim teenageři se zbraněmi.

Vezmeme je do armády

a nejdřív ze všeho je uvedeme

do prostředí řádu, dáme jim hodnost,

oblékneme je všechny do stejného oblečení,

ostříháme jim všechny vlasy, aby vypadali všichni stejně,

postavíme je do řady.

Učíme je, jak pochodovat napravo, nalevo,

aby uměli uposlechnout rozkazy

a znali důsledky svého neuposlechnutí.

Dává jim to řád.

A pak je představíme člověku, kterého začnou okamžitě nenávidět.

Výcvikovému poddůstojníkovi. A toho nenávidí.

Výcvikový poddůstojník na ně začne řvát

a přikazovat jim spoustu ohavností.

Ale pak se časem stane něco úžasného.

Jakmile si ten řád vybudují,

jakmile porozumí důvodu, proč něco dělají,

jakmile pochopí, že: „Maminka tady není, synu.

A já jsem vaše nejhorší noční můra. Já jsem váš tatínek i maminka.

Tak to prostě je. Je to jasné, synu?

A když se vás na něco zeptám, existují jen tři odpovědi:

ano, pane; ne, pane; nemám co říct, pane.

Nevykládejte mi, proč jste něco neudělali.

Je to ano, pane; ne, pane; nemám co říct, pane.“

„Neoholil jste se.“ „Ale, pane, …“

„Ne, neříkejte mi, kolikrát jste se dnes ráno pořezal.

Já vám říkam, že jste se neoholil.“

„Nemám co říct, pane.“ „Výborně, chlapče, učíte se rychle.“

Ale ohromilo by vás, co všechno s nimi dokážete,

jakmile si tenhle řád osvojí.

Po osmnácti týdnech něco umí. Dospěli.

A víte co? Oni toho poddůstojníka začnou obdivovat

a nikdy na něj nezapomenou.

Začnou ho respektovat.

A přesně takový řád a úctu

v životě našich dětí potřebujeme.

S mladými trávím hodně času

a ptám se lidí: „Kdy začíná proces vzdělávání?“

Pořád říkáme: „Zlepšeme školy.

Podporujme víc učitele. Nakupme pro školy víc počítačů.

Ať je všechno online.“

Ale to není celé řešení. Je to jen jeho část.

Opravdové řešení spočívá ze všeho nejdřív v tom,

že dítě přijde do školy s řádem v srdci i duši.

Takže kdy začíná proces vzdělávání? Začíná v první třídě?

Ne, ne, začíná, když se dítě

v matčině náručí poprvé

podívá na svou matku

a řekne si: „Aha, tak tohle musí být moje máma.

To ona mě krmí.

No jo, když mi nebude dobře,

postará se o mě.

Naučím se její řeč.“

A v té chvíli se uzavře všem ostatním jazykům,

které by se v tom věku mohlo učit,

a ve třech měsících pro ně existuje jen ona.

A s tou osobou, která tohle dělá,

ať je to matka nebo babička, kdokoliv,

tady začíná proces vzdělávání.

Tady začíná jazyk.

Tady začíná láska. Tady začíná řád.

Tady začínáte dítěti vštěpovat,

že „je výjimečné,

jiné, než všechny ostatní děti na světě.

A budeme ti číst.“

Dítě, kterému nikdo nečetl,

je při nástupu do školy v ohrožení.

Stejně tak dítě, které neumí barvy,

neumí hodiny, neumí si zavázat tkaničky,

neumí tohle všechno

a neumí dělat všechny ty věci,

které mi byly jako dítěti vštípeny jedním slovem: bacha.

Bacha, jak se chováš! Bacha, jak se chováš k dospělým! Bacha na pusu!

Takhle se děti správně vychovávají.

Sleduju svoje vlastní malá vnoučata

a k velkému znepokojení mých dětí se chovají úplně stejně,

jako jsme se chovali my. Víte co? Jsou naším odrazem.

A takhle musíte děti připravit na školu a na vzdělávání.

Vynakládám veškerou svou energii na to,

abych všechny přesvědčil o tom,

že potřebujeme školky, potřebujeme programy na podporu dětí ze sociálně slabých rodin,

potřebujeme předporodní péči.

Vzdělávací proces začíná, ještě než se dítě vůbec narodí,

a pokud si to neuvědomíte, tak máte problém.

Máme problémy v mnoha komunitách,

v mnoha školách, kde jdou děti

do první třídy se zářícíma očima,

mají připravené malé aktovky,

ale pak si uvědomí, že nejsou jako jejich spolužáci,

kteří znají knihy, někdo jim četl, umí abecedu.

A nejdéle ve třetí třídě si tyto děti,

kterým se na začátku nedostalo řádu a výchovy,

uvědomí, že jsou pozadu. A co udělají?

Dají to najevo. Dají to najevo, a míří buď

do vězení nebo k vyhazovu ze školy.

To se dá předvídat.

Pokud neumíte ve třetí třídě dobře číst,

jste v osmnácti na nejlepší cestě do vězení.

Počet vězňů je u nás nejvyšší,

protože našim dětem nedopřáváme správný start do života.

Poslední kapitola v mé knize se jmenuje

„Dar dobrého startu“.

Dar dobrého startu. Každé dítě by mělo mít dobrý start do života.

Já jsem měl to štěstí, že jsem takový dobrý start měl.

Nebyl jsem žádný skvělý student.

Chodil jsem do newyorské veřejné školy

a vůbec mi to nešlo.

Mám kompletní výpis svých školních výsledků

od školky až po vysokou.

Nechal jsem si ho udělat, když jsem psal první knihu.

Chtěl jsem vědět, jestli si to pamatuju dobře,

a taky že jo. (Smích)

Samé trojky.

Když jsem konečně prolezl střední,

šel jsem na City College of New York

s průměrem 78,3 %, se kterým mě správně vůbec neměli vzít,

a začal jsem dělat strojařinu

a vydržel jsem jen šest měsíců. (Smích)

Pak jsem šel na geologii, na sportovní stýpko. Ta je jednoduchá.

A pak jsem objevil Sbor pro výcvik důstojníků.

Objevil jsem něco, co mi šlo a co jsem miloval,

a našel jsem taky kamarády jako já, kteří to měli stejně.

Nakonec jsem Sboru a armádě zasvětil celý život.

A tak všude říkám dětem, že když vyrůstají

a budují si v sobě řád,

musí hledat něco, co jim jde a co milují.

A když najdou oboje najednou, jo, to je ono.

U toho vydrží. A přesně to jsem já našel.

Pak už jsem vedení univerzity svou přítomností začal dost otravovat.

Byl jsem tam čtyři a půl roku, skoro pět,

a moje známky nebyly zrovna nejlepší

a občas jsem měl problémy s vedením.

Takže řekli: „Ale ve Sboru mu to tak jde.

Koukněte, tam má samé jedničky, ale bohužel v ničem jiném.“

Takže řekli: „Hele, tak co kdybychom vzali jeho známky ze Sboru

a zahrnuli je do celkového průměru? Uvidíme, co to udělá.“

To taky udělali a vytáhli mě na 2,0. (Smích)

Fakt. (Smích) (Potlesk)

Řekli: „Pro státní správu to stačí.

Pošlete ho do armády. Už ho nikdy neuvidíme. Už ho nikdy neuvidíme.“

Takže mě šoupli do armády

a, to se podržte, po těch letech

mě teď považují za jednoho z největších synů, jaké kdy City College of New York měla. (Smích)

Takže všude mladým lidem říkám,

že nezáleží na tom, jaký start do života máte, záleží na tom, co se svým životem uděláte,

to ovlivňuje, kde nakonec v životě skončíte.

Máte velké štěstí, že žijete v zemi, kde,

ať začnete kdekoliv, dostanete příležitosti,

pokud budete věřit v sebe,

v tuto společnost a tuto zemi

a pokud budete věřit, že se můžete

neustále zlepšovat a vzdělávat.

To je klíčem k úspěchu.

Ale všechno začíná s darem dobrého startu.

Pokud tento dar nedáme každému z našich dětí,

když do nich nebudeme investovat už v tom nejranějším věku,

řítíme se do problémů.

Proto školu nedokončí zhruba 25 % dětí

a skoro 50 % dětí z menšinových etnik,

které žijí v sociálně slabých oblastech.

Protože se jim nedostalo daru dobrého startu.

Můj dar dobrého startu spočíval nejen v tom, že jsem měl slušnou,

dobrou rodinu, ale také v tom, že mi moje rodina neustále říkala:

„Poslouchej, připluli jsme do této země

na nafukovacích člunech v roce 1920 a 1924.

V šicích dílnách jsme každý den dřeli jako koně.

A neděláme to proto, aby ses na všechno vykašlal

nebo se dostal do průšvihu. Ať tě ani nenapadne nedodělat školu.“

Kdybych někdy přišel domů a řekl těm přistěhovalcům:

„Víte co, škola už mě nebaví, končím,“

tak by mi na to řekli: „My končíme s tebou. Pořídíme si jiné dítě.“

(Smích)

Má rodina něco čekala od všech bratranců a sestřenic,

od všech členů naší obrovské rodiny přistěhovalců v jižním Bronxu,

ale jen očekáváním to nekončilo.

Hluboko do srdcí nám vryli

pocit hanby: „Neopovažuj se někdy tuto rodinu zostudit.“

Někdy jsem měl průšvih,

a když byli naši na cestě domů,

seděl jsem v pokoji a čekal, co se stane,

seděl jsem tam a říkal si: „Tak jo,

klidně vytáhněte pásek a zbijte mě, ale hlavně proboha zas neomílejte to o zostuzení rodiny.“

Ničilo mě, když mi tohle matka dělala.

A taky jsem okolo sebe měl obrovskou společnost.

Děti potřebují společnost. Potřebují být součástí kmene,

rodiny, komunity.

V mém případě to byly tetičky, které bydlely ve všech těch newyorských činžácích.

Nevím, kolik z vás je z New Yorku,

ale bývaly tu takové činžáky

ženské se pořád koukaly ven z okna,

opřené o polštář.

Nezmizely ani na chvíli. (Smích)

Takže, chraň mě Bůh, jsem vyrostl mezi těmito činžáky

a ony se pořád koukaly.

Nechodily na záchod. Ani nevařily. (Smích)

Nedělaly vůbec nic.

Ale díky nim jsme z toho nevypadli.

Nevypadli jsme.

Bylo jim fuk,

jestli z vás bude doktor nebo právník nebo generál,

toho v rodině nikdy nikdo nečekal,

pokud jste vystudovali a našli si práci.

„Nevykládej nám tu ty žvásty o seberealizaci.

Tím nemůžeme ztrácet čas.

Najdeš si práci a vypadneš z domu.

A pak nás budeš moct podporovat. To je, děti, vaším úkolem.“

A je moc důležité, aby se nám povedlo vrátit tuhle kulturu

do rodin, do všech rodin.

Je to tak důležité, že ačkoliv vy všichni, kdo jste dnes tady,

jste jistě úspěšní lidé

a určitě máte skvělé rodiny, děti a vnoučata,

tak to nestačí. Musíme podat pomocnou ruku,

najít děti jako je mladý pan Cruz,

které mají šanci to zvládnout, pokud se jim dostane řádu,

když jim pomůžete, když jim budete radit,

když budete přispívat klubům mládeže,

když budete spolupracovat se školním systémem

a pracovat na tom, aby to byl ten nejlepší systém,

a to se týká nejen školy, kam chodí vaše dítě, ale i školy někde v Harlemu,

nejenom prestižní Montessori školy na West Side.

My všichni se k něčemu takovému musíme zavázat.

Neinvestujeme jen do svých dětí.

Investujeme do své budoucnosti.

V příští generaci se z nás stane

menšinovo-většinová společnost.

Z těch, kterým dnes říkáme menšina, se stane většina.

A musíme zajistit, že na to budou připraveni.

Musíme zajistit, že budou připraveni stát se vůdci

této naší skvělé země,

země jako žádná jiná,

země, která mě každičký den udivuje,

země, která je tak popudlivá. Pořád se spolu hádáme.

Tak má ten systém taky fungovat.

Je to země mnoha rozporů, ale je to také národ národů.

Dotýkáme se každého národa. Každý národ se dotýká nás.

Jsme národem přistěhovalců.

A proto potřebujeme rozumnou imigrační politiku.

Je nesmysl nemít rozumnou imigrační politiku,

abychom zde mohli přivítat ty, kteří sem chtějí přijít a být součástí tohoto skvělého národa,

nebo které můžeme poslat zpátky domů s příslušným vzděláním,

které jejich národu pomůže povstat z chudoby.

Jedna má oblíbená historka je o tom,

jak rád jezdím domů do New Yorku,

v nádherný den se procházím po Park Avenue

a všechno obdivuji a pozoruji kolem

lidi z celého světa.

A pokaždé se musím zastavit na nějakém rohu

a koupit si hot dog od jednoho z těch přistěhovalců s pojízdným vozíkem.

Prostě si musím dát párek z té nechutně špinavé vody. (Smích)

Je jedno, kde jsem nebo co dělám,

musím si ho dát.

Chodil jsem na něj, i když jsem byl ministrem zahraničí.

Vyšel jsem ze svého apartmá v hotelu Waldorf Astoria,

(Smích)

šel jsem po ulici, zabočil na 55. ulici

a hledal jsem prodejce s pojízdným vozíkem.

Tenkrát kolem mě bývalo pět bodyguardů

a po ulici za námi jela tři policejní auta,

aby mě náhodou při procházce po Park Avenue někdo něčím nepraštil. (Smích)

Objednal jsem si od toho přistěhovalce hot dog,

on ho začal připravovat, pak se rozhlédnul,

uviděl bodyguardy, uviděl policejní auta –

„Já mám zelenou kartu! Já ji mám!“ (Smích)

„To je dobrý, to je dobrý.“

Teď už chodím sám. Chodím sám.

Nemám už žádné bodyguardy. Žádná policejní auta. Nic.

Ale musím mít svůj hot dog.

Šel jsem na hot dog zrovna minulý týden. Bylo to v úterý večer

nedaleko Columbus Circle.

Ta scéna, která následovala, se opakuje pořád dokola.

Přijdu k prodejci, požádám o hot dog,

on mi ho připraví a jak mi ho podává,

říká: „Já vás znám. Vídám vás v televizi.

Vy jste, no, vy jste generál Powell.“

„Ano, ano.“ „Páni…“

Podávám mu peníze.

„Ne, pane generále. Vy mi nemůžete platit. Už jste mi zaplatili.

Amerika mi zaplatila. Nikdy nezapomenu, odkud jsem přišel.

Ale teď jsem Američan. Pane, děkuju.“

Přijmu tuto velkorysou nabídku, jdu dál po ulici

a pak mě zaplaví ten pocit,

že toto je, proboha, ta samá země, která takto před 90 lety přivítala mé rodiče.

Pořád jsme tou úžasnou zemí,

ale pohání ji mladí lidé,

kteří přicházejí ze všech koutů světa,

a naší povinností jako obyvatel přispívajících

této naší báječné zemi je zajistit,

aby žádné dítě nezůstalo pozadu.

Mockrát vám děkuji.

(Potlesk)