Rodina, kterou jsem ztratil v Severní Koreji. A rodina, kterou jsem získal.

Joseph Kim, který dnes žije ve Spojených státech jako uprchlík, vypráví příběh svého života v Severní Koreji během let hladomoru. Již si začal vytvářet nový život, přesto však stále pátrá po rodině, kterou ztratil.

Narodil jsem se a vyrostl jsem v Severní Koreji.

Přestože má rodina neustále zápasila s chudobou,

milovala mě vždy na prvním místě,

protože jsem byl jediným synem

a nejmladším ze dvou dětí v rodině.

Pak ale v roce 1994 začal velký hladomor.

Byly mi čtyři roky.

Já a sestra jsme chodívali hledat dříví na topení

začínajíce v pět ráno

a vracejíce se po půlnoci.

Toulával jsem se ulicemi hledajíc jídlo

a pamatuji si, jak jsem viděl malé dítě

přivázané k matčiným zádům, jak jí brambůrky,

a jak jsem mu je chtěl ukrást.

Hlad je ponížení. Hlad je beznaděj.

Hladové dítě na politiku a svobodu

ani nepomyslí.

Na mé deváté narozeniny mi rodiče

nemohli dát nic k jídlu.

Ale i jako dítě jsem byl schopen pocítit tu tíhu

v jejich srdcích.

V té době přes milion Severních Korejců
zemřelo hladem

a v roce 2003, když mi bylo 13,

se jedním z nich stal můj otec.

Viděl jsem svého otce chřadnout a umřít.

V tom samém roce jednoho dne zmizela má matka

a poté mi má sestra řekla,

že odchází do Číny vydělat nějaké peníze,

ale že se brzy vrátí s penězi a jídlem.

Protože jsme nebyli nikdy odděleni

a já si myslel, že spolu budeme napořád,

ani jsem ji neobjal, když odcházela.

Byla to ta největší chyba,
jakou jsem kdy v životě udělal.

Netušil jsem však,

že se loučíme na hodně dlouhou dobu.

Ani matku ani svou sestru jsem od té doby neviděl.

Náhle se ze mě stal sirotek a bezdomovec.

Můj denní život začal být hodně těžký,

i když prostý.

Mým cílem bylo najít špinavý kus chleba v koši.

Ale tak se přežít nedá.

Uvědomil jsem si, že žebrání není řešení.

Začal jsem tedy krást z vozíků s jídlem
na nelegálních trzích.

Někdy jsem našel drobné práce

výměnou za jídlo.

Jednou jsem dokonce strávil dva měsíce v zimě

prací v uhelném dole,

33 metrů v podzemí bez jakékoliv ochrany,

16 hodin denně.

Nebyl jsem neobvyklý.

Spousta jiných sirotků přežívala takhle nebo hůře.

Když jsem nemohl usnout kvůli mrazivé zimě

nebo bolestem z hladu,

doufal jsem, že se příští ráno

vrátí sestra a probudí mě

mým oblíbeným jídlem.

Tato naděje mě držela naživu.

Nemyslím tím velkou, obrovskou naději.

Mám na mysli takovou naději, díky které jsem věřil,

že v příštích odpadcích bude chleba,

i přesto, že obvykle nebyl.

Ale kdybych tomu nevěřil, ani bych to nezkusil

a tak bych umřel.

Naděje mě držela naživu.

Každý den jsem si říkal,

že nezáleží na tom, jak těžké to je,

přesto musím žít.

Po třech letech čekání na návrat mé sestry

jsem se rozhodl odejít do Číny a najít ji sám.

Uvědomil jsem si,

že takto bych už moc dlouho nepřežil.

Věděl jsem, že by cesta mohla být riskantní,

ale riskoval jsem po celý svůj život tak jako tak.

Mohl jsem zemřít hlady
jako můj otec v Severní Koreji,

nebo jsem se mohl aspoň pokusit o lepší život

a utéct do Číny.

Zjistil jsem, že se mnoho lidí pokusilo přejít

hranice do Číny v noci, aby je nezpozorovali.

Severokorejští pohraničníci často zastřelí lidi,

kteří se snaží přejít hranice bez povolení.

Čínští vojáci chytají

Severní Korejce a posílají je zpět,

kde čelí krutému potrestání.

Rozhodl jsem se přejít během dne.

Za prvé, protože jsem byl stále dítě
a bál jsem se tmy,

a za druhé, protože jsem věděl, že už tak riskuji,

a jelikož ne moc lidí se pokoušelo přejít během dne,

myslel jsem si, že bych mohl přejít,

aniž by mě kdokoliv viděl.

Dostal jsem se do Číny 15. února 2006.

Bylo mi 16 let.

Myslel jsem si, že to bude v Číně jednodušší,

jelikož tam je více jídla.

Myslel jsem si, že mi pomůže více lidí.

Ale bylo to těžší než žít v Severní Koreji,

protože jsem nebyl svobodný.

Neustále jsem se obával, že mě chytí

a pošlou zpět.

Zázrakem, o několik měsíců později,

jsem potkal někoho, kdo provozoval

ilegální úkryt pro Severní Korejce;

dovolili mi tam žít

a pravidelně jíst, poprvé po mnoha letech.

Později téhož roku mi jeden aktivista pomohl uprchnout z Číny

a odejít do Spojených států jako uprchlík.

Odešel jsem do Ameriky, aniž bych
uměl jediné slůvko anglicky,

přesto mi můj sociální pracovník řekl,
že musím na střední školu.

Dokonce i v Severní Koreji jsem byl čtyřkař.

(Smích)

A stěží jsem dokončil základní školu.

A pamatuji si, že jsem se ve škole pral víckrát
než jednou denně.

Učebnice a knihovna zrovna nebyly mé hřiště.

Můj otec se velmi snažil mě motivovat ke studiu,

ale nepomáhalo to.

V jednu chvíli nade mnou otec zlomil hůl.

Řekl: „Už nejsi mým synem.“

Bylo mi pouhých 11 nebo 12,
ale hluboce mě to ranilo.

Přesto se však má úroveň motivace

do jeho smrti nezměnila.

V Americe to bylo trochu absurdní,

když mi řekli, že bych měl jít na střední.

Nechodil jsem ani na druhý stupeň.

Rozhodl jsem se jít jen proto, že mi to řekli,

aniž bych se nějak snažil.

Ale jednoho dne jsem přišel domů a má pěstounská

matka udělala k večeři kuřecí křidélka.

A během večeře jsem si chtěl jedno křidélko přidat,

ale uvědomil jsem si, že nebylo dost pro každého,

tak jsem se rozhodl, že ne.

Když jsem se podíval na svůj talíř,

uviděl jsem poslední kuřecí křidélko,
které mi můj pěstounský otec dal.

Byl jsem tak šťastný.

Pohlédl jsem na něj, jak vedle mě sedí.

Opětoval mi pohled velmi vlídně,

ale nic neřekl.

Náhle jsem si vzpomněl na svého biologického otce.

Ten malý čin z lásky mého pěstounského otce

mi připomněl mého vlastního otce,

který se se mnou z lásky dělil o jídlo,

když měl sám hlad, dokonce i když hladověl.

Cítil jsem se přidušen tím,
že já mám v Americe tolik jídla

a můj otec zemřel hlady.

Mým jediným přáním tu noc bylo uvařit mu něco k jídlu

a tu noc jsem přišel na ještě něco, čím bych ho

mohl uctít.

Mou odpovědí byl slib sobě samému,

že budu pilně studovat a dosáhnu toho nejlepšího

vzdělání v Americe, abych uctil jeho oběť.

Vzal jsem školu vážně

a poprvé v životě

jsem obdržel akademické ocenění
za vynikající výsledky

a stal se jedním z nejlepších studentů prvního semestru na střední.

(Potlesk)

To kuřecí křidélko mi změnilo život.

(Smích)

Naděje je osobní. Naděje je něco,

co vám nemůže nikdo dát.

Musíte si zvolit v naději věřit.

Musíte to zvládnout sami.

V Severní Koreji jsem to sám zvládl.

Naděje mě přivedla do Ameriky.

Ale v Americe jsem najednou nevěděl, co dělat,

protože jsem měl tu ohromující svobodu.

Můj pěstounský otec mi dal u večeře směr

a motivoval mě a dal smysl mému

životu v Americe.

Nedošel jsem až sem jen díky sobě.

Měl jsem naději, ale naděje samotná nestačí.

Spousta lidí mi na mé cestě pomáhala.

Severní Korejci tvrdě bojují o přežití.

Musí nutit sami sebe, aby přežili,

aby měli naději k přežití,

ale bez pomoci to nezvládnou.

Toto je mé poselství.

Mějte naději pro sebe,

ale také pomáhejte druhým.

Život může být těžký pro každého, ať žijete kdekoliv.

Můj pěstounský otec mi nezamýšlel změnit život.

Stejným způsobem můžete změnit něčí život

pouhým nepatrným skutkem z lásky.

Kus chleba zažene hlad

a naděje vám přinese chléb,

který vás udrží naživu.

Ale s jistotou věřím tomu,

že váš čin z lásky a péče

může zachránit život dalšímu Josephovi

a změnit tisíce dalších Josephů,

kteří mají stále naději v přežití.

Děkuji vám.

(Potlesk)

Adrian Hong: Josephe, děkujeme ti za sdílení

tohoto velmi osobního a speciálního příběhu s námi.

Vím, že jsi neviděl svou sestru téměř, říkal jsi,

že to je skoro přesně deset let;

kdyby se čistě náhodou na tohle dívala,

chtěli jsme ti dát příležitost

jí poslat vzkaz.

Joseph Kim: V korejštině?

AH: Můžeš anglicky a poté klidně korejsky.

(Smích)

JK: Dobrá, nebudu to říkat v korejštině,

protože si nemyslím, že bych to zvládl

bez toho, abych se nerozbrečel.

Nuno, je to už deset let,

co jsem tě neviděl.

Jen jsem chtěl říct,

že mi chybíš a že tě mám rád,

a prosím vrať se ke mně a zůstaň naživu.

A… panejo.

Stále jsem nevzdal naděje, že tě uvidím.

Budu žít šťastný život

a budu pilně studovat,

dokud tě neuvidím,

a slibuji, že už nebudu znovu brečet.

(Smích)

Ano, prostě se jen těším, až tě uvidím,

a jestli mě nenajdeš,

budu tě také hledat

a doufám, že tě jednoho dne uvidím.

Mohu taky poslat malý vzkaz mé matce?

AH: Jistě, prosím.

JK: Nestrávil jsem s tebou moc času,

ale vím, že mě stále miluješ

a že se za mě stále modlíš

a myslíš na mě.

Jen jsem ti chtěl poděkovat,

že jsi mi umožnila být na tomto světě.

Děkuji.

(Potlesk)