Proč byste měli mluvit s cizími lidmi

,,Když mluvíte s cizími lidmi, děláte krásné přestávky v očekávaném plynutí vašeho každodenního života - i jejich," říká Kio Stark. V této příjemné přednášce objevuje Stark přehlížené výhody přemáhání našeho obvyklého nepohodlí okolo cizích lidí a přijmutí prchavých, ale hluboce krásných chvilek upřímného spojení.

Jsou věci, které říkáme,

když zachytíme pohled cizího člověka

nebo kolem jdoucího souseda.

Říkáme: "Dobrý den, jak se máte?

Je krásný den.

Jak se cítíte?"

Zní celkem bezvýznamně, že?
A v jistém smyslu i jsou.

Nemá to žádný sémantický význam.

Nezáleží na tom, jak se máte nebo
jaký je den.

Je v tom něco jiného.

Má to sociální význam.

Když tyto věci říkáme, chceme tím
vyjádřit:

Vidím vás.

Já jsem posedlá mluvením s cizími lidmi.

Naváži oční kontakt, pozdravím,

nabídnu pomoc, poslouchám.

Slýchám nejrůznější příběhy.

Zhruba před 7 lety jsem začala
své zážitky dokumentovat

a zjišťovat, proč tomu tak je.

Zjistila jsem, že se vždy
odehrávalo něco velmi krásného.

Je to skoro poetické.

Byly to velmi hluboké zážitky.

Byla to nečekaná potěšení.

Byla to upřímná citová spojení.

Byly to osvobozující momenty.

Jednoho dne jsem čekala
na rohu ulice na semaforu,

jsem z New Yorku,

což znamená, že jsem stála
už na ulici na kanálu,

jakoby mě to mělo dostat
na druhou stranu rychleji.

Vedle mě stál starý muž.

Měl na sobě dlouhý kabát
a takový klobouk pro starší pány

a vypadal jako někdo z filmu.

A řekl mi:

"Nestůjte tam. Mohla byste zmizet."

To je absurdní, že?

Ale udělala jsem, co říkal.
Stoupla jsem si zpátky na chodník.

On se usmál a řekl:

"Správně. Nikdy nevíte.

Mohl jsem se otočit

a šup, byla byste pryč."

Tohle bylo divné

a taky tak trochu skvělé.

Byl tak vřelý a tak rád, že mě zachránil.

Měli jsme tohle malé pouto.

Chvilku jsem se cítila, jakoby
má existence, jako člověka

byla zaznamenána

a stála jsem za záchranu.

Smutná věc je,

že v mnoha částech světa

jsme vychováváni k tomu, abychom věřili,
že cizí lidé jsou nebezpeční,

že jim nemůžeme věřit,
že nám mohou ublížit.

Ale většina cizích lidí není nebezpečná.

Jsme okolo nich nejistí,
protože nemáme žádný kontext.

Neznáme jejich záměry.

Místo abychom využili
naše vnímání a rozhodování,

spoléháme na kategorii "cizí člověk".

Mám čtyřletou dceru.

Když na ulici někoho zdravím,

ptá se mě proč.

Ptá se: "Známe je?"

Říkám: "Ne, jsou to naši sousedi."

"Jsou naši přátelé?"

"Ne, jen je dobré být přátelský."

Vždy váhám, když jí to říkám,

protože to tak sice myslím,
ale zejména jako žena vím,

že ne každý cizí člověk na ulici
má dobré záměry.

Je dobré být přátelský
a je dobré se naučit, kdy takový nebýt,

ale nic z toho neznamená,
že se musíme bát.

Využívání našich smyslů místo strachu

má dvě obrovské výhody.

První je, že nás to osvobozuje.

Když se nad tím zamyslíte,

používat vnímání místo kategorií

se snadněji řekne, než udělá.

Náš mozek kategorie využívá.

Když dojde na lidi,

je to taková zkratka k tomu, je poznat.

Vidíme muž, žena, mladý, starý,

černý, hnědý, bílý, cizí, přítel

a použijeme informace
v příslušné kategorii.

Je to rychlé, je to jednoduché

a je to cesta k předsudkům.

A znamená to, že neuvažujeme
o lidech jako o jedincích.

Znám americkou výzkumnici,
která často cestuje

po střední Asii a Africe sama.

Vstupuje do měst a velkoměst

jako naprosto cizí člověk.

Nemá žádná pouta, vztahy.

Je cizinka.

Její strategie přežití je následující:

získat jednoho člověka, aby vás viděl
jako opravdového jednotlivce.

Pokud to dokážete, pomůže to i dalším,
aby vás tak viděli.

Druhá výhoda používání našich smyslů
má co dělat s intimitou.

Vím, že to zní trochu protichůdně,

intimita a cizí lidé,

ale tyto rychlé interakce
mohou vést k pocitu,

který sociologové nazývají
"prchavá intimita".

Je to krátký zážitek, který má
citový význam.

Je to dobrý pocit, který jsem měla,

když jsem byla zachráněna tím starým pánem
ze smrtelné pasti kanálu.

Nebo pocit, že jsem součástí komunity,

když si povídám s někým ve vlaku
cestou do práce.

Někdy to zajde dále.

Výzkumníci zjistili, že lidé
se často cítí pohodlněji,

když jsou upřímní a otevření o tom,
kým opravdu jsou, s cizími lidmi,

než se svými přáteli a rodinami -

že se často cítí více pochopeni
cizími lidmi.

To se objevuje v médiích
s velkým bědováním.

"Cizí lidé komunikují lépe než manželé!"

Je to dobrý titulek, že?

Myslím, že naprosto nevystihuje, o co jde.

Důležité na těchto výzkumech je,

jak významné mohou tyto interakce být.

Jak nám tato zvláštní forma blízkosti

dává něco, co potřebujeme stejně jako
potřebujeme své přátele

a rodiny.

Jak je tedy možné, že tak dobře
komunikujeme s cizími lidmi?

Existují dva důvody.

Prvním z nich je,
že se jedná o rychlou interakci.

Nemá žádné následky.

Je jednoduché být upřímný k někomu,
koho už nikdy neuvidím, že?

To dává smysl.

S druhým důvodem je to zajímavější.

Jsme předpojatí vůči lidem,
kteří jsou nám blízcí.

Očekáváme od nich, že nám budou rozumět.

Předpokládáme, že nám rozumí

a očekáváme od nich,
že nám budou číst myšlenky.

Představte si, že jste na večírku

a nemůžete uvěřit tomu, že váš
kamarád nebo partner

nevycítí, že chcete odejít dřív.

A myslíte si:

"Vyměnili jsme si ten pohled."

S cizím člověkem musíme začít od začátku.

Řekneme celý příběh,

vysvětlíme, kdo ti lidé jsou,
jak se s nimi cítíme,

řekneme všechny interní vtipy.

A hádejte co?

Někdy nám rozumí trochu lépe.

Dobře.

Takže když víme, že záleží na tom,
povídat si s cizími lidmi,

jak to funguje?

Existují nepsaná pravidla,
kterými se řídíme.

Pravidla se mění s ohledem na zemi,
ve které jste,

na kulturu, ve které jste.

Ve většině částí USA

je základní očekávání na veřejnosti

udržovat rovnováhu
mezi zdvořilostí a soukromím.

Tomu se říká zdvořilá nevšímavost.

Představte si dva protijdoucí
lidi na ulici.

Z dálky na sebe pohlédnou.

To je ta zdvořilost, reakce.

A jak se přibližují, tak se podívají pryč,

aby si navzájem dali prostor.

V jiných kulturách

sáhnou lidé k nevídaným opatřením,
aby vůbec neinteragovali.

Lidé z Dánska mi říkají,

že mnozí Dánové jsou tak proti
mluvení s cizími lidmi,

že by raději přejeli svou zastávku,

než by řekli "s dovolením"
někomu v autobuse.

Místo toho existuje propracované
přehazování tašek

a užívání těla k naznačení, že chceme
projít,

místo, abychom použili dvě slova.

Bývá mi řečeno, že v Egyptě

je neslušné ignorovat cizího člověka

a existuje tam úžasná kultura
pohostinnosti.

Cizí lidé se mohou požádat
o sklenici vody.

Nebo pokud se někoho zeptáte na cestu,

často vás pozvou domů na kávu.

Tato nepsaná pravidla jsou nejvíce vidět,
když se poruší

nebo když jste na novém místě

a snažíte se zjistit,
jak byste se měli zachovat.

Někdy se při malém porušení pravidel
dostaví i nějaká akce.

Pokud to není jasné, chci abyste udělali
následující. Ano?

Takže to bude takhle.

Najděte někoho, kdo s vámi
udržuje oční kontakt.

To je dobrý signál.

První věc je jednoduše úsměv.

Pokud míjíte někoho na ulici
nebo tady na chodbě, usmějte se.

Uvidíte, co se stane.

Další je triangulace.

Máme vás, máme cizího člověka

a máme nějakou třetí věc, kterou
třeba oba vidíte a okomentujete,

například veřejné umění

nebo kazatele na ulici

nebo někoho ve směšném oblečení.

Zkuste to.

Okomentujte tu třetí věc a uvidíte,
jestli to započne konverzaci.

Dalšímu způsobu říkám všimnutí si.

To většinou znamená pochválit.

Ráda si všímám bot lidí.

Teď na sobě nemám skvělé boty,

ale obecně jsou boty skvělá věc.

A co se týče komplimentů, jsou
poměrně neutrální.

Lidé vždycky chtějí vyprávět
o svých skvělých botách.

Už jste asi zažili zásadu psů a dětí.

Může být nepříjemné se
s někým bavit na ulici;

nevíte, jak budou reagovat.

Vždycky ale můžete mluvit
s jejich psem nebo dítětem.

Ten pes nebo dítě

jsou sociálním prostředníkem k člověku

a dle jejich reakce se dozvíte,

zda jsou otevřeni dalšímu hovoru.

Poslední, k čemu vás chci vyzvat,

je odhalení.

To je velmi citlivá věc

a může být velmi uspokojující.

Až budete příště mluvit
s cizím člověkem

a budete se cítit příjemně,

řekněte jim o sobě něco pravdivého,

něco velmi osobního.

Možná zažijete ten pocit porozumění,
o kterém jsem mluvila.

Někdy se v konverzaci naskytne,

že se mě lidé zeptají: "Co dělá tvůj
táta?" nebo: "Kde bydlí?"

A někdy jim řeknu celou pravdu,

že umřel, když jsem byla malá.

V těchto momentech vždycky

sdílí i oni své zážitky se ztrátou.

Na odhalení odpovídáme
často odhalením,

i s cizími lidmi.

Takže tady to je.

Když mluvíte s cizími lidmi,
děláte krásné přestávky

v očekávaném plynutí
vašeho každodenního života

i jejich.

Vytváříte nečekaná spojení.

Když nemluvíte s cizími lidmi,
o tohle všechno se ochuzujete.

Trávíme hodně času

učením našich dětí o cizích lidech.

Co by se stalo, kdybychom trávili
více času učením sebe sama?

Mohli bychom zavrhnout všechny myšlenky,
které nás nutí navzájem se podezírat.

Mohli bychom uvolnit místo pro změnu.

Děkuji.

(Potlesk)