Zpovědi špatné feministky

Když se spisovatelka Roxane Gay nazvala "špatnou feministkou", byl to vtip, uznala, že absolutně nemůže dostát požadavkům feministického hnutí na dokonalost. Ale uvědomila si, že její vtip vyzněl naprázdno. V hluboké a provokativní přednášce nás všechny žádá, abychom přijali všechny příchuti feminismu - a dělali malá rozhodnutí, která, v celku, mohou vést ke skutečné změně.

Jako žena selhávám,

selhávám jako feministka.

Mám zapálené názory o rovnosti pohlaví,

ale obávám se, že přijmout
nálepku "feministka",

by nebylo spravedlivé vůči
dobrým feministkám.

Jsem feministka, ale spíše špatná.

Tak si říkám Špatná feministka.

Tedy alespoň jsem napsala esej,

potom jsem napsala knihu
"Špatná feministka"

a v rozhovorech mi pak lidé začali
říkat Ta špatná feministka.

(Smích)

Co začalo jako můj osobní vtípek

a vědomá provokace,

se stalo skutečností.

Podívejme se o krok nazpět.

Když jsem byla mladší,

zejména náctiletá a po 20. roku,

měla jsem zvláštní povědomí o feministkách

jako o chlupatých, naštvaných, muže
a sex nenávidějících ženách --

jako kdyby to byly špatné věci.

(Smích)

Nyní se dívám na to, jak je se
ženami zacházeno po celém světě

a zejména vztek se jeví jako naprosto
rozumná reakce.

Ale tenkrát

mi vadil tón, který lidi používali,

když naznačovali, že jsem feministka.

Označení feministka bylo obvinění,

bylo to to slovo na "F", a ne pěkné.

Byla jsem označena jako žena, která
nehraje podle pravidel,

která toho příliš očekává,

která má o sobě příliš vysoké mínění,

tím, že se odvažuje věřit, že je rovna --
ehm -- nadřazena muži.

Nikdo nechce být ta rebelující žena,

než vám dojde, že přesně ta žena jste

a nedokážete si sama sebe představit jako
kohokoli jiného.

S věkem jsem začínala přijímat,

že opravdu jsem feministka, a hrdá.

Považuji některé pravdy za
naprosto samozřejmé:

Ženy jsou rovny mužům.

Za stejnou práci si zasluhujeme
stejný plat.

Máme právo pohybovat se světem,
jak chceme,

bez obtěžování a násilí.

Máme právo na snadný a cenově dostupný
přístup k antikoncepci

a reproduktivním službám.

Máme právo rozhodovat o svých tělech,

bez dohledu legislativy a
evangelické doktríny.

Máme právo na respekt.

Je toho více.

Když mluvíme o potřebách žen,

musíme brát ohled na odlišné
identity, které obýváme.

Nejsme jen ženy.

Jsme lidé s různými těly,

genderovými vyjádřeními, vírami,
sexualitou,

třídní příslušností, schopnostmi
a mnohem víc.

Musíme brát v potaz

tyto odlišnosti a jak nás ovlivňují,

stejně jako bereme v potaz to,
co máme společného.

Bez takového přijetí je
náš feminismus nic.

Považuji tyto pravdy za zcela
samozřejmé, ale aby bylo jasno:

Mám v sobě nepořádek.

Jsem plna rozporů.

Existuje mnoho způsobů,
kterými praktikuji feminismus špatně.

Mám ještě jedno přiznání.

Cestou do práce poslouchám hodně
nahlas gangsterský rap.

(Smích)

Přestože ty texty ponižují ženy --

urážejí mě až do morku kostí --

klasická píseň "Salt Shaker" od Yin
Yang Twins --

je úžasná.

(Smích)

"Snaž se s tím mokrým tričkem.

Děvko, musíš s tím třást, dokud
tě nebude bolet velbloud!"

(Smích)

Zamyslete se nad tím.

(Smích)

Poezie, že?

Jsem naprosto zahanbena
svým výběrem hudby.

(Smích)

Pevně věřím v mužskou práci,

což je všechno, co já nechci dělat,
včetně --

(Smích) --

všech domácích prací,

ale také: zabíjení brouků, vynášení smetí,
péče o trávník a údržba vozů.

S tím nechci mít nic společného.

(Smích)

Růžová je moje nejoblíbenější barva.

Mám ráda módní časopisy
a hezké věci.

Sleduji show "Svobodný muž"
a romantické komedie

a mám nesmyslné představy
o uskutečnění pohádek.

Některé mé prohřešky jsou
více pobuřující.

Když si chce žena vzít manželovo jméno,

je to její volba a já ji nemám co soudit.

Když se žena rozhodne zůstat doma
a vychovávat děti,

také tuto volbu uznávám.

Problém není, že se touto volbou vystaví
ekonomickému riziku,

problém je, že naše
společnost je nastavena tak,

že činí ženy ekonomicky zranitelnými,
pokud si volí.

Vypořádejme se s tím.

(Potlesk)

Odmítám hlavní proud feminismu,

který historicky ignoroval nebo
odvracel potřeby

barevných žen, pracujících žen,
homosexuálních žen a transsexuálních žen,

ve prospěch bílých heterosexuálních žen
ze střední a vyšší třídy.

Poslyšte, jestli to je dobrý feminismus,
pak jsem velmi špatná feministka.

(Smích)

Je tu také tohle:

Jako feministka cítím velký nátlak.

Máme tendenci stavět viditelné feministky
na piedestal.

Očekáváme, že budou dokonale pózovat.

Když nás zklamou,

škodolibě je z toho piedestalu srazíme.

Jak jsem řekla, mám v sobě zmatek --

považujte mě za sraženou z piedestalu,

aniž by mě tam někdo kdy postavil.

(Smích)

Příliš mnoho žen,

zejména průkopnické ženy
a vedoucí představitelky průmyslu,

se bojí být označeno za feministky.

Bojí se vstát a říct:
"Ano, jsem feministka,"

ze strachu co to označení znamená,

ze strachu, že nedokážou dostát
nereálným očekáváním.

Vezměte si například Beyoncé,
nebo jak jí říkám já, Bohyni.

(Smích)

V minulých letech viditelně
vystoupila jako feministka.

Na udílení cen MTV Video Music Awards 2014

vystoupila před 3 metrovým
slovem "feministka".

Byla to úžasná podívaná,

jak tato popová hvězda otevřeně
přijala feminismus

a dala najevo mladým ženám a mužům,

že být feministkou je hodno oslavování.

Když ten moment odezněl, kulturní kritici
začali nekonečně debatovat,

zda je Beyoncé skutečně feministka.

Známkovali její feminismus,

místo aby jednoduše věřili slovu
dospělé, úspěšné ženy.

(Smích)

(Potlesk)

Od feministek vyžadujeme dokonalost,

protože bojujeme o tolik,

chceme toho tolik,

chceme toho zatraceně hodně.

Jdeme daleko za rozumnou, konstruktivní
kritiku,

pitváme feminismus jakékoli ženy,

trháme ho na kusy, až z něj nic nezbyde.

Nemusíme to dělat.

Špatný feminismus -- neboli spíš více
inkluzivní feminismus -- je začátek.

Ale co se stane pak?

Postoupíme od uznání svých nedokonalostí
k odpovědnosti,

nebo dojde na lámání chleba
a budeme muset být trochu stateční.

Pokud poslouchám ponižující hudbu,

vytvářím poptávku, kterou jsou
umělci více než ochotni

bezmezně uspokojit.

Tito umělci nezmění,

jak ve svých písních mluví o ženách,

dokud si změnu nevyžádáme
ovlivněním jejich výdělku.

Samozřejmě, je to těžké.

Proč to musí být tak chytlavé?

(Smích)

Je těžké zvolit tu lepší možnost

a je tak jednoduché ospravedlnit tu horší.

Ale --

když ospravedlňuji špatné volby,

ztěžuji ženám dosažení rovnosti,

rovnosti, kterou si všichni zasloužíme,

za to musím vzít odpovědnost.

Myslím na své neteře, kterým jsou 3 a 4.

Jsou nádherné, svéhlavé, geniální dívky,

které jsou pořádně statečné.

Chci, aby prospívaly ve světě,
kde budou oceňovány za to,

jak mocnými bytostmi jsou.

Myslím na ně

a najednou je ta lepší volba mnohem
jednodušší.

Všichni můžeme činit lepší rozhodnutí.

Můžeme přepnout, když v televizi

zacházejí se sexuálním násilím proti ženám
jako se sportem,

Hra o trůny.

Můžeme přeladit rádio,

když slyšíme písničky, které
zacházejí se ženami jako s ničím.

Můžeme svoje peníze utrácet jinde,

když filmy nezacházejí se ženami

jako s něčím víc, než s dekoracemi.

Můžeme přestat podporovat sporty,

jejichž sportovci zacházejí se svými
partnerkami jako boxovacími pytli.

(Potlesk)

Jinak řečeno, muži --
a zvláště heterosexuální bílí muži --

mohou říct: "Ne, nebudu publikovat
ve vašem časopise,

ani se účastnit vašeho projektu,
ani s vámi jinak spolupracovat,

dokud nezahrnete dostatek žen,

jako účastnic i vedoucích.

Nebudu s vámi pracovat,
dokud vaše publikace,

nebo organizace nebude více
inkluzivní vůči rozličným rozdílům."

Ti z nás, kteří nejsou dostatečně
zastoupeni

a jsou pozvání k účasti na
takových projektech,

mohou také odmítnout,

dokud více z nás nebude pozváno
skrze skleněný strop

a nebude jen žetonem.

Bez těchto snah,

bez zaujímání těchto stanovisek,

budou naše úspěchy znamenat
jen velmi málo.

Můžeme vykonat tyto malé
skutky statečnosti

a doufat, že naše volby dotečou vzhůru,
k lidem u moci --

vydavatelům, filmovým a
hudebním producentům,

ředitelům, zákonodárcům --

lidem, kteří mohou dělat větší,
odvážnější rozhodnutí,

aby vytvořili dlouhotrvající a
smysluplnou změnu.

Můžeme také směle nárokovat
svůj feminismus --

dobrý, špatný, nebo cokoli mezi tím.

Poslední věta v mé knize "Špatná
feministka" zní:

"Radši budu špatná feministka,
než žádná feministka."

Tohle je pravda z mnoha důvodů,

ale předně to říkám, protože bylo, nebylo,

můj hlas mi byl odcizen

a feminismus mi ho pomohl získat zpět.

Stal se takový incident.

Říkám tomu incident, abych
dokázala nést jeho tíhu.

Nějací kluci mě zlomili;

když jsem byla malá, nevěděla jsem,

co mohou kluci udělat, aby zlomili holku.

Zacházeli se mnou, jako bych nebyla nic.

Začala jsem věřit, že nejsem nic.

Ukradli mi hlas a poté

jsem se neodvažovala si myslet,

že na něčem, co řeknu, může záležet.

Ale --

měla jsem psaní.

A tím jsem se dala dohromady.

Propsala jsem se k silnější
verzi sebe sama.

Četla jsem slova žen,

které mohou rozumět mému příběhu,

ženám, které vypadaly jako já

a rozuměly, jaké to je pohybovat se světem
s hnědou kůží.

Četla jsem slova žen, které mi
ukázaly, že nejsem nic.

Naučila jsem se psát jako ony

a potom jsem se naučila psát jako já.

Našla jsem znovu svůj hlas

a začala jsem věřit, že můj hlas je
nad míru mocný.

Díky psaní a feminismu

jsem také zjistila, že pokud budu
trochu odvážná,

jiná žena mě může uslyšet, uvidět
a poznat,

že nikdo z nás není to nic,
které nám svět namlouvá.

V jedné ruce

držím moc dokázat cokoli.

A ve druhé

držím pokornou skutečnost,
že jsem jen jedna žena.

Jsem špatná feministka,

jsem dobrá žena,

snažím se zlepšit v tom,
jak přemýšlím,

co říkám, co dělám,

aniž bych opouštěla vše, co
ze mě dělá člověka.

Doufám, že všichni dokážeme to samé.

Doufám, že všichni dokážeme být
trochu odvážní,

když nejvíc tuto odvahu potřebujeme.

(Potlesk)