Co mé náboženství skutečně říká o ženách

Rodina Alay Murabit se přestěhovala z Kanady do Libye, když Alae bylo 15. Předtím se cítila být rovna svým bratrům, ale v tomto novém prostředí zakusila velká omezení toho, o co by mohla usilovat. Jako hrdá muslimská žena se ptá: je to skutečně náboženská doktrína? S humorem, vášní a osvěžujícím rebelským duchem sdílí, jak objevila napříč historií své víry příklady ženských vůdkyň – a jak spustila kampaň boje za práva žen pomocí veršů přímo z Koránu.

Na cestě sem

jsem měla během letu
velmi zajímavý rozhovor

se svým spolucestujícím.

Řekl: "Zdá se, že USA
došla zásoba zaměstnání,

protože si některá prostě vymýšlejí:

kočičí psycholog, psí zaříkávač,
pronásledovatel tornád."

Po pár sekundách se mě zeptal:

"A co děláte Vy?"

Odpověděla jsem: "Budovatelka míru?"

(Smích)

Každý den pracuji na tom,
abych podpořila hlasy žen

a zvýraznila jejich zkušenosti

a jejich účast na mírových procesech
a řešení konfliktů.

Díky své práci

si uvědomuji, že jedinou cestou,
jak globálně zajistit plnou účast žen,

je zvnovu si osvojit náboženství.

Tato otázka je pro mě
životně důležitá.

Jako mladá muslimka
jsem velmi hrdá na svou víru.

Dodává mi sílu a přesvědčení
k mé každodenní práci.

Je to důvod, proč zde před vámi
mohu být.

Ale nemohu přehlížet škody,
které jsou páchány ve jménu náboženství,

nejen mého, ale všech
velkých světových věr.

Chybné vykládání, užívání a manipulace
náboženského písma

ovlivnila naše sociální a kulturní normy,

naše zákony, naše každodenní životy,

až do té míry, že si to někdy
neuvědomujeme.

Moji rodiče se přestěhovali z Libye
v severní Africe do Kanady

na počátku 80. let.

Jsem prostřední z 11 dětí.

Ano, 11.

Jak jsem vyrůstala,
viděla jsem své rodiče,

nábožensky oddaní i
spirituální lidé,

jak se modlili a velebili
Boha za jeho dary,

jmenovitě samozřejmě mě, mezi jinými.
(Smích)

Byli milí a vtipní a trpěliví,

bezmezně trpěliví, tak trpěliví,
jak prostě musíte být, když máte 11 dětí.

A byli spravedliví.

Nikdy jsem nebyla vystavena
náboženství skrze kulturu.

Bylo se mnou zacházeno stejně,

to samé se očekávalo ode mě.

Nebyla jsem učena, že Bůh soudí
odlišně na základě pohlaví.

To, že mí rodiče pojímají Boha jako
milosrdného a blahodárného přítele

a chlebodárce, utvářelo
můj pohled na svět.

Má výchova měla samozřejmě
i jiné výhody.

Být jednou z 11 dětí je jako
Základy diplomacie. (Smích)

Dodnes se mě lidé ptají,
kam jsem chodila do školy:

"Chodila jste na Kennedyho
fakultu politologie?"

Podívám se na ně a řeknu:
"Ne,

chodila jsem na Murabitovu
školu mezinárodních vztahů."

Je nesmírně exkluzivní. Abyste se tam
dostali, museli byste mluvit s mojí mámou.

Máte štěstí, je tady.

Být jednou z 11 dětí
a mít 10 sourozenců

vás naučí hodně o struktuře moci
a spojenectví.

Naučí vás to soustředění,
musíte mluvit rychle nebo říct méně,

protože vás vždycky někdo přeruší.

Naučí vás to důležitosti předávání zpráv.

Musíte správně klást otázky,
abyste získali odpovědi, které chcete,

a musíte správně říkat ne,
abyste zachovali mír.

Nejdůležitější lekci, kterou jsem
se ale naučila,

byla důležitost být u stolu.

Když se rozbila mámina oblíbená lampa,
musela jsem být u toho,

když zjišťovala jak a kým, protože
jsem se musela bránit,

když ne, padne vina na vás,

a než se vzpamatujete, máte zaracha.

Samozřejmě nemluvím ze zkušenosti.

V roce 2005, když mi bylo 15,
dokončila jsem střední a přestěhovala se

z Kanady – Saskatoonu –

do Zawiye, rodného města
svých rodičů v Libyi,

do velmi tradičního města.

Připomínám, že do té doby jsem byla
v Libyi pouze na prázdninách,

pro sedmiletou holku to bylo kouzelné.

Byla to zmrzlina a výlety na pláž a velmi
nadšení příbuzní.

Ukázalo se, že to není jako pro 15
letou mladou dámu.

Velmi rychle mi byl představen kulturní
aspekt náboženství.

Slova "haram" – tedy nábožensky
zakázáno –

a "aib" – tedy kulturně nevhodné –

byla nedbale zaměňována,

jakoby znamenala to samé a měla
stejné důsledky.

Vedla jsem rozhovor za rozhovorem
se svými spolužáky,

kolegy, profesory, kamarády,
dokonce příbuznými

a začala jsem zpochybňovat vlastní
pravidla a aspirace.

I se základy, které mi poskytli rodiče,

jsem začala zpochybňovat roli žen
ve své víře.

V Murabitově škole mezinárodních vztahů

je velký důraz na diskuzi

a pravidlem číslo 1 je předem provést
průzkum, což jsem také udělala.

Překvapilo mě, jak bylo lehké,

najít v mé víře ženy, vůdkyně,

které byly inovativní, silné –

politicky, ekonomicky i vojensky.

Khadija financovala Islámské hnutí

v jeho počátcích.

Kdyby nebylo jí, nebyli bychom tady.

Tak proč jsme se o ní neučili?

Proč jsme se o těchto ženách neučili?

Proč byly tyto ženy odsunuty na pozice,
které předcházely

učení naší víry?

Proč, když jsme si rovni v očích Boha,

si nejsme rovni v očích mužů?

Pro mě se to vše vztáhlo k lekcím,
které jsem se naučila jako dítě.

Ten kdo rozhoduje, člověk, který
ovládá znění zprávy,

sedí u stolu

a bohužel u žádné světové víry

to nejsou ženy.

Náboženské instituce jsou ovládány muži

a řízeny mužským vůdcovstvím.

Vytvářejí politiku sobě podobnou

a dokud celkově nezměníme systém,

nemůžeme realisticky očekávat
plnou ekonomickou

a politickou účast žen.

Naše základy jsou rozbité.

Moje máma dokonce říká, že nemůžete
postavit rovný dům na křivých základech.

V roce 2011 vypukla Libyjská revoluce a
má rodina byla v předních liniích.

Ve válce se stane taková úžasná věc,

velmi dočasný, skoro jako kulturní posun.

A poprvé jsem cítila, že je
nejen přijatelné,

ale žádoucí, abych se zapojila.

Bylo to vyžadováno.

Já a další ženy jsme měly místo u stolu.

Nedržely jsme se za ruce,
nevyvolávaly médium.

Byly jsme součástí rozhodování.

Sdílely jsme informace. Byly jsme klíčové.

Chtěla jsem a potřebovala jsem,
aby ta změna byla trvalá.

Ukázalo se, že to není tak jednoduché.

Trvalo jen několik týdnů, než se ženy,
se kterými jsem předtím pracovala,

začaly vracet do svých původních rolí.

Většina byla hnána
povzbuzujícími slovy

náboženských a politických vůdců,

většina z nichž citovala ke své obhajobě
náboženské písmo.

Tak získali oblíbenou podporu
pro své názory.

Nejprve jsem se zaměřila na ekonomické
a politické zmocnění žen.

Myslela jsem si, že to povede
ke kulturní a sociální změně.

Ukázalo se, že trochu ano, ale ne moc.

Rozhodla jsem se použít
jejich obranu jako svůj útok

a začala jsem také
zdůrazňovat islámské písmo.

V roce 2012 a 2013 vedla má organizace
největší

a nejrozšířenější kampaň v Libyi.

Vstoupili jsme do domovů,
škol a univerzit, dokonce mešit.

Přímo jsme mluvili s 50 000 lidmi

a s dalšími stovkami tisíc skrze
bilboardy a televizní reklamy,

rozhlasové reklamy a plakáty.

Asi uvažujete nad tím,
jak organizace za ženská práva

dosáhla tohoto v komunitách,
které předtím odporovaly

naší pouhé existenci.

Použila jsem Písmo.

Použila jsem verše z Koránu
a výroky Proroka,

Hadísy, jeho výroky,
které jsou například:

"Nejlepší z vás je ten,
kdo je nejlepší ke své rodině."

"Nedovolte svému bratru
utiskovat druhého."

Poprvé, páteční mše vedené
imámy místní komunity

propagovaly práva žen.

Diskutovaly o zapovězených tématech
jako domácí násilí.

Změnila se politika.

V některých komunitách jsme
museli zajít tak daleko,

že jsme citovali
Mezinárodní deklaraci lidských práv,

které oponovali, protože nebyla napsána
náboženskými učenci,

ale ty samé principy jsou i v naší knize.

Takže to vlastně Spojené národy
opsaly od nás.

Změnou zprávy jsme poskytli

alternativní příběh,
který podporoval práva žen v Libyi.

Něco, co bylo zopakováno mezinárodně.

Neříkám, že je to jednoduché –
věřte mi, není.

Liberálové budou říkat, že používáte
náboženství a jste špatný konzervativec.

Konzervativci vás nazvou mnoha
pestrými věcmi.

Slyšela jsem vše od: "Vaši rodiče se za
Vás musí nesmírně stydět" –

špatně; jsou mí největší fanoušci –

po: "Nedožijete se svých příštích
narozenin" –

opět špatně, protože jsem se jich dožila.

A nadále pevně věřím,

že práva žen a náboženství se nevylučují.

Ale musíme být u stolu.

Musíme přestat vzdávat se svých pozic,
protože když zůstaneme mlčet,

dovolíme celosvětovou persekuci a
zneužívání žen.

Řekneme-li, že budeme
bojovat za práva žen,

bojovat proti extremismu
bombami a válkou,

mrzačíme místní společnosti,
které musí samy čelit těmto problémům,

aby byly udržitelné.

Není jednoduché zpochybňovat
pokřivené náboženské zprávy.

Dostanete notnou dávku nadávek,
posměchu a výhružek.

Ale musíme to dělat.

Nemáme jinou možnost, než získat zpět
zprávu o lidských právech,

základech naší víry.

Ne pro nás, ne pro ženy
ve vašich rodinách,

ne pro ženy v této místnosti,

ani ne pro ženy tam venku,

ale pro společnosti,
aby byly transformovány

za účasti žen.

Jediný způsob, jak to můžeme udělat,

naše jediná možnost,

je být a zůstat u stolu.

Děkuji.

(Potlesk)