Proč vaše nejhorší činy neurčují to, jakým jste člověkem

V roce 1991 Shaka Senghor zastřelil člověka. V té době byl, jak sám říká, „drogovým dealerem, který měl výbušnou povahu a poloautomatickou pistoli.“ Čekal ho pobyt ve vězení za vraždu druhého stupně (tzn. předem nepromyšlenou), což mohl klidně být konec tohoto příběhu. Věci se však odvíjely jinak. Uvěznění pro něj nebylo koncem, ale naopak začátkem dlouhé cesty k vykoupení, nabízející nám důvody k zamyšlení a pokoře.

Před třiadvaceti lety,

když mně bylo 19,

jsem zmáčkl spoušť a zabil člověka.

Byl jsem mladý drogový dealer

s výbušnou povahou

a poloautomatickou pistolí.

Ale nebyl to konec mého příběhu.

Ve skutečnosti to byl začátek.

A těch uplynulých 23 let

je příběhem o přijetí,

omluvě a odčinění.

Nedělo se to však způsobem,
který si lehce představíte.

Tyto záležitosti do mého života
přišly překvapivou cestou,

zejména pak pro mě.

Stejně jako mnoho z vás

jsem byl úspěšný student,
měl jsem stipendium

a sen, že se stanu lékařem.

Ale všechno se dramaticky zhoršilo,

když se moji rodiče rozešli

a nakonec rozvedli.

Věci se děly celkem přímočaře.

Když mi bylo sedmnáct,

postřelili mě třemi ranami,

zatímco jsem stál
na rohu své čtvrti v Detroitu.

Kamarád mě rychle dopravil do nemocnice.

Doktoři vytáhli kulky ven,

dali mě dohromady

a poslali mě zpátky do čtvrti,
ve které jsem byl postřelen.

Po celou dobu toho trápení

mě nikdo neobjal,

nikdo mi neporadil,

nikdo mi neřekl, že budu v pořádku.

Nikdo mi neřekl, že budu žít ve strachu,

že se stanu paranoidním,

nebo že budu na postřelení reagovat
zvýšenou agresivitou.

Nikdo mi neřekl, že jednoho dne
se stanu tou osobou,

která zmáčkne spoušť.

Ve 2 hodiny ráno

o čtrnáct měsíců později

jsem vystřelil rány,

které způsobily smrt člověka.

Po nástupu do vězení jsem byl zatrpklý a
naštvaný, byl jsem zraněný.

Nechtěl jsem přijmout odpovědnost.

Vinu jsem dával každému,
počínaje rodiči a konče systémem.

Ospravedlňoval jsem si rozhodnutí
ke střelbě,

protože v mé rodné čtvrti

je lepší být střelcem než zastřeleným.

Zatímco jsem seděl ve své chladné cele,

přepadala mě bezmocnost,

opuštěnost a pocit,
že mě nikdo nemá rád.

Připadalo mi, že nikoho nezajímám,

a na své uvěznění
jsem reagoval nepřátelsky.

Dostával jsem se
do čím dál větších problémů.

Dělal jsem černé obchody,

lichvu

a prodával jsem drogy,
které se ilegálně pašovaly do věznice.

Fakticky jsem se stal typem člověka,

pro kterého měl správce
michiganské věznice označení

"nejhorší z nejhorších".

Kvůli svým aktivitám

jsem skončil na samotce,

a to na sedm a půl roku
ze svého pobytu ve vězení.

Samotka podle mého názoru

patří mezi ta nejvíce
nelidská a barbarská místa,

na kterých se můžete ocitnout,

nicméně shledávám, že jsem to zvládl.

Jednoho dne jsem tak
přecházel po svojí cele

a přišel dozorce s poštou.

Zhlédl jsem několik dopisů

a pak mi přišel pod ruku ten,
na kterém bylo klikaté písmo mého syna.

Kdykoliv jsem dostal dopis od svého syna,

bylo to jako paprsek světla

v nejtemnějším místě,
které si lze představit.

A tak jsem toho dne otevřel synův dopis,

ve kterém mi velkými písmeny psal:

"Mamka mi řekla, proč jsi ve vězení."

"Vražda."

Psal mi: "Táto, nezabíjej. Ježíš vidí,
co děláš. Modli se k němu."

Nebyl jsem v té době pobožný,

což nejsem ani teď,

ale slova mého syna
ve mně zanechala něco velmi hlubokého.

Přinutila mě přemýšlet
o aspektech mého života,

jež jsem dříve nebral v úvahu.

Poprvé v životě jsem přemýšlel o tom,

že mě můj syn bude vnímat jako vraha.

Posadil jsem se zpátky na svoje lůžko

a uvažoval jsem o tom,
co jsem četl v Platónovi,

kde Sókratés v Obraně říká,

že život nepodrobený zkoumání
nemá cenu žít.

V tomto okamžiku začala moje změna.

Nebylo to nicméně jednoduché.

Mimo jiné jsem si uvědomil,

že pro mou změnu byly klíčové čtyři věci.

Tou první bylo,

že jsem měl výborné mentory.

Chápu, že některé z vás asi napadne,

jak jsem ve vězení
mohl najít skvělé rádce.

Nicméně v mém případě se stalo,

že někteří z mých mentorů,
kteří si odpykávají doživotní tresty,

patřili mezi ty nejlepší lidi,
jež jsem v životě potkal.

Přinutili mě totiž,

abych se na svůj život podíval upřímně.

A také mě donutili k tomu,
abych zlepšoval svá rozhodnutí.

Druhou důležitou věcí byla literatura.

Před nástupem do vězení jsem nevěděl,

že je tolik skvělých černošských básníků,
spisovatelů a filozofů.

A měl jsem to štěstí,

že se ke mně dostal životopis Malcolma X.

Ten otřásl všemi stereotypy,
které jsem k sobě vztahoval.

Třetí věcí byla rodina.

Po celých 19 let byl otec na mojí straně

s neotřesitelnou důvěrou,

protože věřil, že v sobě mám to,
co je třeba k životní změně.

Také jsem potkal úžasnou ženu,

která je nyní matkou
mého dvouletého syna Sekoua.

Naučila mě, jak mám
zdravým způsobem milovat sám sebe.

Poslední věcí bylo psaní.

Když jsem dostal ten dopis od syna,
začal jsem si zapisovat události,

které jsem zažil
ve svém dětství a ve vězení.

A vedlo to k tomu,
že se v mojí mysli otevřela idea odčinění.

Nějaký čas předtím jsem dostal
dopis od ženy příbuzné s mou obětí.

V tom dopise mi psala,

že mi odpouští,

protože si uvědomuje,

že jsem byl dítě, které si prošlo
špatným zacházením a strádáním,

takže jsem prostě udělal
sérii špatných rozhodnutí.

Bylo to v mém životě poprvé,

kdy jsem pocítil otevřenost k tomu,
že dokážu sám sobě odpustit.

Jednou z věcí,

které následovaly po tomto zážitku,

bylo to, že jsem přemýšlel
o svých spoluvězních

a ucítil jsem, že s nimi
chci tento zážitek sdílet.

Tak jsem s nimi začal mluvit
o některých jejich zážitcích,

a velmi mě zasáhl poznatek,

že většina z nich pocházela
ze stejně surového prostředí.

A většina jich chtěla pomoci
a chtěli to zvrátit k lepšímu.

Ale ten systém,

který aktuálně drží
ve vězení 2,5 milionu lidí,

je bohužel navržený tak, že lidi skladuje,

namísto toho, aby je rehabilitoval
nebo se snažil o jejich změnu.

Proto jsem si předsevzal,

že pokud někdy vyjdu z vězení,

tak udělám všechno, co bude v mých silách,

abych to pomohl změnit.

V roce 2010 jsem vyšel z vězení,

poprvé po dvou desetiletích.

Zkuste si teď představit,
že jste Fred Flintstone

a vstoupíte do jednoho dílu The Jetsons
[pravěký muž v budoucnosti].

Je to dost podobné tomu, co se stalo mně.

Poprvé přede mě byl postaven internet,

sociální sítě,

auta mluvící jako KITT
ze seriálu Knight Rider.

Ale to, co mě fascinovalo nejvíce,

byly telefony.

Když jsem nastupoval do vězení,
naše telefony v autech byly takhle velké

a museli je nosit 2 lidé.

Takže si představte ten pocit,
když jsem poprvé uchopil

svoje malé Blackberry
a začal jsem se učit psát zprávy.

Ale byl tu jeden háček - lidé
v mém okolí si neuvědomovali,

že nemám ponětí,
co znamenají všechny ty zkratky.

Například LOL, OMG, LMAO.

Pak jsem si jednoho dne psal s kamarádem,

o něco jsem ho požádal,
a on mi odpověděl "K".

Moje reakce byla: "Co je K?"

On na to: "K je oukej."
[Lze chápat jako K je v pořádku.]

A já si myslel:
"Sakra, co špatnýho se děje s K?"

Tak jsem mu poslal otazník.

On mi odepsal: "K = OK."

A já odpověděl:
"FU." [Naznačuje "fuck you."]

Tak mi odepsal, proč mu nadávám.

A já na to: "LOL FU," jakože to
konečně chápu [finally understand.]

Když se teď posunu o tři roky dopředu,

mám se relativně dobře.

Jsem členem MIT Media Lab,

pracuji ve skvělé společnosti zvané BMe,

učím na University of Michigan.

Nicméně je to boj,

protože si uvědomuji,
že je mnoho mužů a žen,

jež přichází domů a nejsou
jim nabídnuty takové příležitosti.

Měl jsem to štěstí a pracoval jsem
s vynikajícími lidmi na pomoci těm,

kteří se potřebují
opětovně začlenit do společnosti.

Jedním z nich je můj přítel Calvin Evans.

Strávil ve vězení 24 let za zločin,
který nespáchal.

Je mu 45 let a momentálně
studuje vysokou školu.

Mluvili jsme spolu
mimo jiné o třech věcech,

jež považuji za důležité
pro svou osobní změnu.

Tou první je přijetí.

Musel jsem si přiznat,
že jsem ublížil ostatním.

Také bylo zapotřebí přiznat si,
že to poškodilo i mě.

Druhou věcí byla omluva.

Bylo nutné omluvit se lidem,
kterým jsem ublížil.

I když jsem neočekával,
že omluvu přijmou,

bylo důležité to udělat,
protože je to správné.

Ale omluvit jsem se musel i sám sobě.

Třetí věcí bylo odčinění.

V mém případě odčinění
znamenalo návrat do naší komunity

a práci s mládeží, ohroženou
podobným způsobem jako jsem byl já.

Součástí však bylo
také usmíření se sebou samotným.

Skrze svou zkušenost s uvězněním
jsem zjistil mimo jiné toto:

většina uvězněných mužů a žen
je napravitelná.

Skutečnost je taková, že 90 % vězňů
se někdy v budoucnu vrátí do společnosti.

A naše role spočívá v určování toho,
jaký typ lidí se k nám vrací.

Mým dnešním přáním je,

abychom si osvojili empatičtější přístup
k zacházení s lidmi,

kteří jsou hromadně uvězňováni.

Abychom se dokázali oprostit od smýšlení
typu "zavřít je a zahodit klíč",

protože je prokázáno, že to nefunguje.

Moje cesta je ojedinělá,

ale nemusí to tak být.

Každý se může změnit,

pokud vytvoříme prostor,
ve kterém se to může uskutečnit.

Dnes vás tedy žádám,
abyste si představili svět,

kde muži ani ženy

nejsou zajatci své minulosti.

Kde zločiny a chyby
neurčují vaši identitu po zbytek života.

Myslím si, že společně
dokážeme takovou realitu vytvořit,

a věřím, že vy si to myslíte také.

Děkuji vám.