Jak vychovat úspěšné dětí - bez přehnaného rodičování

Kladením vysokých očekávání na své děti a organizováním jejich života do nejmenšího detailu rodiče nikomu nepomáhají. Alespoň tak to vidí Julie Lythcott-Haims. S vášní a sarkastickým humorem argumentuje bývalá studijní konzultantka na Stanfordu se snaží přesvědčit rodiče, aby přestali definovat úspěch svých dětí pomocí známek a bodů. Říká, že by se místo toho měli zaměřit na poskytnutí té nejstarší myšlenky: bezpodmínečné lásky.

Víte, nechci být
expertem na rodičovství.

Vlastně mě rodičovství samo
o sobě moc nezajímá.

Ale dnes se rozmáhá
typ rodičovství,

který tak nějak ničí děti,
brání jim vyvinout se v sami sebe.

Existuje určitý styl rodičovství,
který stojí v cestě.

Snažím se říct, že trávíme
spoustu času znepokojeni rodiči,

kteří se dost nezapojují
do života svých dětí

a jejich vzdělání a výchovy,
a děláme tak správně.

Ale na druhém konci spektra
se děje také spousta škody,

když si rodiče myslí,
že dítě nemůže uspět,

aniž by jej rodič ochraňoval a
dohlížel na něj na každém kroku.

do všeho strkal nos
a pečlivě plánoval každý okamžik

a řídil své dítě směrem
k pár skvělým vysokým školám a kariérám.

Když takto vychováváme své děti,
a říkám my, protože Bůh ví,

že jsem při výchově svých dvou teenagerů
měla také tyto tendence,

tak naše děti vedou dětství plné seznamů.

A dětství plné seznamů vypadá takto.

Udržujeme je v bezpečí, pohodlí,
najedené, napité

a chceme si být jisti,
že chodí na správné školy,

že chodí na správné předměty
na těch správných školách

a že dostávají ty správné známky
v těch předmětech na správných školách.

Ale nejen známky, ale i body,

ale nejen známky a body,
ale i vyznamenání a ceny

a sporty a kroužky a vedení.

Říkáme svým dětem,
aby nejen vstoupily do klubu,

ale aby založily klub,
protože to vysoké školy rády vidí.

A zaškrtněte kolonku
veřejně prospěšné služby.

Ukažte vysokým školám,
že vám záleží na ostatních.

(Smích)

A vše tohle se děje v rámci nějakého
vytoužené stupně dokonalosti.

Očekáváme od svých dětí, že budou
na takové úrovni dokonalosti,

která od nás nikdy nebyla požadována,

a protože je toho tolik vyžadováno,
myslíme si samozřejmě ,

že se jako rodiče musíme
dohadovat s každým učitelem

a ředitelem a trenérem a rozhodčím
a být ve funkci domovníka dítěte

a jeho osobního sekundanta
a sekretářky.

A s dětmi, našimi milovanými dětmi,
trávíme tolik času pošťuchováním,

přemlouváním, naznačováním, pomáháním,
vyjednáváním i otravováním,

abychom si byli jisti, že nic nekazí,
nezavírají si dveře,

neničí si budoucnost,
nějaké vytoužené přijetí

do malé hrstky vysokých,
které odmítají skoro každého uchazeče.

A takovýhle je to pocit, být dítětem
v dětství seznamů.

Za prvé, není kdy si hrát.

Odpoledne není žádný čas,

protože si myslíme,
že vše musí být obohacující.

Je to jako kdyby každý domácí úkol,
každý test, každá aktivita,

byla rozhodujícím momentem
v budoucnosti, kterou pro ně chceme

a osvobozujeme je od domácích prací,
zbavujeme je dokonce dostatečného spánku,

hlavně aby odškrtávaly položky na seznamu.

A v dětství seznamů říkáme,
že hlavně chceme, aby byly šťastné,

ale když přijdou ze školy,
nejdřív se jich většinou ptáme

na domácí úkoly a známky.

A v našich tvářích vidí,
že naše uznání, naše láska,

že jejich cena vychází z jedniček.

A pak se s nimi promenádujeme

a kvokáme chválou jakou trenér
na přehlídce psů --

(Smích)

Mámíme z nich, aby skákaly o něco výše
a plachtily o něco dále, den za dnem.

A když se dostanou na střední, neřeknou:

"Co by mě tak bavilo studovat
nebo dělat ve volném čase?"

Jdou za poradci a ptají se:

"Co musím dělat, abych se dostal
na správnou vysokou?"

A když se jim na střední začnou
hrnout známky

a dostávají dvojky nebo
nedej Bože nějakou trojku,

zběsile píšou svým kamarádům a říkají:

"Dostal se někdy někdo na tu správnou
vysokou s takovými známkami?"

A našim dětem, ať už na konci
střední skončí kdekoli, dochází dech.

Jsou křehké.
Jsou trochu vyhořelé.

Jsou předčasně zestárlé, přejí si,
aby dospělí v jejich životě řekli:

"Udělal jsi toho dost, to úsilí, které jsi
v dětství investoval je dostatečné."

Chřadnou pod vysokou mírou úzkosti
a deprese a někteří uvažují nad tím,

jestli za to bude jejich život někdy stát?

My rodiče, my rodiče jsme si poměrně
jisti, že to za to stojí.

Chováme se --

je to jako bychom si skutečně mysleli,
že nebudou mít žádnou budoucnost,

pokud se nedostanou do jedné z malého
počtu vysokých nebo kariér,

které pro ně zamýšlíme.

Nebo možná, možná se jen bojíme,
že nebudou mít budoucnost,

kterou se můžeme chlubit svým kamarádům
nebo nálepkami na svých autech.

Jo.

(Potlesk)

Pokud se ale podíváte na to,
co jsme udělali,

pokud máte odvahu se
na to opravdu podívat,

uvidíte, že naše děti si nejenom myslí,
že jejich hodnota pochází z bodů a známek,

ale když neustále žijeme uvnitř
jejich milovaných vyvíjejících se myslí,

jako verze filmu
"V kůži Johna Malkoviche",

vysíláme svým dětem zprávu:

"Hele, nemyslím si, že bys cokoli
z toho dokázal nebýt mě."

Takže naší přehnanou pomocí,

naší nadměrnou ochranou
a směrováním a držením za ruku

připravíme je o možnost vytvořit si
self-efficacy, vnímání vlastní účinnosti,

což je základní princip lidské psychiky,

mnohem důležitější než sebevědomí,
které získají pokaždé, když jim tleskáme.

Self-efficacy se buduje,

když člověk vidí, že jeho činy
vedou k výsledkům

-- Tady to máte.

(Potlesk)

Ne činy rodičů ve jménu dítěte,
ale vlastní činy vedou k výsledkům.

Jednoduše řečeno, pokud si mají naše děti
vybudovat self-efficacy, což musí,

musí více přemýšlet, plánovat,
rozhodovat, dělat, doufat,

vyrovnávat se, zkoušet, snít,
a zažívat život sami za sebe.

Říkám, že každé dítě je pilné a motivované
a nepotřebuje zapojení rodiče

nebo zájem o svůj život a měli bychom
se stáhnout a nechat ho?

Bože ne.

(Smích)

To neříkám.

Říkám, že pokud bereme známky a body
a vyznamenání a ceny jako smysl dětství,

vše s vidinou vytouženého přijetí
na malé množství vysokých

nebo přístup k malému počtu kariér, pak je
to příliš úzké pojetí úspěchu našich dětí.

A i když jim pomůžeme svou nadměrnou
pomocí dosáhnout krátkodobých výher --

jakože dostanou lepší známku,
pokud jim pomůžeme s úkolem,

když pomáháme, mohou skončit
s delším dětským životopisem --

chci říct, že to je vše za dlouhodobou
cenu jejich smyslu sebe.

Říkám, že bychom se měli méně zabývat
konkrétním seznamem vysokých,

na které se budou moci hlásit a uspět

a více se zabývat tím, zda mají zvyky,
uvažování, schopnosti

a zdraví být úspěšní, ať jdou kamkoli.

Říkám, že děti potřebují, abychom byli
méně posedlí známkami a body

a více se zajímali o dětství, které
poskytuje základ pro jejich úspěch,

které je postavené na věcech
jako láska a domácí práce.

(Smích)

(Potlesk)

Řekla jsem domácí práce?
Řekla jsem domácí práce? Řekla.

Ale vážně, tady je důvod.

Nejdelší longitudinální výzkum lidí,
který kdy byl proveden,

se jmenuje Harvard Grant Study.

Ukázal, že profesní úspěch v životě,
což je to, co pro své děti chceme,

že profesní úspěch pochází
z dětských domácích prací,

a čím dříve jste začali, tím lépe,

že způsob uvažování vyhrnout
si rukávy a zapojit se,

způsob uvažování, který říká,
že je tu nepříjemná práce,

někdo ji musí udělat
a můžu to být právě já,

způsob uvažovaní, který říká,
věnuji své úsilí pro dobro celku,

to vás v práci dostane dál.
Všichni tohle víme. Znáte to.

(Potlesk)

Všichni to víme, ale v dětství seznamů
zbavujeme děti domácích prací

a pak v práci dopadnou tak, že pořád
čekají na seznam, ale ten neexistuje,

a co víc, chybí jim impuls, instinkt,
vyhrnout si rukávy a zapojit se

a rozhlédnout se a přemýšlet nad tím,
jak mohu být užitečný pro své kolegy?

Jak mohu o několik kroků předvídat,
co bude šéf potřebovat?

Druhý, velmi důležitý objev Harvard Grant
Study říká, že štěstí v životě

pochází z lásky, ne z lásky
k práci, lásky k lidem:

našemu manželovi, partnerovi,
přátelům, rodině.

Takže dětství musí naučit
naše děti milovat

a nemohou milovat druhé,
pokud nejprve nemilují sebe

a nebudou milovat sebe, pokud jim
nenabídneme nepodmíněnou lásku.

(Potlesk)

Ano.

Takže, místo abychom byli
posedlí známkami a body,

když dorazí naše milované
potomstvo domů ze školy,

nebo my dorazíme domů z práce,
musíme vypnout techniku, odložit telefony

a podívat se jim do očí
a ukázat jim radost,

která naplňuje naše obličeje,
když vidíme své dítě po několika hodinách.

A pak musíme říct:

"Jaký jsi měl den?
Co se ti na dnešku líbilo?"

A když vaše náctiletá dcera řekne:
"Oběd", jako ta moje,

a já chci slyšet o testu
z matiky, ne o obědu,

stejně se musíte zajímat o oběd.

Musíte říct:
"Co bylo skvělého na dnešním obědě?"

Potřebují vědět, že nám na nich záleží
jako na lidech, ne kvůli jejich průměru.

Takže si říkáte, domácí práce a láska,
to zní všechno dobře, ale dej mi svátek.

Vysoké chtějí vidět nejlepší
výsledky a známky

a vyznamenání a ocenění
a já vám řeknu, tak trochu.

Ty největší prestižní školy se na to
mladých ptají, ale mám i dobré zprávy.

Na rozdíl od toho, čemu chtějí
žebříčky, abychom věřily --

(Potlesk)

nemusíte chodit na prestižní školu,
abyste byli šťastní a úspěšní v životě.

Šťastní a úspěšní lidé
chodili na státní školu,

chodili na malou školu,
o které nikdo neslyšel,

chodili na vyšší odbornou školu,
chodili na vysokou a propadli.

(Potlesk)

Důkazy jsou v této místnosti,
v našich komunitách, to je pravda.

A kdybychom si mohli sundat klapky z očí
a byli ochotní se podívat na další školy,

možná z rovnice odstranit vlastní ega,

mohli bychom přijmout a uvítat
tuto pravdu a uvědomit si,

že to je těžko konec světa,
pokud naše dítě nejde na prestižní školu.

A co více, pokud neprožili dětství
podle tyranského seznamu,

když jdou na vysokou, ať je to jakákoli,
jdou tam z vlastní volby,

hnáni vlastní touhou,
schopni a připraveni tam prosperovat.

Musím vám něco přiznat.

Zmínila jsem, že mám dvě děti,
Sawyer a Avery. Jsou náctileté.

A bylo nebylo myslím, že jsem se
k nim chovala jako k bonsajím --

(Smích)

které jsem opatrně zastřihávala
a prořezávala

a tvarovala do dokonalé podoby člověka,

který bude snad dost dokonalý na to,
aby mu byl udělen vstup

na jednu z nejvíce výběrových škol.

Ale došlo mi, poté co jsem pracovala
s tisíci dětmi jiných lidí --

(Smích)

a sama vychovávala dvě děti,
moje děti nejsou bonsaje.

Jsou divoké kytky
neznámého rodu a druhu --

(Smích)

a mou prací je poskytnout
výživné prostředí,

posílit je skrze domácí práce

a milovat je, aby dokázali milovat
ostatní a přijímat lásku

a vysoká, obor, kariéra,
to je na nich.

Moje práce není z nich mít to,
co z nich chci mít,

ale podporovat je, aby se stali
svými překrásnými já.

Děkuji vám.

(Potlesk)