Proč je soukromí důležité

Glenn Greenwald byl jeden z prvních novinářů, kteří měli tu možnost prohlédnout si a napsat o dokumentech Edwarda Snowdena odhalující rozsáhlé sledování soukromých osob vládou Spojených států. Greenwald v této kritické přednášce přináší argumenty, proč si na své soukromí musíme dávat pozor, i když "neděláme nic, co bychom museli skrývat".

Existuje celý žánr Youtube videí

zaměřených na zkušenost,

kterou má určitě každý v této místnosti.

Věnují se individuím,

která se v domnění, že jsou o samotě,

oddávájí nějakému výraznému chování,

divokému zpěvu, krouživému tanci,

nějaké jemnější formě sexualní aktivity -

aby pak zjistili,
že ve skutečnosti sami nejsou,

že tam je osoba, která
se schovává a pozoruje je.

Toto zjištění je přinutí

s hrůzou okamžitě zanechat toho,

co dělali.

Pocit studu a ponížení

v jejich tváři je hmatatelný.

Je to ve smyslu:

“Tohle je něco, co jsem ochotný dělat,

jen když se nikdo jiný nedívá."

To je podstata práce,

na niž jsem se výhradně zaměřil

v uplynulých šestnácti měsících.

Otázka, proč nám záleží na soukromí,

otázka, která vyvstala

v kontextu globální debaty,

umožněné odhaleními Edwarda Snowdena,

že Spojené státy a jejich spojenci

bez vědomí zbytku světa

přeměnili internet,

kdysi prohlašovaný
za bezprecedentní nástroj

svobody a demokratizace,

v bezprecedentní zónu

masového, nevybíravého sledování.

Existuje obecný názor,

který se objevuje v této debatě,

dokonce i u lidí, kteří masové sledování

nepodporují, který říká,

že k žádné újmě

pramenící z takto
rozsáhlé invaze nedochází,

jelikož pouze lidé konající špatné činy

mají důvod se schovávat,

dávat si pozor na své soukromí.

Tento světonázor je implicitně
zakořeněn v tvrzení,

že na světě jsou jen dva druhy lidí:

lidé hodní a lidé zlí.

Zlí lidé jsou ti,
kteří plánují teroristické útoky,

kteří se angažují v násilných zločinech,

a tudíž mají důvody tajit, co dělají.

Mají důvody starat se o své soukromí.

Oproti tomu lidé hodní

jsou lidé, kteří chodí do práce,

pak domů, vychovávají své děti,
koukají na televizi.

Ti internet nepoužívají
k plánování bombových útoků,

nýbrž ke čtení zpráv nebo výměně receptů,

nebo k plánování basebalových soutěží
pro svoje děti.

A tito lidé nedělají nic špatného,

a proto nemají co skrývat

a žádný důvod se bát vlády,

která je sleduje.

Lidé, kteří tohle opravdu říkají,

projevují extrémní formu

znevažování sebe sama.

Co ve skutečnosti říkají, je:

"Souhlasím, že ze sebe udělám

takovou neškodnou a nezajímavou osobu,

která nikoho neohrožuje,
že se nebojím toho,

že vláda ví, co dělám."

Tento přístup objevil něco, co podle mě

nejjasněji vyjádřil

v inteview z roku 2009

dlouholetý ředitel společnosti Google,
Eric Schmidt, který,

tázán na různé způsoby
používané jeho firmou

způsobující vpády do soukromí

stovek miliónů lidí na celém světě,

řekl toto:

"Jestli děláte něco, o čem nechcete,

aby o tom druzí lidé věděli,

možná byste to v první řadě neměli dělat."

Takže, existuje celá řada věci,
co by se dala říct

o této mentalitě,

první z nichž je, že lidé,
kteří tohle říkají,

kteří tvrdí, že soukromí
není opravdu důležité,

tomu ve skutečnosti nevěří.

A způsob, jakým poznáte,
že tomu vlastně nevěří,

je, že zatímco svými slovy tvrdí,
že soukromí není důležité,

dělají zároveň všechno proto,

aby si své soukromí ochránili.

Používají hesla
na svých emailových účtech

a sociálních médiích,

zamykají si ložnice,

a dveře do koupelny,

dělají všechno, co zabraňuje jiným lidem

narušit to, co považují
za sféru svého soukromí

a zjistit tak, co to je, o čem nechtějí,
aby druzí věděli.

Ten samý Eric Schmidt,
ředitel firmy Google,

nařídil svým zaměstnancům

přerušit kontakt

s online internetovým magazínem CNET

poté, co CNET zveřejnil článek

plný osobních, soukromých informací

o Ericu Schmidtovi,

získaných výhradně
prostřednictvím Google vyhledávání

a jiných produktů Google. (smích)

Stejný rozpor panuje také

u výkonného ředitele Facebooku
Marka Zuckerberga,

který se v neslavném interview z roku 2010

vyslovil, že soukromí již není

"společenskou normou."

Minulý rok Mark Zuckerberg
se svou novou ženou

koupili nejen svůj dům,

ale take všechny čtyři
přilehlé domy v Palo Alto

za celkových 30 miliónů dolarů,

aby si zajistili zónu soukromí,

jež zabrání jiným lidem ve sledování toho,

co dělají ve svém soukromém životě.

V posledních 16 měsících, když jsem
o tomto problému po celém světě debatoval,

pokaždé mi někdo řekl:

"Já se nikterak nebojím vpádů do soukromí,

protože nemám co skrývat."

Já jim vždycky řeknu to samé.

Vytáhnu pero a napíšu jim
svůj email.

Řeknu: "Tady je můj email.

Až přijdete domů, chci,

abyste mi emailem poslal všechna hesla

ke všem vašim emailovým účtům,

ne jen k těm hezkým, slušným
pracovním s vaším jménem,

ale ke všem,

protože chci být schopen
jen tak si prohlížet,

co děláte, když jste online,

přečíst si, co chci a zveřejnit cokoli,
co shledám zajímavým.

Koneckonců, jestli nejste špatný člověk,

jestli neděláte nic špatného,

neměl byste mít co skrývat."

Ani jediná osoba tuto nabídku nepřijala.

Kontroluji to a – (potlesk)

Neustále ten emailový účet
svědomitě kontroluji.

Je to velmi opuštěné místo.

A existuje k tomu důvod,

což je to, že my jako lidské bytosti

i ti, kteří slovně

popírají významnost vlastního soukromí,

instinktivně rozumějí

jeho hluboké důležitosti.

Je pravda, že jako lidské bytost
jsme společenští tvorové,

což znamená, že potřebujeme jiné lidi,

aby věděli, co děláme,
říkáme a na co myslíme,

což je důvod, proč o sobě na síti
dobrovolně zveřejňujeme informace.

Ale stejně tak důležité,
pro to abychom byli

svobodnou a naplněnou lidskou bytostí,

je mít místo, kam můžeme jít

a mít pokoj od kritických pohledů
druhých lidí.

Existuje důvod, proč takové místo hledáme

a ten důvod je, že každý z nás,

nejen teroristé a zločinci, my všichni

máme co skrývat.

Je celá spousta věcí,
které děláme nebo si myslíme,

a jsme ochotni je říci našemu lékaři,

právníkovi, psychologovi nebo partnerovi

nebo nejlepšímu přiteli,
ale zahanbilo by nás,

kdyby se o nich dozvěděl zbytek světa.

Každý den rozhodujeme

o věcech, které říkáme,
myslíme si a děláme,

u nichž nám nevadí,
vědí-li o nich druzí,

a o těch, které říkáme,
myslíme si a děláme,

u nichž nechceme,
aby o nich věděl kdokoli jiný.

Lidé mohou velmi snadno prohlásit,

že si neváží svého soukromí,

ale jejich činy popírají
pravost jejich přesvědčení.

Co tedy stojí za naší obecnou
a instinktivní touhou

po soukromí?

Není to jen pudová záležitost

jako dýchání nebo pití vody.

Důvodem je, že pokud jsme ve stavu,

kdy můžeme být sledováni nebo pozorováni,

naše chování se dramaticky mění.

Škála možností jak se chovat,
ze které vybíráme,

když se domníváme, že jsme pozorováni,

je silně omezená.

Toto je jen skutečný rys lidské povahy,

který byl uznán ve společenských vědách,

stejně tak jako v literatuře a náboženství

a prakticky v každé sféře vědy.

Existují tucty psychologických studií,

které dokazují, že když někdo ví,

že může být pozorován,

chová se potom

mnohem víc konformně a poddajně.

Lidský stud je velmi mocný motivátor,

stejně jako touha se mu vyhnout,

a to je důvod, proč lidé,

ve stavu, kdy jsou pozorováni,
nečiní taková rozhodnutí,

jenž by byla vedlejším produktem
jejich vlastního uvažování,

nýbrž taková, jež jsou od nich

očekávána druhými,

či jsou ve shodě s obecně
vžitým přesvědčením.

Tuto skutečnost nejvíce využil

k praktickým účelům filozof z 18. století,
Jeremy Bentham,

který se rozhodl vyřešit závažný problém

spojený s příchodem industriálního věku,

kdy se instituce poprvé v historii

rozrostly a centralizovaly natolik,

že už nebylo možné monitorovat,

a tím pádem kontrolovat
každého jednotlivého člena.

A řešení, jež navrhl

byl architektonický design

původně zamýšlený k implementaci
ve vězeňských zařízeních,

jemuž dal jméno panopticon,

a jehož základní rysem byla konstrukce

ohromné věže upostřed instituce,

odkud kdokoli,
kdo měl nad institucí kontrolu,

mohl kdykoli pozorovat kteréhokoli vězně,

i když neustále pozorovat všechny
nebylo možné.

A klíčové pro tuto koncepci bylo,

že vězňové

nemohli vidět do panoptikonu,
dovnitř věže,

a tak nikdy nevěděli,

kdy, či jestli vůbec jsou pozorováni.

A co bylo pro něj na tomto
objevu vzrušující,

bylo, že pro vězně to znamenalo,

že museli předpokládat, že jsou pozorováni

v jakýkoli moment,

což byl dokonalý prostředek nutící

k poslušnosti a dodržování pravidel.

Francouzský filozof 20. století,
Michel Foucalt, si uvědomil,

že tento model by mohl být používán

nejen ve vězení, ale ve všech institucích,

které požadují kontrolu lidského chování:

ve školách, nemocnicích, továrnách,
na pracovišti.

A co tvrdil, bylo,
že tento způsob uvažování,

tento rámec objevený Benthamem,

byl klíčem ke kontrole společnosti

pro moderní, západní společnosti,

které už nadále nepotřebovaly

otevřené zbraně tyranie -

trestání, věznění či zabíjení disidentů,

nebo zákonné vynucování loajality
konkrétní politické straně,

protože masové sledování vytváří

vězení v mysli,

jež je mnohem nenápadnější,

ale zároveň mnohem efektivnější

při pěstování poddajnosti
společenským normám,

či obecně přijímaným společenským názorům.

Mnohem účinnější,

než by kdy hrubá síla mohla být.

Nejkultovnějším literárním dílem o dohledu

a soukromí je kniha George Orwella, 1984,

o níž jsme se všichni učili ve škole,
tudíž se z ní stalo téměř klišé.

Vlastně, kdykoli to nadnesete
v debatě o sledování,

lidé to okamžitě zavrhnou

jako nepoužitelné, a co řeknou, je:

"No, ale v knize 1984 byly monitory
v lidských domovech,

byli sledováni v jakémkoli daném momentu,

a to nemá nic společného se sledováním,
kterému čelíme my."

To je ale skutečně zásadní nepochopení

varování, které Orwell v 1984 znázornil.

Toto jeho varování

bylo o státním dohledu,

který nesledoval každého
v kterýkoli moment,

nýbrž kde si lidé byli vědomi,

že mohou být sledováni
v jakýkoli daný moment.

Winston Smith, Orwellův vypravěč,

popsal systém dohledu, kterému čelili

následujícím způsobem:

"Nebylo samozřejmě možné vědět,

jestli jste byli sledováni
v kterýkoli daný moment."

Pokračuje tvrzením:

"V každém případě se na vás
mohli napíchnout,

kdykoli chtěli.

Museli jste žít, žili jste

ze zvyku, jež se stal pudem,

v předpokladu, že každý váš zvuk

byl odposloucháván a každý váš pohyb,

kromě těch za tmy, byl zkoumán.

Abrahámovská náboženství
podobně předpokládají

existenci neviditelné vševědoucí autority,

která,díky své vševědoucnosti

vždycky vidí, co děláte,

což znamená,
že nikdy nemáte chvíli soukromí.

Vrcholný vynucovač

poslušnosti ke svým nařízením.

Co všechna tato zdánlivě nesourodá díla

rozpoznávají, závěr,
k němuž všechna dospívají,

je, že společnost, v níž lidé

mohou být neustále sledováni,

je společnost, která pěstuje konformitu,

poslušnost a podvolení se.

Což je důvod, proč každý tyran,

od těch nejzjevnějších
až po ty nejméně patrné,

po tomto systému dychtí.

Naopak, což je ještě důležitějsí,

je to sféra soukromí,

možnost jít někam, kde můžeme myslet

a usuzovat a spolupracovat a mluvit,

aniž bychom byli sledováni
kritickým pohledem druhých,

v čem výhradně spočívá schopnost tvořit,

bádat a klást odpor.

A to je důvod, proč tím,

že připustíme existenci společnosti,

ve které jsme předmětem
nepřetržitého sledování,

umožňujeme vážné poškozování

samotné podstaty svobody člověka.

Poslední, co chci poznamenat
k tomuto způsobu uvažování,

je, že myšlenka, že pouze lidé,
co dělají něco špatného,

mají co schovávat, a tím pádem
důvod pečovat o své soukromí,

zakořeňuje dvě velmi destruktivní sdělení,

dvě ničivé lekce.

První z nich je,

že pouze lidé starající se o své soukromí,

pouze lidé, co budou soukromí vyhledávat,

jsou a priori lidé zlí.

Toto je závěr, kterému bychom měli mít

celou řadu důvodů se vyhnout,

z nichž ten nejdůležitější je ten,
že když řeknete:

"někdo, kdo dělá špatné věci",

máte pravděpodobně na mysli věci
jako plánování teroristického útoku,

podílení se na trestné činnosti,

tedy mnohem užší koncepci toho,

co lidé u moci myslí,

když říkají "dělat špatné věci".

Pro ně "dělat špatné věci" obvykle znamená

dělat něco, co představuje
smysluplné zpochybnění

výkonu jejich vlastní moci.

Ta druhá opravdu destruktivní

a, domnívám se, ještě zákeřnější lekce,

jež přichází s přijetím tohoto přístupu,

je, že existuje skrytá dohoda, již lidé,

co přemýšlí tímto způsobem, akceptovali.

A ta dohoda je následující:

Pokud jste ochotni odevzdat se

dostatečně neškodní,

dostatečně neohrožující

těm, kteří jsou u moci,

potom a jedině potom můžete být osvobozeni

od nebezpečí sledování.

Pouze disidenti,

ti kteří se moci umí postavit,

se mají čeho obávat.

Je celá spousta důvodů, proč bychom
se takové lekci měli také vyhnout.

Možná jste osoba, která se momentálně

nechce takového jednání účastnit,

ale někdy v budoucnu možná budete.

I když jste někdo, kdo se rozhodne,

že nikdy chtít nebude,

skutečnost, že jsou jiní lidé,

kteří jsou ochotni a schopni vzdorovat

a být oponenty těm u moci,

disidenti, žurnalisté,

aktivisté a celá škála dalších, je něco,

co nám všem přináší kolektivní dobro,

které bychom si měli chtít zachovat.

Stejně tak kritické je, že to,

že míra svobody společnosti

se neodvíjí od toho,
jak zachází se svými hodnými,

poslušnými a poddajnými občany,

nýbrž od toho,
jak se chová ke svým disidentům

a těm, kteří vzdorují vládnoucí doktríně.

Ale nejdůležitějším důvodem je,

že systém masového sledování

utlačuje naši vlastní svobodu
ve všech směrech.

Vyřazuje to z našich možností

celou řadu vzorců chování,

aniž bychom si toho byli vůbec vědomi.

Slavná společenská aktivistka
Rosa Luxemburg

jednou řekla: "Kdo se nehýbe,

nevšimne si svých řetězů."

Můžeme se pokusit učinit tato pouta

masového dohledu neviditelnými
nebo nezaznamenatelnými,

ale to, jak silně nás omezují,

to nikterak neovlivní.

Děkuji mnohokrát.

(potlesk)

Děkuji.

(potlesk)

Děkuji.

(potlesk)

Bruno Giussani: Děkuji, Glenne.

Musím říct, že argumenty
jsou to poměrně přesvědčivé,

ale já se s Vámi chci vrátit

k posledním 16 měsícům
a Edwardu Snowdenovi,

jestli Vám nevadí pár otázek.

Ta první je osobního rázu.

Všichni víme o zatčení Vašeho partnera

Davida Mirandy v Londýně
a jiných obtížích,

ale předpokládám,

že, co se týče osobní účasti a rizika,

tak tlak na Vás vyvíjený jistě není malý,

když jste se postavil
největší svrchované organizaci světa.

Povězte nám o tom něco málo.

GG: Víte, jedna z věcí,
která se, myslím, děje,

je, že lidská odvaha se v tomto ohledu

stává nakažlivou,

a tak, i když já i ostatní žurnalisté,
s nimiž jsem pracoval,

jsme si rizika vědomi byli -

Spojené Státy zůstávájí
nejmocnější zemí světa

a neoceňují,

když svévolně odhalíte tisíce jejich

tajemství na internetu -

vidět někoho, komu je 29 let,

obyčejného člověka, který vyrostl

ve velmi běžném prostředí,

prokázat takovou kuráž a zásadovost,
s jakou Edward Snowden riskoval,

a přitom věděl, že za to půjde
do konce života do vězení

nebo že se jeho život ocitne v troskách,

inspirovalo mě a ostatní novináře,

a inspirovalo, myslím,
lidi z celého světa,

včetně budoucích whistleblowerů,

tak, že si uvědomili, že se v takové
činnosti mohou také angažovat.

BG: Zajímá mě Váš vztah s Edem Snowdenem,

protože vy jste toho s ním namluvil hodně

a určitě v tom pokračujete,

ale ve své knize mu nikdy neříkáte Edward,

nebo Ed, říkáte "Snowden".
Jak je to možné?

GG: Víte, jsem si jistý, že tohle je něco,

co by mohl posoudit tým psychologů.
(smích)

Já vlastně nevím. Důvodem je asi to,

že jedním z hlavních cílů,
které ve skutečnosti měl,

jednou z jeho, myslím,
nejdůležitějších taktik

bylo, že věděl, že jedním ze způsobů

jak odvrátit pozornost
od podstaty těchto odhalení,

by bylo pokusit se
soustředit zájem na něj osobně,

a z toho důvodu se držel z dosahu médií.

Snažil se, aby jeho osobní život

nebyl předmětem zkoumání,

a tak se domnívám, že oslovení Snowden

je způsob, jak ho identifikovat
jako důležitou postavu historie,

spíše než se zaměřovat
na jeho osobu způsobem,

který může odvést pozornost od podstaty.

BG: Takže jeho odhalení, Vaše analýza

a práce jiných novinářů

opravdu rozvinuly debatu

a mnoho vlád, například, reagovalo,

včetně té v Brazílii,
se svými projekty a programy,

aby trochu přetvarovaly
koncepci internetu, atd.

V tomto smyslu se děje spousta věcí.

Ale mě zajímá, pro vás osobně,

co je cílem?

V jakém bodě si řeknete,

tak se nám skutečně
podařilo pootočit regulátorem?

GG: No, víte, cíl
pro mě jako novináře

je velmi prostý, což je ujistit se,

že každý jednotlivý dokument,
který stojí za zvěřejnění

a měl by být odhalen,

nakonec odhalen je

a tajemství, která v prvé řadě
nikdy neměla být tajemstvími,

jakbysmet.

To je pro mě podstatou žurnalismu,

a to je to, co jsem odhodlán dělat.

Jako někdo, kdo shledává
masové sledování odporným

ze všech důvodů, o nichž
jsem mluvil a mnoha dalších,

koukám se na to
jako na práci, která nikdy neskončí,

dokud vlády po celém světě

již nebudou mít možnost
vystavit celé populace

sledování a dohledu,

aniž přesvědčí nějaký soud
či jinou entitu o tom,

že osoba, na kterou se zaměřili,

ve skutečnosti provedla něco špatného.

To je pro mě způsob,
jak znovu oživit soukromí.

BG: Takže Snowden je,
jak jsme tady na TEDu viděli,

velmi výmluvný v představování
a líčení sebe sama

jako obránce demokratických hodnot

a demokratických zásad.

Ale spousta lidí shledává obtížným uvěřit,

že to jsou jeho jediné motivace.

Těžko veří tomu,

že v tom nehrají roli peníze,

že neprodal některá z těchto tajemství

Číně nebo Rusku,

což v současné době očividně nejsou

nejlepší přátelé Spojených Států.

A jsem si jistý, že hodně lidí tady v sále

si klade tu samou otázku.

Považujete za možné,

že tuto Snowdenovu stránku
jsme ještě neměli tu čest poznat?

GG: Ne, já to považuji
za absurdní a hloupé.

(smích) Kdybyste chtěl,

a já vím, že jen hrajete ďáblova advokáta,

ale kdybyste chtěl prodat

tajemství jiné zemi,

a on tu možnost měl a mohl tak

nesmírně zbohatnout,

poslední věc, co byste udělal,
by bylo vzít tato tajemství,

dát je novinářům a žádat je o zveřejnění,

neboť to učiní tato tajemství bezcennými.

Lidé, kteří se chtějí obohatit

to dělají tak, že tajně
prodají tajemství vládě.

Ale je podstatné zmínit jednu věc.

A to, že obvinění pocházejí

od lidí z vlády Spojených Států,

od lidí z médií, kteří jsou

stoupenci těchto vlád

a já si mnohokrát pomyslím,
když lidé obviňují druhé:

"On to nemůže dělat

jen tak ze zásady,

musí mít nějaký zkažený, nekalý důvod."

Říkají tím mnohem více o sobě,

než o terči svých obvinění,

protože – (potlesk) -

tito lidé, ti, kteří činí tato obvinění,

ti osobně nikdy nejednají

z jiného než morálně zkaženého důvodu.

Takže předpokládají,

že všichni jsou nakaženi stejnou chorobou

bezcitnosti jako oni sami,

a z toho pramení jejich domněnka.

(potlesk)

BG: Mnohokrát děkuji, Glenne.
GG: Děkuji mnohokrát.

BG: Glenn Greenwald

(potlesk)