Říkejte, co opravdu cítíte, a chtějte znát pravdu od druhých

V lyrické, nečekaně humorné zpovědi na závažné téma, jako jsou neurovnané vztahy mezi lidmi a smrt blízkého člověka, popisuje Elizabeth Lesser ozdravný proces, který spočívá v odložení hrdosti a krunýře, aby nebránily odhalování duše a projevování opravdových citů. „Nemusíte čekat, až se bude rozhodovat o životě a smrti, abyste dali do pořádku vztahy, na kterých vám záleží,“ říká. „Staňte se novým druhem poskytovatelů první pomoci … takovým, který udělá první odvážný krok vstříc tomu druhému.“

Tak jako mnozí lidé jsem
v životě prošla několika profesemi,

a i když to byly různé profese,

všem jako základ posloužilo
moje první zaměstnání.

Od svých 20 let jsem asistovala
u domácích porodů.

Asistence u porodů mě naučily
užitečné a někdy až nečekané věci,

jako třeba nastartovat auto ve 2 ráno
při 10 stupních pod nulou.

(smích)

Nebo jak vzkřísit otce,
který omdlel při pohledu na krev.

(smích)

Nebo jak šikovně ustřihnout pupeční šňůru,
aby se utvořil pěkný pupík.

Ale tohle nebyly věci, na které bych
myslela nebo jimiž bych se řídila,

když jsem s porodnictvím skončila
a začala dělat něco jiného.

To, co mi utkvělo, byla pevná víra,

že každý z nás přichází na tento svět
s jedinečnými kvalitami.

Když jsem se dívala do tváří novorozeňat,
zachytila jsem záblesk oné hodnoty,

onen dojem ryzí svébytnosti,
onu jedinečnou jiskru.

K popisu onoho jiskření
používám slovo „duše“,

protože je to v angličtině jediné slovo,
které nejvýstižněji vyjadřuje to,

co každé dítě přinášelo do místnosti.

Každé novorozeně bylo unikátní
jako sněhová vločka,

bylo jedinečnou směsí biologie,
rodového původu a tajemna.

A pak to dítě vyrůstá,
a aby se začlenilo do rodiny,

aby jednalo v rámci kulturních,
komunitních, genderových pravidel,

začíná to malé obalovat svou duši,
vrstvu za vrstvou.

Rodíme se takoví,
ale ‒

(smích)

ale jak rosteme, stane se nám
spousta věcí, které způsobí …

že raději skrýváme svůj
oduševnělý svéráz a originálnost.

Všichni jsme to udělali.

Každý z vás kdysi býval miminem ‒

(smích)

s příznačnými základními právy.

Ale jako dospělí trávíme spousty času
cítíc se nepohodlně ve vlastní kůži,

jako bychom trpěli PNA:
poruchou nedostatečné autentičnosti.

Ale tyhle děti ne ‒ tyhle ještě ne.

Jejich vzkaz pro mě zněl:

odhal svoji duši a pohlédni na to,
jak jiskří duše všech ostatních.

Stále jim jiskří.

A tohle jsem se naučila
od rodících žen.

Vzkazovaly, abych zůstávala otevřená,
i když jde o bolestivé záležitosti.

Děložní hrdlo normálně vypadá takhle.

Je to pevně sevřený malý sval
na spodku dělohy.

Během porodu je potřeba,
aby se roztáhl z této až na tuto velikost.

Jau!

Když proti bolesti bojujete,
způsobíte si ji ještě větší

a bráníte tomu, co se má narodit.

Nikdy nezapomenu na to kouzlo,
které pravidelně nastávalo,

když se ženy přestaly bránit
bolesti a rozevřely se.

Bylo to, jako by všechny
síly vesmíru zpozorněly

a vyslaly vlnu pomoci.

Nikdy na ten vzkaz nezapomenu,

a když teď ve svém životě nebo práci
nastanou svízele nebo bolestivé věci,

tak se jim samozřejmě zprvu bráním,

ale pak si vzpomenu na to,
co jsem se naučila od matek:

zůstaň otevřená.
Nepřestávej se zajímat.

Ptej se bolesti, co má přijít na svět.
Něco nového se má narodit.

A dostala jsem ještě jednu cituplnou
lekci, a to od Alberta Einsteina.

On nikdy u porodu nebyl, ale ‒

(smích)

byla to lekce o čase.

Na sklonku svého života dospěl
Albert Einstein k závěru,

že náš normální život, prožitý
jako v kolečku pro křečky, je iluzí.

Pořád běháme dokola,
stále rychleji a rychleji,

snažíme se někam dostat.

A po celou tu dobu

se pod pozemským časem nachází
celá další dimenze,

kde splývá minulost
se současností a budoucností

a stávají se hlubokým časem.

A už není čeho dosahovat.

Albert Einstein ten stav, tu dimenzi,
nazýval „pouhým bytím“.

A říkal, že když ho pociťoval,
zažíval okamžiky posvátné úcty.

Když jsem pomáhala rodit děti,
musela jsem z kolečka vystoupit.

Někdy jsem proseděla celé dny,
hodiny a hodiny,

a jen dýchala společně s rodiči;
ve stavu pouhého bytí.

Dostala jsem koňskou dávku posvátné úcty.

Takže tohle jsou 3 lekce,
které jsem si odnesla z porodnictví.

Za prvé: odhalte svou duši.

Za druhé: když věci nejdou snadno
nebo to bolí, zkuste zůstat otevření.

A za třetí: tu a tam vystupte
z kola pro křečky do hlubokého času.

Tyhle lekce se mi hodily
po celý můj život,

ale opravdu vhod mi přišly nedávno,

když jsem nastoupila svou
doposud nejdůležitější práci.

Před dvěma roky propukla u mojí
mladší sestry vzácná forma rakoviny krve

a jedinou léčbou, která jí zbývala,
byla transplantace kostní dřeně.

Navzdory veškerému očekávání
se pro ni našel vhodný dárce,

a tím jsem se ukázala být já.

V naší rodině byla čtyři děvčata

a když mé sestry zjistily,
že se s ní perfektně geneticky shoduji,

jejich reakce byla:
„Fakt? Zrovna ty?“

(smích)

„Vy dvě že se dokonale shodujete?“

Což je pro sourozence docela typické.
Mezi sourozenci se toho děje spoustu.

Zažívají lásku, je mezi nimi
přátelství, ochraňují se.

Ale dojde také na závist a soupeření
a odmítání a napadání.

V soužití se sourozenci začínáme
vrstvit mnohé z oněch vrstev,

které obalují naši duši.

Když jsem zjistila,
že jsem vhodná pro transplantaci,

přepnula jsem se do výzkumného módu.

A objevila jsem, že předpoklady pro
transplantaci jsou poměrně jasně dané.

Pomocí silných dávek chemoterapie
zničíte u pacienta s rakovinou

veškerou kostní dřeň
a pak ji nahradíte

několika miliony zdravých buněk
kostní dřeně od dárce.

A pak děláte vše pro to,

abyste zajistili, že se nové buňky
v těle pacienta uchytí.

Také jsem se dozvěděla,
že transplantace přináší velké nebezpečí.

Pokud by má sestra překonala
téměř vražednou chemoterapii,

čekaly by ji další problémy.

Mé buňky možná napadnou její tělo.

A její tělo možná moje buňky odmítne.

Říkají tomu odmítnutí nebo napadnutí
a obojí by ji mohlo zabít.

Odmítání. Napadání.

Jako sourozencům vám
tahle slova znějí povědomě.

Já a moje sestra jsme zažívaly
dlouhá období lásky,

ale vzájemná odmítání a napadání
měla také dlouhou historii,

počínaje drobnými nedorozuměními
až po větší zrady.

Neměly jsme mezi sebou ten vztah,
kdy bychom si svěřovaly důvěrnosti;

ale jako v případě jiných sourozenců
a lidí s všemožnými vztahy,

jsme se zdráhaly říct,
co opravdu cítíme,

odhalit své rány,
přiznat se k prohřeškům.

Ale když jsem se dozvěděla
o riziku odmítnutí a napadnutí buněk,

řekla jsem si, že je na čase to změnit.

Co kdybychom nechaly transplantaci
kostní dřeně na doktorech

a udělaly něco, čemu jsme začaly
říkat „transplantace duševní dřeně“?

Co kdybychom se postavily všemu,
čím jsme si kdysi způsobily bolest

a místo odmítání a napadání
bychom si naslouchaly?

Dokázaly bychom si odpustit?

Dokázaly bychom splynout?

Nenaučily bychom to samé i naše buňky?

Abych svou skeptickou sestru nalákala,

konvertovala jsem ke svatému písmu
našich rodičů: časopisu New Yorker.

(smích)

Poslala jsem jí z něho kreslený vtip,

abych jí vysvětlila, proč bychom
měli nejdřív zajít k terapeutovi,

než podstoupím odběr kostní dřeně
a ona transplantaci. Tady je.

„Nikdy jsem mu neodpustila za tu věc,
která se mi zrodila v hlavě.“

(smích)

Řekla jsem sestře,
že jsme nejspíš dělaly to samé,

když jsme s sebou všude tahaly
smyšlené historky, které nás rozdělovaly.

A řekla jsem jí, že po transplantaci
bude v jejích žilách proudit krev,

která bude moje, z buněk
mojí kostní dřeně,

a že v jádru každé z těchto buněk
bude moje kompletní DNA.

„Budu si tebou proplouvat,
až do konce tvého života“,

řekla jsem své mírně vyděšené sestře.

(smích)

„Myslím, že bychom si raději
měly urovnat svůj vztah.“

Lidé v ohrožení zdraví
dělají různé riskantní věci,

například seknou s prací
nebo skočí padákem z letadla,

a v případě mé sestry to bylo tak,
že souhlasila s několika terapiemi,

během kterých jsme se odhalily až na dřeň.

Probraly jsme a daly volný průchod
letitým historkám a domněnkám,

které jsme si jedna o druhé vytvořily,
a výčitkám a pocitům hanby,

až dokud z toho všeho nezbyla jen láska.

Lidé říkali, že jsem byla statečná,
když jsem podstoupila odběr dřeně,

ale já si to nemyslím.

Pro mě byl hrdinstvím
jiný druh odběru a transplantace,

transplantace duševní dřeně

a emocionální obnažení
před jinou lidskou bytostí,

když jsem odložila hrdost a zábrany,
odložila všechny ty vrstvy

a vzájemně sdílela naše zranitelné duše.

Využila jsem lekce
z dob domácích porodů:

odhal svou duši.
Otevři se tomu, co tě děsí a co tě bolí.

Hledej posvátnou úctu.

Tady mě vidíte s mou
kostní dření po odběru.

Tak tomu říkají ‒ „odběr“,

jako byste dostali jídlo
z farmy rovnou na stůl ‒

(smích)

můžu vás ujistit, že tak to teda není.

A tady vidíte moji velmi statečnou sestru,
jak dostává infuzi mých buněk.

Po transplantaci jsme spolu trávily
stále víc a víc času.

Bylo to zase jako v dobách našeho dětství.

Minulost a přítomnost se spojily.

Vstoupily jsme do hlubokého času.

Vystoupila jsem z kolotoče práce a života,

abych se přidala k sestře na opuštěném
ostrově nemoci a uzdravování.

Strávily jsme spolu měsíce ‒

na izolační jednotce,
v nemocnici a u ní doma.

Naše uspěchaná společnost nepodporuje
ani neoceňuje tenhle druh práce.

My to vnímáme jako narušení
skutečného života a důležité práce.

Máme obavy z emocionálního vyčerpání
a finančních nákladů ‒

a ano, stojí to peníze.

Ale já jsem byla odměněna měnou,

na kterou, jak se zdá,
naše společnost už úplně zapomněla.

Odměnou mi byla něčí láska.
Odměnou mi byla něčí duše.

Odměnou mi byla moje sestra.

Řekla mi, že rok po transplantaci
byl nejlepším rokem jejího života,

což mě překvapilo.

Opravdu si hodně vytrpěla.

Ale řekla, že život nikdy nebyl tak sladký
a že díky odhalení našich duší

a díky tomu, že jsme si všechno vyříkaly,
začala být více sama sebou před ostatními.

Říkala věci, které už
dávno potřebovala říct.

Udělala věci, které dávno chtěla udělat.

A se mnou to bylo taky tak.

Měla jsem víc odvahy
být v životě autentičtější.

Říkala jsem pravdu,

ale ještě důležitější bylo,
že jsem chtěla znát pravdu od druhých.

Bylo tomu tak až do
závěrečné kapitoly tohoto příběhu,

kdy jsem si uvědomila,
jak mě asistence u porodů dobře vycvičily.

Po onom nejlepším roce života
propukla u mé sestry rakovina znovu

a tentokrát už s tím doktoři
nedokázali nic udělat.

Dávali jí jen pár měsíců života.

Tu noc, kdy má sestra zemřela,
jsem seděla u její postele.

Byla tak malá a pohublá.

Viděla jsem, jak na jejím krku tepe krev.

Byla to moje krev, její krev, naše krev.

Když zemřela, část mého já odešla s ní.

Zkoušela jsem přijít na smysl toho všeho,

jak nám spojení jedné s druhou dovolilo
samy sebe víc poznat, poznat vlastní duše

a jak, když jsme se bolestem z minula
postavily a otevřely se jim,

jsme se konečně narodily jedna pro druhou,

a jak, když jsme přestaly vnímat čas,
teď budeme navěky spojeny.

Má sestra mi tu zanechala tolik věcí

a já bych chtěla, abyste si
z toho odnesli aspoň jednu.

Nemusíte čekat, až se bude
rozhodovat o životě a smrti,

abyste urovnali vztahy,
na kterých vám záleží,

abyste darovali svou duševní dřeň
a hledali ji v srdcích druhých.

Všichni to můžeme udělat.

Můžeme se stát novým druhem
poskytovatelů první pomoci,

těmi, kteří udělají první odvážný krok
vstříc tomu druhému

a udělají něco jiného,
nebo se pokusí udělat něco jiného,

než jen odmítat nebo napadat.

Můžeme to udělat se svými sourozenci,
se svými kamarády,

se svými přáteli a svými kolegy.

Můžeme znovu navázat, co se rozpojilo

a vyřešit neshody všude kolem sebe.

Můžeme to udělat ve jménu duše světa.

Děkuji.

(potlesk)