Proč je dobrá kniha tajnými dveřmi

Dětství je neskutečné. Proč by takové neměly být i dětské knihy? Cenami ověnčený autor Mac Barnett ve své rozverné řeči hovoří o psaní, které uniká ze stránek, o umění jako o dveřích vedoucích k zázrakům - a o tom, co skutečné děti říkají fiktivní velrybě.

Dobrý den. Jmenuji se Mac.

A živím se tím, že lžu dětem,

ale ty lži jsou upřímné.

Píšu knihy pro děti

a jak řekl Pablo Picasso:

"Všichni víme, že umění není pravda.

Umění je lež, díky níž si uvědomujeme
pravdu,

nebo alespoň pravdu, které máme porozumět.

Umělec musí vědět, jakým způsobem

ostatní o pravdivosti
svých lží přesvědčit."

Tohle jsem poprvé slyšel jako dítě

a moc se mi to líbilo,

ale neměl jsem tušení, co to znamená.

(Smích)

A tak jsem si myslel, víte,
kvůli tomu

jsem za vámi dnes přišel,

mluvit o pravdě a lžích, fikci a realitě.

Jak bych mohl tenhle

zauzlovaný svazek vět rozmotat?

A řekl jsem si, mám PowerPoint.
Udělám si Vennův diagram.

["Pravda. Lži."]
(Smích)

Bum, tady ho máme.

Máme pravdu a lži

a pak je tu tahle malá oblast,

okraj, uprostřed.

Ten nepatrný prostor, to je umění.

Tak jo. Vennův diagram. (Smích) (Potlesk)

Ale to nám taky moc nepomůže.

To, co mi pomohlo pochopit

tenhle citát a to, co je to umění,

přinejmenším umění fikce,

byla práce s dětmi.

Býval jsem vedoucí na letním táboře.

Dělal jsem to v létě,
když jsem měl volno ze školy

a moc se mi to líbilo.

Byl to letní sportovní tábor

pro čtyř- až šestileté děti.

Já jsem měl na starosti čtyřleté,

což bylo dobré, protože

čtyřleté děti neumějí sporty a já také ne.

(Smích)

Sport dělám na úrovni čtyřletých dětí,

takže se stávalo, že děti driblovaly

kolem kuželů a pak se přehřály

a šly si sednout pod strom,

kde už jsem seděl já -- (Smích) --

a já jsem si vymýšlel příběhy
a vyprávěl jim je.

Vyprávěl jsem příběhy
o svém životě.

Říkal jsem jim, jak o víkendech

jezdím domů a dělám špiona
pro anglickou královnu.

A brzy se objevily další děti,

které ani nebyly v mojí skupině,

přišly za mnou a říkaly:

"Ty jsi Mac Barnett, že jo?

Ty jsi ten chlápek, co dělá špiona pro
anglickou královnu."

A já přitom čekal celý život,
až ke mě přijde cizí člověk

a tuhle otázku mi položí.

V mojí představě to byly
elegantní Rusky,

ale, víte, čtyřleté děti --

v Berkeley v Kalifornii se musíte smířit
s tím, co máte.

A já jsem si uvědomil, že příběhy,
které vyprávím,

jsou skutečné způsobem, který je mi známý

a opravdu vzrušující.

Myslím, že vrcholem pro mě bylo --
na to nikdy nezapomenu --

byla tam holčička jménem Riley.
Byla maličká

a vždycky si brávala oběd ven

a ovoce zahodila.

Prostě vzala ovoce,

mamka jí každý den
zabalila meloun,

a ona ho prostě hodila do břečťanu

a pak se pustila do ovocných zákusků

a do pudinku, a já jí povídám: "Riley,

to se nedělá, to ovoce musíš sníst."

A ona se zeptala: "Proč?"

A já jsem řekl: "No, když to
ovoce hodíš do břečťanu,

tak tam brzy vyroste plno melounů."

A to je podle mě důvod, proč jsem skončil

jako vypravěč příběhů pro děti a
ne jako jejich nutriční poradce.

A Riley řekla, "To se nikdy nestane.

To se prostě nestane."

A tak jsem poslední den tábora

vstal brzy a v obchodě

jsem koupil velký meloun

a schoval jsem ho do břečťanu.

A pak při obědě jsem řekl:

"Riley, běž se tam podívat,
co jsi způsobila."

A -- (Smích) --

ona se vlekla tím břečťanem a pak

se jí rozšířily oči a ukázala na meloun,

který byl větší, než její hlava,

a pak tam přiběhly všechny děti
a tlačily se kolem ní,

a někdo řekl: "Hele,

proč je na něm nálepka?"

(Smích)

A já řekl: "Proto vám povídám,

neházejte nálepky do břečťanu.

Házejte je do koše. Takhle pak
ničíte přírodu."

A Riley s sebou ten meloun nosila celý den

a byla moc pyšná.

Riley věděla, že jí tam
za sedm dní meloun nevyrostl,

ale taky věděla, že vyrostl.

Je to zvláštní místo,

ale nemusí se k němu dostat jen děti.

Může to být cokoliv.
Umění nás tam dostane.

Byla přímo uprostřed toho místa.

Místa, kterému bychom mohli
říkat umění nebo fikce.

Já mu budu říkat zázrak.

Coleridge tomu říkal
záměrné pozdržení nevíry

nebo poetická víra,

kvůli okamžikům, kdy příběh,
bez ohledu na to, jak je podivný,

má určité zdání pravdy

a vy jste schopni mu uvěřit.

A nemusí se tam dostat pouze děti.

Dokážou to i dospělí a my se
tam dostáváme při čtení.

Z toho důvodu lidi během dvou dní

přistanou v Dublinu, a chodí po

Bloomsday a vidí všechno,
co se odehrálo v "Oddyseovi",

i když se nic z toho nestalo.

Nebo lidi jedou do Londýna a
navštíví Baker Street,

aby viděli byt Sherlocka Holmese,

i když 221B je jen číslo, co namalovali

na budovu, která ve skutečnosti
tuto adresu nikdy neměla.

Víme, že tyhle postavy nejsou skutečné,

ale pocity s nimi spojené ano,

a jsme toho schopni.

Víme, že ty postavy nejsou skutečné,

ale přesto víme, že jsou.

Děti se tam dostanou o dost
snáze, než dospělí,

a proto pro děti píšu rád.

Myslím, že děti jsou nejlepší publikum

seriózní literární fikce.

Jako dítě,

jsem byl posedlý romány o tajných dveřích,

jako byla "Narnie",

kde jste otevřeli skříň a prošli
jí do kouzelného světa.

A já jsem byl přesvědčený,
že tajné dveře opravdu existují

a hledal jsem je a pokoušel
se jimi projít.

Chtěl jsem žít a přejít
do fiktivního světa, což je --

prostě jsem vždycky lidem
otevíral skříně. (Smích)

Procházel jsem skříní
mámina přítele

a nebyla tam žádná kouzelná země.

Byly tam ale zvláštní věci,
o kterých máma asi měla vědět.

(Smích)

A já jsem byl šťastný,
že jsem jí to všechno mohl říct.

Po vysoké jsem začal pracovat

za jedněmi z těch tajných dveří.

Tohle je místo jménem 826 Valencia.

Je na adrese 826 Valencia Street

ve čtvrti Mission v San Franciscu,

a když jsem tam pracoval,
sídlilo tam

nakladatelství s názvem McSweeney's,

neziskové centrum spisovatelů
s názvem 826 Valencia,

ale před ním

byl zvláštní obchod.

Víte, to místo bylo
vedené jako maloobchod

a v San Franciscu by
nám nedali povolení,

a tak, aby spisovatel, co to založil,
Dave Eggers,

vyhověl zákonu, řekl: "Dobře,

otevřu tam obchod pro piráty."

A to taky udělal. (Smích)

A je to krásné. Všechno ve dřevě.

Ty zásuvky můžete vysunout
a vzít si citrus,

abyste nedostali kurděje.

Pásky na oči mají v různých barvách,

protože na jaře se chtějí
piráti rozdovádět.

Co vy víte. Černá je nudná. Pastely.

Nebo oči, taky ve spoustě barev,

jen skleněné oči, záleží,
jak se chcete s tou situací vyrovnat.

A ten obchod, kupodivu,

lidi tam chodili a kupovali věci,

a tím se zaplatil nájem

našeho školicího centra,
které bylo za ním.

Ale pro mě byl důležitější fakt,

že, myslím, že kvalita práce,
kterou odvádíte,

přijdou děti a dostanou rady jak psát,

a když musíte projít tímhle zvláštním,
přechodným, fiktivním místem,

než začnete psát,
ovlivní to práci, kterou děláte.

Jsou to tajné dveře,
kterými můžete projít.

A tak jsem vedl 826 v Los Angeles

a mojí prací bylo vybudovat tam obchod.

A tak máme Park ozvěn
tržnice cestování časem.

Naše motto je:
"Ať jste kdykoliv, my už tam jsme."

(Smích)

A je na Sunset Boulevard v Los Angeles.

Naši milí zaměstnanci jsou připraveni
vám pomoci.

Jsou ze všech období,

včetně osmdesátek, ten chlapík na konci,

ten je z velice nedávné minulosti.

Tady máme Zaměstnance měsíce,

včetně Čingischána, Charlese Dickense.

Pár skvělých lidí si v žebříčku polepšilo.

Tohle je jakoby lékárnická sekce.

Máme tu patentované léky,

kanopy na orgány,

komunistické mýdlo, kde se píše,

"Tohle je mýdlo na celý rok." (Smích)

Náš přístroj na ledovou tříšť se
při otevíračce rozbil

a my nevěděli, co dělat.

Náš architekt byl celý od
červeného sirupu.

Vypadalo to, jako kdyby
právě někoho zabil,

což u tohohle architekta

nebylo vyloučeno

a my jsme nevěděli, co dělat.

Měl to být zlatý hřeb našeho obchodu.

Tak jsme tam dali nápis:

"Mimo provoz. Přijďte včera."
(Smích)

A vyklubal se z toho lepší vtip,
než tříšť,

a tak jsme to tam už takhle nechali.

Mamutí kusy. Každá ta věc
váží asi tři a půl kila.

Repelent na barbary. Je plný salátu

a vonných dekorací, věcí,
které barbaři nesnášejí.

Mrtvé jazyky.

(Smích)

Pijavice, přírodní doktůrci.

A Vikingský deodorant,
který je ve spoustě skvělých vůní:

nehty u nohou, pot a shnilá zelenina,
popel z pohřební hranice.

Protože máme za to, že tělový sprej Axe

byste měli požívat jenom na bojišti

a ne v podpaží. (Smích)

A tohle jsou emoční čipy pro roboty,

takže roboti můžou pocítit
lásku nebo strach.

Nejvíc se prodává Škodolibost,

což jsme nečekali.

(Smích)

To jsme nečekali.

Ale není za tím výdělek,

děti projdou dveřmi,
kde stojí "Pouze zaměstnanci"

a ocitnou se v místě,

kde si dělají domácí úkoly a píšou příběhy

a dělají filmy a tohle je událost
na oslavu vydání knihy,

kde budou děti předčítat.

Publikujeme čtvrtletník, který tvoří

pouze texty, které píšou děti,

které sem chodí každý
den po škole.

Pak máme večírky,

kde děti jedí dort a čtou rodičům

a pijí mléko ze šampusek.

A je to velice výjimečné místo,

protože je to v tomhle zvláštním
prostředí vepředu.

Vtip není vtipem.

V té fikci nenajdete přechody,

a to se mi líbí. Trocha fikce,

která kolonizovala skutečný svět.

Já to vidím jako knihu ve třech dimenzích.

Tomu termínu se říká metafikce,

a to jsou zkrátka příběhy o příbězích,

a meta teď zažívá
velkou chvílí.

Její poslední velká chvíle byla
nejspíš v 60. letech

díky spisovatelům, jako
John Barth a Willian Gaddis,

ale existovala.

Je stará téměř jako vyprávění samotné.

A jednou metafiktivní technikou

je rozbití čtvrté stěny. Ano?

To je, když se herec otočí k publiku

a řekne: "Jsem herec,

tohle jsou jen trámy."

A i tenhle domněle upřímný okamžik,

řekl bych, je ve službě lži,

ale jeho účelem je zdůraznit strojenost

fikce.

Já mám raději opak.

Pokud chci tu čtvrtou stěnu rozbít,

chci, aby fikce unikla

a dostala se do skutečného světa.

Chci, aby kniha byla tajnými dveřmi,
které se otevřou

a vypustí příběhy do reality.

A o to se pokouším ve svých knihách.

A tady je jeden příklad.

Tohle je moje vůbec první kniha.

Jmenuje se "Billy Twitters
a jeho problém s plejtvákem".

Je o klukovi, který dostane
plejtváka jako mazlíčka,

ale je to trest

a ničí mu to život.

Přes noc mu ho doručí firma FedUp.

(Smích)

A on ho musí vzít s sebou do školy.

Žije v San Franciscu --

ne moc dobré město, když máte plejtváka.

Spousta kopců, nemovitosti stojí majlant.

Ten trh je šílenej, to vám povídám.

Ale pod přebalem jsou tyhle desky,

tohle je ochrana pod knížkou, přebalem,

a tam je reklama,

která nabízí 30denní bezplatné vyzkoušení

plejtváka obrovského.

A vy můžete poslat oznámkovanou
obálku se svou adresou

a my vám pošleme velrybu.

A děti nám fakt píšou.

Takže tady je dopis.
Stojí tam: "Milí lidi,

sázím 10 babek, že mi velrybu nepošlete.

Eliot Gannon (6 let)."

(Smích) (Potlesk)

Takže Eliot a ostatní děti,

kteří tohle pošlou, dostanou zpět

dopis, psaný velmi malým písmem,
od norské právnické společnosti --

(Smích) --

kde se píše, že kvůli
změně v celním zákonu

byla jejich velryba zadržena
v Sognefjordu,

což je moc pěkný fjord,

a pak se tam píše
o Sognefjordu,

a trochu o norském jídle.
Taková odchylka od tématu.

(Smích)

Ale končí to tím, že se tam píše,

že by vaše velryba byla ráda,
kdybyste se jí ozvali.

Má telefonní číslo

a vy jí můžete zavolat a nechat vzkaz.

A když jí zavoláte a necháte vzkaz,

tak, v té odchozí zprávě

jsou velrybí zvuky a potom pípnutí,

což opravdu zní jako velrybí zvuk.

A taky dostanou obrázek své velryby.

Tohle je Randolph,

a Randolph patří klukovi jménem Nico,

který byl jedno z prvních
dětí, které zavolalo,

a já vám pustím kousek z Nicovy zprávy.

Tohle je první zpráva,
kterou jsem od Nica dostal.

(Audio) Nico: Ahoj, tady Nico.

Já jsem tvůj majitel, Randolphe. Ahoj.

Takže tohle je prvně, co s tebou mluvím,

a možná, že se ti brzy znovu ozvu. Ahoj.

Mac Barnett: Nico zavolal
znovu asi za hodinu.

(Smích)

A tady je další z Nicových zpráv.

(Audio) Nico: Ahoj, Randolphe, tady Nico.

Dlouho jsme spolu nemluvili,

ale mluvil jsem s tebou
v sobotu nebo v neděli,

jo, v sobotu nebo v neděli,

a tak ti teď volám znovu,

abych tě pozdravil a zajímalo by mě,
co asi tak teď děláš,

a asi ti zavolám znovu

zítra nebo dneska,

takže pak si promluvíme. Ahoj.

MB: Což udělal, zavolal zpátky
znovu ten den.

Randolphovi zanechal v průběhu čtyř let

více než 25 zpráv.

Člověk se o něm dozví všechno

a taky o babičce, kterou má rád,

a babičce, kterou má rád o trochu míň --

(Smích) --

a křížovkách, co luští,

a tohle je -- přehraju vám
od Nica ještě jednu zprávu.

Tohle je Nicova vánoční zpráva.

[Pípnutí] (Audio) Nico: Ahoj, Randolphe,

promiň, že jsem se dlouho neozval.

Měl jsem toho hodně,

protože začala škola,

jak možná nevíš, asi,

protože jsi velryba, tak asi nevíš,

tak ti volám, abych ti řekl,

abych ti popřál hezké Vánoce.

Takže hezké Vánoce

a pa pa, Randolphe. Ahoj.

MB: Nico,

který se 18 měsíců neozval,

nechal před dvěma dny zprávu.

Hlas má úplně jiný,

ale dal k telefonu svou paní na hlídání,

a ta byla na Randolpha taky moc milá.

Ale Nico je ten nejlepší čtenář,
v jakého jsem mohl doufat.

Chtěl bych, aby každý, pro koho píšu,

byl do věcí, které vytvářím,

emocionálně angažován.

Myslím, že mám štěstí.
Děti jako Nico jsou nejlepší čtenáři

a zaslouží si ty nejlepší příběhy,
které jim můžeme dát.

Velice vám děkuji.

(Potlesk)