Jak některé děti připravujeme pro univerzitu a jiné pro vězení

Ve Spojených Státech jsou dvě instituce, které vedou mladistvé cestou k dospělosti: univerzita a vězení. Socioložka Alice Goffman strávila 6 let v problémové čtvrti Philadelphie a přímo z první ruky viděla, jak jsou afroameričtí a latinskoameričtí mladiství vedeni po cestě končící ve vězení - což někdy začíná relativně malými přestupky. Během vášnivé přednášky se ptá: "Proč jim nabízíme pouze želízka a vězení?"

Na cestu mladých Američanů k dospělosti

dohlížejí dvě instituce.

O první toho slýcháme hodně:
univerzita.

Někteří si možná vybaví to vzrušení,
které cítili,

když se vydali poprvé na vysokou.

Někteří z vás jsou možná na
univerzitě právě teď

a právě teď to vzrušení prožíváte.

Vysoká má nějaké nedostatky.

Je drahá a mladí lidé
se ocitají v dluzích.

Ale celkem vzato,
je to poměrně dobrá cesta.

Mladí lidé ukončují školu plni pýchy,
s novými přáteli

a s hodně znalostmi o světě.

A to možná nejdůležitější,

s větší šancí uspět na pracovním trhu,
než před univerzitou.

Dnes bych ale ráda mluvila
o té druhé instituci,

která dohlíží na
dospívání v USA.

Touto institucí je vězení.

Mladí lidé na této cestě se potkávají
s probačními úředníky,

namísto s učiteli.

Namísto školy chodí k soudu.

Místo roku v zahraničí jedou
do státního nápravného zařízení.

Ve dvaceti letech

nemají tituly z obchodu
a angličtiny

ale kriminální záznam.

Tahle instituce nás i hodně stojí,

okolo 40tis. dolarů ročně
(cca 1 mil. Kč)

za jednoho mladého člověka
ve vězení v New Jersey.

Je to placeno daňovými poplatníky

a děti za to mají chladnou
vězeňskou celu

a trvalý záznam, když se vrátí domů

a žádají o práci.

Na této cestě k dospělosti se v USA ocitá
stále více a více dětí,

než kdykoliv předtím,
v posledních 40ti letech

se počet uvězněných zvýšil
o 700%.

Dnes mám pouze jeden obrázek.

Tady je.

Zde je počet uvězněných lidí,

zhruba 716 lidí na 100tis. lidí
v populaci.

Zde je mezinárodní srovnání zemí OECD.

Nejhorší je, že děti, které
posíláme do vězení,

jsou většinou afroameričané či
z latinskoamerické komunity,

takže vězení teď vstupuje mezi
mladé lidi snažící se si

uskutečnit Americký Sen.

Problém je vlastně ještě o něco horší,

neposíláme totiž děti jen do vězení,

ale zatěžujeme je soudními poplatky,

probačními a propouštěcími
omezeními,

nízkými zárukami,

žádáme po nich život v domovech na půli
cesty a v domácím vězením.

Žádáme po nich, aby
vyjednávali s policií,

která do barevných komunit vstupuje

ne se záměrem hlídat
veřejnou bezpečnost,

ale kvůli zvýšení počtů zatčení
a zvýšení příjmů do městské pokladny.

Toto je skryté podhoubí našeho
historického experimentu s tresty:

mladí lidé se neustále strachují, že
budou zastaveni, prohledáni a chyceni.

A to nejen v ulicích,
ale i ve svých domovech,

ve škole a v práci.

Začala jsem se o tuto
možnou cestu dospívání zajímat,

když jsem sama byla studentkou

na Univerzitě v Pennsylvánii

po roce 2000.

Pennsylvánská univerzita je zasazena
v historické africko-americké čtvrti.

Takže máte ty dvě rozdílné cesty,
probíhající souběžně:

děti navštěvující elitní
soukromou univerzitu

a děti z přilehlého sousedství,

někteří se dostanou na univerzitu,

ale velké množství je
posláno do vězení.

Během mého druhého roku na VŠ, jsem začala
doučovat dívku, která byla na střední

a která žila cca 10 min od univerzity.

Krátce na to se vrátil domů její bratranec
ze zadržovacího centra pro mladistvé.

Bylo mu 15 let, akorát nastoupil na
střední školu.

Spřátelila jsem se s ním, s jeho kamarády
i rodinou

a zeptala jsem se ho, co by říkal na to,
kdybych sepsala jeho příběh

jako svou bakalářskou práci.

Z této bakalářské práce se poté stala
diplomová práce na Princetonu

a nyní je z ní i kniha.

Na konci svého druhého ročníku

jsem se do tohoto sousedství přestěhovala
a žila tam následujících 6 let,

zkoušejíc porozumět, čemu mladí čelí
během svého dospívání.

Během prvního týdne,
který jsem tu strávila,

jsem viděla dva chlapce,
5 a 7 let staré,

hrát si na honěnou,

kdy starší kluk honil toho druhého.

Hrál policajta.

Když jako policajt toho mladšího chytil,

srazil ho na zem,

spoutal ho smyšlenými pouty,

z kapsy mu vytáhl čtvrťák

říkajíc: "Tohle se zabavuje!"

Zeptal se dítěte,
zda u sebe má nějaké drogy

nebo zda je na něho vydán zatykač.

Tuto hru jsem viděla opakovaně,

někdy se děti prostě vzdaly
a přestaly utíkat,

lehly si na zem

s rukama nad hlavou, nebo si stouply
proti zdi.

Děti na sebe navzájem pokřikovaly,

"Zabásnu tě,

zavřu tě a už se domů nikdy nevrátíš!"

Jednou jsem viděla šestileté dítě stahovat
kalhoty jinému dítěti

a snažilo se mu udělat prohlídku dutin.

Během prvních 18 měsíců, co jsem tam žila,

jsem si pokaždé zapsala poznámku, když
jsem viděla nějaký kontakt policie

s lidmi - s mými sousedy.

Takže během těchto prvních 18ti měsíců

jsem sledovala policii zastavovat chodce
na ulici nebo lidi v autech,

prohledávat je,
zapisovat si jejich jména,

honit lidi v ulicích,

vyslýchat je,

nebo zatýkat je každičký den,
až na 5 výjimek.

52x jsem viděla policii vyrážet dveře,

honit lidi v domech

nebo zatýkat někoho v jeho domě.

14x jsem během toho roku a půl

sledovala policii, jak mlátí, škrtí,
bije, kope mladé muže

po tom, co je chytila.

Kousek po kousku jsem se seznamovala
s dvěma bratry,

Chuckem a Timem.

Chuckovi bylo 18, když jsme se seznámili
a měl dokončit střední.

Hrál v basketbalovém týmu
a měl dvojky a trojky.

Jeho mladšímu bratrovi,
Timovi, bylo 10 let.

Tim Chucka miloval a skoro všude
ho následoval,

aby mu byl Chuck mentorem.

Žili s mámou a dědou

ve dvoupodlažním řadovém domku,
vepředu s trávníkem a se zadní verandou.

Máma bojovala se závislostí po celou
dobu, co chlapci vyrůstali.

Nikdy si žádnou práci
neudržela po delší dobu.

Dědova penze všechny živila,

ale na jídlo a oblečení
moc peněz neměli,

a ani na zaplacení školních
pomůcek rostoucích chlapců.

Rodina se protloukala.

Takže když jsme se potkali, Chuck byl
v posledním ročníku na střední.

Akorát mu bylo 18 let.

Tu zimu dítě na školním hřišti

zavolalo na Chucka, že jeho máma je
kokainová děvka.

Chuck zabořil dítěti obličej do sněhu

a školní policisté jej obvinili a to
s přitěžujícími okolnostmi.

To dítě bylo na druhý den v pořádku,

myslím, že víc než co jiného, utrpěla
pouze jeho pýcha.

Nicméně, protože Chuckovi bylo již 18 let,

tyto přitěžující okolnosti ho poslaly do
vězení pro dospělé

na State Road v severo-východní
Philadelphii,

kde seděl, neschopen zaplatit kauci -
- protože si ji nemohl dovolit.

Zatímco soudní
termíny se vlekly,

zameškal téměř celý rok.

Konečně, na konci sezóny,

mu soudce zrušil většinu obvinění

a Chuck mohl jít domů

pouze s několika stovkami dolarů,
které musel na poplatcích soudu zaplatit.

Tim byl ten den šťastný.

Příští rok na podzim se Chuck pokusil
znova zapsat do školy,

ale školní sekretářka mu řekla, že

už mu bylo 19 let a že je příliš starý,
aby mohl být znovu přijat.

Poté na něj soudce vydal zatykač,

protože nemohl soudu splatit
225 dolarů za poplatky,

které se objevily několik týdnů
po uzavření případu.

Takže nedokončil školu
a žil na útěku.

Timovo první zatčení přišlo o
něco později téhož roku

po oslavení jedenáctých narozenin.

Chuckovi se podařilo zařídit
stažení zatykače,

na soudní poplatky měl splátkový kalendář

a vezl Tima do školy
v autě své přítelkyně.

Tak jej zastavil policista,
prohledal auto

a ukázalo se, že auto bylo ukradeno
v Kalifornii.

Chuck neměl tušení, že auto bylo kradené.

Strýc jeho přítelkyně jej koupil v aukci

v severovýchodní Philladephii.

Chuck a Tim nikdy nebyli za hranicemi,

natož v Kalifornii.

Nicméně, policisté na okrsku

obvinili Chucka z držení
ukradeného majetku.

O několik dnů později,
u soudu pro mladistvé,

obvinili 11ti letého Tima

z napomáhání při držení
ukradeného majetku

a byl poté na tři roky na podmínce.

S touto podmínkou

si Chuck se svým malým bratrem sedl

a začal ho učit, jak má policii utéct.

Seděli vedle sebe na zadní verandě,

koukali do sdílené uličky

a Chuck učil Tima, jak poznat
auta v utajení,

jak vyjednávat při noční policejní razii,
jak a kde se schovat.

Chci,
abyste si na chvíli představili,

jaké by byly životy Chucka a Tima,

kdyby žili v okolí, kde děti
chodí na univerzitu,

ne do vězení.

V takovém sousedství, ve kterém
jsem vyrostla já.

Fajn, můžete říct.

Ale děti jako Chuck a Tim
přece páchají zločiny!

Nezaslouží si tedy být ve vězení?

Nezaslouží si žít ve strachu ze zatčení?

Inu, moje odpověď by byla ne.

Nezaslouží.

A rozhodně ne pro věci,
které mohou jiní mladí lidé,

ti více privilegovaní, dělat beztrestně.

Kdyby Chuck chodil na
mou střední školu,

ta školní bitka by skončila tam,

na školní hřišti.

Nikdy by to nebylo posuzováno jako
násilný trestný čin.

Nikdo z lidí,
se kterými jsem šla na vysokou,

nemá záznam v trestním rejstříku.

Nikdo.

Ale umíte si představit, kolik by jich
bylo, kdyby je policie zastavila na cestě

do školy a prohledala jim kapsy kvůli
drogám?

Nebo kdyby vpadli na jejich večírky
uprostřed noci?

Fajn, můžete říct.

Ale není toto vysoké číslo zatčených

částečnou příčinou velmi
nízké úrovně kriminality?

Zločinnost je dole. To je dobře.

Je to vážně dobrá věc.
Zločinnost je dole.

Od devadesátých let to strmě klesalo.

Ale podle výboru akademiků,

svolaného Národní Akademií Věd
v minulém roce,

vztah mezi naší historicky vysokou
mírou uvěznění

a naší nízkou mírou kriminality
je docela vratký.

Ukazuje se, že míra kriminality
stoupá a klesá,

a to bez ohledu na to, kolik mladých
lidí pošleme do vězení.

Sklouzáváme k vnímání spravedlnosti
poměrně úzkoprse:

dobrý a špatný, nevinný a vinný.

Nespravedlnost je o tom, být
nesprávně obviněn.

Takže jestli jste obviněni
za něco, co jste udělali,

měli byste za to být i potrestáni.

Jsou nevinní a vinní lidé,

jsou oběti a jsou pachatelé.

Možná bychom mohli uvažovat v trochu
širším kontextu.

Právě teď chceme po dětech, které žijí
v nejvíce znevýhodněných čtvrtích,

které mají nejméně rodinných prostředků,

které navštěvují nejhorší školy v zemi,

které čelí nejtěžším překážkám
na trhu práce,

které žijí ve čtvrtích, kde je násilí
každodenní problém,

chceme po nich, aby se pohybovali
po nejužší možné čáře -

chceme, aby vlastně nikdy neudělali
nic špatně.

Proč tyto mladé děti nepodporujeme,
aby takovýmto problémům mohli čelit?

Proč jim nabízíme pouze pouta, vězení
a uprchlickou existenci?

Umíme si představit něco lepšího?

Umíme si představit systém trestního
práva, který upřednostňuje zotavení,

prevenci a občanské začlenění

spíše než potrestání?

(Potlesk)

Systém trestního soudnictví,
který uznává

odkaz vyloučení, kterému chudí barevní
lidé v USA čelí

a který nepodporuje ani nepodněcuje
toto vylučování.

(Potlesk)

A konečně, systém trestního práva,
který věří v černošské mladistvé,

spíše než se k nim chová jako
k nepříteli, který musí být zadržen.

(Potlesk)

Dobrou zprávou je, že my už to děláme.

Před několika lety, napsala Michelle
Alexander knihu "The New Jim Crow",

ve které přiměla Američany vidět uvěznění
jako problém civilních práv

v historických rozměrech tak, jak je
předtím neviděli.

Prezident Obama a generální prokurátor
Eric Holder se jasně vyjádřili

o reformě o odsouzení,

o nutnosti řešení rasového
nepoměru uvězněných.

Vidíme státy zamítat praktiku
"Zastav a prošacuj",

která ve skutečnosti porušuje
lidská práva.

Vidíme města a státy legalizující
držení marihuany.

New York, New Jersey a Kalifornie

snižují počet uvězněných lidí,
zavírají věznice

a také jim prudce klesá
úroveň kriminality.

Texas se nyní do této hry
také zapojuje,

také zavírá věznice a
investuje do vzdělání.

Tato kuriózní koalice se vytváří
zleva i zprava,

je složená z bývalých vězňů a
fiskálních konzervativců,

z bojovníků za lidská práva
a z liberálů,

z mladých lidí, kteří protestují v ulicích
proti policejnímu násilí

na neozbrojených černých mladistvých,

a ze starších, bohatších lidí -

- někteří z nich jsou zde v publiku -

pumpují veliké sumy peněz do
iniciativ proti věznění.

Ve velmi rozděleném Kongresu je

práce na reformách našeho soudního systému

jedinou věcí, pro kterou se
pravice a levice spojí.

Nemyslela jsem si, že tento politický
moment během svého života zažiji.

Myslím, že mnoho lidí, kteří
neúnavně pracují,

aby psali o příčinách a následcích

našich historických maximech
uvězněných lidí,

si nemyslelo, že tento moment
během svého života zažijeme.

Otázkou pro nás nyní ale je,
kolik toho můžeme udělat my?

Kolik toho můžeme změnit?

Chci skončit prosbou k mladým lidem,

k těm, kteří chodí na univerzitu

a k mladým lidem, kteří se snaží nedostat
do vězení

nebo se z něj dostat ven a vrátit se domů.

Možná to vypadá, že tyto cesty k
dospělosti jsou dva rozdílné světy,

ale mladí lidé patřící do
těchto dvou institucí,

které nás převádějí
do dospělosti,

mají jednu věc společnou:

Všichni mohou pracovat na vedení reformy
našeho soudního systému.

Mladí lidé byli vždy vůdci boje
za rovná práva,

aby více lidem byla ponechána
jejich důstojnost

a reálná šance na svobodu.

Misí generace mladých,

kteří dospívají v tomto potenciálně
zlomovém období,

je ukončení masového uvězňování a
vybudování nového soudního systému,

důrazně založeném na slovu spravedlnost.

Děkuji.

(Potlesk)