Válečníci a truchlící ukrajinské revoluce

"Muži bojují ve válkách a ženy potom truchlí," tvrdí fotografka a TED Fellow Anastasia Taylor-Lind. Pomocí silných, poutavých fotografií obyčejných mužů a žen z protestů na ukrajinském Majdanu nabízí intimní pohled na tváře ukrajinské revoluce. Vystoupení temné i krásné.

Když jsem přijela do Kyjeva,

prvního února letošního roku,

náměstí Nezávislosti bylo v obležení,

obklíčené policejními složkami
věrnými režimu.

Protestující, kteří obsadili Majdan,

jak se tomuto náměstí říká,

byli připraveni na bitvu,

hromadili podomácku vyrobené zbraně

a tvořili improvizovaná ochranná brnění.

Proevropské protesty na Majdanu
začaly mírumilovně koncem roku 2013,

poté, co ukrajinský prezident
Viktor Janukovyč

odmítl podepsat asociační dohodu
s Evropskou unií

ve prospěch silnějších vazeb
s Ruskou federací.

V odpověď proudily desetitisíce
nespokojených občanů

do centra Kyjeva
protestovat proti tomuto rozhodnutí.

Jak měsíce plynuly,

konflikty mezi policií a občany
se vyostřovaly.

Já jsem si zřídila provizorní
fotografické studium u barikád

a fotografovala jsem zde bojovníky
před černou oponou,

která neutralizovala příliš lákavé
vizuální pozadí ohně, ledu a dýmu.

Ve snaze popsat zde
individuální lidské osudy,

jsem se rozhodla vynechat
dramatické snímky,

které se obvykle objevovaly
ve světových médiích.

Byla jsem totiž svědkem nejen zpráv,
ale i historie.

Díky tomuto úhlu pohledu

jsem nemusela následovat
obvyklé žurnalistické konvence

vyskytující se v novinách a magazínech.

Oleg, Vasilij a Maxim
byly úplně obyčejní muži,

žijící obyčejné životy
v obyčejných městech

ale jejich vlastnoručně
vytvořené kostýmy

byly hodně neobyčejné.

Použila jsem slovo "kostýmy"

protože jejich oblečení nebylo
nikým stanoveno

ani jinak koordinováno.

Šlo o improvizované uniformy

vytvořené z vyřazeného
vojenského vybavení,

obyčejných vojenských maskáčů
a trofejí ukořistěných policii

Zaujal mě způsob, kterým
prezentovali svojí osobnost

pomocí vnějších vyjádření mužnosti,

ideálu válečníka.

Pracovala jsem pomalu,
a fotila na analogově na film,

s manuálním zaostřováním
a ručním expozimetrem.

Tento způsob je zastaralý,

dává mi ale spoustu času
mluvit s každým člověkem

nebo se na něj tiše dívat
zatímco on hledí na mě.

Rostoucí napětí vyvrcholilo
nejhorším dnem násilností

dvacátého února,

který je dnes znám jako krvavý čtvrtek.

odstřelovači, věrní vládě,

zahájili palbu do civilistů
a protestujících v Institutské ulici.

Zabili mnoho lidí ve velmi
krátkém časovém úseku.

Z recepce hotelu Ukrajina
se stala provizorní márnice.

Mrtvá těla ležela vedle sebe na ulici

a po celé dlažbě byla spousta krve.

Den poté prezident Janukovyč
uprchl z Ukrajiny

Celkem tři měsíce protestů

vyústily ve více než 120 potvrzených obětí

a mnohem více nezvěstných.

Došlo k historické změně,

ale na Majdanu nikdo neoslavoval.

V dalších dnech se na kyjevském
centrálním náměstí

k ozbrojeným bojovníkům

připojovaly desetitisíce obyčejných lidí,

plnící ulice v aktu kolektivního smutku.

Mnoho z nich byly ženy nesoucí květiny

které chtěly složit na znamení respektu
k padlým bojovníkům.

Přicházely den za dnem

a pokryly náměstí miliony květin.

Smutek pohltil Majdan.

Všichni byli tak tiší,
že jsem slyšela zpívat ptáčky.

Do té doby jsem je tam nikdy neslyšela.

Zastavovala jsem ženy
přicházející k barikádám,

aby složily svůj hold,

a žádala je o fotografii.

Většina žen plakala,
když jsem je fotografovala.

První den jsme Emine i já plakaly

společně s téměř každou ženou,
která naše studio navštívila.

Byla tu totiž velice nápadná absence žen

až do tohoto okamžiku.

A nyní barvy jejich pastelových kabátů,

jejich lesklé kabelky

a kytice červených karafiátů,

bílých tulipánů a žlutých růží,
které nesly,

kontrastovaly s potemnělým náměstím

a tmavě oblečenými muži,
kteří zde tábořili.

Je mi jasné, že tyto dvě sady snímků

nedávají mnoho smyslu bez těch ostatních.

Jsou o mužích a o ženách,
o tom, jací jsme.

Ne o tom, jak vypadáme,
ale jací jsme.

Vyprávějí o odlišných rolích
obou pohlaví v konfliktech,

nejen na Majdanu,
nejenom na Ukrajině.

Muži obvykle bojují a
ženy za ně potom truchlí.

A pokud muži představují
ideál válečníka

Ženy poté reprezentují
následky tohoto násilí.

Když jsem dělala tyto fotografie,

věřila jsem, že dokumentuji
konec násilí na Ukrajině.

Nyní ale chápu, že jsem spíše
zaznamenávala jeho počátky.

Do dnešního dne si tento konflikt
vyžádal více okolo 3000 mrtvých.

A stovky tisíc lidí musely uprchnout.

Byla jsem na Ukrajině před šesti týdny.

Barikády na Majdanu byly odstraněny,

dlažební kostky, které se používaly
jako zbraně, byly nahrazeny.

Náměstí opět slouží ke svému
původnímu účelu.

Bojovníci, ženy i květiny jsou pryč.

Obří billboard s husami letícími
nad pšeničným polem

překrývá vypálenou budovu
odborového hnutí

a hrdě proklamuje:

"Sláva Ukrajině."

"Sláva hrdinům."

Děkuji vám.