Jak napravit nefungující vzdělávací systém bez jakéhokoliv zvýšení rozpočtu

Seema Bansal vykovala cestu k reformě veřejného vzdělání pro 15 000 škol v Harijáně v Indii tím, že nastavila ambiciozní cíl: aby do roku 2020 mělo 80 procent dětí znalosti přiměřené jejich věku. Blíží se ke splnění tohoto cíle tím, že hledá reformy, které budou fungovat v každé škole bez jakýchkoliv dalších zdrojů. Bansal a její tým má úspěch s využitím kreativních, přímočarých technik, jako jsou komunikace s učiteli přes SMS skupinové zprávy a již znatelně zlepšili systém vyučování a zapojení ve školách v Harijáně.

Všichni máme svoje vlastní předsudky.

Například někteří z nás si myslí,

že je velmi těžké změnit
upadající vládní systémy.

Když přemýšlíme nad vládními systémy,

nutí nás to myslet si, že jsou zastaralé,

zajeté ve starých kolejích,

a možná, že jejich vedení

je příliš byrokratické,

aby bylo schopno změn.

Dnes chci tuto teorii popřít.

Chci vám říct příběh velkého
vládního systému,

který se nejenom pustil do reformy,

ale také ukázal docela velkolepé výsledky

za méně než tři roky.

Takhle vypadá třída ve
veřejné škole v Indii.

Takových škol jsou tu miliony.

A dokonce pro mě, která jsem
žila v Indii celý život,

vejít do těchto škol
je pro mě poměrně srdcervoucí.

Když je dětem 11 let,

50 procent z nich je ve
vzdělání tak pozadu,

že nemají šanci na dohnání učiva.

Jedenáctiletí neumí jednoduché sčítání a

neumí gramaticky správně sestrojit větu.

To jsou věci, které bychom
obvykle očekávali,

že umí osmiletí.

Když je dětem třináct nebo čtrnáct let,

mají tendenci odcházet ze škol.

V Indii veřejné školy nenabízejí
zdarma pouze vzdělání,

ale také učebnice, pracovní sešity, jídlo

a někdy také stipendium v hotovosti.

Přesto dnes 40 procent rodičů

nenechává své děti ve veřejných školách,

ale platí ze svých kapes,

aby je dali do škol soukromých.

Pro porovnání, v mnohem bohatší zemi, USA,

tohle číslo činí pouze 10 procent.

To je obrovská zpráva o tom,

jak moc narušený je
indický vzdělávací systém.

Takže tohle byl takový úvod k tomu,
kdy mně zavolala v létě 2013

jedna absolutně skvělá dáma, Surina Rajan.

Tehdy byla hlavou oddělení
školského vzdělávacího systému

ve svazovém státě Harijána v Indii.

Řekla nám: „Podívejte, vedu tohle oddělení

již dva roky.

Zkoušela jsem mnoho věcí
a nic nefungovalo.

Mohli byste mi pomoci?"

Nejdřív vám řeknu něco málo o Harijáně.

Je to stát, který má 30 milionů obyvatel.

Je tam 15 tisíc veřejných škol

a více jak 2 miliony dětí,
které do těchto škol chodí.

Takže v podstatě tímto hovorem

jsem jí slíbila,
že pomůžu státu a systému,

který byl na přeměnu stejně tak velký
jako peruánský nebo kanadský.

Jak jsem začala s tímto projektem,

byla jsem si velmi silně vědoma dvou věcí.

První, že jsem zatím v životě
nedělala něco podobného.

A druhé, že mnoho jiných ano,

ale možná bez jakéhokoli většího úspěchu.

Když jsme s kolegy hledali po celé zemi

a po celém světě,

nemohli jsme najít podobný příklad,

kterého bychom se mohli

chytnout a použít v Harijáně.

Věděli jsme, že musíme
vymyslet vlastní cestu.

V každém případě jakmile
jsme do toho skočili,

začalo nás napadat mnoho věcí.

Lidé říkali: „Pojďme změnit systém
nabírání nových učitelů,

naberme nové ředitele
a vyučme je,

posílejme je na
mezinárodní vzdělávací cesty,

pojďme zapojit technologii do tříd."

Na konci prvního týdne
jsme na stole měli 50 nápadů.

Všechny úžasné, všechny dobře znějící.

V žádném případě jsme nemohli
využít všech padesáti nápadů.

Takže jsem řekla: „Počkejme, zastavme se.

Nejdříve se alespoň rozhodněme,
čeho se snažíme dosáhnout."

Takže se spoustou donucujících
a podněcujících debat,

jsme nastavili cíle Harijány,
které říkají: „Do roku 2020

chceme, aby 80 procent našich
dětí mělo úroveň znalostí

odpovídajících jejich věku.

Na detailech tohoto cíle nezáleží,

ale záleží, jak konkrétní
je tento cíl.

Protože to nám doopravdy
umožnilo vzít všechny nápady,

které nám byly předloženy

a říct, které z nich budeme realizovat.

Podporuje tento nápad náš cíl?
Jestliže ano, držme se ho.

Ale jestliže ne, nebo si nejsme jisti,
odložme ho stranou.

Ač to zní jednoduše,
mít konkrétní cíl přímo před námi

nám umožnilo být velice
soustředěnými a ráznými

na naší cestě v přeměně.

Když se podívám zpátky,
za posledního dva a půl roku

to pro nás bylo velice pozitivní.

Takže jsme měli cíl,

a potřebovali jsme vyřešit
jaké jsou problémy, co je špatně.

Ještě před tím, než jsme šli do škol,
nám hodně lidí řeklo,

že kvalita vzdělání je velmi nízká,

protože buď jsou učitelé
líní a nepřichází do škol

nebo jsou nezpůsobilí
a vlastně, neví jak učit.

Ale když jsme šli do škol,
bylo to úplně jiné.

Většinu dní byla
většina učitelů ve školách.

A když jsme s nimi mluvili,

uvědomili jsme si,

že jsou perfektně zdatní
v učení základních dovedností.

Ale oni doopravdy nevyučovali.

Šla jsem do školy,

kde učitelé hlídali výstavbu třídy

a záchodů.

Šla jsem do další školy,

kde šli dva z učitelů

do nejbližší bankovní pobočky,

aby uložili stipendijní
peníze na účty dětí.

Při obědové pauze
většina učitelů trávila čas tím,

že vařili jídlo, dohlíželi nad tím
a servírovali ho studentům.

Tak jsme se zeptali učitelů:

„Co se to děje, proč neučíte?"

A oni řekli: „Tohle je to,
co se od nás očekává."

Když nás přijde navštívit vedoucí,

tohle jsou přesně ty věci,
které kontroluje.

Jestli je v pořádku záchod,
a jestli bylo naservírováno jídlo.

Když jde ředitel školy na schůzku,

tohle jsou přesně ty věci,
které jsou diskutovány.

Takže vidíte, co se dělo
v průběhu dvou desetiletí.

Indie bojovala s problémem
přístupu, aby měla dostatek škol,

a zápisem, aby přivedla děti do škol.

Takže vláda založila
mnoho hostitelských programů,

které zamířila na tyto problémy

a učitelé se stali slepými
vykonavateli těchto programů.

Ne výslovně, ale spíše nepřímo.

Takže, co bylo opravdu potřeba,
ne dále vzdělávat učitele

nebo zaznamenávat jejich účast,

ale říci jim, že pro ně je nejdůležitější

vrátit se zpátky do tříd
a začít opravdu učit.

Potřebovali být kontrolováni,
poměřováni a hodnoceni

za kvalitu učení,

a ne za všechny ostatní věci.

Když jsme prošli vzdělávacím systémem

a ponořili jsme se do toho hlouběji,
našli jsme několik základních příčin,

které vymezovaly a utvářely,
jak se lidé chovali v systému.

A tak jsme si uvědomili,
že dokud nezměníme tyto konkrétní věci,

můžeme dělat celou řadu dalších věcí,

můžeme vzdělávat učitele,
můžeme dát technologii do škol,

ale systém by se nezměnil.

A řešení těchto skrytých
základních problémů

se stalo klíčovou částí
našeho programu.

Takže jsme měli cíl a problémy,

a potřebovali jsme vymyslet,
jaká jsou řešení.

Samozřejmě jsme nechtěli přeměnit to,

podle kterého všechno běželo,

tak jsme řekli: „Podívejme se kolem sebe
a uvidíme, na co přijdeme."

A našli jsme tyto
malé pilotní experimenty,

po celé zemi a po celém světě.

Malé věci, které dělají
nevládní organizace a nadace.

Ale co bylo také zajímavé,
nic z toho nebylo pro větší počty.

Všechny byly limitovány
do 50, 100 nebo 500 škol.

A tady jsme hledali řešení
pro 15 000 škol.

Takže jsme se na to podívali.

Jestliže tyto věci fungují,

proč nejdou použít
i pro větší počty?

Co se děje je, když přijde
typická nevládní organizace,

nejenom že přijdou s jejich odborností,

ale také přinesou další zdroje.

Takže oni dodají peníze,

dodají lidi

a technologii.

A v 50 nebo ve 100 školách,

ve kterých fungují,
dělají tyto přidané zdroje

rozdíl oproti ostatním školám.

Ale teď si představte,

že hlava nevládní neziskové organizace

jde k představiteli odboru školství

a řekne:
„A teď to udělejme pro 15 000 škol."

Kde tento pán nebo paní sežene peníze,

aby se tohle mohlo
zrealizovat pro 15 000 škol?

Nemá žádné další peníze,

nemá žádné zdroje.

A proto se inovace nemohou rozšířit.

Takže hned na začátku projektu
jsme řekli:

,,Cokoliv budeme muset udělat,
musí se to dát rozšířit,

musí to fungovat pro 15 000 škol.

A tudíž to musí fungovat
i s existujícím rozpočtem

a zdroji, které stát má.

Mnohem snáz se to říká, než dělá.

(Smích)

Myslím, že to byl přesně ten čas,

kdy mě můj tým nesnášel.

Strávili jsme mnoho
času v kanceláři, kavárnách,

někdy dokonce v barech,

lámali si hlavu a říkali:

,,Kde jsou ta řešení,
jak vyřešíme tento problém?"

Nakonec, myslím si,
jsme našli řešení pro mnoho problémů.

Dám vám příklad.

V kontextu efektivního učení,

jedna z věcí, o kterých lidé mluví,
je učení prakticky.

Děti by se neměli učit
věci nazpaměť z knih,

měli by se zapojovat do aktivit,

což je mnohem efektivnější
cesta k učení.

Což v podstatě znamená
dát studentům věci jako

korále, kostičky a počítadla.

Ale neměli jsme tolik peněz,
abychom tyto věci

mohli dát do 15 000 škol
pro 2 miliony dětí.

Potřebovali jsme jiné řešení.

Nemohli jsme nic vymyslet.

Jednoho dne jeden člen
našeho týmu šel do školy

a uviděl učitelku, která sebrala
klacky a kameny ze zahrady,

přinesla je do třídy

a dala je studentům.

Tohle pro nás byl obrovský aha moment.

Takže teď máme
v učebnicích v Harijáně

za každým pojmem,
který se děti učí, malý rámeček,

kde jsou instrukce pro učitele,
ve kterých je psáno:

,,Abyste naučili tento pojem,
zde je aktivita, kterou můžete dělat.

A mimochodem,
abyste to mohli dělat,

tady jsou věci, které můžete
použít z bezprostředního okolí.

Může to být z venku ze
zahrady nebo uvnitř ve třídě,

a může to být použito
jako pomůcky k vyučování pro děti.

A tak teď vidíme učitele
po celé Harijáně,

jak používají mnoho inovativních
věcí k výuce studentů.

Tímto způsobem, cokoli jsme navrhli

jsme byli schopni aplikovat

pro všech 15 000 škol
od prvního dne.

Tohle mě přivádí k poslednímu bodu.

Jak něco realizujete
pro 15 000 škol

a 100 000 učitelů?

Odbor školství na to měl speciální systém,

který je velmi zajímavý.

Ráda tomu říkám ,,Řetěz naděje".

Napsali dopis z hlavního sídla,

a poslali do dalšího úřadu,

což jsou obecní úřady.

Doufali, že v každém z okresních úřadů

úředník tento dopis dostal,
otevřel a přečetl,

a pak ho poslal dalšímu úřadu,

což byl úřad pro jeden blok.

A pak doufali, že v úřadě pro blok

tento dopis někdo dostal,

otevřel ho, přečetl ho
a předal 15 000 ředitelům škol.

A pak doufali, že ředitelé

dopis dostali, porozuměli,
co se v něm píše,

a začali to realizovat.

Bylo to trochu směšné.

Takže jsme věděli,
že technologie byla odpovědí.

Ale také jsme věděli, že většina škol

nemá ani počítač, natož e-mail.

Nicméně, učitelé mají mobily.

Neustále používají sms,
jsou na Facebooku nebo na WhatsApp.

Takže jsou teď v Harijáně

všichni ředitelé a učitelé rozděleni
do stovek skupin na WhatsApp,

a kdykoli potřebují něco vyřešit,

je to zveřejněno do všech
těchto WhatsApp skupin.

Šíří se to jako oheň.

Můžete ihned zkontrolovat,
kdo informace obdržel

a kdo je četl.

Učitelé mohou ihned
klást upřesňující dotazy.

A co je ještě zajímavé,

nejsou to pouze ředitelé,
kdo odpovídají na otázky.

Jiný učitel ze zcela jiné části státu

se k tomu postaví a odpoví.

Všichni se chovají jako součást skupiny

a věci se realizují.

Takže dnes, když jdete
do školy v Harijáně,

věci jsou odlišné.

Učitelé jsou zpět ve třídách

a vyučují.

Často inovativními způsoby.

Když vedoucí přijde zkontrolovat třídu,

on nebo ona nekontrolují pouze toalety,

ale také kvalitu učení.

Jednou za čtvrt roku
jsou všichni studenti v celém státě

posuzováni za jejich studijní výsledky

a školy, které dělají svoji práci dobře,
jsou odměněny.

Ty, které nedopadnou příliš dobře

se ocitnou v tíživých konverzacích.

Samozřejmě mají také dodatečnou podporu,

aby mohly být v budoucnu lepší.

V kontextu vzdělání

je velice těžké vidět výsledky rychle.

Když lidé mluví o systémové, velké změně,

mluví o rozmezí kolem 7 až 10 let.

Ale ne v Harijáně.

Za poslední rok tady
byly tři nezávislé studie,

všechny měřily výsledky studentů

a indikují, že se něco podstatného

a unikátního v Harijáně děje.

Úroveň vzdělání dětí přestala klesat

a začala vzrůstat.

Harijána je jeden z mála států v zemi,

který vykazuje zlepšení,

a jistě ten, který vykazuje
nejrychlejší zlepšení.

Jsou to teprve prvotní známky

a před sebou máme ještě dlouhou cestu.

Ale dává nám to naději pro budoucnost.

Nedávno jsem šla do školy,

a když jsem odcházela,

narazila jsem na jednu dámu.

Jmenovala se Parvati,

byla matkou dítěte

a usmívala se na mě.

A já jsem řekla:
,,Proč se tak usmíváte, co se děje?"

A ona řekla: ,,Já nevím, co se děje,

ale vím, že se moje děti učí

baví se,

a v současné době přestávám
hledat soukromé školy,

do kterých bych je dala.

Vrátím k tomu, kde jsem začala:

Můžou se vládní systémy změnit?

Rozhodně tomu věřím.

Myslím si, že kdy jim
dáte ty správné body,

mohou pohnout zemí.

Děkuji

(Potlesk)