Jak z nefunkční školy udělat opět školu? Když se nebojíte vést a jste odhodláni milovat

Když Linda Cliatt-Wayman nastoupila jako ředitelka na upadající škole v severní Filadelfii, byla hned první den odhodlána jasně vymezit pravidla. Záhy ovšem pochopila, že její úkol je složitější, než si myslela. S planoucím zanícením nás seznámí se třemi principy, které jí pomohly dát do pořádku tři školy označované jako "trvale nebezpečné a se špatnými výsledky". Její nebojácné odhodlání vést - ale i stůj co stůj milovat své studenty - je pro všechny lídry v tomto odvětví ukázkou vzorového přístupu.

Byl 1. listopad roku 2002.

Můj první den ve funkci ředitelky.

Ale rozhodně ne můj první den
ve školách Filadelfie.

Na státních školách jsem tady vystudovala

a pak jsem 20 let učila
speciální pedagogiku

na škole pro děti chudých,
která neměla výsledky.

Bylo to v severní Filadelfii,

kde se daří zločinu

a kde hluboká chudoba
patří k nejhorším v celé zemi.

Krátce poté,
co jsem vkročila do své nové školy,

vypukla hrozná rvačka mezi dívkami.

Když byla situace zase
rychle pod kontrolou,

okamžitě jsem svolala schůzi

do školní auly,

abych se představila jako nová ředitelka.

(potlesk)

Vešla jsem dovnitř, rozzlobená,

trochu nervózní,

(smích)

ale byla jsem rozhodnutá

nastavit svým novým studentům pravidla.

S maximální rozhodností jsem začala

vypočítávat svá očekávání
ohledně jejich chování

a ohledně toho, co se ve škole naučí.

Najednou zčistajasna

vzadu v aule

vstala dívka

a řekla: "Paní učitelko!

Paní učitelko!"

Když se naše oči setkaly, řekla:

"Proč tomu tady pořád říkáte škola?

Tohle není škola."

Takto stručně

Ashley vystihla, co jsem sama cítila,

ale nikdy nedokázala
zcela vyjádřit.

Mám vlastní zkušenost
z doby, kdy jsem sama

před mnoha a mnoha lety
chodila na špatnou školu.

Ta škola rozhodně nebyla školou.

Přeskočíme teď o deset let dopředu,
do roku 2012.

Přicházela jsem jako ředitelka
do třetí školy, co neměla dobré výsledky.

Stala jsem se čtvrtou ředitelkou
Strawberry Mansion za čtyři roky.

Škola měla špatné výsledky
a byla označena jako "trvale nebezpečná".

Byly za tím špatné výsledky v testech,

velké množství zbraní,

drog, útoků a zatýkání.

Když jsem se přiblížila ke dveřím
své nové školy,

pokusila se vstoupit

a zjistila,
že dveře jsou zamčené na řetěz,

v uších mi zněl hlas Ashley

a to její: "Paní učitelko! Paní učitelko!

Tohle není škola."

Chodby v ní byly ponuré a tmavé
kvůli špatnému osvětlení.

Ve třídách byly hromady

rozbitého starého nábytku a lavic,

byly tam tisíce nepoužitých
učebních materiálů a pomůcek.

Nebyla to škola.

Jak rok ubíhal,

všimla jsem si,
že třídy jsou skoro prázdné.

Studenti prostě měli strach:

báli se sedět v lavicích ze strachu,
že se něco stane;

báli se, protože se jim posmívali,
když si v jídelně brali jídlo zdarma.

Měli strach ze všech těch rvaček a šikany.

Tohle nebyla škola.

A pak tady byli učitelé,

kteří měli obrovský strach
o svou vlastní bezpečnost,

a tak měli nízká očekávání
od studentů i od sebe,

aniž si byli jakkoli vědomi,
jakou roli sami hrají

v destrukci školní kultury.

To bylo ze všeho nejhorší.

Takže Ashley měla pravdu,

a to nejen ohledně své školy.

Platí to pro příliš mnoho škol tam,

kde děti žijí v chudobě;

jejich školy opravdu nejsou
ani trochu školami.

Ale to se může změnit.

Ráda bych vám řekla, jak to probíhá
na škole Strawberry Mansion.

Každý, kdo se mnou někdy pracoval,
vám řekne,

že jsem známá svými slogany.

(smích)

Takže dnes vám řeknu tři,

které byly v našem úsilí o změnu
zcela zásadní.

Můj první slogan zní:

Jestli máte vést, tak veďte.

Vždycky jsem byla přesvědčená,

že to, co se ve škole děje,
nebo naopak neděje,

záleží na řediteli.

Já jsem ředitelka

a tato funkce po mně vyžadovala,
abych vedla.

Neměla jsem v plánu
zůstat sedět ve své kanceláři,

ani delegovat svou práci

a nehodlala jsem se bát
poukázat na cokoliv,

co není pro děti dobré,

ať jsem kvůli tomu měla
být oblíbená, nebo ne.

Já jsem lídr,

a tak vím, že nic nezvládnu sama.

Takže jsem dala dohromady
špičkový vedoucí tým,

který věřil v možnosti všech dětí.

Společně jsme začali řešit drobné úkoly

jako přenastavení kombinací
zámků na skříňkách,

aby každý student měl své věci v bezpečí.

Každou nástěnku v budově jsme ozdobili

jasnými barvami a pozitivními myšlenkami.

Ze vstupních dveří školy
jsme sundali řetězy.

Nechali jsme vyměnit žárovky

a vygruntovali jsme všechny třídy.

Recyklovali jsme všechny učebnice,
které jsme nepotřebovali,

a vyhodili jsme tisíce starých věcí
a kusů nábytku.

Plnili jsme dva kontejnery denně.

A pak jsme samozřejmě

řešili ty velké úkoly,

přepracování celého školního rozpočtu,

abychom mohli zaměstnat víc učitelů
a dalšího personálu.

Od základu jsme změnili
harmonogram školního dne,

abychom rozšířili nabídku,

zařadili jsme doučování,
rozšiřující výuku,

mimoškolní aktivity a poradenství

a během toho všeho jsme učili.

Pořád jsme během toho učili.

Vypracovali jsme plán, který určoval,

kde bude každý z pomocného personálu
a každý policista

v kterékoli minutě dne,

a přísně jsme to hlídali.

Naším nejlepším vynálezem

je celoškolní kázeňský program

s názvem "O čem se nediskutuje".

Je to systém,

Je to systém,

jehož účelem je trvale
podporovat dobré chování.

A výsledky?

Strawberry Mansion byla po prvním roce

vyřazena ze seznamu
trvale nebezpečných škol,

(potlesk)

ačkoli na něm figurovala pět let za sebou.

Díky lídrům se nemožné stává možným.

To mě přivádí k mému druhému sloganu:

No a co? Ale co teď?

(smích)

(potlesk)

Když jsme si prošli údaje

a setkali se se zaměstnanci,

slyšeli jsme spoustu výmluv na téma,

proč má Strawberry Mansion špatné výsledky
a je mezi trvale nebezpečnými školami.

Říkali, že jen 68 procent dětí
chodí do školy pravidelně,

100 procent z nich žije v chudobě,

dění ve škole se účastní
jen 1 procento rodičů,

mnoho dětí pochází z domovů,

kde je někdo z rodičů ve vězení
nebo mají jen jednoho rodiče,

39 procent studentů má speciální potřeby.

Údaje státu ukázaly,

že jen 6 procent studentů
dobře zvládá matematiku

a 10 procent anglickou literaturu.

Když nám dovyprávěli všechny tyhle příběhy

o tom, jak hrozné jsou tam
podmínky i děti,

podívala jsem se na ně

a řekla: "No a? Ale co teď?

Co s tím uděláme?"

(potlesk)

Potírat výmluvy při každé příležitosti
se stalo mým prvořadým úkolem.

Pustili jsme se do každé z těchto výmluv

s povinným využitím metod
odborného rozvoje,

a připravovali jsme se tak
na intenzivní zaměření na výuku a učení.

Po mnoha výzkumech

jsme došli k závěru,
že učitelé vědí, co učit,

ale nevědí, jak učit

tolik dětí s tak rozdílnými schopnostmi.

Proto jsme vytvořili návodný model,
jak připravovat hodiny

zaměřené na práci s malými skupinkami,

aby všichni studenti dostali
takovou podporu, jakou potřebují –

– přímo ve třídě.

A výsledky?

Po jednom roce státní údaje ukázaly,

že naše skóre v matematice
se zlepšilo o 171 procent

a v literatuře o 107 procent.

(potlesk)

Stále je před námi dlouhá cesta,

velmi dlouhá cesta,

ale ke každé překážce teď přistupujeme
podle hesla: "No a? Ale co teď?"

A tím se dostávám ke třetímu
a poslednímu sloganu.

(smích)

Jestli ti dnes nikdo neřekl, že tě má rád,

pamatuj si, že já tě ráda mám
a vždycky mít budu.

Moji studenti mají problémy:

sociální, citové i ekonomické problémy,

jaké si neumíte ani představit.

Někteří už jsou sami rodiči

a někteří jsou úplně sami.

Kdyby mi někdo řekl,
ať prozradím své opravdové tajemství,

díky kterému se Strawberry Mansion
posouvá dopředu,

musela bych říct, že mám ráda své studenty

a věřím v jejich možnosti,

bezpodmínečně.

Když se na ně podívám,

vidím jenom to, čím se mohou stát,

a to proto, že já jsem jedna z nich.

Taky jsem vyrostla
v chudobě severní Filadelfie.

Vím, jaké to je, chodit do školy,
která není školou.

Vím, jaké je přemýšlet nad tím,

jestli se někdy z chudoby najde cesta ven.

Ale díky svojí úžasné mamince

jsem získala schopnost snít

navzdory chudobě, která mě obklopovala.

Takže...

(potlesk)

jestli mám svoje studenty

nasměrovat k jejich snům
a ke smyslu jejich života,

musím vědět, kdo jsou.

Takže s nimi musím trávit čas,

a proto každý den řídím provoz v jídelně.

(smích)

V době, kdy tam jsem,

s nimi mluvím o velmi osobních věcech,

a když mají narozeniny,

zpívám jim "Happy Birthday",

i když vůbec neumím zpívat.

(smích)

Často se jich ptám:

"Proč chcete, abych zpívala,
když to vůbec neumím?"

(smích)

Říkají:

"Protože se nám líbí cítit se výjimeční."

Každý měsíc se setkáváme na radnici,

abychom zjistili, co jim dělá starost,

nad čím přemýšlejí.

Dávají nám otázky typu:
"Proč se musíme řídit pravidly?"

"Proč jich je tolik
a mají takové následky?"

"Proč si prostě nemůžeme dělat,
co chceme?"

(smích)

Ptají se, a já se jim snažím
poctivě odpovídat,

a tohle vzájemné naslouchání
pomáhá vyjasňovat případná nepochopení.

Každý okamžik nám můžete
nabídnout nějaké ponaučení.

Má odměna,

odměna

za nekompromisní platnost
pravidel a následků,

je to, že si u nich vysloužím respekt.

Trvám na pravidlech,

a díky tomu můžeme společně
leccos zvládnout.

Vědí přesně, jaká mám od nich očekávání.

A já jim je denně opakuju
školním rozhlasem.

Připomínám jim...

(smích)

Připomínám jim klíčové hodnoty:

soustředění, tradici, kvalitu,

poctivost a vytrvalost.

Každý den jim připomínám,

jak jim může vzdělání
opravdu změnit život.

A každé hlášení končím stejnými slovy:

"I kdyby vám dneska niko neřekl,
že vás má rád,

nezapomeňte, že já vás mám ráda.

Mám a vždycky budu."

Výkřik studentky Ashley

"Paní učitelko, paní učitelko,

tohle není škola!"

mám navždycky vrytý do mozku.

Jestli se opravdu máme někam posunout

v boji s chudobou,

musíme si dát dobrý pozor,

aby každá škola,
která vzdělává chudé děti,

byla opravdovou školou,

školou, školou,

(potlesk)

školou, která jim poskytne vzdělání

a připraví je po mentální stránce tak,
aby se orientovaly ve světě okolo.

Nemám odpovědi na všechny otázky.

Jedno ale vím jistě:
my, kteří máme to privilegium

a odpovědnost při vedení školy,
která slouží dětem z chudých poměrů,

musíme opravdu vést.

A kdykoli nás potkají nečekané výzvy,

musíme se zastavit a říct si:
"No a co. Co teď?

Co s tím uděláme?"

Ale když vedeme,

nesmíme zapomenout ani na to,

že každý z našich žáků

je jen dítě.

Často jsou vyděšení z toho,
co jim o nich samých říká okolní svět.

Bez ohledu na to,
co jim podsouvá jejich okolí,

my bychom jim vždycky měli dávat naději,

soustředěnou pozornost,

nezlomnou víru v jejich potenciál,

konzistetní očekávání.

A musíme jim často opakovat,

že i kdyby jim dneska nikdo neřekl,
že je má rád,

my je rádi máme a vždycky mít budeme.

Děkuju.

(potlesk)

Díky, pane Ježíši!