Yang Lan: Generace, která přetváří Čínu

Yang Lan, novinářka a podnikatelka přezdívaná „čínská Oprah Winfrey,“ nabízí pohled na generaci mladých Číňanů – lidí z velkoměst, propojených pomocí mikroblogů a ostražitých vůči nespravedlnosti.

Večer před odjezdem do Skotska

jsem dostala pozvánku k moderování

finále „Čína má talent“ v Šanghaji

na stadionu pro 80 000 lidí.

Hádejte, kdo byl významným hostem?

Susan Boyle.

A já jí řekla: „Zítra jedu do Skotska.“

Zpívala nádherně

a dokonce řekla pár slov v čínštině:

[čínština]

Nebylo to „ahoj,“ nebo „děkuji,“

nebo podobná běžná fráze.

Znamená to „jarní cibulka zdarma.“

Proč to řekla?

Protože to jsou slova

naší čínské Susan Boyle –

padesátnice, která

prodává zeleninu v Šanghaji

a velmi ráda zpívá vaše opery,

ale neumí anglicky,

francouzsky, ani italsky,

takže texty tvoří

z čínských názvů zeleniny.

(Smích)

A v poslední větě z Nessun Dorma,

kterou zpívala na stadionu,

byla „jarní cibulka zdarma“.

Když to Susan říkala,

80 tisíc diváků to s ní zpívalo.

Bylo to úžasné.

Myslím si, že Susan Boyle

a tato prodavačka zeleniny ze Šanghaje

patří k odlišnosti.

Byly ty poslední, od kterých se očekával

úspěch v zábavním průmyslu,

přesto se jim to díky odvaze a talentu podařilo.

A tenhle televizní program

jim dal prostor,

aby uskutečnily své sny.

Být odlišný není tak složité.

Každý jsme jiný,

když se díváme z různých pohledů.

Ale myslím si, že odlišnost je dobrá,

protože přináší nový úhel pohledu.

Máte pak šanci něco změnit.

Moje generace měla to štěstí,

že mohla sledovat a podílet se

na významné transformaci Číny,

která v minulých 20, 30 letech

prošla neskutečnými změnami.

Vzpomínám si, že v roce 1990,

když jsem promovala,

jsem se ucházela o práci v obchodním oddělení

prvního pětihvězdičkového hotelu v Pekingu,

Great Wall Sheraton – stále existuje.

Po půlhodinovém pohovoru

ten japonský manažer

nakonec řekl:

„Tak, slečno Yang,

chcete se teď na něco zeptat vy mě?“

Sebrala jsem odvahu, napřímila se a zeptala se:

„Ano. Mohl byste mi říct,

co vlastně prodáváte?“

Neměla jsem nejmenší ponětí, co by obchodní oddělení

mělo v pětihvězdičkovém hotelu dělat.

Bylo to poprvé, co jsem vůbec vstoupila

do pětihvězdičkového hotelu.

Zhruba tou dobou

jsem se účastnila konkurzu –

prvního veřejného konkurzu

pro čínskou národní televizi –

s další tisícovkou vysokoškolaček.

Producent nám řekl,

že hledají nějakou milou, nevinnou,

krásnou novou tvář.

Když došlo na mě, vstala jsem a zeptala se:

„Proč ženské osobnosti v televizi

pořád musí být nádherné, milé, nevinné a,

však víte, podporující?

Proč nemohou mít vlastní myšlenky

a názory?“

Myslela jsem, že jsem je urazila.

Ukázalo se však, že na ně má slova udělala dojem.

A tak jsem se dostala do druhého kola konkurzu

a pak i do třetího a čtvrtého.

Po sedmi kolech

jsem zůstala jediná.

A tak jsem se objevila v hlavním vysílacím čase národní TV.

A věřte nebo ne,

v čínské televizi to byl první pořad,

který hostům dovolil

vyjádřit jejich vlastní myšlenky,

aniž by četli schválený scénář.

(Potlesk)

Moje týdenní sledovanost v té době

byla mezi 200 až 300 miliony lidí.

Po několika letech

jsem se rozhodla odejít do USA na Kolumbijskou univerzitu

vystudovat postgraduál,

a pak jsem založila vlastní mediální společnost,

na což jsem v prvních letech

své kariéry ani nepomyslela.

Děláme spoustu věcí.

Vyzpovídala jsem více než tisícovku lidí.

Občas se mi ozvou mladí lidé a říkají:

„Lan, změnila jste můj život,“

a já se pak cítím hrdá.

Měli jsme však i to štěstí

být svědky transformace celé země.

Byla jsem u toho, když se Peking snažil získat pořadatelství olympiády.

Reprezentovala jsem Shanghai Expo.

Viděla jsem, jak se Čína otevírá světu

a naopak.

Ale občas mě napadá,

co udělá další generace?

Jak se od nás liší,

jaké odlišné kroky podstoupí

při tvoření budoucnosti Číny

nebo, ve větším měřítku, celého světa?

Dnes chci tedy mluvit o mladých lidech

skrze platformu sociálních médií.

Za prvé: Co jsou zač? Jak vypadají?

Tato dívka se jmenuje Guo Meimei –

je jí 20 let, je krásná.

Ukazuje své drahé kabelky,

oblečení a auto

na svém mikroblogu,

je to něco jako čínský Twitter.

Tvrdila, že je ředitelkou místní divize Červeného kříže

na Ministerstvu obchodu.

Neuvědomila si,

že tak šlápla do vosího hnízda

a vyvolala tak národní pochyby,

téměř vřavu,

o důvěryhodnosti Červeného kříže.

Kontroverze zašla tak daleko,

že Červený kříž musel svolat tiskovou konferenci,

aby to objasnil,

a vyšetřování stále pokračuje.

Dnes zatím víme,

že se trošku povýšila –

nejspíše proto, že cítila hrdost při spojení s charitou.

Všechny ty drahé věci

dostala jako dárek

od svého přítele,

který býval členem představenstva

odnože Červeného kříže na Ministerstvu obchodu.

Je těžké to vysvětlit.

Každopádně, veřejnost to ještě nespolkla.

Stále je to živé.

Ukazuje nám to obecnou nedůvěru

k vládě nebo vládním institucím,

které v minulosti postrádaly transparentnost.

Ukazuje nám to také

sílu a dopad sociálních médií,

jako jsou mikroblogy.

Mikroblogy zažily boom v roce 2010,

kdy se návštěvníci znásobili

a čas na nich strávený ztrojnásobil.

Jen Sina.com, hlavní zpravodajský portál,

má přes 140 milionů mikroblogerů.

Tencent má 200 milionů.

Nejpopulárnější blogerka –

nejsem to já –

je to filmová hvězda,

má přes 9,5 milionů followerů či fanoušků.

Kolem 80% těchto mikroblogerů jsou mladí lidé

pod 30 let.

A jelikož – jak asi víte –

tradiční média jsou stále pod přísnou kontrolou vlády,

sociální média umožňují otevřít

ventil a uvolnit trochu ten tlak.

Ale protože takovýchto ventilů není moc,

ta síla, která z nich uniká,

je občas velmi silná, reaktivní

a někdy i násilná.

Takže díky mikroblogům

dokážeme mladé Číňany pochopit lépe.

Čím jsou odlišní?

Především většina z nich se narodila

v 80. a 90. letech

během politiky jednoho dítěte.

A kvůli výběrovým potratům

v rodinách, které preferovaly spíše chlapce,

jsme teď skončili

s převahou 30 milionů mužů nad ženami.

Pro společnost

to může představovat nebezpečí,

ale kdo ví;

žijeme v globalizovaném světě

a po přítelkyni se tedy mohou dívat i za hranicemi.

Většina z nich má více než slušné vzdělání.

Míra negramotnosti v Číně, v této generaci,

je pod jedním procentem.

Ve městech jde 80 % děti studovat bakaláře.

Čelí však stárnoucí Číně

s populací 65 a více let

letos překračující sedmiprocentní hranici,

která dosáhne až 15%

do roku 2030.

Nejspíše víte, že máme tradici,

kdy mladší generace podporují ty starší finančně

a starají se o ně, když onemocní.

To znamená, že mladé páry

budou muset podporovat 4 rodiče

s očekávanou délkou života dosahující 73 let.

Vydělat si na živobytí tedy pro mladé

není tak snadné.

Čerstvých bakalářů není nedostatek.

Ve městech

bakaláři se svým platem začínají

na 400 amerických dolarech měsíčně,

zatímco průměrný nájem

převyšuje 500 $.

Co tedy dělají? Hledají spolubydlící, dělí se o místo –

namačkaní v maličkém prostoru,

aby ušetřili peníze –

a nazývají sami sebe „kmenem mravenců.“

A ti, kteří se cítí připraveni na svatbu

a ke koupi vlastního bytu,

ti brzy zjistí, že by museli pracovat

asi 30 nebo 40 let,

aby si své první bydlení mohli dovolit.

V Americe

by jeden pár musel pracovat 5 let,

ale v Číně to je 30 až 40 let

kvůli do nebe stoupajícím cenám nemovitostí.

Mezi 200 miliony migrujících pracovníků

je 60 procent z nich v mladém věku.

ľľľľ

mezi městskými a venkovskými oblastmi.

Většina z nich se nechce vrátit na venkov,

ale jinak nemají pocit, že někam patří.

Pracují přesčasy

za nižší platy, s menším sociálním zabezpečením.

Jsou mnohem zranitelnější

ke ztrátě místa,

podléhání inflaci,

snižování půjček v bankách,

zhodnocování čínské měny,

nebo k poklesu poptávky

z Evropy a Ameriky

po produktech, které vyrábějí.

Loni se dokonce

přihodil otřesný incident

v továrně na originální příslušenství na jihu Číny:

13 mladých dělníků

náctiletého věku a těsně po dvacítce

spáchalo sebevraždu,

jeden po druhém jako po nějaké nákaze.

Zemřeli však každý z odlišných osobních důvodů.

Tento incident však

vzbudil ohromnou společenskou vlnu nevole

kvůli té izolaci,

jak fyzické tak duševní,

těchto migrujících dělníků.

Ti, kteří se nakonec na venkov vrátí,

jsou však radostně vítáni,

neboť se svými znalostmi, dovednosti a kontakty,

kterých nabyli ve městech,

za pomoci internetu,

jsou schopni vytvořit více pracovních míst,

pozvednout místní zemědělství a vytvořit nové obchodní

příležitosti na méně rozvinutých trzích.

Pobřežní oblasti během několika posledních let

zjistily, že mají nedostatek pracovní síly.

Tyto grafy ukazují

něco více o sociálních důvodech.

První je Engelsův koeficient,

který ukazuje, že cena denních potřeb

klesla v procentním vyjádření

během poslední dekády

co se týče rodinného příjmu

na nějakých 37 procent.

Ale v posledních dvou letech

se zase zvedla na 39 procent,

což naznačuje rostoucí životní náklady.

Giniho koeficient

už překročil nebezpečnou hranici 0,4.

Nyní to je 0,5 –

dokonce horší než v Americe –

a ukazuje nám příjmovou nerovnost.

Můžete vidět, jak celá společnost

začíná být frustrována

kvůli ztrátě své mobility.

Rozhořčení a vztek

vůči bohatým a mocným

se rychle šíří.

Jakékoli obvinění z korupce

nebo podezřelých obchodů na úřadech nebo v byznysu

by zapříčinily společenskou nevoli

nebo dokonce nepokoje.

Skrze některá nejožehavější témata při mikroblogování

tedy můžeme vidět, oč se mladí zajímají nejvíce.

Sociální spravedlnost a zodpovědnost vlády

se v jejich požadavcích umisťují nahoře.

Během posledního desetiletí

z nás masivní urbanizace a rozvoj

udělaly svědky mnoha případů

nucené demolice

soukromého majetku.

Vzbudilo to ohromný vztek a frustraci

mezi mladou generací.

Někdy byli lidé zabíjení,

někdy se na protest sami upalovali.

Když se tyto incidenty začaly

na internetu objevovat stále častěji,

lidé žádali vládu, aby podnikla kroky, které to mají zastavit.

Dobrou zprávou je, že nedávno, už letos,

národní rada schválila nové pravidlo

o vyvlastnění domů a demolici

a přenesla právo

nařídit nucenou demolici z lokálních orgánů

na soud.

Stejně tak jsou na internetu žhavým tématem otázky

týkající se veřejného bezpečí.

Slyšeli jsme o znečištěném ovzduší,

znečištěné vodě, otráveném jídle.

A víte co? Padělali jsme hovězí.

Mají různé druhy přísad,

které smícháte s kousky kuřete nebo ryby,

aby to pak vypadalo jako hovězí.

Později

byli lidé znepokojeni ohledně stolního oleje,

protože byly tisíce lidí přistiženy

při filtrování stolního oleje

z restauračních splašek.

Toto všechno

vyvolalo obrovské vlny nevole z hlubin internetu.

A naštěstí

jsme už viděli, jak vláda

reaguje častěji a více

na tyto veřejné záležitosti.

Zatímco se mladí lidé cítí být jistí v kramflecích

ohledně jejích zapojení

do tvorby veřejné politiky,

občas jsou trochu ztraceni v tom,

jaký chtějí mít svůj osobní život.

Čína brzy předčí USA

jako trh číslo jedna

pro luxusní značky –

a to to nezahrnuje čínské výdaje

v Evropě a jinde.

Na druhé straně, polovina těchto zákazníků

vydělává méně jak 2000 amerických dolarů.

Vůbec nejsou bohatí.

Všechny ty kabelky a oděvy považují

za součást identity a společenského postavení.

Tato dívka v televizní seznamce

výslovně říká,

že by radši brečela v BMW

než se smála na bicyklu.

Samozřejmě se najdou i mladí lidé,

kteří stále preferují úsměv,

ať už to je v BMW nebo na kole.

Na dalším obrázku vidíte velmi populární fenomén

zvaný „nahá“ svatba nebo „nahý“ sňatek.

Neznamená to, že na sobě při svatbě nikdo nic nemá,

ukazuje to jen, že mladé páry jsou připraveny vzít se

bez domu, bez auta, bez prstenu s diamantem

či bez svatební hostiny,

aby dokázali závazek z pravé lásky.

Lidé také díky sociálním sítím konají dobro.

Na prvním obrázku

je náklaďák převážející 500 opuštěných a ukradnutých psů

ke zpracování na jídlo,

který někdo zpozoroval a zastavil na dálnici,

zatímco to sledovala celá země

přes mikroblogy.

Lidé darovali peníze, krmivo pro psy

a nabízeli se jako dobrovolníci, aby náklaďák zastavili.

Po hodinách vyjednávání

bylo těch 500 psů zachráněno.

Lidé také pomáhají hledat ztracené děti.

Otec nahrál na internet obrázek svého syna.

Po tisících přeposlání ve štafetě

bylo dítě nalezeno

a my mohli být svědky rodinného shledání

přes mikroblogy.

Štěstí je nejpopulárnější slovo,

které jsme slyšeli během posledních dvou let.

Štěstí se nevztahuje pouze

na osobní zážitky a hodnoty,

zahrnuje také životní prostředí.

Lidé přemýšlejí o následujících otázkách:

Hodláme obětovat naše životní prostředí

vyššímu růstu HDP?

Jak hodláme provést sociální a politické reformy,

abychom udrželi tempo ekonomického růstu

a také dlouhodobou udržitelnost a stabilitu?

A pak také – do jaké míry je systém schopen

sebekorekce,

aby udržoval lidi spokojené

s tím vším, co se děje v jeden čas?

Myslím si, že lidé na tyto otázky najdou odpověď.

A že naše mladší generace

promění tuto zemi,

zatímco se budou měnit i oni sami.

Mnohokrát vám děkuji.

(Potlesk)