Večer před odjezdem do Skotska
jsem dostala pozvánku k moderování
finále „Čína má talent“ v Šanghaji
na stadionu pro 80 000 lidí.
Hádejte, kdo byl významným hostem?
Susan Boyle.
A já jí řekla: „Zítra jedu do Skotska.“
Zpívala nádherně
a dokonce řekla pár slov v čínštině:
[čínština]
Nebylo to „ahoj,“ nebo „děkuji,“
nebo podobná běžná fráze.
Znamená to „jarní cibulka zdarma.“
Proč to řekla?
Protože to jsou slova
naší čínské Susan Boyle –
padesátnice, která
prodává zeleninu v Šanghaji
a velmi ráda zpívá vaše opery,
ale neumí anglicky,
francouzsky, ani italsky,
takže texty tvoří
z čínských názvů zeleniny.
(Smích)
A v poslední větě z Nessun Dorma,
kterou zpívala na stadionu,
byla „jarní cibulka zdarma“.
Když to Susan říkala,
80 tisíc diváků to s ní zpívalo.
Bylo to úžasné.
Myslím si, že Susan Boyle
a tato prodavačka zeleniny ze Šanghaje
patří k odlišnosti.
Byly ty poslední, od kterých se očekával
úspěch v zábavním průmyslu,
přesto se jim to díky odvaze a talentu podařilo.
A tenhle televizní program
jim dal prostor,
aby uskutečnily své sny.
Být odlišný není tak složité.
Každý jsme jiný,
když se díváme z různých pohledů.
Ale myslím si, že odlišnost je dobrá,
protože přináší nový úhel pohledu.
Máte pak šanci něco změnit.
Moje generace měla to štěstí,
že mohla sledovat a podílet se
na významné transformaci Číny,
která v minulých 20, 30 letech
prošla neskutečnými změnami.
Vzpomínám si, že v roce 1990,
když jsem promovala,
jsem se ucházela o práci v obchodním oddělení
prvního pětihvězdičkového hotelu v Pekingu,
Great Wall Sheraton – stále existuje.
Po půlhodinovém pohovoru
ten japonský manažer
nakonec řekl:
„Tak, slečno Yang,
chcete se teď na něco zeptat vy mě?“
Sebrala jsem odvahu, napřímila se a zeptala se:
„Ano. Mohl byste mi říct,
co vlastně prodáváte?“
Neměla jsem nejmenší ponětí, co by obchodní oddělení
mělo v pětihvězdičkovém hotelu dělat.
Bylo to poprvé, co jsem vůbec vstoupila
do pětihvězdičkového hotelu.
Zhruba tou dobou
jsem se účastnila konkurzu –
prvního veřejného konkurzu
pro čínskou národní televizi –
s další tisícovkou vysokoškolaček.
Producent nám řekl,
že hledají nějakou milou, nevinnou,
krásnou novou tvář.
Když došlo na mě, vstala jsem a zeptala se:
„Proč ženské osobnosti v televizi
pořád musí být nádherné, milé, nevinné a,
však víte, podporující?
Proč nemohou mít vlastní myšlenky
a názory?“
Myslela jsem, že jsem je urazila.
Ukázalo se však, že na ně má slova udělala dojem.
A tak jsem se dostala do druhého kola konkurzu
a pak i do třetího a čtvrtého.
Po sedmi kolech
jsem zůstala jediná.
A tak jsem se objevila v hlavním vysílacím čase národní TV.
A věřte nebo ne,
v čínské televizi to byl první pořad,
který hostům dovolil
vyjádřit jejich vlastní myšlenky,
aniž by četli schválený scénář.
(Potlesk)
Moje týdenní sledovanost v té době
byla mezi 200 až 300 miliony lidí.
Po několika letech
jsem se rozhodla odejít do USA na Kolumbijskou univerzitu
vystudovat postgraduál,
a pak jsem založila vlastní mediální společnost,
na což jsem v prvních letech
své kariéry ani nepomyslela.
Děláme spoustu věcí.
Vyzpovídala jsem více než tisícovku lidí.
Občas se mi ozvou mladí lidé a říkají:
„Lan, změnila jste můj život,“
a já se pak cítím hrdá.
Měli jsme však i to štěstí
být svědky transformace celé země.
Byla jsem u toho, když se Peking snažil získat pořadatelství olympiády.
Reprezentovala jsem Shanghai Expo.
Viděla jsem, jak se Čína otevírá světu
a naopak.
Ale občas mě napadá,
co udělá další generace?
Jak se od nás liší,
jaké odlišné kroky podstoupí
při tvoření budoucnosti Číny
nebo, ve větším měřítku, celého světa?
Dnes chci tedy mluvit o mladých lidech
skrze platformu sociálních médií.
Za prvé: Co jsou zač? Jak vypadají?
Tato dívka se jmenuje Guo Meimei –
je jí 20 let, je krásná.
Ukazuje své drahé kabelky,
oblečení a auto
na svém mikroblogu,
je to něco jako čínský Twitter.
Tvrdila, že je ředitelkou místní divize Červeného kříže
na Ministerstvu obchodu.
Neuvědomila si,
že tak šlápla do vosího hnízda
a vyvolala tak národní pochyby,
téměř vřavu,
o důvěryhodnosti Červeného kříže.
Kontroverze zašla tak daleko,
že Červený kříž musel svolat tiskovou konferenci,
aby to objasnil,
a vyšetřování stále pokračuje.
Dnes zatím víme,
že se trošku povýšila –
nejspíše proto, že cítila hrdost při spojení s charitou.
Všechny ty drahé věci
dostala jako dárek
od svého přítele,
který býval členem představenstva
odnože Červeného kříže na Ministerstvu obchodu.
Je těžké to vysvětlit.
Každopádně, veřejnost to ještě nespolkla.
Stále je to živé.
Ukazuje nám to obecnou nedůvěru
k vládě nebo vládním institucím,
které v minulosti postrádaly transparentnost.
Ukazuje nám to také
sílu a dopad sociálních médií,
jako jsou mikroblogy.
Mikroblogy zažily boom v roce 2010,
kdy se návštěvníci znásobili
a čas na nich strávený ztrojnásobil.
Jen Sina.com, hlavní zpravodajský portál,
má přes 140 milionů mikroblogerů.
Tencent má 200 milionů.
Nejpopulárnější blogerka –
nejsem to já –
je to filmová hvězda,
má přes 9,5 milionů followerů či fanoušků.
Kolem 80% těchto mikroblogerů jsou mladí lidé
pod 30 let.
A jelikož – jak asi víte –
tradiční média jsou stále pod přísnou kontrolou vlády,
sociální média umožňují otevřít
ventil a uvolnit trochu ten tlak.
Ale protože takovýchto ventilů není moc,
ta síla, která z nich uniká,
je občas velmi silná, reaktivní
a někdy i násilná.
Takže díky mikroblogům
dokážeme mladé Číňany pochopit lépe.
Čím jsou odlišní?
Především většina z nich se narodila
v 80. a 90. letech
během politiky jednoho dítěte.
A kvůli výběrovým potratům
v rodinách, které preferovaly spíše chlapce,
jsme teď skončili
s převahou 30 milionů mužů nad ženami.
Pro společnost
to může představovat nebezpečí,
ale kdo ví;
žijeme v globalizovaném světě
a po přítelkyni se tedy mohou dívat i za hranicemi.
Většina z nich má více než slušné vzdělání.
Míra negramotnosti v Číně, v této generaci,
je pod jedním procentem.
Ve městech jde 80 % děti studovat bakaláře.
Čelí však stárnoucí Číně
s populací 65 a více let
letos překračující sedmiprocentní hranici,
která dosáhne až 15%
do roku 2030.
Nejspíše víte, že máme tradici,
kdy mladší generace podporují ty starší finančně
a starají se o ně, když onemocní.
To znamená, že mladé páry
budou muset podporovat 4 rodiče
s očekávanou délkou života dosahující 73 let.
Vydělat si na živobytí tedy pro mladé
není tak snadné.
Čerstvých bakalářů není nedostatek.
Ve městech
bakaláři se svým platem začínají
na 400 amerických dolarech měsíčně,
zatímco průměrný nájem
převyšuje 500 $.
Co tedy dělají? Hledají spolubydlící, dělí se o místo –
namačkaní v maličkém prostoru,
aby ušetřili peníze –
a nazývají sami sebe „kmenem mravenců.“
A ti, kteří se cítí připraveni na svatbu
a ke koupi vlastního bytu,
ti brzy zjistí, že by museli pracovat
asi 30 nebo 40 let,
aby si své první bydlení mohli dovolit.
V Americe
by jeden pár musel pracovat 5 let,
ale v Číně to je 30 až 40 let
kvůli do nebe stoupajícím cenám nemovitostí.
Mezi 200 miliony migrujících pracovníků
je 60 procent z nich v mladém věku.
ľľľľ
mezi městskými a venkovskými oblastmi.
Většina z nich se nechce vrátit na venkov,
ale jinak nemají pocit, že někam patří.
Pracují přesčasy
za nižší platy, s menším sociálním zabezpečením.
Jsou mnohem zranitelnější
ke ztrátě místa,
podléhání inflaci,
snižování půjček v bankách,
zhodnocování čínské měny,
nebo k poklesu poptávky
z Evropy a Ameriky
po produktech, které vyrábějí.
Loni se dokonce
přihodil otřesný incident
v továrně na originální příslušenství na jihu Číny:
13 mladých dělníků
náctiletého věku a těsně po dvacítce
spáchalo sebevraždu,
jeden po druhém jako po nějaké nákaze.
Zemřeli však každý z odlišných osobních důvodů.
Tento incident však
vzbudil ohromnou společenskou vlnu nevole
kvůli té izolaci,
jak fyzické tak duševní,
těchto migrujících dělníků.
Ti, kteří se nakonec na venkov vrátí,
jsou však radostně vítáni,
neboť se svými znalostmi, dovednosti a kontakty,
kterých nabyli ve městech,
za pomoci internetu,
jsou schopni vytvořit více pracovních míst,
pozvednout místní zemědělství a vytvořit nové obchodní
příležitosti na méně rozvinutých trzích.
Pobřežní oblasti během několika posledních let
zjistily, že mají nedostatek pracovní síly.
Tyto grafy ukazují
něco více o sociálních důvodech.
První je Engelsův koeficient,
který ukazuje, že cena denních potřeb
klesla v procentním vyjádření
během poslední dekády
co se týče rodinného příjmu
na nějakých 37 procent.
Ale v posledních dvou letech
se zase zvedla na 39 procent,
což naznačuje rostoucí životní náklady.
Giniho koeficient
už překročil nebezpečnou hranici 0,4.
Nyní to je 0,5 –
dokonce horší než v Americe –
a ukazuje nám příjmovou nerovnost.
Můžete vidět, jak celá společnost
začíná být frustrována
kvůli ztrátě své mobility.
Rozhořčení a vztek
vůči bohatým a mocným
se rychle šíří.
Jakékoli obvinění z korupce
nebo podezřelých obchodů na úřadech nebo v byznysu
by zapříčinily společenskou nevoli
nebo dokonce nepokoje.
Skrze některá nejožehavější témata při mikroblogování
tedy můžeme vidět, oč se mladí zajímají nejvíce.
Sociální spravedlnost a zodpovědnost vlády
se v jejich požadavcích umisťují nahoře.
Během posledního desetiletí
z nás masivní urbanizace a rozvoj
udělaly svědky mnoha případů
nucené demolice
soukromého majetku.
Vzbudilo to ohromný vztek a frustraci
mezi mladou generací.
Někdy byli lidé zabíjení,
někdy se na protest sami upalovali.
Když se tyto incidenty začaly
na internetu objevovat stále častěji,
lidé žádali vládu, aby podnikla kroky, které to mají zastavit.
Dobrou zprávou je, že nedávno, už letos,
národní rada schválila nové pravidlo
o vyvlastnění domů a demolici
a přenesla právo
nařídit nucenou demolici z lokálních orgánů
na soud.
Stejně tak jsou na internetu žhavým tématem otázky
týkající se veřejného bezpečí.
Slyšeli jsme o znečištěném ovzduší,
znečištěné vodě, otráveném jídle.
A víte co? Padělali jsme hovězí.
Mají různé druhy přísad,
které smícháte s kousky kuřete nebo ryby,
aby to pak vypadalo jako hovězí.
Později
byli lidé znepokojeni ohledně stolního oleje,
protože byly tisíce lidí přistiženy
při filtrování stolního oleje
z restauračních splašek.
Toto všechno
vyvolalo obrovské vlny nevole z hlubin internetu.
A naštěstí
jsme už viděli, jak vláda
reaguje častěji a více
na tyto veřejné záležitosti.
Zatímco se mladí lidé cítí být jistí v kramflecích
ohledně jejích zapojení
do tvorby veřejné politiky,
občas jsou trochu ztraceni v tom,
jaký chtějí mít svůj osobní život.
Čína brzy předčí USA
jako trh číslo jedna
pro luxusní značky –
a to to nezahrnuje čínské výdaje
v Evropě a jinde.
Na druhé straně, polovina těchto zákazníků
vydělává méně jak 2000 amerických dolarů.
Vůbec nejsou bohatí.
Všechny ty kabelky a oděvy považují
za součást identity a společenského postavení.
Tato dívka v televizní seznamce
výslovně říká,
že by radši brečela v BMW
než se smála na bicyklu.
Samozřejmě se najdou i mladí lidé,
kteří stále preferují úsměv,
ať už to je v BMW nebo na kole.
Na dalším obrázku vidíte velmi populární fenomén
zvaný „nahá“ svatba nebo „nahý“ sňatek.
Neznamená to, že na sobě při svatbě nikdo nic nemá,
ukazuje to jen, že mladé páry jsou připraveny vzít se
bez domu, bez auta, bez prstenu s diamantem
či bez svatební hostiny,
aby dokázali závazek z pravé lásky.
Lidé také díky sociálním sítím konají dobro.
Na prvním obrázku
je náklaďák převážející 500 opuštěných a ukradnutých psů
ke zpracování na jídlo,
který někdo zpozoroval a zastavil na dálnici,
zatímco to sledovala celá země
přes mikroblogy.
Lidé darovali peníze, krmivo pro psy
a nabízeli se jako dobrovolníci, aby náklaďák zastavili.
Po hodinách vyjednávání
bylo těch 500 psů zachráněno.
Lidé také pomáhají hledat ztracené děti.
Otec nahrál na internet obrázek svého syna.
Po tisících přeposlání ve štafetě
bylo dítě nalezeno
a my mohli být svědky rodinného shledání
přes mikroblogy.
Štěstí je nejpopulárnější slovo,
které jsme slyšeli během posledních dvou let.
Štěstí se nevztahuje pouze
na osobní zážitky a hodnoty,
zahrnuje také životní prostředí.
Lidé přemýšlejí o následujících otázkách:
Hodláme obětovat naše životní prostředí
vyššímu růstu HDP?
Jak hodláme provést sociální a politické reformy,
abychom udrželi tempo ekonomického růstu
a také dlouhodobou udržitelnost a stabilitu?
A pak také – do jaké míry je systém schopen
sebekorekce,
aby udržoval lidi spokojené
s tím vším, co se děje v jeden čas?
Myslím si, že lidé na tyto otázky najdou odpověď.
A že naše mladší generace
promění tuto zemi,
zatímco se budou měnit i oni sami.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)