Násilí na ženách – je problém mužů

Domácí násilí a sexuální zneužívání bývají nazývány „ženským problémem“. Jackson Katz zde však troufale a nevybíravě poukazuje na to, že to jsou v podstatě problémy mužů – a ukazuje, jak je násilné chování spojeno s definicí mužství. Výzva pro nás pro všechny – ženy i muže – abychom se vzepřeli nepřijatelnému chování a byli vůdci změny.

Chci se s vámi podělit

o zcela nový přístup

k problematice genderového násilí -

tedy sexuálního napadení, domácího
násilí, zneužívání ve vztahu,

sexuálního obtěžování,
zneužívání dětí.

Celá řada problémů, které
budu v krátkosti nazývat

„genderové násilí“,

je považována za problémy žen,
kterým pomáhá i několik

hodných mužů, ale taková
formulace se mi nelíbí

a neberu ji.

Nevidím to jako ženský problém,
se kterým jim pomáhají hodní muži.

Budu naopak argumentovat,
že je to v první řadě

problém mužů.

(Potlesk)

Samozřejmě je to také problém žen,

uznávám, ale poukazovat na genderové násilí

jako na záležitost žen k
danému problému přispívá

hned z několika důvodů.

Zaprvé to poskytuje mužům výmluvu,
aby problému nevěnovali pozornost.

Když muži slyší sousloví
„ženská otázka“,

hned mají tendenci
vypnout, říkáme si

„Vždyť já jsem chlap. To je pro holky,“
nebo „To je pro ženské“.

A proto si mnoho mužů nevyslechne víc

než první větu.

Je to jako by se nám v mozku spustil čip

a nervové dráhy nám odvádí
pozornost jinam,

když zaslechneme termín
„problémy žen“.

To také platí pro slovo „gender“,

protože spousta lidí si pod pojmem „pohlaví“

představuje „ženy“.

Takže si myslí, že problematika genderu
je synonymem pro problémy žen.

Je to zmatek kolem termínu „pohlaví“.

Vysvětlím ten chaos pomocí analogie.

Pojďme si chvíli povídat o rase.

Když v USA slyšíme slovo „rasa“,

lidé si myslí, že to znamená Afroameričan,

Hispánec, Asijský Američan,
domorodý Američan,

Jižní Asijec, Tichomořský
ostrovan a tak dále.

Mnoho lidí si myslí, když slyší
slovo „sexuální orientace“,

že se to týká gayů,
leseb a bisexuálů.

A mnoho lidí si myslí,
když slyší slovo „pohlaví“,

že to znamená ženy.
Každopádně se

přitom nevěnuje pozornost
dominantní skupině.

Jako kdyby běloši neměli
svou rasovou identitu

a nespadali do určité rasové
kategorie nebo konstruktu,

jako kdyby heterosexuálové
neměli sexuální orientaci,

jako kdyby muži neměli pohlaví.

Tohle je jeden ze způsobů,
jak se dominantní systémy

udržují a reprodukují, což znamená,

že dominantní skupina nebývá podněcována
alespoň se zamyslet nad svou dominancí,

protože jednou z klíčových charakteristik

moci a privilegovanosti je
možnost ujít zkoumání,

nedostatek sebepozorování,
vlastně být do značné míry

neviditelný v diskursu

k problematice, která se
týká především nás.

Je pozoruhodné, jak to funguje

u domácího a sexuálního násilí,

jak jsou muži do značné
míry vymazáni

z konverzace o tématu,

které se týká především mužů.

Objasním to, o čem mluvím,

pomocí staré technologie.

V zásadních ohledech jsem staromilec.

Když vytvářím filmy, pracuji
s moderní technologií,

ale jako učitel jsem stále ze staré školy

a chci tu s vámi provést cvičení,

které na úrovni větné struktury ukazuje,

že to, jakým způsobem přemýšlíme,

doslova to, jak používáme jazyk,

má spoluvinu na tom, že se
pozornost zaměřuje mimo muže.

Tohle je konkrétně o domácím násilí,

ale můžete to obdobně použít jinde.

Vychází to z práce feministické
lingvistky Julie Penelope.

Začínáme jednoduchou anglickou větou:

„Jan zbil Marii".

Tohle je dobrá anglická věta.

Jan je podmět.
Zbil je sloveso.

Marie je předmět. Dobrá věta.

Nyní se přesuneme k druhé větě,

která říká totéž v trpném rodě.

„Marie byla zbita Janem“.

V jediné větě se stala spousta věcí.

Přešli jsme od „Jan zbil Marii“

k „Marie byla zbita Janem“.

V jedné větě jsme přesunuli
pozornost od Jana k Marii

a vidíte, že Jan je až na konci věty,

téměř mizí z mapy naší psychické roviny.

Třetí věta - Jan se vypustí

a máme „Marie byla zbita“

a teď už se to týká jen Marie.

O Janovi už ani nepřemýšlíme.
Zcela se soustředíme na Marii.

Za poslední generaci se používání termínu

„bitá“ změnilo na „týraná“,

takže to máme „Marie byla týrána“.

A poslední věta v tomto pořadí

vyplývá z těch předchozích jako

„Marie je týraná žena“.

Takže teď je Mariina identita
– Marie je týraná žena –

dána tím, co jí v prvé řadě udělal Jan.

My jsme však ukázali, že Jan
už dávno opustil konverzaci.

My, kdo pracujeme s problematikou
domácího a sexuálního násilí

víme, že v této sféře je
běžné obviňovat oběť,

tedy obviňovat toho, komu
bylo něco provedeno

a nikoli toho, kdo to udělal.

Pak říkáme, proč ženy
chodí s takovými muži?

Proč se o ně zajímají?

Proč se k nim stále vracejí?
Co měla na tom mejdanu na sobě?

Taková hloupost! Proč popíjela

se skupinou mužů v hotelovém pokoji?

Tohle je obviňování oběti, pro
které máme mnoho důvodů

a jedním z nich je, že celá
naše kognitivní struktura

je nastavena vinit oběti.
To vše probíhá nevědomě.

Celá naše kognitivní struktura
je nastavena klást otázky

ohledně žen a jejich
volby, toho, co dělají,

co si myslí, co mají na sobě.

Nechci tady umlčovat ty,
kdo si kladou otázky

týkající se žen, rozumíte mi?
Je oprávněné se takto ptát.

Ale aby bylo jasno:
Ptát se na Marii

nám nijak nepomůže v tom,
abychom příště zabránili násilí.

Musíme se ptát jinak.

Už tušíte, kam tím mířím, že ano?

Otázky nemíří na Marii, ale na Jana.

Otázky jako třeba - proč Jan Marii bije?

Proč je domácí násili stále velký problém

v USA i na celém světě?

Co se to děje? Proč tolik mužů zneužívá

fyzicky, citově, verbálně i jinak

ženy a dívky, muže a chlapce,

o nichž tvrdí, že je milují?
Co se to s muži děje?

Proč tolik dospělých mužů sexuálně
zneužívá holčičky a chlapce?

Proč je to v dnešní době běžný problém

v naší společnosti a po celém světě?

Proč opakovaně slýcháme

o nových skandálech ve velkých institucích

jako je katolická církev nebo
na školách jako Penn State

či mezi skauty a tak dále?

Také v místních komunitách po celé zemi

a na celém světě, je to tak?
Slýcháme o tom neustále.

O sexuálním zneužívání dětí.

Co se to s muži děje? Proč
tolik mužů znásilňuje ženy

v naší společnosti i po celém světě?

Proč tolik mužů znásilňuje jiné muže?

Co se to s muži děje?

A jakou roli hrají různé instituce

v naší společnosti, jež pomáhají
plodit násilnické muže

v pandemické míře?

Tady už nejde o nějaké
individuální pachatele.

To by byl naivní způsob
chápání mnohem hlubšího

a systematičtějšího sociálního problému.

Tito pachatelé nejsou nějaké

nestvůry, které se připlazí z močálů

do města, aby tam spáchaly svůj ohavný čin

a pak se zase stáhly do temnoty.

To je velmi naivní představa.

Pachatelé jsou mnohem normálnější

a zcela všední.

Takže otázka zní, co děláme v naší

společnosti a na tomto světě?

Jakou roli hrají různé instituce

při vzniku násilnických mužů?

Jaká je role náboženské víry,

sportovní kultury,
pornografické kultury,

struktury rodin, ekonomiky
a jak se to vzájemně prolíná?

Jak se to prolíná s rasou a etnicitou?

Jak to všechno působí?

Jakmile si to začneme takto propojovat

a klást si tyto významné otázky,

pak můžeme mluvit o
tom, jak to lze změnit,

neboli co můžeme dělat jinak?

Jak můžeme tyhle praktiky změnit?

Jak můžeme změnit socializaci chlapců

a definice mužství, které v současnosti
vedou k takovýmto výsledkům?

Takovéto otázky si musíme klást

a v tomto směru pracovat.

Pokud se budeme donekonečna
zaměřovat na to, co dělají ženy

a jak přemýšlí ve vztazích nebo jinde,

nikdy se k tomu nedostaneme.

Vím, že ženy, které se už dlouho

snaží o tomto problému mluvit,

nejen dnes a včera,
ale už spousty let,

jsou často ve svém úsilí umlčeny.

Nadává se jim do
„ženských, co škodí chlapům“,

„žen, které nenávidí muže“

a hnusně a urážlivě do
„feminacistek“. Je to tak?

A víte, o čem to všechno je?

Říká se tomu „zabijte posla“.

Je to sdělení ženám, které se postaví

a mluví za sebe i za jiné ženy

a také za muže a chlapce
- je to vzkaz pro ně, aby si

zase sedly, zavřely pusu a
nechaly současný systém být,

protože se nám nelíbí,
když někdo prudí.

Nemáme rádi, když někdo
napadá naší moc.

Tedy v podstatě:
Sedni si a buď zticha.

Bohudík to ženy neudělaly.

Bohudík žijeme ve světě,

kde tomu mnoho žen ve
vůdčí pozici klade odpor.

My muži v tomto úsilí můžeme
sehrát významnou roli

v tom, že my můžeme říkat to,

co ženy někdy říct nemohou.

Nebo ještě lépe, budeme
vyslyšeni, když řekneme něco,

co se od žen často slyšet nedá.

Ano, je to problém.
Je to sexismus.

Ale je to pravda.
A proto říkám mužům,

kolegům a budu to říkat stále,

že potřebujeme víc mužů,
kteří mají kuráž a sílu k tomu,

aby začali vystupovat a
mluvit o těchto věcech

a stáli za ženami, ne proti nim

a netvářili se, že to je přece

střet mezi pohlavími a další nesmysly.

Žijeme na tomto světě spolu.

Mimochodem, jedna z věcí,
které mi opravdu vadí

na rétorice proti feministkám a ženám,

které po světě vybudovaly krizová hnutí

pro týrané a znásilněné ženy,

je to, že jsou prý proti mužům.

Co všichni ti kluci, na které
silně negativně působí

to, co dělá nějaký dospělý muž

jejich matce, jim samým, jejich sestrám?

Co ti všichni chlapci?

Co všichni ti mladí muži a kluci

traumatizovaní násilím dospělých mužů?

Stejný systém, který plodí
muže, kteří zneužívají ženy,

plodí také muže, kteří
zneužívají jiné muže.

Pokud chceme mluvit o mužských obětech,

promluvme o mužských obětech.

Většina mužských obětí je
obětí násilí jiného muže.

To tedy mají ženy i muži společné.

Obě pohlaví jsou obětí mužského násilí.

Takže to je v našem vlastním zájmu,

nehledě na skutečnost,
že většina mužů, co znám,

má nějakou ženu nebo dívku,
na které jim hluboce záleží,

ať už v rodině, mezi přáteli nebo jinde.

Je tedy mnoho důvodů, proč je
nutné, aby muži přestali mlčet.

Zní to jako samozřejmost,
když to tak říkám, že ano?

Co se týče práce, kterou
provádíme s kolegy

ve sportovní kultuře, v
armádě a ve školách,

prosazujeme k prevenci genderového násilí

postup zvaný „přístup přihlížejícího“.

Uvedu vám z přístupu přihlížejícího
jen pár hlavních myšlenek,

protože je to velká změna tématu

a obsahuje mnohá specifika,

ale to podstatné je, že místo pohlížení
na muže jako pachatele

a na ženy jako oběti,

nebo na ženy jako pachatele,
na muže jako oběti,

nebo namísto jakékoli další kombinace.

Požívám pohlaví binárně,
i když vím, že existuje víc

než jen „muži a ženy“, víc
než „mužské a ženské“.

A že existují ženy pachatelky

a samozřejmě oběťmi jsou i muži.

Je tu celé spektrum.

Ale místo nahlížení binárním způsobem

se soustředíme na všechny ty,
které nazýváme „přihlížející“.

Přihlížející je definován
jako člověk, který není

v dané situaci pachatelem ani obětí,

takže jinými slovy přátelé,
spoluhráči, kolegové,

spolupracovníci, rodinní
příslušníci, ti z nás,

kdo nejsme přímo součástí
dvojice s problémem násilí,

ale jsme ve společenském, rodinném,
pracovním, spolužáckém

nebo jiném kolegiálním vztahu s lidmi,

kteří třeba v takové situaci
jsou. Co uděláme?

Ozveme se? Namítneme
něco svým přátelům?

Podporujeme své přátele? Jak nemlčet

tváří v tvář zneužívání?

Co se týče mužů a mužské kultury,

cílem je přimět muže, kteří nejsou hrubí,

aby se postavili mužům, kteří hrubí jsou.

A kdy říkám hrubí, nemyslím jenom

muže, kteří bijí ženy.

Neradíme muži, který má kamaráda,

co se chová hrubě k
přítelkyni, aby ho zadržel

v okamžiku útoku.

To by byl naivní způsob, jak
dosáhnout společenské změny.

Snažíme se muže přimět k tomu, aby se

vzájemně přerušovali soustavně.

Jste například muž ve skupině dalších mužů,

hrajete třeba poker, tlacháte, jen
tak zevlujete bez přítomnosti žen

a jeden muž začne mít narážky na ženy,

ponižující, sexistické řeči.

Namísto abyste se tomu zasmál
nebo předstíral, že jste to neslyšel,

potřebujeme muže, který
řekne: „To není vtipný.

Ta, o které mluvíš, by
mohla být má sestra.

Můžeš si dělat srandu z něčeho jinýho?

Mohl bys mluvit o něčem jiným?

Takovéhle řeči nemám rád.“

Stejně jako když jste běloch a jiný běloch

má rasistické poznámky,
budete doufat,

že běloši přeruší rasistické projevy

od druhého bělocha.

Stejně tak jste-li heterosexuál

a vy sám třeba nijak neobtěžujete

lidi s jinou sexuální orientací,

pokud však neřeknete něco zpříma
těm heterosexuálům, kteří to dělají,

není pak vaše mlčení

svým způsobem souhlasnou spoluúčastí?

Přístup přihlížejícího se snaží naučit lidi,

jak proces přerušit a promluvit

a vytvářet takové společenské klima,

kde je násilné chování
považováno za nepřijatelné

nejen pro to, že je nezákonné,
ale protože je špatné

a nepřijatelné mezi ostatními.

Pokud se nám podaří docílit toho, že muži,

kteří se chovají sexisticky,
přijdou o svůj status,

že mladí muži a chlapci, kteří
se sexisticky předvádí

a obtěžují dívky a ženy,

ale také jiné chlapce a muže,

ztratí v důsledku toho svůj
status, co se stane?

Radikálně ubude případů zneužívání.

Typický pachatel totiž není
nemocný nebo úchylný.

Je to jinak normální chlap.

Jedna ze skvělých myšlenek,
které za svůj krátký život

pronesl Martin Luther King, zní

„To, co nakonec ubližuje nejvíc,

nejsou slova našich nepřátel,

ale mlčení našich přátel.“

To, co nakonec ubližuje
nejvíc, nejsou slova

našich nepřátel, ale
mlčení našich přátel.

V mužské kultuře se strašlivě mlčí

o přetrvávající tragédii mužského násilí

vůči ženám a dětem, je to tak?

Zarytě se mlčí.

Já tady tvrdím, že musíme to mlčení prolomit

a potřebujeme, aby k tomu přispělo víc mužů.

Snáz se o tom mluví,
než se to provádí,

ale říkám vám, že v rámci mužské kultury

není snadné vznést námitku
vůči jinému muži.

Právě proto je nutné, aby při

změně paradigmatu došlo k pochopení,

že tyto problémy jsou nejen záležitostí mužů,

ale jsou to také problémy vůdcovství u mužů.

Protože konečná odpovědnost za jasný postoj

vůči této problematice by neměla padat na ramena

malých chlapců nebo středoškoláků

a studentů na vysoké. Měla by spadat
na dospělé muže, kteří mají moc.

Schopní dospělí muži mají nést odpovědnost

za vůdčí postoj v těchto otázkách.

Když se někdo ozve
nahlas mezi sobě rovnými

a zpochybní a přeruší je,

pak je v podstatě také vůdcem.

Ale potřebujeme mocné
muže velkém měřítku,

kteří se těmto problémům
začnou prioritně věnovat

a toho jsme se ještě nedočkali.

Před několika lety jsem byl na večeři

v rámci své práce pro americkou
armádu a všechny její služby

a na této večeři mi jedna žena řekla --

asi dělala chytrou -- řekla mi,

„Jak dlouho už s vojáky provádíte

výcvik citlivosti?“

Odpověděl jsem:
„Při vší úctě,

nedělám s vojáky výcvik citlivosti.

Vedu u námořní pěchoty program
o vůdčích schopnostech.“

Má odpověď byla trochu nabubřelá,

ale je nutné to rozlišit,
protože si nemyslím,

že bychom potřebovali výcvik citlivosti.

Potřebujeme výcvik ve vůdcovství.

Když třeba profesionální trenér
nebo manažer baseballového

či fotbalového týmu -- v této
oblasti se také hodně pohybuji --

má sexistické poznámky,
pronese něco homofobního

nebo rasistického,
bude se o tom mluvit

v diskusích na sportovních
blozích a v rozhlase.

Někdo pak řekne:
„Potřebuje výcvik citlivosti.“

A jiný řekne:
„Nech ho být.

S politickou korektností se to přehání,

prostě řekl hloupost.
Přenes se přes to.“

Já tvrdím, že takový člověk
nepotřebuje výcvik citlivosti.

Potřebuje výcvik vůdcovství,

protože je špatným vůdcem.
Když ve společnosti

s genderovou a sexuální rozmanitostí --

(Potlesk) --

s rasovou a etnickou rozmanitostí řeknete

něco takového, selháváte
ve svém vůdcovství.

Pokud se nám podaří
tuto myšlenku prosadit

mezi mocnými muži a
ženami v naší společnosti

na všech úrovních instituční pravomoci,

pak nastane změna.
Změní se paradigma

lidského myšlení.

Já například pracuji hodně

ve sportovním oboru na vysokých
školách po celé Severní Americe.

Už víme hodně o tom, jak zabránit

domácímu a sexuálnímu násilí.

Vysoké školy a univerzity nemají
žádnou omluvu pro to,

že nemají povinné školení v prevenci
domácího a sexuálního násilí

pro všechny studentské
sportovce, trenéry, správce

coby součást vzdělávacího procesu.

Víme dost na to, abychom
to snadno zařídili.

Jenže víte, co chybí?
Vůdčí lidé.

Nejde však o vedení studentských sportovců.

Jde o vůdcovství sportovních vedoucích,

rektorů univerzit, lidí ve vedení,

kteří v prostředí dané instituce

rozhodují o prostředcích a prioritách.

Ve většině případech jde o
selhání mužského vůdcovství.

Skandál na Penn State
poskytuje ukázkové momenty

pro osvojení přístupu přihlížejícího.

V této oblasti byla spousta situací,

kdy muži v pozici moci nedokázali jednat,

aby ochránili děti, v tomto případě chlapce.

Je to neuvěřitelné. Ale
když se tím zabýváte víc,

uvědomíte si, že je
na muže vyvíjen tlak.

V mužské společnosti je na
muže vyvíjen nátlak,

a právě proto potřebujeme
povzbudit muže,

aby se tomuto tlaku vzepřeli.

Jednou z možností je říct, že existuje

obrovská spousta mužů, kterým
na těchto věcech hluboce záleží.

Vím to. Za několik desetiletí

jsem pracoval už s desítkami tisíc mužů,

se stovkami tisíc mužů.

Je to děsivé pomyšlení,
jak je to už dlouho.

Mnoha mužům tyto věci leží na srdci,

ale to samo o sobě nestačí.

Potřebujeme více kurážných mužů

s odvahou, silou a morálním charakterem,

abychom prolomili spoluvinné mlčení,
abychom se postavili jeden druhému

a stáli při ženách a ne proti nim.

Mimochodem, my to ženám dlužíme.

O tom není pochyb.

Ale dlužíme to i našim synům.

Dlužíme to také mladým
mužům po celém světě,

kteří vyrůstají v situacích,
kdy nemají na výběr

a musí být mužem v
kultuře, která jim říká,

že mužnost má určitou podobu.

Oni si to nezvolili.

My, kdo máme na výběr,
máme příležitost

a odpovědnost také vůči nim.

Doufám, že v budoucnu muži a ženy

budou společně pracovat na této změně

a že dojde k transformaci

a budoucí generace nepoznají tu tragédii,

s jakou se my denně potýkáme.

Vím, že to dokážeme.
Můžeme to zlepšit.

Moc vám děkuji. (Potlesk)