Nacionalismus vs. globalismus: nové politické rozdělení

Jak porozumět současným politickým sporům? V rozsáhlém rozhovoru plném osobních postřehů vkládá historik Yuval Harari náš současný zmatek do širšího kontextu, proti probíhajícím technologickým převratům, klimatu, médiím ‒ dokonce proti naší představě o tom, k čemu je dobré lidstvo. Tohle je první ze série TED dialogů usilující o promyšlenou odpověď na stupňující se politické rozdělení. Udělejte si čas (jen na hodinu) na tuto fascinující diskuzi mezi Hararim a kurátorem TEDu, Chrisem Andersonem.

Chris Anderson:
Dobrý den. Vítejte u TED dialogů.

Je to první ze série, kterou budeme

odpovídat na současné politické otřesy.

Nevím jak vy, já začínám
mít celkem obavy

z rostoucí rozvrácenosti
této země a světa.

Jedni druhým nenaslouchají, že?

Neposlouchají se.

Prostě si myslím, že potřebujeme
nějaký jiný druh konverzace,

takové založené na ‒
nevím, rozumu,

naslouchání, porozumění,
na širších souvislostech.

Počínaje dneškem se o to alespoň
pokusíme v těchto TED dialozích,

A nemohli jsme tu
mít nikoho povolanějšího,

s kým bych to chtěl odstartovat raději.

Tohle tady je člověk, kterému to myslí
jako snad nikomu jinému na této planetě.

Bych rychle dodal. Myslím to vážně.

(Yuval Noah Harari se směje)

Kombinuje dějiny se zásadními idejemi

způsobem, který vás připraví o dech.

Takže, někteří z vás budou znát
tuto knihu jménem Sapiens.

Četl někdo z přítomných Sapiens?

(potlesk)

Nedokázal jsem tu knihu odložit.

Způsob, jakým vypráví příběh lidstva

skrze velké myšlenky,
které vás přinutí přemýšlet jinak,

je ohromující.

A zde je pokračování, jež bude
v USA vydáno, tuším, příští týden.

YNH: Ano, příští týden.

CA: Homo Deus.

A tohle tedy jsou dějiny příštího sta let.

Dostal jsem příležitost si to přečíst.

Je to velmi dramatické,

a dovolím si tvrdit,
pro některé lidi poměrně znepokojující.

Musíte si to přečíst.

A upřímně, těžko bychom nyní
hledali člověka povolanějšího,

který by tomu, co se práve teď
na světě děje, mohl pomoci dát smysl.

Proto prosím o vřelé uvítání:
Yuval Noah Harari.

(potlesk)

Je skvělé, že s námi jsou naši přátelé
na Facebooku a na síti.

Zdravím Facebook.

A všichni, zatímco já začnu
pokládat otázky Yuvalovi,

přijďte se svými vlastními dotazy,

ne nutně o současných
politických skandálech,

ale o širším porozumění tomu,
kam že to vlastně směřujeme.

Jste připraveni? Dobře, jdeme na to.

Takže, Yuvale:

Město New York, rok 2017,
nový prezident u moci

a šokové vlny čeří dění po celém světě.

Co se to proboha děje?

YNH: Já si myslím,
že základní věc, co nastala,

je, že jsme ztratili náš příběh.

Lidé myslí v dějových liniích

a snažíme se dodat světu smysl
vyprávěním příběhů.

A několik posledních desetiletí

jsme měli velmi jednoduchý,
přitažlivý příběh

o tom, co se na světě děje.

A tento příběh říkal,
že to, co se právě odehrává,

je, že ekonomika se globalizuje,

politika se liberalizuje

a kombinace těchto dvou
vytvoří ráj na zemi.

A my pouze musíme pokračovat
v globalizaci ekonomiky,

a liberalizaci politického systému

a všechno bude báječné.

A rok 2016 byl tím okamžikem,

kdy velká část světa,
dokonce i toho západního,

přestala tomuto příběhu věřit.

Z dobrých či špatných důvodů,
na tom nezáleží.

Lidé už tomu příběhu nevěří.

A když nemáte příběh,
nerozumíte, co se děje.

CA: Vy sám částečně věříte,
že ten příběh byl velmi účinný.

Fungoval.

YNH: Do určité míry, ano.

Podle některých měření

se nyní nacházíme
v nejlepších časech lidstva.

Dnes, poprvé v dějinách,

umírá víc lidí, kteří sní příliš mnoho,
než těch, co jedí málo,

což je úžasný úspěch.

(smích)

Poprvé v dějinách

umírá víc lidí věkem,
než kvůli infekčním nemocem,

a násilí také pokleslo.

Poprvé v dějinách

víc lidí spáchá sebevraždu,
než je zabito zločinci,

teroristy a válkami dohromady.

Podle statistik jste svým
největším nepřítelem vy sami.

Přinejmenším máte ze všech lidí na světě

největší šanci být zabiti vámi samotnými.

(smích)

což je znovu velmi dobrá
zpráva v porovnání...

(smích)

v porovnání s mírou násilí
v minulých érách.

CA: Ale tento proces propojování světa

skončil s velkou skupinou lidí,
kteří se cítili jaksi opomíjeni.

A ti potom zareagovali.

A tak tu teď čelíme této těžké ráně,

která dělá trhliny napříč celým systémem.

Tedy, co teď s tím, co se stalo?

Vypadá to, jako by starý způsob
smýšlení o politice,

dělení na pravici a levici,
byl pustošen a nahrazován.

Co si o tom máme myslet?

YNH: Ano, starý politický model
z 20. století s levicí a pravicí

je už dnes převážně irelevantní,

a to opravdové rozdělení
je dnes na globální a národní,

globální nebo lokální.

A je znovu vidět na celém světě,

že to je momentálně ten hlavní boj.

Potřebujeme pravděpodobně
zcela nové politické modely

a úplně nové způsoby
uvažování o politice.

V podstatě se dá říct,

že to, co máme teď, je globální ekologie,

globální ekonomika,
ale my máme národní politiky,

a to spolu dost dobře nefunguje.

To činí tento politický
systém neefektivním,

protože nemá kontrolu nad silami,
které tvarují naše životy.

A existují v zasádě dvě řešení
této nerovnováhy:

buď ekonomiku deglobalizujeme
a přeměníme zpět v národní hospodářství,

anebo zglobalizujeme politický systém.

CA: Takže někteří, předpokládám,
mezi nimi spousta liberálů,

vidí Trumpa a jeho vládu

jako cosi nenapravitelně špatného,

prostě příšerného ve všech směrech.

Vidíte v tom nějaký zásadní

příběh nebo politickou filozofii,
která alespoň stojí za pochopení?

Jak byste tuto filozofii formuloval?

Je to jen filozofie nacionalismu?

YNH: Myslím, že hlavní postoj či idea je,

že na současném politickém systému
se něco pokazilo.

Obyčejní lidé už nemají žádnou moc.

O obyčejné lidi se tento systém
už tak moc nestará

a já takovou diagnózu politické nemoci
považuji za správnou.

Co se týče odpovědí na vaše otázky,
tam už si tak jistý nejsem.

Domnívám se, že to, co vidíme,
je bezprostřední lidská reakce:

když něco nefunguje, vraťme to zpět.

A je možno pozorovat napříč světem,

že téměř nikdo
v dnešním politickém systému

nemá vize orientované na budoucnost,
na to, kam lidstvo míří.

Skoro všude vidíme vize zpátečnické:

„Udělejme Ameriku znovu skvělou!“

Tak, jako to bylo skvělé ‒ co já vím ‒
v 50., 80. letech, prostě kdysi,

vraťme se tam.

A v Rusku, sto let po Leninovi,

Putinova vize budoucnosti

je v podstatě
„vraťme se do dob carské říše“.

A v Izraeli, odkud pocházím,

je nejžhavější politickou vizí současnosti

„vybudujme znovu chrám“.

Tedy „vraťme se o dva tisíce let zpátky“.

Lidé si tedy myslí,

že někdy v minulosti jsme o něco přišli,

a to je jako když se ztratíme ve městě,
a řekneme si:

dobře, pojďme zpět na místo,

kde jsme si ještě byli jisti
a začneme znovu.

Já si nemyslím, že to může fungovat,

ale spoustě lidí tak velí
jejich vnitřní instinkt.

CA: Ale proč by to nemohlo fungovat?

„Amerika na prvním místě“ je
v mnoha směrech velice přitažlivý slogan.

Patriotismus je v mnoha směrech
velmi ušlechtilá věc.

Hraje roli při podpoře spolupráce
mezi velkými skupinami lidí.

Proč by se svět nemohl skládat ze zemí,

jež všechny staví sebe na první místo?

YNH: Po celá staletí, dokonce tisíciletí,

fungoval patriotismus celkem dobře.

Samozřejmě vedl k válkám a podobně,

ale neměli bychom se příliš
soustředit na to špatné.

Na patriotismu je také hodně pozitivního,

i jeho schopnost přimět
velké množství lidí

navzájem se o sebe starat, soucítit spolu

a společně jednat.

Když se vrátíme zpět k prvním národům,

tedy tisíce let zpátky,

lidé, kteří žili podél Žluté řeky v Číně,

patřili k mnoha různým kmenům

a všichni byli na té řece závislí
kvůli přežití a blahobytu,

ale všichni také byli sužováni
opakujícími se povodněmi

a pravidelnými suchy.

A žádný z kmenů s tím nemohl nic udělat,

protože každý z nich kontroloval
pouze velmi malou část řeky.

A pak se ty kmeny zdlouhavým
a komplikovaným způsobem

sloučily, aby vytvořily čínský národ,

který ovládal celou Žlutou řeku

a měl schopnost dát dohromady
stovky tisíc lidí

na výstavbu přehrad a kanálů
a regulaci toku

a předcházel tak
nejhorším povodním a suchům

a zvýšil tím úroveň blahobytu pro všechny.

A tak to fungovalo na mnoha místech světa.

Kdežto v 21. století mění všechno

rozhodujícím způsobem technologie.

Žijeme nyní ‒ všichni lidé na světě žijí ‒

podél jedné a té samé kybernetické řeky

a žádný národ tu řeku
nemůže usměrňovat sám.

Žijeme spolu všichni na jedné planetě,

která je ohrožována našimi vlastními činy.

A pokud nebudeme mít nějaký druh
globální spolupráce,

nacionalismus prostě není na úrovni
potřebné k řešení problémů,

ať už jde o klimatické změny
či technologické převraty.

CA: Byla to tedy hezká idea ve světě,

kde se většina dění, většina záležitostí,
odehrávala na národní úrovni.

Ale vy argumentujete tím,
že nejdůležitější otázky dneška

se už neřeší v národním,
ale v globálním měřítku.

YNH: Přesně tak,
veškeré větší problémy dnešního světa

jsou v podstatě globálního charakteru
a nemohou být vyřešeny,

pokud nedojde k nějaké formě
globální spolupráce.

A nejde jen o změnu klimatu,

což je asi ten nejzřemější příklad,
který se často uvádí.

Mám spíš na mysli technologické převraty.

Když se, například,
zamyslíte nad umělou inteligencí,

ta v příštích dvaceti, třiceti letech

vytlačí z trhu práce stovky milionů lidí.

Toto je problém globálního rozsahu.

Naruší to ekonomiky všech zemí.

A podobně, když se zamyslíte,
řekněme, nad bioinženýrstvím

a lidmi, kteří se bojí provádění,

co já vím, výzkumů genetického
inženýrství na lidech,

nepomůže, pokud pouze
jedna země, například USA,

prohlásí genetické experimenty
na lidech za nezákonné,

ale Čína nebo Severní Korea
v tom budou pokračovat.

Spojené Státy to tedy samy nevyřeší

a velmi rychle budou vystaveny
enormnímu tlaku udělat to samé,

protože mluvíme o vysokorizikových,
vysoce ziskových technologiích.

Když to dělá někdo jiný,
nemůžu si dovolit zůstat pozadu.

Jediným způsobem, jak mít regulace,

účinné regulace, u věcí
jako genetické inženýrství,

je mít regulace globální.

Kdyby byly jen regulace národní,
nikdo by nechtěl zůstat pozadu.

CA: To je skutečně zajímavé.

Vypadá to, že tohle by mohl být klíč

alespoň k vyvolání konstruktivní debaty
mezi různými stranami.

Protože asi každý by souhlasil,
že ta spousta hněvu na začátku,

která nás žene tam, kde se nacházíme,

je způsobena oprávněnými
obavami ze ztráty práce.

Není práce, ten tam je
tradiční způsob života

a není divu, že lidi
kvůli tomu popadá vztek.

A obecně z toho obviňují
globalismus, globální elity,

jež jim tohle dělají,
aniž by se jich na něco ptaly,

a taková stížnost se jeví býti na místě.

Ale slyším vás říkat,
že klíčovou otázkou je:

Co ve skutečnosti způsobuje
dnešní a budoucí úbytek práce?

Pokud se jedná o globální rozsah,

potom ano, tou pravou odpovědí
je uzavřít hranice,

zakázat lidem vstup
a změnit obchodní úmluvy, apod.

Ale vy tedy říkáte,

že tou skutečnou příčinou úbytku práce
bude něco úplně jiného.

Vzejde to z otázek technologických

a my nemáme jinou šanci to vyřešit,

než fungovat jako svět, jenž je propojený.

YNH: Ano, domnívám se, že,

nevím jak v přítomnosti,
ale pokud se podívám do budoucna,

nejsou to Mexičané nebo Číňané,
kdo vezme práci lidem v Pensylvánii,

nýbrž roboti a algoritmy.

Takže pokud zrovna neplánujete postavit
velkou zeď na hranici Kalifornie...

(smích)

zeď na hranici s Mexikem
bude velmi neefektivní.

A byl jsem překvapen,

když jsem sledoval debaty před volbami.

Překvapen, že Trump se ani

nepokusil vystrašit lidi tvrzením,

že jim roboti vezmou práci.

A nezáleží na tom,
jestli to je, či není pravda.

Mohl to být neobyčejně
účinný způsob jak lidi vyděsit

a jak je vyburcovat:
„Roboti vám vezmou práci!“

A nikdo tu frázi nepoužil.

A to mě znepokojilo,

protože to znamenalo,
že nehledě na to, co se děje

na univerzitách a v laboratořích ‒

a tam už se o tom vede vášnivá debata ‒

v hlavním proudu politického systému
a mezi širokou veřejností

si lidé prostě jen nejsou vědomi,

že může dojít k ohromnému
technologickému zvratu ‒

ne za 200, ale za 10, 20, 30 let ‒

a my s tím musíme něco dělat už teď,

částečně proto, že to, co učíme děti

ve školách a na vysokých dnes,

bude na trhu práce

v letech 2040, 2050 zcela nepodstatné.

Takže tohle není něco,
o čem budeme muset uvažovat v roce 2040.

Už dnes musíme přemýšlet,
co budeme mladé lidi učit.

CA: No, to rozhodně.

Často píšete o okamžicích dějin,

kdy lidstvo vstoupilo

bezděčně do nové éry.

Rozhodnutí jsou vykonána,
technologie vyvinuty

a svět se najednou změní,

třeba tak, že je to horší pro všechny.

Takže jeden příklad,
který dáváte v Sapiens,

je právě celá zemědělská revoluce,

kdy se lidé obdělávající půdu

rozhodli pro dvanáct hodin
těžké dřiny denně

namísto šesti hodin v džungli

a mnohem zajímavějšího životního stylu.

(smích)

Stojí tedy před námi možná
další přechod do nové fáze

a my zatím se zavřenýma očima kráčíme
do budoucnosti, kterou nikdo z nás nechce?

YNH: Ano, opravdu je tomu tak.

Během zemědělské revoluce

došlo k převratným technologickým
a ekonomickým změnám,

jež daly moc lidskému společenství,

ale podíváme-li se na skutečné
individuální životy lidí,

velké zlepšení nastalo
pro malou skupinu elit,

kdežto životy většiny obyčejných lidí
se výrazně zhoršily.

A to se v 21. století může stát znovu.

Není pochyb o tom, že nové technologie
přinesou lidem nové možnosti.

Ale může se opět přihodit,

že drobné elity sklidí
veškerý prospěch, všechny plody

a masové populace lidí

na tom budou hůř než předtím,

rozhodně hůř než tyto nepočetné elity.

CA: A tyto elity navíc
nemusí být elity lidské.

Mohou to být kybernetické organismy.

YNH: Ano, mohou to být vylepšení
nadlidé, mohou to být kyborgové,

možná zcela anorganické elity.

Nebo dokonce algoritmy bez vědomí.

Co teď pozorujeme ve světě,
je posun pravomocí

od lidí k algoritmům.

Stále více rozhodnutí,
o osobních životech,

ekonomických nebo
politických záležitostech,

je ve skutečnosti činěno algoritmy.

Požádáte-li banku o půjčku,

je možné, že o vašem osudu
rozhodne algoritmus, a ne člověk.

A obecný dojem je takový,

že Homo sapiens už to právě možná prohrál.

Svět je velmi komplikovaný,
existuje strašná spousta dat,

věci se mění tak rychle,

že tahle věc, která se vyvinula
na africké savaně

před desítkami tisíc let,

aby se vypořádala s určitým prostředím,

s jistým objemem informací a dat,

prostě nemá na to zvládnout
realitu 21. století,

a jediná věc, která si s tím
schopná poradit bude,

jsou algoritmy na velké objemy dat.

Takže není divu,
že se stále více pravomocí

přesunuje od nás k algoritmům.

CA: Jsme v New Yorku u prvního
ze série TED dialogů

s Yuvalem Harari,

a celé je to živě vysíláno na Facebooku.

Jsme nadšení, že jste tu s námi.

Otázkám od vás a od lidí zde v sále

se budeme věnovat již za několik minut,

takže je nepřestávejte posílat.

Yuvale, pokud se chystáte
předložit argument,

že se musíme přenést přes nacionalismus

z důvodu nadcházející technologické ‒

svým způsobem ‒ hrozby,

prezentované tím, co se nyní děje,
musí o tom být vedena globální debata.

Problém je, že bude těžké lidi přimět
k tomu, aby věřili, dejme tomu,

že umělá inteligence je
bezprostřední hrozbou, atd.

Věci, o které se lidé, alespoň někteří,

zajímají mnohem bezprostředněji,
jsou například klimatické změny,

možná další problémy jako uprchlíci,
nukleární zbraně, apod.

Řekl byste, že jsme teď v bodě,

kdy je potřeba vystupňovat debatu
o těchto problémech?

Mluvil jste o změně klimatu,

ale Trump prohlásil, že v to nevěří.

Takže vy svůj nejsilnější argument vlastně

ani nemůžete použít, abyste to obhájil.

YNH: Ano, že u změny klimatu to je tak,

že na první pohled, což je překvapující,

existuje velmi těsná korelace

mezi nacionalismem a klimatickými změnami.

Tím myslím, že téměř všichni lidé, kteří
popírají změnu klimatu, jsou nacionalisté.

A vy si nejdřív pomyslíte:
Proč? Jak to spolu souvisí?

Proč nemáme socialisty
popírající klimatické změny?

Ale když se nad tím zamyslíte,
je to zřejmé,

protože nacionalismus nemá
na změny klimatu žádné řešení.

Chcete-li být nacionalista v 21. století,

musíte tento problém popřít.

Pokud ten problém přijmete za skutečný,
pak se musíte smířit s tím, že, ano,

na světě je stále místo pro patriotismus,

je prostor na speciální loajalitu

a závazky vůči vlastním lidem, či zemi.

Nemyslím si, že by se to
kdokoli chystal zrušit.

Ale chceme-li čelit klimatickým změnám,

potřebujeme dodatečnou loajalitu a závazky

nad rámec národa.

A to by nemělo být nemožné,

jelikož lidé mohou mít
několik vrstev loajality.

Můžete být loajální vůči rodině

a ke své komunitě i ke svému národu,

takže proč byste nemohli být loajální
k lidstvu jako celku?

Samozřejmě je čas od času
obtížné rozhodnout,

čemu dát přednost,

ale, víte, život není lehký.

Poraďte si.

(smích)

CA: Dobře, tak teď bych rád slyšel
nějaké otázky tady z publika.

Máme zde mikrofon.

Mluvte do něj, a vy na Facebooku,
své otázky posílejte také.

Howard Morgan: Jedna z věcí,
které zjevně mají obrovský vliv

v této i jiných zemích,

je nerovnost v distribuci příjmů,

ona dramatická změna
distribuce příjmů v USA proti tomu,

co bylo před padesáti lety,
a taktéž na celém světě.

Existuje něco, čím by se to dalo ovlivnit?

Protože tohle je v mnoha případech
skrytou příčinou.

YNH: Zatím jsem žádný dobrý návrh,
co s tím dělat, neslyšel,

znovu, částečně proto, že většina nápadů
zůstává na národní úrovni,

a ten problém je globální.

Jedna idea, kterou teď často slýcháváme,

je univerzální základní příjem.

Ale to je problém.
Tedy, je to dobrý začátek.

Ale idea je to problematická, protože
není jasné, co znamená „univerzální“

a není jasné, co znamená „základní“.

Většina těch, kteří mluví
o univerzálním základním příjmu,

má ve skutečnosti na mysli
základní příjem národní.

Ale tento problém je globální.

Řekněme, že AI a 3D tiskárny

vezmou práci milionům lidí v Bangladéši,

všem těm, co vyrábí moje trička a boty.

Co se potom stane?

Vláda USA uvalí daně

na Google a Apple v Kalifornii

a peníze použije na základní příjem
nezaměstnaných v Bangladéši?

Jestli věříte tomuhle,
můžete stejně tak věřit,

že přijde Santa Claus a problém vyřeší.

Takže, dokud nebude opravdu univerzální,
ale pouze národní základní příjem,

ony hluboké problémy to nevyřeší.

A taktéž není jasné, co je základní,

protože jaké jsou základní lidské potřeby?

Před tisíci lety stačilo jídlo a úkryt.

Ale dnes lidé řeknou, že vzdělání
je základní lidská potřeba,

mělo by být součástí balíčku.

Ale jak moc? Šest let? Dvanáct let? PhD?

Podobně, ve zdravotní péči,

řekněme za 20, 30, 40 let,

budeme mít nákladné léčby,
které mohou prodloužit lidský život

třeba na 120 let, co já vím.

Bude tohle součástí koše

základního příjmu, nebo ne?

Je to velmi složitý problém,

protože ve světě, kde lidé ztratí
schopnost být zaměstnaní,

bude jedinou věcí, kterou dostanou,
právě tento základní příjem.

Takže, co bude jeho součástí

je opravdu velmi složitá etická otázka.

CA: Je zde i spousta otázek o tom,

jak si to svět může dovolit,
kdo to zaplatí.

Tady je otázka od Lisy Larson z Facebooku:

Jak vychází dnešní nacionalismus v USA

ve srovnání s tím mezi světovými
válkami v minulém století?

YNH: No, dobrá zráva je, že s ohledem
na nebezpečí nacionalismu

jsme v mnohem lepší pozici
než před sto lety.

Před sto lety, v roce 1917,

se Evropané navzájem
zabíjeli po milionech.

V roce 2016 při Brexitu,
pokud si vzpomínám,

přišla o život jediná osoba, poslankyně,
kterou zavraždil nějaký extremista.

Pouze jedna osoba.

Tím myslím, že pokud byl Brexit
o britské nezávislosti,

je to ta nejmírumilovnější válka
o nezávislost v dějinách lidstva.

A řekněme, že Skotsko se nyní rozhodne
opustit Spojené království

po Brexitu.

V 18. století,

když se Skotsko chtělo ‒
a Skotové chtěli několikrát ‒

vymanit z područí Londýna,

reakcí vlády v Londýně bylo
poslat na sever armádu,

vypálit Edinburgh a zmasakrovat
kmeny na vysočině.

Hádám, že když budou Skotové

v roce 2018 hlasovat o nezávislosti,

Londýnská vláda nepošle na sever armádu,

aby vypálila Edinburgh.

Jen velmi málo lidí je dnes ochotno
zabíjet nebo být zabiti

pro skotskou nebo britskou nezávislost.

Takže při vší diskuzi
o vzestupu nacionalismu

a návratu zpět do třicátých let,

do 19. století, alespoň na západě,

síla národního sentimentu

je dnes mnohem, mnohem menší
než byla před sto lety.

CA: I když někteří lidé dnes
veřejně sdílí své obavy z toho,

jestli se to náhodou nemění,

zda nebude v USA docházet
k výbuchům násilí,

v závislosti na tom, jak se věci vyvinou.

Měli bychom se toho obávat,
či si myslíte, že se věci mění?

YNH: Ne, obávat bychom se měli.
Uvědomme si dvě věci.

V prvé řadě, nebuďme hysteričtí.

Ještě nejsme zpět v První světové válce.

Ale na druhou stranu nebuďme samolibí.

Roku 2017 jsme od roku 1917 dosáhli,

ne nějakým božím zázrakem,

ale jednoduše díky lidským rozhodnutím,

a jestli nyní začneme činit
rozhodnutí špatná,

můžeme se do situace analogické
k té z roku 1917 dostat

během několika let.

Jednu z věcí, kterou jako historik znám,

je, že nikdy není radno podceňovat
lidskou hloupost.

(smích)

Je to jedna
z nejmocnějších sil v dějinách.

Lidská hloupost a lidské násilí.

Lidé dělají šílenosti bez jakéhokoli
zjevného důvodu,

avšak zároveň existuje

další velmi mocná síla lidských dějin,
a tou je lidská moudrost.

Máme obojí.

CA: Máme tu experta na morálku,
Jonathana Haidta, který má dotaz.

Jonathan Haidt: Díky, Yuvale.

Takže, zdá se, že jste
fanouškem globálního řízení,

ale podíváte-li se na mapu světa
podle Transparency International,

která hodnotí úroveň korupce
politických institucí,

je to obrovské moře červené,
tu a tam s ostrůvky žluté u těch,

kteří mají zdravé instituce.

Takže, kdybychom měli mít
nějaký druh globální správy,

proč si myslíte, že bychom se
měli více blížit Dánsku

spíš než třeba Rusku či Hondurasu?

A neexistují alternativy,
jako byly Kombinované federální kampaně?

Máme způsoby, jak řešit globální
problémy s pomocí národních vlád.

Jak by světová vláda vlastně vypadala,
a proč si myslíte, že by fungovala?

YNH: No, já nevím, jak by vypadala.

Předloha na to ještě neexistuje.

Hlavním důvodem, proč to potřebujeme, je,

že hodně těchto problémů jsou
situace ztrátové pro všechny zúčastněné.

U situací výhodných pro všechny
jako je obchod,

kde obě strany mohou
z obchodní smlouvy profitovat,

je to potom něco, co jde vyřešit.

I bez něčeho, jako je globální vláda,

na tom má každá národní vláda svůj zájem.

Ale u situací všeobecně nevýhodných
jako u změny klimatu,

je to mnohem složitější

bez nějaké jednotící, opravdové autority.

Avšak jak se k tomu dopracovat
a jak by to mělo vypadat, to nevím.

A rozhodně nemáme zjevný důvod si myslet,

že by to vypadalo jako v Dánsku
nebo že by to byla demokracie.

Nejspíš ne.

Nemáme životaschopné

demokratické modely pro globální vládu.

Takže možná by to vypadalo spíš
jako starověká Čína,

než jako moderní Dánsko.

Ale stejně, vzhledem k nebezpečí,
kterému nyní čelíme,

si myslím, že nezbytná nutnost
být skutečně schopni

prosadit těžká rozhodnutí
na globální úrovni

je důležitější, než téměř cokoli jiného.

CA: Máme tu otázku z Facebooku
a potom dáme mikrofon Andrewovi.

Takže, Kate Hebron na Facebooku
se hlásí z Vailu:

„Jak vyspělé země zvládnou
ony miliony klimatických migrantů?“

YNH: To nevím.

CA: Zde máte odpověď, Kat.

YNH: A nemyslím si, že oni sami vědí.
Možná ten problém prostě popřou.

CA: Ale imigrace je další problém,

který je velmi těžké vyřešit
na úrovni národů.

Jeden národ může zavřít dveře,

ale to možná jen nahromadí
problémy do budoucna.

YNH: Ano, tedy, je to další
velmi dobrý případ,

obzvlášť protože migrovat je dnes

o tolik jednodušší,

než tomu bylo ve středověku
nebo v dávných dobách.

CA: Yuvale, mezi mnoha technology
je rozšířeno přesvědčení,

že politické obavy jsou
tak trochu nafouknuté,

protože ve skutečnosti političtí lídři
nemají ve světě tolik vlivu,

že tím skutečným určujícím prvkem
pro lidstvo je momentálně

věda, objevy, firmy,

spousta jiných věcí než politické vedení,

a pro lídry je vlastně velmi těžké
s tím něco dělat,

takže ve skutečnosti jsou
naše obavy liché.

YNH: No, nejdřív by se mělo zdůraznit,

že schopnost politických lídrů konat dobro
je skutečně značně omezená,

ale schopnost konat zlo je bez omezení.

To je elementární nerovnováha.

Stále můžete zmáčknout tlačítko
a vyhodit všechny do povětří.

Takovou schopnost máte.

Ale chcete-li například snížit nerovnost,

je to velmi, velmi složité.

Ale začít válku stále můžete velmi snadno.

V dnešním politickém systému
existuje zabudovaná nerovnováha,

což je hodně frustrující,

kdy nemůžete vykonat moc dobra,
ale můžete napáchat spoustu škod.

A to činí politický systém
stále velmi obávaným.

CA: Když sledujete, co se dnes děje,
a podíváte se na to očima historika,

vidíte v minulosti momenty,
kdy šlo všechno dobře

a konkrétní lídr opravdu vrátil
svět nebo svou zemi nazpět?

YNH: Existuje několik příkladů,

ale měl bych zdůraznit,
že to nikdy není jednotlivec.

Tím myslím, že ho tam někdo dosadil

a někdo mu umožnil, aby tam setrval.

Takže ve skutečnosti to nikdy není
pouze chyba jednotlivce.

Za takovým jedincem stojí spousta lidí.

CA: Můžeme, prosím, dostat
ten mikrofon zde k Andrewovi?

Andrew Solomon: Hovořil jste hodně
o globálním versus národním,

ale já mám čím dál větší pocit,

že situace ve světě je
v rukou uskupení identit.

Vidíme lidi v USA,
kteří byli naverbováni ISIS.

Pozorujeme i další skupiny,
jež se zformovaly

a přesahují národní hranice,

ale stále představují významné autority.

Jak budou tyto integrovány do systému

a jak učinit různorodý soubor
identit koherentním,

ať už pod národním,
nebo globálním vedením?

YNH: Víte, problém takových
různorodých identit

je také problémem pramenícím
z nacionalismu.

Nacionalismus věří v jedinou
jednolitou identitu

a výhradní, nebo alespoň
radikálnější verze nacionalismu

věří ve výhradní oddanost jediné identitě.

A proto má nacionalismus
hodně problémů s lidmi,

kteří chtějí své identity dělit

mezi různé skupiny.

Takže to není pouze problém,
řekněme, globální vize.

A já si opět myslím, že dějiny ukazují,

že by se nemělo nutně uvažovat

v takto výlučných termínech.

Když si myslíte, že pro osobu
existuje pouze jedna identita:

„Já jsem X, tak to je, nemůžu být zároveň
někdo jiný, můžu být pouze tohle,“

tak to je počátek onoho problému.

Máme náboženství, národy,

které někdy vyžadují výhradní oddanost.

Ale to není jediná možnost.

Je spousta náboženství a národů,

které vám umožní mít
různé identity najednou.

CA: Ale není jedním z vysvětlení toho,
co se za poslední rok událo,

že určitá skupina lidí
začala mít plné zuby, chcete-li,

liberálních elit,
které žádají lepší podmínky,

posedlých mnoha různými identitami,
a tito lidé si potom říkají:

„Ale co moje identita?
O mě se tu nikdo nezajímá.

A to jsem si mimochodem myslel,
že patřím k většině?“

A to ve skutečnosti vyvolalo hodně hněvu.

YNH: Ano. Identita je vždy problematická,

protože je vždycky založená
na smyšlených příbězích,

které se dříve či později dostanou
do rozporu se skutečností.

Téměř všechny identity,

tedy nad rámec základní komunity

pár desítek lidí,

jsou založeny na smyšleném příběhu.

Nejsou pravdivé. Nejsou skutečné.

Je to pouze příběh, který vymysleli lidé
a řekli jeden druhému,

aby mu začali věřit.

Proto jsou všechny identity
nesmírně nestálé.

Nejsou biologickou skutečností.

Někdy si nacionalisté například myslí,

že národ je biologická entita.

Že kombinace půdy a krve

utváří národ.

Ale to je pouze fiktivní příběh.

CA: Půda a krev vytváří
tak trochu sentimentální zmatek.

(smích)

YNH: To vytváří, a také to trochu
dělá zmatek v hlavě,

když moc přemýšlíte o tom,
že jste kombinací půdy a krve.

Podíváte-li se na to z pohledu biologie,

žádný z národů, které dnes existují,

zjevně neexistoval před pěti tisíci lety.

Homo sapiens je
tvor společenský, to je jisté.

Ale po miliony let

žil Homo sapiens a naši hominidní předkové
v malých komunitách

několika desítek jedinců.

Každý znal každého.

Kdežto moderní národy jsou pouze
představami o komunitě ve smyslu

„vždyť všechny ty lidi ani neznám“.

Já pocházím z poměrně malého národa Izrael

a z oněch osmi milionů Izraelců
jsem většinu nikdy nepotkal.

Většinu z nich ani nikdy nepotkám.

Prostě existují v mé hlavě.

CA: Ale co se týče identity,

ta skupina, která se cítí být opomenutá

a možná jí vezmou práci,

v Homo Deus

ve skutečnosti říkáte, že se rozrůstá tak,

že tolik lidí může nějakým způsobem

přijít díky technologii o práci,
že můžeme skončit

s opravdu velkou ‒ myslím,
že je nazýváte „třídou zbytečných“ ‒

třídou, kde tradičně

z pohledu ekonomiky,
jsou tito lidé nepoužitelní.

YNH: Ano.

CA: Jak pravděpodobné je, že k tomu dojde?

Je to něco, co by nás mělo strašit?

A můžeme se k tomu nějak postavit?

YNH: Měli bychom o tom přemýšlet
velmi opatrně, protože nikdo vlastně neví,

jak bude trh práce vypadat
v letech 2040, 2050.

Existuje šance, že se objeví
spousta nových pracovních míst,

ale není to jisté.

A i kdyby se nová místa objevila,

nebude nezbytně jednoduché

pro padesátiletého nezaměstnaného
řidiče kamionu,

který přišel o práci
kvůli autonomním vozidlům,

nebude jednoduché
pro nezaměstnané řidiče kamionu

předělat se na designéry
virtuálních světů.

Dříve, podíváme-li se na trajektorii
průmyslové revoluce,

když stroje nahradily člověka
v určitém druhu práce,

řešení většinou přišlo v podobě
nenáročných pozic

v nových oborech podnikání.

Tudíž, nebylo-li už potřeba
zemědělských pracovníků,

lidé odešli vykonávat nenáročná
průmyslová povolání,

a když i odtud byli
víc a víc vytlačováni stroji,

přesunuli se na nižší pozice ve službách.

A pokud lidé říkají,
že se v budoucnu objeví nové pozice,

že lidé umí víc než umělá inteligence,

že jsou lepší než roboti,

většinou mají na mysli
vysoce kvalifikované profese,

jako softwarové inženýrství
projektující virtuální realitu.

A já si nedovedu představit, jak se
nezaměstnaní pokladní z Walmartu

budou v 50 letech předělávat
na designéry virtuálních světů,

a rozhodně nevidím

miliony nezaměstnaných
textilních pracovníků z Bangladéše

schopných udělat to samé.

Tedy, má-li se tak stát,

musíme už dnes začít Bangladéšany učit,

jak být softwarovými designéry,
ale my to neděláme.

Co tedy budou dělat za 20 let?

CA: Cítím, že opravdu
poukazujete na problém,

který mi v posledních měsících
vrtá hlavou víc a víc.

Je dost obtížné ptát se takto veřejně,

ale může-li se tady někdo podělit
o nějaké moudro, možná vy sám,

tak se vás ptám:

K čemu jsou lidé?

YNH: Pokud víme, tak k ničemu.

(smích)

Prostě není žádné velké kosmické drama,

nějaký velký kosmický plán,

ve kterém hrajeme nějakou roli.

A musíme pouze zjistit, jaká role to je,

a potom ji hrát, jak nejlépe dovedeme.

Tohle je příběh všech náboženství
a ideologií a podobně,

ale jako vědec, to nejlepší, co můžu říct,
je, že to není pravda.

Neexistuje žádné vesmírné drama

kde měl Homo sapiens hrát nějakou roli.

CA: Já s vámi teď budu na chvilku
nesouhlasit, právě kvůli vaší nové knize,

protože v Homo Deus

podáváte skutečně jeden z nejsouvislejších
a nejsrozumitelnějších popisů

vnímání a vědomí,

této jedinečné lidské schopnosti.

Poukazujete na to,
že se liší od inteligence,

té inteligence, kterou vkládáme do strojů,

a že je kolem toho vlastně spousta záhad.

Jak si můžete být jistý,
že neexistuje žádný smysl života,

když ani nerozumíme tomu,
co je to vnímající bytost?

Není tedy, podle vašeho
vlastního uvažování, šance,

že lidé jsou tu proto, aby vesmíru
sloužili jako vnímající bytosti,

aby byli středobodem
radosti a lásky a štěstí a naděje?

A možná můžeme postavit stroje,
které to mohou ještě umocnit,

i když samy nebudou vnímat.

Je to bláznivé?

Přistihl jsem se, že v to při čtení
vaší knihy tak trochu doufám.

YNH: No, já si rozhodně myslím,
že nejzajímavější vědeckou otázkou dneška

je otázka vědomí a mysli.

Lépe a lépe začínáme rozumět
mozku a inteligenci,

ale nikam se moc neposunujeme

v porozumění mysli a vědomí.

Lidé často zaměňují inteligenci a vědomí,

především na místech jako Silicon Valley,

což je pochopitelné, protože
v lidech patří jedno k druhému.

Tedy, inteligence je v podstatě
schopnost řešit problémy.

Vědomí je schopnost věci cítit,

pociťovat radost a smutek
a nudu a bolest a tak podobně.

U Homo sapiens i všech ostatních savců ‒
to není vlastní pouze lidem ‒

u všech savců a ptáků
a některých jiných zvířat,

inteligence a vědomí patří k sobě.

Často řešíme problémy skrze pocity.

Takže máme sklon je zaměňovat.
Ale jsou to dvě různé věci.

Co se dnes děje
na místech jako Silicon Valley,

je, že vytváříme umělou inteligenci,

ale ne umělé vědomí.

Ve vývoji počítačové inteligence
došlo v posledních padesáti letech

k úžasnému rozvoji,

kdežto přesně k nulovému rozvoji došlo
v oblasti počítačového vědomí

a neexistuje náznak,
že by počítače v nejbližší době

měly ke svému vlastnímu vědomí přijít.

Takže ze všeho nejdřív,

pokud existuje nějaká
kosmická role pro vědomí,

netýká se to jen Homo sapiens.

Krávy mají vědomí, prasata mají vědomí,

šimpanzi mají vědomí, slepice mají vědomí,

takže jestli se chceme vydat touto cestou,
musíme si nejdřív rozšířit obzory

a jasně si zapamatovat, že nejsme
jediné vnímající bytosti na Zemi,

a když dojde na vnímání ‒

co se týče inteligence,
máme dobrý důvod se domnívat,

že jsme nejinteligentnější
v celé této skupině ‒

ale pokud vezmeme vnímání,

říkat, že lidé jsou vnímavější než velryby

nebo vnímavější než paviáni,
nebo vnímavější než kočky,

pro to nevidím jediný důkaz.

Takže, jdete-li tímto směrem,
prvním krokem je rozšířit si horizont.

A co se týče druhé otázky,
k čemu to je,

já bych to obrátil

a řekl, že si nemyslím,
že vnímání k něčemu je.

Nemyslím si, že bychom měli najít
svou roli ve vesmíru.

Co je opravdu důležité,

je osvobodit sami sebe od utrpení.

Co je pro vnímavé bytosti příznačné

v kontrastu k robotům,
ke kamení, k čemukoli,

je, že vnímavé bytosti trpí, mohou trpět,

a na co by se měly zaměřit,

není hledání svého místa
v nějakém kosmickém dramatu.

Měly by se zaměřit na porozumění tomu,
co to je utrpení,

co ho způsobuje a jak se od něj osvobodit.

CA: Vím, že tohle je pro vás velká věc,
a bylo to velmi výmluvné.

Čeká nás teď smršť otázek z publika

a možná i z Facebooku,

možná i pár komentářů.

Takže v rychlosti.

Tady máme jednu.

Vy vzadu držte své ruce nahoře,
jestli chcete mikrofon,

a my se k vám dostaneme.

Otázka: Ve vaší práci hovoříte hodně
o fiktivních příbězích,

které přijímáme za pravdivé,

a žijeme podle nich své životy.

Pokud si to jako jedinec uvědomujete,

jaký to má vliv na příběhy,
které se sám rozhodujete prožít,

a pletete si je s pravdou,
tak jako my všichni?

YNH: Snažím se to nedělat.

Možná nejdůležitější otázkou pro mě

jako vědce i jako člověka je,

jak rozpoznat fikci od skutečnosti,

protože skutečnost je to, co existuje.

Neříkám, že všechno je fikce.

Jen je velmi obtížné
pro lidské bytosti poznat rozdíl

mezi fikcí a skutečností,

a jak dějiny pokročily,
stalo se to těžším a těžším,

protože fikce, jež jsme stvořili ‒

národy a bohové a peníze a korporace ‒

ty nyní vládnou světu.

Takže už jen si říct:

„Tohle všechno jsou jen fiktivní entity,
které jsme vytvořili,“

je velmi obtížné.

Ale skutečnost existuje.

Pro mě nejlepší je...

Existuje několik testů

jak zjistit rozdíl mezi fikcí a realitou.

Nejjednodušší z nich, ten který mohu
nejlépe v krátkosti popsat,

je test utrpení.

Může-li něco trpět, je to skutečné.
Jestliže ne, není to skutečné.

Národ nemůže trpět. To je naprosto jasné.

I když národ prohraje válku

a my říkáme "Německo utrpělo
porážku v První světové válce,"

je to metafora.

Německo nemůže trpět.
Německo nemá mysl.

Německo nemá vědomí.

Němci mohou trpět, ano,
ale Německo nemůže.

Podobně, pokud zkrachuje banka,

tato banka trpět nemůže.

Když dolar ztratí na hodnotě,
není to dolar, který trpí.

Lidé mohou trpět.
Zvířata mohou trpět. To je skutečné.

Takže začal bych tak, že pokud
opravdu chcete vidět skutečnost,

nejdřív bych otevřel dveře utrpení.

Jestli opravdu rozumíte tomu,
co je to utrpení,

držíte v ruce klíč

k porozumění tomu, co je skutečnost.

CA: Je tu otázka z Facebooku,
která se k tomu váže,

od někoho ze světa,
v jazyce, který nepřečtu.

YNH: To je hebrejsky.
CA: Hebrejština. Tady to máte.

Můžete přečíst to jméno?

YNH: Or Lauterbach Goren.

CA: Dobře, díky, že jste napsal.

Otázka zní: „Je postfaktická éra
opravdu zbrusu nová,

nebo je jen dalším vrcholem či momentem
nikdy nekončícího trendu?“

YNH: Osobně se s myšlenkou
postfaktu neztotožňuji.

Moje základní reakce jako historika je:

Jestli tohle je postfaktická éra,
kdy tedy k čertu byla éra faktu?

CA: Jasně.

(smích)

YNH: Bylo to v 80. nebo 50. letech,
ve středověku?

Myslím, že jsme vždycky žili
v tak nějak postfaktické éře.

CA: Ale já bych s tím nesouhlasil,

protože lidé mluví o tom,

že existoval svět, kde bylo

méně novinářských kanálů,

kde byly tradice, že se u věcí
ověřovala pravdivost.

Do charakteru takových organizací
bylo zabudováno,

že na pravdě záleží.

Takže, pokud věříte v realitu,

pak to, co píšete, jsou informace.

Věřilo se, že informace se mají
k realitě opravdu vztahovat,

a když jste napsali titulek,
šlo o seriózní, upřímný pokus

reflektovat něco, co se skutečně stalo.

A lidé to nepochopili vždy správně.

Ale myslím, že teď panuje obava z toho,

že máme neuvěřitelně mocný
technologický systém,

který alespoň na nějakou dobu,
ohromně umocnil cokoli,

nehledě na to,
pojí-li se to ke skutečnosti,

jen aby to přitáhlo pozornost
a klikání myší,

a to bylo zřejmě toxické.

Taková obava je opodstatněná, ne?

YNH: Ano, to je. Tedy, technologie se mění

a dnes je mnohem snazší šířit
jak pravdu, tak fikci a klam.

Jde to na obě strany.

Šířit pravdu je také mnohem
jednodušší než kdykoli dřív.

Ale nemyslím si, že by bylo
cokoli zásadně nového

na šíření fikce a omylů.

Není nic, co by, co já vím,
Joseph Goebbels nevěděl

o celé této ideji falešných
zpráv a postfaktu.

Jsou proslulá jeho slova,
že pokud lež opakujete dostatečně často,

budou si lidé myslet, že to je pravda,

a čím větší lež, tím lépe,

protože lidé si ani nepomyslí,
že něco tak velkého může být lež.

Myslím si, že falešné zprávy
jsou s námi tisíce let.

Vezměte si například Bibli.

(smích)

CA: Ale jsou obavy,

že falešné zprávy jsou spojeny
s tyranskými režimy,

a když pozorujete nárůst falešných zpráv,

že to je kanárek v uhelném dole
signalizující možný příchod temných časů.

YNH: Ano. Záměrné užívání falešných zpráv

je znepokojivé znamení.

Ale já neříkám, že to není špatné,
jen říkám, že to není nové.

CA: Na Facebooku je hodně zájmu o otázku

globální vláda versus nacionalismus.

Tady se ptá Phil Dennis:

„Jak přimějeme, lidi, vlády,
aby se vzdali moci?“

Popravdě, text je tak velký,
že nemohu přečíst celou otázku.

Ale je to opravdu potřeba?

Je třeba války, abychom toho dosáhli?

Omlouvám se, Phile. Zkomolil jsem
vaši otázku, ale viním z toho ten text.

YNH: Jedna možnost, o které lidé mluví,

je, že jedině nějaká katastrofa
může zatřást lidstvem

a otevřít cestu opravdovému
systému globální správy,

a říkají, že to nemůžeme udělat
před tou katastrofou,

ale musíme začít pokládat základy,

abychom mohli reagovat rychle,

až pohroma udeří.

Ale lidé prostě nebudou mít
motivaci tohle udělat,

než ta pohroma přijde.

Další věc, kterou bych zdůraznil,

je, že každý, kdo se opravdu
zajímá o globální správu,

by měl vždy jasně porozumět tomu,

že to nenahrazuje ani neruší

lokální identity a komunity,

a že by to obojí mělo přijít jako...

mělo by to být součástí jednoho balíčku.

CA: O tomhle chci slyšet víc,

protože přesně ta slova „globálni správa“

jsou dnes téměř zosobněním zla

v myslích mnoha lidí
z alternativní pravice.

Prostě vypadá hrozivě, vzdáleně,
nepřístupně a nechává je na holičkách,

tudíž, globalisté, globální správo ‒
ne, pryč s vámi!

A mnozí nahlíží na ty volby jako
na ono závěrečné dloubnutí do oka

každému, kdo v to věří.

Takže, jak tento příběh změníme tak,

aby nepůsobil tak hrozivě a nepřístupně?

Více stavět na oné myšlence,
že to je slučitelné

s lokální identitou, lokálními komunitami.

YNH: No, já si znovu myslím,
že bychom opravdu měli začít

s biologickými skutečnostmi

týkajícími se Homo sapiens.

A biologie nám o Homo sapiens
říká dvě věci,

jež jsou pro tuto věc velmi podstatné:

zaprvé, že jsme zcela závislí

na ekologickém systému kolem nás

a že se dnes mluví o globálním systému.

Tomu neuniknete.

Zároveň nám biologie o Homo sapiens říká,

že jsme společenští tvorové,

ale jsme společenští
na velmi, velmi lokální úrovni.

Je to prostý fakt lidství,

že nemůžeme udržovat intimní blízkost

s více než 150 jedinci.

Velikost přirozené skupiny,

přirozené komunity Homo sapiens,

není víc než 150 jedinců,

a všechno mimo to je opravdu založeno

na všech možných smyšlených příbězích

a velmi rozsáhlých institucích,

a já si myslím, že můžeme najít způsob ‒

znovu, založený na porozumění
biologii našeho druhu ‒

jak tyto dvě věci spojit dohromady

a rozumět tomu, že dnes v 21. století

potřebujeme jak globální úroveň,

tak lokální komunity.

A šel bych ještě dál

a řekl, že to začíná u samotného těla.

Pocity odcizení a samoty,
jež dnes lidé mají,

když nenachází své místo v tomto světě,

bych nesvaloval především
na globální kapitalismus.

Hlavním problémem je,
že v průběhu posledních sta let

se lidé odtělesňují,

vzdalují se svým tělům.

Abyste přežil jako lovec či rolník,

musíte být neustále propojen

se svým tělem a svými smysly,
v každém okamžiku.

Když jdete do lesa hledat houby

a nedáváte pozor na to, co slyšíte,

co cítíte, co chutnáte, tak je po vás.

Takže musíte být velmi propojeni.

V posledních sto letech
lidé ztrácejí svou schopnost

být propojeni se svými těly a smysly,

slyšet, čichat, cítit.

Víc a víc pozornosti věnují obrazovkám,

tomu, co se děje jinde,
v nějakou jinou dobu.

Tohle je, myslím, ten pravý důvod

pocitů odcizení a samoty apod.,

a proto součástí řešení

není přivést nazpět
nějaký masový nacionalismus,

ale také se znovu propojit se svými těly,

a až budete opět spojeni se svým tělem,

budete se cítit mnohem více doma
i na světě jako takovém.

CA: Možná, že podle toho, jak to půjde,
budeme brzy zpátky v lese všichni.

Dáme si ještě jednu otázku zde v sále
a jednu na Facebooku.

Ama Adi-Dako: Ahoj, já jsem z Ghany
v západní Africe a moje otázka zní:

Zajímá mě, jak představíte a odůvodníte
ideu globální správy

v zemích, které byly historicky
zbaveny hlasovacího práva

prostřednictvím efektů globalizace

a také, pokud mluvíme o globální správě,

zní to, jako že to zcela určitě
vzejde z velmi pozápadněné představy

o tom, jak by „globální“ mělo vypadat.

Takže jak předložíme o obhájíme
ideu globálního

proti naprostému nacionalismu

lidem v zemích jako Ghana a Nigérie a Togo

a dalších podobných?

YNH: Začal bych tím, že dějiny
jsou krajně nespravedlivé,

a to bychom si měli uvědomit.

Mnoho z těch zemí,
které za posledních 200 let

globalizace, imperialismu
a industrializace

trpěly nejvíce,

jsou přesně ty země,
které asi budou trpět nejvíce

i v další vlně.

A o tom bychom měli mít zcela jasno.

Pokud nebudeme mít globální správu,

budeme-li trpět klimatickými změnami,

technologickými převraty,

nejhůř nebudou trpět v USA.

Nejhorší utrpení bude v Ghaně,
v Súdanu, v Sýrii,

v Bangladéši, na takových místech.

Takže si myslím, že tyto země
mají ještě větší motivaci

něco dělat s další vlnou převratů,

ať už ekologických nebo technologických.

Pokud se zamyslíte
nad technologickým převratem,

kdy AI a 3D tiskárny a roboti vezmou práci

miliardám lidí,

mám mnohem menší obavy o Švédy,

než o lidi v Ghaně nebo Bangladéši.

A tím pádem,

protože dějiny jsou tak nespravedlivé

a důsledky pohromy

nebudou rovnoměrně sdíleny všemi,

jako obvykle, bohatí lidé
budou schopni uniknout

nejhorším následkům změn klimatu,

kdežto ti chudí ne.

CA: A tady máme výbornou otázku
od Camerona Taylora z Facebooku:

Na konci Sapiens

říkáte, že bychom se měli ptát:

„Co máme chtít?“

Co si myslíte, že bychom měli chtít?

YNH: Já si myslím,
že bychom měli chtít znát pravdu,

rozumět skutečnosti.

Většinou chceme realitu měnit tak,

aby to vyhovovalo našim vlastním touhám,
našim vlastním přáním,

a já si myslím, že nejdřív bychom
jí měli chtít porozumět.

Pokud se podíváte
na dlouhodobou trajektorii dějin,

vidíte, že po tisíce let

my lidé získáváme kontrolu
nad světem kolem nás

a snažíme se ho upravit
podle svých představ.

Získali jsme kontrolu nad jinými zvířaty,

nad řekami, lesy,

a zcela je přetvořili

a způsobili tak ekologickou destrukci,

aniž bychom sami sebe uspokojili.

Takže dalším krokem je obrátit
náš zrak směrem dovnitř,

a říct, dobře, získat kontrolu
nad světem kolem nás

nás příliš neuspokojilo.

Zkusme teď získat kontrolu
nad světem v nás samotných.

To je opravdu velký projekt

vědy a technologie a průmyslu 21. století:

pokusit se získat kontrolu
nad světem v nás,

naučit se, jak konstruovat a vyrábět
těla a mozky a mysli.

To budou pravděpodobně
hlavní produkty ekonomiky 21. století.

Když lidé přemýšlí o budoucnosti,
velmi často tak činí ve smyslu

„ach, chci získat kontrolu
nad svým tělem a mozkem“.

A to, se domnívám, je velmi nebezpečné.

Kdybychom se trochu poučili
z předchozích dějin,

potom ano, získáváme moc ovládat,

ale protože jsme ne zcela porozuměli
složitosti ekologického systému,

čelíme nyní ekologickému kolapsu.

A pokud se teď pokusíme
přeorganizovat svět v nás,

aniž bychom mu skutečně porozuměli,

především bez pochopení složitosti
našeho psychického systému,

můžeme způsobit určitou formu
vnitřní ekologické pohromy

a budeme čelit psychickému
kolapsu uvnitř nás samotných.

CA: Poskládám-li si to všechno dohromady ‒

současná politika,
přicházející technologie,

obavy jako ta,
kterou jste právě nastínil ‒

vypadá to, jako že vy sám
jste v poměrně bezútěšné pozici,

když uvažujete nad budoucností.

Máte z ní docela obavy. Je to tak?

A kdyby existoval jeden důvod k naději,

jak byste ho formuloval?

YNH: Já se zaměřuji na ty
nejnebezpečnější scénáře

zčásti proto, že v tom spočívá
má práce nebo zodpovědnost

jako historika či sociálního kritika.

Myslím tím, že průmysl se zaměřuje hlavně
na ty pozitivní stránky,

takže je to práce historiků
a filozofů a sociologů

poukázat na ten nebezpečnější potenciál
všech těchto nových technologií.

Nemyslím si, že by cokoli z toho
bylo nevyhnutelné.

Technologie není nikdy deterministická.

S tou samou technologii lze vytvořit

velmi odlišné druhy společnosti.

Podíváte-li se na 20. století,

technologie Průmyslové revoluce,

vlaky a elektřina a vše ostatní,

mohly být použity k vytvoření
komunistické diktatury

nebo fašistického režimu
nebo liberální demokracie.

Ty vlaky nám neříkaly,
co s nimi máme dělat.

Podobně nám teď umělá inteligence
a bioinženýrství a všechno tohle

nepředurčují jediný výsledek.

Lidstvo se může této výzvě postavit.

A nejlepší příklad, který máme,

kdy se lidstvo postavilo
výzvě nových technologií,

jsou jaderné zbraně.

Ve 40. a 50. letech

bylo mnoho lidí přesvědčeno,

že dříve či později skončí Studená válka
nukleární katastrofou,

která zničí lidskou civilizaci.

A to se nestalo.

Ve skutečnosti jaderné zbraně dohnaly

lidi na celém světě k tomu,

aby změnili způsob,
jakým dělají mezinárodní politiku

a omezili tak násilí.

A mnohé země prakticky vyřadily válku

ze své sady politických nástrojů.

Nadále už se nepokoušely dosahovat
svých cílů válčením.

Všechny země tak neučinily, ale mnohé ano.

A to je možná ten nejdůležitější důvod,

proč mezinárodní násilí po roce 1945

dramaticky pokleslo,

a dnes, jak jsem již řekl,
více lidí páchá sebevraždu,

než je zabito ve válce.

A to nám, domnívám se, dává dobrý příklad,

že i u nejhrozivějších technologií

se lidé mohou výzvě postavit

a může z toho ve skutečnosti
vzejít něco dobrého.

Problémem je, že máme
velmi malou toleranci k chybám.

Jestli to neuděláme správně,

druhou šanci už mít nemusíme.

CA: To je velmi silný vzkaz,

kterým bychom tuto diskuzi,
myslím, měli uzavřít.

Ještě než to zakončím,
chtěl bych říct jednu věc lidem zde

a celé globální komunitě TED,
která nás sleduje online, komukoli online:

Pomozte nám s těmito dialogy.

Jestli stejně jako my věříte,

že je potřeba najít jiný druh debaty,

dnes víc než kdy jindy,
pomozte nám to udělat.

Oslovte jiné lidi,

vyzkoušejte konverzovat s lidmi,
se kterými nesouhlasíte,

porozumějte jim, skládejte dílky dohromady

a pomozte nám vymyslet,
jak tyto konverzace posunout vpřed tak,

abychom opravdu přispěli k tomu,

co se teď ve světě děje.

Myslím, že všichni se cítí víc činní,

víc zúčastnění, víc zapojení

do současné politické situace.

Vypadá to, že v sázce je poměrně hodně,

tak nám pomozte na to zareagovat
rozumným, moudrým způsobem.

Yuvale Harari, děkuji vám.

(potlesk)