Clay Shirky: Jak Internet (jednoho dne) změní způsob vládnutí

Svět open-source se naučil vyrovnat se se záplavou nových a často protichůdných myšlenek pomocí služeb, jako je GitHub -- proč by to tak nemohly udělat vlády? V této strhující přednášce Clay Shirky ukazuje, co by se mohly demokracie naučit od internetu -- nejde jen o transparentnost, ale i o to, jak čerpat ze znalostí a zkušeností všech svých občanů.

Rád bych vám dnes něco pověděl o tom,

co se demokracie může naučit
ze světa open-source programátorů.

Ale ještě předtím krátký úvod.

Podívejme se na tohle.

Toto je Martha Payneová.
Martha je ze Skotska a je jí 9 let.

Žije v oblasti Argyll and Bute.

Před pár měsíci si Martha vytvořila blog o jídle,

nazvala ho NikdySiNepřidám a s foťákem

každý den ve své škole dokumentovala

své školní obědy.

Schválně, najdete tam zeleninu? (Smích)

A, jak už se to občas stává,

její blog měl nejdřív pár desítek čtenářů,

pak pár stovek

a potom už to byly tisíce a tisíce lidí,

kteří se bavili jejím hodnocením školních obědů,

včetně mé nejoblíbenější kategorie,

"Počet vlasů nalezených v jídle". (Smích)

Tento den to bylo nula. Dobrý.

Ale včera to byly dva týdny, co napsala toto:

příspěvek, ve kterém stojí: "Sbohem."

A připsala: "S lítostí vám musím oznámit,

že si mě moje třídní vytáhla z vyučování a řekla mi,

že už nesmím fotit ve školní jídelně.

Fakt mě to hodně bavilo.

Díky, že jste sem chodili. Sbohem."

Vy už ale určitě víte, co se stalo pak, že? (Smích)

Pozdvižení bylo tak rychlé,
tak obrovské a jednomyslné,

že v Argyll and Bute změnili názor

ještě tentýž den a řekli:

"My bychom devítileté dítě nikdy necenzurovali." (Smích)

Samozřejmě, s výjimkou dnešního rána. (Smích)

A to nás přivádí k otázce:

Co je vedlo k přesvědčení,
že by jim něco takového

mohlo projít? (Smích)

Odpověď: celá naše historie. Až doteď.

(Smích) Takže,

co se stane,
když nějaké médium najednou

vypustí do oběhu spoustu nových myšlenek?

To ale není jen otázka dnešní doby.

Setkali jsme se s tím už několikrát

během posledních několika set let.

Když se objevil telegraf, bylo jasné,

že zglobalizuje novinařinu.

K čemu by takový vývoj mohl vést?

No, samozřejmě, povede to ke světovému míru.

Televize, médium, které nám umožňuje nejen slyšet,

ale i vidět, doopravdy vidět, co se děje

jinde ve světě -- k čemu to povede?

Světový mír. (Smích)

Telefon?

Ano, uhodli jste: světový mír.

Omlouvám se, jestli někomu zkazím radost, ale světový mír z toho nebude. Zatím ne.

Dokonce i knihtisk, dokonce i knihtisk

byl považován za nástroj,

který prosadí katolickou intelektuální hegemonii
v celé Evropě.

Místo toho přišlo 95 Tezí Martina Luthera,

protestantská reformace, a samozřejmě

třicetiletá válka. Dobře,

takže předpovědi světového míru se trefily v tom,

že když se mnoho nových myšlenek náhle

dostane do oběhu, změní to společnost.

Ovšem naprosto se mýlily v odhadu,
co přijde poté.

Čím více myšlenek je v oběhu,

tím více je myšlenek, se kterými
může kdokoli nesouhlasit.

Víc médií vždycky znamená více sporů.

A přesně to se děje,
když se zvětší mediální prostor.

A přesto, když se podíváme zpět na knihtisk

v raných dobách, vyhovuje nám, co se stalo.

Jsme společností, která je pro knihtisk.

Jak tedy tyhle dvě věci sladíme?

Více sporů, ale zároveň si myslíme, že to bylo dobře.

Odpověď podle mě můžeme najít
v takovýchto případech.

Toto je obálka Philosophical Transactions,

prvního vědeckého časopisu vůbec kdy publikovaného v angličtině

v polovině 17. století.

Dala jej dohromady skupina lidí,

kteří si říkali "The Invisible College",
Neviditelná univerzita.

Skupina přírodních filozofů,

kteří se až později začali nazývat vědci

a kteří chtěli zlepšit způsob,

jakým mezi sebou vedou spory.

K tomu potřebovali dvě věci.

Potřebovali otevřenost. Potřebovali vytvořit normu,

která by stanovila: když uděláš experiment,

musíš zveřejnit nejen svá tvrzení,

ale i to, jak byl experiment proveden.

Když nám neřekneš, jak přesně jsi ho provedl, nebudeme ti věřit.

Ta druhá věc, kterou potřebovali, byla rychlost.

Potřebovali se rychle dozvědět,

co vědí ostatní přírodní filozofové.

Jinak nebylo možné vést smysluplně spor.

Knihtisk byl pro tento účel
očividně to správné médium,

ale kniha nebyla ten správný nástroj.
Připravit knihu trvá příliš dlouho.

A tak přišli s vědeckým časopisem,

prostřednictvím něhož sjednotili vědění

napříč celou přírodovědeckou obcí.

Vědeckou revoluci nevyvolal knihtisk.

Způsobili ji vědci,

ale ti by to nedokázali, kdyby neměli

k dispozici knihtisk.

Takže co my? Co naše generace

a naše mediální revoluce, internet?

No, předpovědi světového míru tu máme. (Smích)

Víc rozepří? Za jedna s hvězdičkou. (Smích)

(Smích)

Třeba YouTube je prostě zlatý důl. (Smích)

Kvalitnější rozepře? To je otázka.

A tak studuji sociální média, což v podstatě znamená,

že sleduji, jak se lidé přou.

A kdybych si měl vybrat skupinu, o které si myslím,

že je naší Neviditelnou univerzitou, jsou to dnes lidé,

kteří se snaží vzít naše dnešní nástroje
a ohnout je tak,

aby nepřinášely více rozepří, ale lepší rozepře.

Vybral bych si programátory open-source.

Programování je trojčlenný vztah

mezi programátorem, nějakým zdrojovým kódem

a počítačem, na kterém má kód běžet.

Ale počítače jsou tak
nechvalně proslulými interprety příkazů,

že je nepředstavitelně složité sepsat seznam příkazů,

které má počítač umět vykonat.

A to je ten jednodušší případ,
kdy kód píše jediný člověk.

Jakmile má kód psát víc než jeden člověk,

je velmi jednoduché, aby si
dva programátoři navzájem

přepisovali úpravy, kdyby pracovali
na jednom souboru,

nebo aby počítači dávali nekompatibilní instrukce,

na kterých program zhavaruje.

Tento problém roste s tím,

čím víc programátorů má pracovat na jedné věci.

Abych to přiblížil, problém při práci

s velkým softwarovým projektem
je vlastně otázkou toho,

jak udržet pořádek ve společenském chaosu.

Už po desítky let ale existuje
oficiální řešení:

používání tak zvaného

systému pro správu verzí.

Systém správy verzí dělá přesně to,
co říká jeho název.

Udržuje závaznou kopii zdrojových kódů softwaru

někde na nějakém serveru.

Jediní programátoři, kteří kód mohou změnit,

k tomu musí mít každý své povolení,

a mají přístup jen k té malé části celku,

kterou mají povolenu měnit.

Když lidé kreslí diagramy systémů pro správu verzí,

vypadají vždycky nějak takto.

Dobře. Prostě vypadají jako hierarchické stromy v organizacích.

Nemusíte to ani moc zkoumat,

abyste pochopili, jaké takovýto systém bude mít politické dopady.

Jde o feudalismus: jeden majitel, mnoho pracovníků.

Pro vývojáře komerčního softwaru
je to samozřejmě v pořádku.

Takto by zjednodušeně opravdu vypadal balík Office od Microsoftu nebo Photoshop od Adobe.

Korporace vlastní software.

Programátoři přicházejí a odcházejí.

Ale našel se jeden programátor, který se rozhodl,

že takhle nechce pracovat.

Toto je Linus Torvalds.

Torvalds je asi nejznámější programátor open-source,

který vytvořil Linux. A Torvalds
se zaměřil na způsoby,

jakými se open-source hnutí
snažilo pracovat s tímto problémem.

Základním předpokladem open-source softwaru
je open-source licence,

která říká, že přístup ke zdrojovému kódu
by měli mít všichni

a pořád, ale pak samozřejmě

hrozí přesně ten chaos, kterému je potřeba předejít,

aby vůbec něco mohlo začít fungovat.

Takže většina open-source projektů
si prostě zacpala nos

a přijala za své feudální způsoby managementu.

Ale Torvalds řekl: "Ne, takhle to já dělat nebudu."

Jeho pohled na věc byl naprosto jasný.

Když přijmete nástroj, zároveň s ním

přijímáte i filozofii managementu,
která je s nástrojem spojena.

A jemu se nechtělo přijmout něco,
co nemohlo fungovat tak,

jako fungovala sama Linuxová komunita.

Abych vám pomohl udělat si představu, jak obrovské

rozhodnutí to bylo, toto je mapa

vnitřních závislostí v Linuxu,

uvnitř operačního systému Linux,
a ukazuje, které části

programu závisí na kterých jiných částech programu, aby mohly fungovat.

Je to neuvěřitelně komplikovaný proces.

Je to neuvěřitelně komplikovaný program,

a přesto jej Torvalds celé roky provozoval

ne s pomocí automatických nástrojů,
ale ze svého e-mailu.

Lidé mu doopravdy e-mailem posílali změny,

na kterých se dohodli, a on je ručně dosadil do kódu.

A pak, po 15 letech dohlížení na Linux a zkoumání,

jak tato komunita funguje, řekl: "Asi už vím,

jak napsat systém pro správu verzí
pro svobodné lidi."

Nazval ho "Git". Git je decentralizovaný systém
pro správu verzí.

Má dva hlavní rozdíly

oproti klasickým systémům pro správu verzí.

První rozdíl je, že dostává nárokům filosofie

open-source. Každý, kdo pracuje na projektu,

má kdykoliv přístup k celému zdrojovému kódu.

A když lidé malují diagramy práce v Gitu,

obvykle vypadají takto.

Ani nemusíte chápat, co znamenají ta kolečka

a obdélníčky a šipky, abyste si všimli,
že to je mnohem

komplikovanější způsob práce, než jaký podporují

starší systémy pro správu verzí.

Ale tak se do všeho zase vrací chaos,

a druhá velká inovace Gitu je spojena právě s tím.

Toto je snímek ze serveru GitHub,
který umožňuje hostovat vlastní projekty.

Kdykoliv nějaký programátor použije Git,

aby udělal jakoukoli zásadnější změnu,

vytvořil nový soubor, upravil existující soubor

nebo spojil dva soubory dohromady,
Git vytvoří takovýto podpis.

Tato dlouhá řada písmen a čísel

je unikátní identifikátor každé změny,

ale není nutné jej koordinovat centrálně.

Git pokaždé a všude generuje tento podpis
stejným způsobem,

takže podpis se váže přímo

k nějaké konkrétní změně bez možnosti padělání.

To má následující dopad:

Programátor v Edinburghu a programátor v Entebbe

si mohou oba stáhnout
identickou kopii nějakého programu.

Oba mohou udělat změny a posléze je zapojit zpátky,

aniž by kterýkoli z nich věděl

o existenci toho druhého.

Máme tu možnost spolupráce bez koordinace.

Toto je obrovská změna.

Já vám to ale neříkám proto,
abych vás přesvědčil,

že je super, že open-source programátoři
dnes mají nástroj,

který jim umožňuje pracovat
v souladu se svou filozofií,

ačkoliv si myslím, že to skutečně je super.

Říkám vám to všechno kvůli důsledkům,

které to podle mě má
pro způsoby spolupráce komunit.

Jakmile jednou Git umožnil spolupráci bez koordinace,

začaly se formovat komunity,

které jsou neuvěřitelně velké a komplexní.

Toto je graf komunity okolo Ruby.

Ruby je open-source programovací jazyk

a všechna ta spojení mezi lidmi --

toto není graf programu, je to graf lidských vztahů --

všechna ta spojení mezi lidmi

pracujícími na tomto projektu --
a nevypadá to ani v nejmenším

jako hierarchická tabulka organizačních vztahů.

Spíš to vypadá jako dezorganizační tabulka,

a přesto tato komunita pomocí těchto nástrojů

něco společně vytváří.

Takže máme dva dobré důvody myslet si,

že tento druh techniky by se dal aplikovat

obecně na demokracie a konkrétně na zákony.

Když budete tvrdit,

že něco na internetu může mít dobrý dopad

na demokracii, přijde často tato reakce:

(Hudba) (Smích)

Něco jako "jako že ta věc,

co jsou na ní ty zpívající kočky? Ta věc,

že má mít pozitivní dopad na společnost?

Na což já říkám: se zpívajícími kočkami

se to má tak:
tak to dopadá vždycky.

A tím nechci říct, že to tak
vždycky dopadá na internetu.

Dopadá to tak vždycky u všech médií.

Netrvalo dlouho od vzestupu

komerčního knihtisku, než někoho

napadlo, že by se daly prodávat
erotické romány. (Smích)

Ani nemusíte být tlačeni nutností prodávat knihy

příliš dlouho, než někdo přijde a řekne:

"Hele, víš za co by lidi určitě rádi zaplatili?" (Smích)

Lidem zabralo dalších 150 let, než vůbec pomysleli

na vědecký časopis, ne? Takže -- (Smích) (Potlesk)

Takže to, že spolek Neviditelné univerzity

využil knihtisk k publikování vědeckého časopisu,

sice bylo fenomenálně důležité,
ale nebyl to žádný průlom

ani se to nestalo nijak rychle.

Když chcete zjistit, kde se dějí změny,

je potřeba se dívat na okraje.

Právo je také plné vzájemných závislostí.

Toto je graf daňových zákonů Spojených států

a závislostí jednotlivých zákonů na jiných zákonech

pro srovnání.

Takže tohle je jedna paralela
k práci se zdrojovými kódy.

Ale je také faktem, že zákonodárství je další prostor,

v němž koluje mnoho názorů,

které ale musí ve výsledku přinést
jednu závaznou kopii.

Když přijdete na GitHub a rozhlédnete se,

uvidíte miliony a miliony projektů,

jejichž obsahem je většinou zdrojový kód.

Ale když budete hledat u okrajů, najdete lidi,

kteří experimentují s politickým využitím

takového systému.

Někdo například nahrál všechny kabelové telegramy uniklé přes Wikileaks

z ministerstva zahraničí USA spolu se softwarem

na jejich interpretaci, což zahrnuje
mou nejoblíbenější funkci:

nástroj pro nacházení haiku

přirozeně se vyskytujících v textech ministerstva.

(Smích)

Přesně tak. (Smích)

Newyorský senát nahrál tak zvanou

Otevřenou legislativu, taky na GitHub,

kvůli všem těm možnostem
kontroly změn a plynulosti práce.

Můžete si tak najít svého senátora
a zobrazit si seznam

návrhů zákonů, které podpořil.

Člověk s přezdívkou Divegeek nahrál

legislativu státu Utah a nahrál ji tam,

nejen aby zákony pomohl rozšířit,

ale i kvůli té velmi zajímavé možnosti,

že by se mohly využít
k další práci na zákonech.

Někdo během loňské senátní diskuze o copyrightu

nahrál nástroj s poznámkou
"Je zvláštní, že Hollywood

má lepší přístup ke kanadským zákonodárcům,

než mají kanadští občané. Použijme GitHub

a ukažme jim, jak by mohl vypadat
občany navržený zákon."

Obsahuje tento velmi vybízející snímek.

Tomuto pohledu se říká "diff".

U textu, který upravuje mnoho lidí, vám ukáže,

když někdo udělá změnu, ukáže, kdo to byl

a o jakou změnu se jedná.

Červeně vidíte to, co bylo smazáno.

Zeleně je to, co bylo přidáno.

Programátoři tyto možnosti považují za samozřejmé.

Žádná demokracie nikde na světě ale tyto možnosti

svým občanům nenabízí
ani pro zákony, ani pro rozpočet,

přestože to jsou věci, které se dějí

s naším souhlasem a s našimi penězi.

Moc rád bych vám řekl, že díky tomu,

že open-source programátoři vyvinuli způsoby,

jak spolupracovat ve velkém a decentralizovaně,

levně a v souladu s ideály demokracie,

a že tyto nástroje jsou přístupné každému,

musí dojít k velkým změnám. Tak to ale není.

Problém je zčásti v nedostatečné informovanosti.

Na stránkách Quora někdo položil tuto otázku:

"Proč zákonodárci nepoužívají

decentralizovanou správu verzí?"

Odpovědí byl tento obrázek: (Lidé, kteří mají účet na GitHubu / Právníci)

(Smích) (Potlesk)

A to je skutečně část problému, ale jen část.

Ten větší problém je moc.

Lidé experimentující s otevřenou účastí nemají

legislativní moc a lidé, kteří mají legislativní

moc, neexperimentují s účastí.

Začínají experimentovat s otevřeností.

Neexistuje demokracie hodná toho názvu, která nemá

hnutí za transparentnost,
ale transparentnost je otevřenost

jen v jednom směru, a dostat palubní desku

bez volantu není tak docela to,

co demokracie slibuje svým občanům.

Takže zvažte toto.

To, jak Martha Payneová zveřejnila své názory,

byl technologický nástroj,

ale to, co jí umožnilo v tom pokračovat,
byla politická vůle.

Bylo to očekávání občanů,

že by neměla být cenzurována.

A to je stav, ve kterém se dnes nacházíme
s těmito nástroji.

Máme je. Máme je prostudované. Víme, že fungují.

Můžeme je začít používat?

Můžeme použít techniky, které fungují,
i na tato témata?

T. S. Eliot jednou řekl:
"Jedna z nejvýznačnějších věcí,

které se mohou nějaké kultuře stát,

je, že přijdou s novou formou prózy."

Nemyslím si, že by to byla pravda, ale -- (Smích)

Myslím, že to je dobře pro naše pře, ne?

Nejvýznačnější věc, která se může
nějaké kultuře stát,

je, že přijde s novým přístupem k vedení sporů:

soud s porotou, hlasování, recenzování vědeckých časopisů a teď tohle. Je to tak?

Za našeho života byla vynalezena nová metoda pře,

vlastně v posledních deseti letech.

Je velká, je decentralizovaná, má nízké náklady

a je kompatibilní s ideály demokracie.

Naše otázka teď zní: necháme

programátory, ať si ji nechají pro sebe?

Nebo ji zkusíme vzít a protlačit, aby mohla sloužit

celé společnosti?

Děkuji za pozornost. (Potlesk)

(Potlesk)

Díky. Díky. (Potlesk)