Můj syn byl střelcem na Columbine. Tohle je můj příběh

Sue Klebold je matka Dylana Klebolda, jednoho ze dvou střelců, kteří spáchali masakr na střední škole Columbine, kde zabili 12 studentů a 1 učitele. Strávila roky pitváním každého detailu jejich rodinného života, snažila se pochopit, co mohla udělat, aby zabránila násilí svého syna. V této náročné a šokující přednášce se Klebold zabývá průsečíkem duševního zdraví a násilí, podporuje rodiče a profesionály, aby dále zkoumali vztah mezi sebevražedným a vražedným myšlením.

Naposledy jsem slyšela synův hlas,

když vycházel z domovních dveří,
na cestě do školy.

Ve tmě zavolal:
„Ahoj.“

Bylo 20. dubna 1999.

Později toho rána,
na střední škole Columbine,

můj syn Dylan a jeho kamarád Eric

zabili 12 studentů a učitele

a zranili více než 20 dalších,
než si sami vzali život.

Bylo zabito 13 nevinných lidí,

což zanechalo jejich milované
truchlící a traumatizované.

Jiní utrpěli zranění,

některá z nich vyústila ve znetvoření
a trvalé následky.

Ale závažnost té tragédie

nemůže být měřena jen počtem úmrtí
a zranění, která se odehrála.

Neexistuje způsob, jak kvantifikovat
psychologické škody těch,

kteří byli v té škole

nebo kteří se účastnili záchranářských
prací a likvidací škod.

Neexistuje způsob, jak vyhodnotit
závažnost tragédie jako je Columbine,

obzvláště když se může stát předlohou

pro ostatní střelce,
kteří sami páchají zvěrstva.

Columbine byla jako přílivová
vlna a když dozněla,

trvalo komunitě a společnosti roky,

než pochopila její dopad.

Roky jsem se snažila přijmout
odkaz svého syna.

Kruté chování, které definovalo
konec jeho života,

mi ukázalo, že byl zcela jiným člověkem,
než kterého jsem znala.

Lidé se poté ptali:

„Jak to, že jste to nevěděla?
Co jste to za matku?"

Stále se na tyto otázky sama sebe ptám.

Před tou střelbou jsem si myslela,
že jsem dobrá máma.

Pomáhat mým dětem,
aby byli pečujícími,

zdravými, zodpovědnými dospělými,
byla nejdůležitější role v mém životě.

Ale ta tragédie mě přesvědčila,
že jsem jako rodič selhala

a tento pocit selhání mě částečně
přivádí dnes sem.

Kromě jeho otce jsem byla ten,
kdo znal a miloval Dylana nejvíc.

Jestli mohl někdo vědět, co se děje,
měla jsem to být já, ne?

Ale nevěděla jsem to.

Dnes jsem tu, abych sdílela
tuto zkušenost,

jaké je být matkou někoho,
kdo zabíjí a ubližuje.

Celé roky po té tragédii jsem
procházela vzpomínkami

a snažila se zjistit, kde přesně
jsem jako rodič selhala.

Ale neexistují jednoduché odpovědi.

Nemůžu vám dát žádná řešení.

Vše, co můžu udělat, je podělit se
s vámi o to, co jsem se naučila.

Když mluvím s lidmi, kteří mě
neznali před tou střelbou,

potýkám se se třemi problémy.

Za prvé, když vejdu do takovéto místnosti,

nikdy nevím, jestli je v ní někdo,

kdo prožil ztrátu kvůli tomu,
co udělal můj syn.

Cítím potřebu vzít na vědomí utrpení
způsobené členem mé rodiny,

který tu není, aby to udělal sám.

Takže za prvé, z celého srdce se omlouvám,

jestli vám můj syn způsobil bolest.

Druhá obtíž, která mě čeká,

je, že musím žádat o pochopení,
dokonce soucítění,

když mluvím o smrti svého syna
jako o sebevraždě.

Dva roky před smrtí napsal na
kousek papíru v sešitě, že se řeže.

Řekl, že prochází muky

a chce si obstarat pistoli,
aby ukončil svůj život.

Nevěděla jsem o ničem, až
měsíce po jeho smrti.

Když mluvím o jeho smrti
jako o sebevraždě,

nesnažím se zlehčovat krutost,
kterou na konci svého života projevil.

Snažím se pochopit, jak jeho
sebevražedné myšlenky vedly k vraždě.

Po rozsáhlé četbě a mluvení s experty
jsem došla k tomu,

že jeho účast na této střelbě
byla zakořeněna ne v jeho touze zabít,

ale v jeho touze zemřít.

Třetí obtíž, se kterou se potýkám,
když mluvím o synově vraždění-sebevraždě,

je, že mluvím o duševním zdraví --

pardon --
je, že mluvím o duševním zdraví

nebo zdraví mozku, jak tomu raději říkám,
protože je to konkrétnější.

A stejným dechem mluvím o násilí.

Poslední, co chci udělat,
je přispět k nedorozumění,

které již v oblasti duševních
onemocnění existuje.

Jen velmi malé procento těch, kteří mají
duševní onemocnění,

je násilných vůči druhým,
ale o těch, kteří spáchají sebevraždu,

odhaduje se, že asi 75 až,
spíše více jak 90 procent,

má nějaký druh diagnostikovatelné
poruchy duševního zdraví.

Jak všichni velmi dobře víte,

náš systém péče o duševní zdraví
není vybaven, aby pomohl každému

a ne každý s destruktivními myšlenkami

se vejde do kritérií specifické diagnózy.

Mnozí, kteří mají trvající pocity
strachu, vzteku, beznaděje,

nejsou nikdy vyšetřeni a léčeni.

Často získají naši pozornost, až když
dojdou k nějakému zkratu v chování.

Pokud jsou odhady správné,

jedno až dvě procenta všech sebevražd
zahrnují vraždu dalšího člověka.

Když roste míra sebevražd, jako
je tomu teď u některých populací,

poroste i míra vražd s nimi spojenými.

Chtěla jsem pochopit, co se před Dylanovou
smrtí odehrávalo v jeho mysli,

tak jsem hledala odpovědi u jiných
přeživších sebevražd.

Dělala jsem průzkum a pomáhala
s akcemi na výběr peněz

a kdykoli jsem mohla,

mluvila jsem s těmi, kteří přežili
vlastní sebevražednou krizi nebo pokus.

Jedna z nejužitečnějších konverzací,
kterou jsem měla,

byla se spolupracovnicí,

která mě zaslechla, jak se bavím
s někým ve své kanceláři.

Slyšela mě, jak říkám, že mě Dylan
nemohl milovat,

když mohl udělat něco tak hrozného.

Později, když mě našla o samotě,

se mi omluvila, že ten
rozhovor zaslechla,

ale řekla mi, že se mýlím.

Řekla, že když byla mladá svobodná
matka se třemi malými dětmi,

byla v těžké depresi a hospitalizována,
aby si neublížila.

V té době si byla jistá,

že se její děti budou mít
lépe, pokud zemře,

tak si naplánovala, že ukončí svůj život.

Ujistila mě, že mateřská láska je
nejsilnější pouto na Zemi

a že milovala své děti nadevše,
ale kvůli své nemoci si byla jistá,

že se budou mít lépe bez ní.

Ona říkala, a dozvěděla jsem se
to i od ostatních,

že neděláme takzvané rozhodnutí
nebo volbu spáchat sebevraždu

stejným způsobem, jakým se
rozhodujeme, jaké řídit auto

nebo kam jít v sobotu večer.

Když je někdo v extrémně
sebevražedném stavu,

jsou ve čtvrtém stupni
lékařské pohotovosti.

Mají narušené myšlení a ztratili
nástroje pro sebeovládání.

Přestože dokáží vytvořit plán
a chovat se logicky,

jejich smysl pro pravdu je narušen
filtrem bolesti,

skrze který interpretují realitu.

Někteří lidé umí velice dobře
tento stav skrývat

a často k tomu mají dobré důvody.

Mnozí z nás mají v určité momenty
sebevražedné myšlenky,

ale neodbytné, vytrvalé myšlenky
na sebevraždu

a vymýšlení způsobu, jak zemřít,

jsou symptomy patologie
a jako mnohé nemoci

musí být tento stav rozpoznán
a léčen, než je ztracen život.

Ale smrt mého syna nebyla
jen čistá sebevražda.

Zahrnovala masovou vraždu.

Chtěla jsem zjistit, jak se jeho
sebevražedné myšlenky staly vražednými.

Ale výzkumů je málo a neexistují
žádné jednoduché odpovědi.

Ano, pravděpodobně měl trvající depresi.

Měl osobnost, která byla
perfekcionistická a soběstačná,

což způsobilo, že by s menší
pravděpodobností vyhledal pomoc druhých.

Ve škole zažil spouštěcí události,

které ho zanechaly degradovaného,
zesměšněného a naštvaného.

A měl komplikované kamarádství s chlapcem,

který sdílel jeho pocity
vzteku a odcizení,

a který byl vážně narušený,
kontrolující s vražednými sklony.

A ještě k tomu, v této době
extrémní zranitelnosti a křehkosti,

našel Dylan přístup ke zbraním,

přestože jsme nikdy doma
žádnou nevlastnili.

Bylo děsivě jednoduché,
aby si 17letý kluk koupil zbraně,

legálně i nelegálně,
bez mého svolení nebo vědomí.

A dosud, 17 let a mnoho
školních střeleb poté,

je to stále děsivě jednoduché.

To, co Dylan ten den udělal,
mi zlomilo srdce

a jak to u traumat často chodí,

podepsalo se to na mém těle i mysli.

Dva roky po té střelbě jsem
dostala rakovinu prsu

a dva roky poté jsem začala mít
problémy s duševním zdravím.

Kromě neustálého, věčného zármutku

jsem se děsila toho, že potkám
člena rodiny někoho, koho Dylan zabil

nebo mě bude obtěžovat tisk
nebo naštvaný občan.

Bála jsem se zapnout zprávy,

že uslyším, jak mě nazývají hrozným
rodičem nebo nechutným člověkem.

Začala jsem mít záchvaty paniky.

První vlna přišla 4 roky po střelbě,
když jsem se chystala na písemné výpovědi

a měla se tváří v tvář setkat
s rodinami obětí.

Druhá vlna přišla 6 let po střelbě,

když jsem se poprvé chystala
veřejně mluvit

o vraždě-sebevraždě na konferenci.

Obě epizody trvaly několik týdnů.

Záchvaty se odehrávaly všude:

v železářství, v kanceláři,
dokonce i posteli, když jsem si četla.

Moje mysl se najednou uzamkla
v točícím se kruhu teroru

a přes to, jak moc jsem se snažila

se zklidnit nebo si to vymluvit,
nedokázala jsem to.

Cítila jsem se, jako kdyby mě
chtěl můj mozek zabít

a potom pohltilo všechny mé myšlenky,
když jsem se bála, že se budu bát.

Tehdy jsem z první ruky zjistila,
jaké to je, mít špatně fungující mysl

a tehdy jsem se opravdu stala
obhájcem zdravého mozku.

Pomocí terapie, léků a péče o samu sebe
se postupně život vrátil k tomu,

co se za těchto okolností
dá označit za normál.

Když jsem se zpětně podívala
na vše, co se stalo,

viděla jsem, že se synova spirála
do nemoci

odehrávala pravděpodobně po
dobu asi dvou let,

kdy byla spousta času mu pomoci,

kdyby jen někdo věděl,
že potřebuje pomoc

a věděl, co udělat.

Pokaždé když se mě někdo zeptá:

„Jak to, že jsi to nevěděla?“,
cítím to, jako ránu do břicha.

Nese to s sebou obvinění
a nasedá na můj pocit viny,

kterého se, bez ohledu na množství
terapie, nikdy nezbavím.

Ale něco jsem se naučila:
pokud by stačila láska,

aby zabránila někomu se
sebevražednými sklony,

aby si ublížil, k sebevraždám
by téměř nedocházelo.

Ale láska nestačí a
sebevražda je rozšířená.

Je to druhá nejčastější příčina smrti
u lidí ve věku 10 až 34

a 15 % americké mládeže udává,

že si během posledního roku
vytvořilo plán sebevraždy.

Naučila jsem se, že bez ohledu na to,
jak moc chceme věřit, že to dokážeme,

nedokážeme vědět a kontrolovat

všechno, co si naši blízcí
myslí nebo cítí

a zaryté přesvědčení, že jsme nějak jiní,

že někdo, koho milujeme, by nikdy
nepomyslel na to ublížit sobě

nebo někomu jinému,

může způsobit, že nám unikne,
co se ukrývá přímo před námi.

A pokud dojde na nejhorší scénář,

musíme se naučit si odpustit,
že jsme to nevěděli,

že jsme se neptali na ty správné otázky,
nebo nenašli správnou léčbu.

Vždycky bychom měli předpokládat,

že někdo, koho milujeme, může trpět,

bez ohledu na to, co říkají
nebo jak se chovají.

Měli bychom poslouchat celou svou bytostí,

bez hodnocení, bez nabízení řešení.

Vím, že budu žít s touto tragédií,

s těmito četnými tragédiemi,
po zbytek svého života.

Vím, že v myslích mnohých

se nemůže moje ztráta vyrovnat
ztrátě jiných rodin.

Vím, že moje potíže jim jejich
neusnadňují.

Vím, že existují i tací, kteří si myslí,
že nemám nárok na žádnou bolest,

jen na život plný věčného pokání.

Ve finále jsem dospěla k tomuto:

tragickou skutečností je, že ani ti
nejbdělejší a nejzodpovědnější z nás

nemusí umět pomoci, ale proboha,
nikdy se nesmíme přestat snažit

poznat nepoznatelné.

Děkuji.

(Potlesk)