Rita Pierson: Každé dítě potřebuje hrdinu

Rita Pierson učí přes 40 let. Jednou slyšela svou kolegyni říkat: „Neplatí mě, abych měla děti ráda.“ Rita odpověděla: „Děti se neučí od těch, které nemají rády.“ Toto video je strhující výzvou všem učitelům, aby měli důvěru ve své žáky a propojili se s nimi na skutečné, lidské a osobní úrovni.

Celý svůj život jsem strávila

ve škole, na cestě do školy

nebo povídáním o tom, co se dělo ve škole.

Oba mí rodiče byli učitelé,

prarodiče z matčiny strany byli učitelé

a já jsem posledních 40 let dělala to stejné.

Netřeba říkat, že jsem během těch let

měla možnost nahlížet na reformy vzdělávání

z mnoha různých úhlů.

Některé reformy byly fajn.

Některé nebyly moc fajn.

My víme, proč děcka končí se školou.

Víme, proč se děcka neučí.

Může za to chudoba, špatná docházka

nebo se dostanou do špatné party. Víme proč.

Ale jedna z věcí, o které se nikdy nebavíme,

nebo jen výjimečně,

je hodnota a důležitost lidského kontaktu,

vztahů.

James Comer tvrdí, že se žádné významné učení

neobejde bez významných vztahů.

George Washington Carver říká, že veškeré učení

je porozumění vztahům.

Každý v této místnosti byl někdy ovlivněn

učitelem nebo dospělým.

Celá léta jsem sledovala druhé lidi jak učí.

Viděla jsem ty nejlepší i některé z nejhorších.

Jedna kolegyně mi kdysi řekla:

„Neplatí mě, abych měla ráda děti.

Platí mě za odučení kapitoly.

Děcka se to mají naučit.

Já to mám odučit. Ony se to mají naučit. Šmitec.“

No, řekla jsem jí toto:

„Víš, děti se nic nenaučí od těch, které nemají rády.“

(Smích) (Potlesk)

Řekla: „To je jen snůška keců.“

A já na to: „Drahoušku, čeká tě dlouhý

a náročný rok.“

Jasně že byl. Někteří lidé si myslí,

že schopnost budovat vztahy v sobě buď máte,

nebo ne.

Myslím, že to skvěle vystihl Stephen Covey.

Řekl, že byste měli začít s drobnostmi,

jako třeba snažit se nejdříve chápat,

než být pochopen,

drobnostmi jako jsou omluvy.

Přemýšleli jste o tom někdy?

Když děcku řeknete „Promiň,“ jsou z toho mimo.

Jednou jsem učila poměry.

Nejsem v matice moc dobrá, ale pracovala jsem na tom.

Hodina skončila a já koukla do učitelských poznámek v knížce.

Celou lekci jsem odučila špatně. (Smích)

Tak jsem další den vešla do třídy a řekla:

„Hele, děcka, musím se vám omluvit.

Odučila jsem to špatně. Omlouvám se.“

A ony na to: „To je dobrý, paní Piersonová.

Vy jste se tak rozjela, že jsme vás u toho nechali.“

(Smích) (Potlesk)

Měla jsem třídy, které byly tak nízko,

tak akademicky zaostalé, že jsem brečela.

Dumala jsem, jak tuhle skupinu během

devíti měsíců

dostanu odtamtud, kde jsou, tam, kde mají být.

Bylo to obtížné. Bylo to zatraceně těžké.

Jak mám dítěti zvednout sebevědomí

a zároveň i výsledky ve škole?

Jednoho roku mě napadla bezvadná myšlenka.

Řekla jsem svým studentům:

„Byli jste vybráni, abyste byli v mé třídě,

protože jsem ta nejlepší učitelka

a vy jste ti nejlepší studenti,

takže nás dali dohromady,

abychom všem ukázali, jak se to dělá.“

A někdo se zeptal: „To jako fakt?“

(Smích)

A já: „To jako fakt. Musíme ostatním třídám ukázat,

jak se to dělá, aby si nás při procházení chodbou

lidi všimli, aniž byste na sebe museli upozorňovat.

Stačilo by jen projít.“

A dala jsem jim motto: „Jsem někdo.

Byl jsem někdo, když jsem přišel.

Budu lepší někdo, až odejdu.

Jsem mocný, jsem silný.

Zasloužím si vzdělání, které tady dostanu.

Mám věci na práci, lidi k udivení

a místa k poznání.“

A ony: „Jo!“

Když si to říkáte dost často,

stane se to vaší součástí.

A tak – (Potlesk)

Dala jsem jim test, 20 otázek.

Jeden student měl špatně 18.

Napsala jsem na jeho test +2 body a velkého smajlíka.

Přišel a: „Paní Piersonová, to má být pětka?“

A já: „Ano.“

A on: „Tak proč jste tam nakreslila smajlíka?“

Odpověděla jsem: „Protože válíš.

Máš dvě otázky dobře. Nezvorals to všechno.“

Povídám mu: „A když si to zopakujeme,

zvládneš to líp, ne?“

A on: „Ano, madam. Zvládnu to lépe.“

Víte, „-18“ vás srazí na kolena.

„+2“ říká „Úplně jsem to neprojel.“

(Smích) (Potlesk)

Roky jsem pozorovala svou matku,

jak o přestávkách věnuje čas opakování,

jak odpoledne chodí na návštěvy k žákům,

jak kupuje hřebeny a kartáčky a burákové máslo a sušenky

do zásob v šuplíku v katedře pro děti, co se potřebují najíst,

a ručníky a mýdlo pro ty, co zrovna dvakrát nevoní.

Víte, je dost těžké učit děti, které smrdí.

A že děti umí být zlé.

A tohle všechno měla ve svém stole

a po letech, když odešla do důchodu,

jsem viděla, jak některá ta děcka přišla

a řekla jí: „Paní Walkerová,

změnila jste mi život.

Zařídila jste, aby fungoval.

Díky vám se cítím jako někdo,

o kom vím, že jsem jím dřív nebyl.

A chci, abyste viděla, kým jsem se stal.“

Když moje máma před dvěma roky v 92 letech zemřela,

na pohřeb jí došlo tolik bývalých studentů,

až mi to vehnalo slzy do očí. Ne proto, že odešla navěky,

ale proto, že po sobě zanechala odkaz plný vztahů,

který nikdy nezmizí.

Zvládneme mít více vztahů? Určitě.

Budete mít rádi všechny své děti? Jistěže ne.

A vy víte, že ty nejhorší nikdy nebudou chybět.

(Smích)

Nikdy. Nebudete je mít rádi všechny

a ty nejhorší si vždycky najdou způsob.

Je to propojení. Jsou to vztahy.

Ale i když nikdy nebudete mít rádi všechny,

hlavní je, aby to nikdy, nikdy nepoznaly.

Učitelé se stávají skvělými herci a herečkami,

chodíme do práce, i když nám není nejlíp,

řídíme se předpisy, které mnohdy nedávají smysl,

ale stejně učíme.

Učíme, protože to je to, co děláme.

Výuka a poznávání by měly přinášet radost.

Jak mocný by svět mohl být,

kdyby tu byly děti, které se nebojí podstoupit riziko,

které se nebojí přemýšlet

a které mají své hrdiny?

Každé dítě si zaslouží hrdinu,

dospěláka, který nad nimi nikdy nezlomí hůl,

který chápe sílu vztahů

a trvá na tom, aby se staly tak dobrými, jak to jen dokážou.

Je to těžká práce? Si pište. Můj ty bože, to si pište.

Ale není to práce nemožná.

Všichni to můžeme zvládnout. Jsme učitelé.

Jsme zrozeni k tomu, abychom věci měnili k lepšímu.

Mnohokrát vám děkuji.

(Potlesk)