Jak používám sonar k orientaci ve světě

Daniel Kish je slepý od svých 13 měsíců, ale naučil se „vidět" za pomoci echolokace. Mlaská svým jazykem a vysílá tak záblesky zvuku, které se odráží od okolních ploch a vrací se k němu, což mu pomáhá utvořit si představu o prostředí kolem něj a porozumět mu. Ve své vzrušující přednášce Kish předvádí, jak to funguje, a nabádá nás, abychom se zbavili strachu z „temnoty neznáma."

(Ťukání)

Narodil jsem se
s bilaterálním retinoblastomem,

nádorem na sítnici.

Pravé oko mi odstranili,

když jsem měl sedm měsíců.

Měl jsem 13 měsíců,
když mi vzali i levé oko.

První věc, kterou jsem udělal
po probuzení z poslední operace,

bylo, že jsem vylezl z dětské postýlky

a začal se toulat
po jednotce intenzivní péče,

pravděpodobně jsem hledal toho,
kdo mi tohle provedl.

(Smích)

Evidentně pro mě nebyl žádný problém

toulat se bez očí po ošetřovně.

Problémem bylo, že mě chytili.

Jsou to dojmy,
které v nás slepota vyvolává,

co působí mnohem větší nesnáze

slepým lidem a slepotě jako takové.

Zamyslete se na chvíli
nad vlastními dojmy ze slepoty.

Přemýšlejte o své reakci,
když jste mě poprvé uviděli na pódiu,

nebo o vlastních vyhlídkách,
kdybyste oslepli

nebo kdyby oslepl někdo z vašich blízkých.

Ten děs je nepochopitelný většině z nás,

protože slepota

je považována za symbol
nevědomosti a neznalosti,

za bezmocné vystavení
pustošivé temnotě neznáma.

Jak poetické.

Naštěstí pro mě,
moji rodiče nebyli poetičtí.

Byli pragmatičtí.

Pochopili, že nevědomost a strach
jsou záležitostmi mysli.

A mysl je přizpůsobivá.

Věřili, že bych měl vyrůst,

abych zakusil stejnou svobodu
a odpovědnost jako všichni ostatní.

Jejich vlastními slovy,
abych se mohl odstěhovat --

což jsem v 18 letech udělal --

a platil daně --

díky --
(Smích) --

a také znali rozdíl
mezi láskou a strachem.

Strach nás zneschopňuje
tváří v tvář překážkám.

Věděli, že slepota
bude ohromnou překážkou.

Nevychovali mě ve strachu.

Moji svobodu postavili
před všechno ostatní,

protože tohle je to, co dělá láska.

Ale přesuňme se do dneška.
Jak to všechno zvládám?

Svět je taková o dost větší ošetřovna.

Naštěstí mám svoji dlouhou slepeckou hůl,

delší než hole většiny slepých lidí.

Říkám ji moje hůl svobody.

Například mi zabraňuje

před nedůstojným pádem z pódia.
(Smích)

Vidím onu strmou hranu.

Už dříve nám pověděli
o všech představitelných

nepříjemnostech,
které potkaly řečníky na pódiu.

Nevadí mi přijímat nová pravidla.

Mnoho z vás jistě slyšelo mé ťukání,

když jsem přicházel na pódium, --

(Ťukání) --

které dělám jazykem.

To jsou záblesky zvuku,

který se odráží od všech ploch kolem mě,

stejně jako sonar netopýrů,

a vrací se ke mně
v podobě nesoucí informace,

jako ve vašem případě světlo.

A můj mozek, díky mým rodičům,

se naučil vytvářet obrázky
v mé zrakové kůře,

mém zobrazovacím systému,

a využívá stejné struktury informací,
jako váš mozek.

Říkám tomu postupný zábleskový sonar.

Je to způsob,
jak jsem se naučil vidět navzdory slepotě,

orientovat se na své výpravě

napříč temnotou neznáma
svých osobních překážek,

což mi přineslo přezdívku

„výjimečný Netopýří muž -- Batman".

Inu, Batman mi říkat můžete.

Netopýři jsou skvělí. Batman je skvělý.

Ale vychovali mě tak,
že o sobě nepřemýšlím jako o výjimečném.

Vždy jsem se považoval
za stejného jako všichni ostatní,

kdo se orientují v temnotě neznáma
svých vlastních překážek.

Je to tak výjimečné?

Nepoužívám své oči, používám mozek.

Někdo si někde musí myslet,

že to je výjimečné, jinak bych tu nebyl,

ale zamyslete se na chvíli nad tímto.

Každý,

kdo se potýká
nebo se dříve potýkal s překážkou,

ať zvedne ruku.

Páni. Fajn.

Zvedlo se hodně rukou,
vydržte, spočítám si vás.

(Ťukání)

Bude to chvilku trvat.
(Ťukání) (Smích)

Fajn, hodně zvednutých rukou.

Nechte je zvednuté. Mám nápad.

Ti z vás, kdo používají k vypořádání se
s těmito překážkami svůj mozek,

dejte ruce dolů.

Dobře. Všichni se stále zvednutou rukou

mají problém sami se sebou.
(Smích)

Takže všichni se potýkáme s překážkami,

všichni čelíme temnotě neznáma,

která je společná většině překážek,
čehož se bojí většina z nás.

Ale všichni máme mozky,

které nám dovolují

orientovat se na svých cestách
těmito překážkami. Je to tak?

Například: přišel jsem sem

a -- (Ťukání) -- neřekli mi,

kde je řečnický pult.

Takže těmhle lidem z TED nemůžete věřit.

„Zjisti si to sám," řekli mi.

Takže -- (Smích)

S obecním rozhlasem si moc nepopovídáte.

Teď vás postavím před jednu překážku.

Mohli byste všichni na chvíli zavřít oči?

Naučíte se něco málo o zábleskovém sonaru.

Budu vydávat zvuk.

Před sebou budu držet tuhle tabulku,
ale nebudu s ní hýbat.

Jenom poslouchejte ten zvuk.

Ššššššššššššššššššš.

Fajn, nic až tak zajímavého.

A teď poslouchejte,
co se stane s tím stejným zvukem,

když budu tabulkou hýbat.

ŠŠššŠŠššŠŠššŠŠššŠŠ.
(Intenzita zvuku stoupá a klesá)

Teď znáte pravou sílu Temné strany.

(Smích)

Nemohl jsem si to odpustit.

Dobře. Mějte oči stále zavřené,

slyšeli jste ten rozdíl?

Abychom se o tom ujistili,

zopakujeme si to

a říkejte mi „teď",
když uslyšíte, že jsem pohnul tabulkou.

Rozumíme si?
Dostaneme se do toho.

ŠšššššššššŠŠŠŠŠ.

Publikum: Teď.
Daniel Kish: Dobře. Výborně.

Otevřete oči.

Skvěle, jen pár centimetrů

a poznali jste rozdíl.

Vyzkoušeli jste si sonar.

Byli by z vás všech skvělí slepci.
(Smích)

Podívejme se, co se může stát,

když této činnosti

věnujete určitou dobu a určitou pozornost.

(Video) Juan Ruiz: Je to jako
když se vy díváte svýma očima,

tak my vidíme svýma ušima.

Muž: Nejde o to,
jestli vidíme lépe nebo hůře,

jde o to, že vidíme jinak.

Žena: Postupuje to podél.
DK: Přesně.

Žena:
A pak to postupně stoupá a opět klesá.

DK: Ano!
Žena: To je úžasné.

Je to jako bych ... já vidím auto.
Můj bože!

Muž 2: Miluji svou slepotu.

I kdybych měl příležitost, upřímně řečeno,
nechtěl bych opět vidět.

Muž 3: Čím větší je váš cíl,
tím větší jsou překážky, které vás čekají,

ale společně s tímto cílem

přichází vítězství.

(v italštině)

(Potlesk)

DK:
Vypadali tito lidé že by měli strach?

Moc ne.

Naším tréninkem prošly

desítky tisíc slepců
i vidomých lidí všeho druhu

z bezmála 40 zemí.

Když se slepci učí vidět,

vidomí lidé tím jsou inspirováni

a chtějí se naučit vidět stejně jako oni,
a nemají najednou ze slepoty strach,

protože tihle lidé zobrazují
skrytou schopnost uvnitř každého z nás,

schopnost vyrovnat se s každou překážkou,
projít jakoukoli temnotou,

aby objevili nepředstavitelné

díky svým schopnostem.

Všem vám přeji co nejjasnější výpravu.

Děkuji mnohokrát.

(Potlesk)

Chris Anderson: Danieli, příteli.

Jak vím, jistě vidíš,
že TED Ti tleská ve stoje.

Děkuji za Tvé pozoruhodné povídání.

Dovol mi ještě jednu otázku o Tvém světě,
Tvém vnitřním světě, který si vytváříš.

Myslíme si, že v našem vnitřním světě máme věci,
které Ty jakožto slepec v tom svém nemáš.

Jak Tvůj svět vypadá?

Co máš Ty, co naopak my postrádáme?

DK: 360stupňový pohled,

protože můj sonar funguje stejně
dobře za mnou jako přede mnou.

Funguje dokonce i za rohem.

Dosáhne i pod povrch.

V podstatě jde o neostrou
trojrozměrnou geometrii.

Jeden z mých studentů,
sám je už nyní instruktorem,

si pár měsíců po ztrátě zraku uvědomil,

že když sedí ve svém třípodlažním domě,

slyší všechno, co se děje v celé budově:

rozhovory,
lidi v kuchyni, lidi v koupelně,

a to i několik pater vzdálených,
za několika zdmi.

Řekl mi, že je to jako kdyby
koukal rentgenovými paprsky.

CA: Jak si představuješ místo,
kde seš právě teď?

Jak si představuješ tohle divadlo?

DK: Zcela upřímně, je tu moc reproduktorů.

Je to zajímavé.
Když lidé vydají nějaký zvuk,

když se zasmějí, když se zavrtí,
když se napijí nebo se vysmrkají,

a tak dál, všechno slyším.

Slyším i ten nejmenší pohyb,
který jednotlivé osoby dělají.

Nic z toho neujde mé pozornosti,

svým sonarovým pohledem

poznám velikost této místnosti
i zakřivení řad sedadel kolem pódia,

i výšku stropu místnosti.

Jak říkám, všechno kolem mě je

jistým typem trojrozměrné geometrie.

CA: Dobře, Danieli,
odvedl jsi fantastickou práci,

abys nám všem ukázal svět v jiném světle.

Mockrát Ti za to srdečně děkujeme.
DK: Děkuji.

(Potlesk)