Udílení cen za vědu, které vás rozesměje a pak donutí se zamyslet

Marc Abrahams, zakladatel ceremoniálu udílení Ig Nobelovy ceny, pátrá po nejneuvěřitelnějších výzkumech z celého světa. V této provokativní (a místy humorně laděné) přednášce vypráví příběhy o vpravdě podivné vědě — a vyzdvihuje případy, kdy hloupost zásadním způsobem ovlivnila zvýšení zájmu veřejnosti o vědu.

George a Charlotte Blonskyovi,

manželé žijícíc
v Bronxu v New York City,

něco vynalezli.

V roce 1965 získali patent
na to, čemu říkají

„zařízení k asistování ženám při porodu“.

Zařízení sestává z velkého kulatého stolu

a strojního zařízení.

Když je žena připravena přivést dítě na svět,

lehne si na záda,

připoutají ji ke stolu

a stůl se velkou rychlostí roztočí.

Dítě díky odstředivé síle

vylétne ven.

Když si jejich patent pečlivě prohlédnete,

zejména pokud máte povědomí
o inženýrství nebo nadání,

najdete v návrhu možná

jedno dvě místa, kde návrh není
úplně přiměřený situaci. (Smích)

Doktor Ivan Schwab z Kalifornie

je jedním z lidí, jedním z hlavních lidí,

kteří pomohli zodpovědět otázku:

„Proč datly nebolí hlava?“

Ukázalo se, že je to tím,

že mají mozky

uloženy v lebkách

odlišným způsobem,

než jsou mozky naše, než máme
my jako lidské bytosti,

mozky obaleny.

Datli běžně klovou,

tlučou hlavou,

do kusu dřeva tisíce krát
každý den. Každý den!

A co je nám známo,

vůbec jim to nevadí.

Jak je to možné?

Mozek datlů sebou uvnitř nemlátí
jako ten náš.

Mají mozek pevně uložen,

aby odolával úderům především zepředu.

Ještě před několika lety mnoho lidí

tomuto výzkumu nevěnovalo pozornost,

zejména u nás v Americe,

než se lidé začali zajímat o to,

co se děje s mozky hráčů
amerického fotbalu,

kteří si opakovaně hlavy narážejí.

Datli s tím možná nějak souvisí.

Před pár lety otiskli

v lékařském časopise The Lancet

v Anglii článek

„Muž, který si propíchl prst
a pak pět let páchl hnilobou.“

Dr. Caroline Millsová a její tým

pacienta přijali, ale opravdu
si nevěděli rady, co s ním.

Muž se řízl do prstu,

pracoval na lince na zpracování kuřat,

a poté začal opravdu
odporně zapáchat.

Tak odporně,
že když s ním byli na pokoji

doktoři se sestrami,

nedokázali tam s ním vydržet.

Bylo to nesnesitelné.

Vyzkoušeli každičký lék,

všechny způsoby léčby, o kterých věděli.

Po roce léčení stále páchl hnilobou.

Po dvou letech stále páchl hnilobou.

Po třech letech, čtyřech letech,
stále páchl hnilobou.

Po pěti letech zápach
sám od sebe odezněl.

Je to záhada.

Dr. Lianne Parkinová a její tým

testovali na Novém Zélandu
ve svém městě starý zvyk.

Žijí ve městě položeném
ve vysokých kopcích,

stejných, jako má San Francisco.

V zimě tam bývají velké mrazy

a spousta ledovek.

Bývá tam hodně zranění.

Zvyk, který testovali,

testovali tak, že se ptali lidí

ráno na cestě do práce,

aby se zastavili a něco si vyzkoušeli.

Zkoušeli jednu ze dvou možností.

Ten zvyk spočívá v tom,

že si v tomto městě v zimě lidé
navlékají na boty ponožku.

A to, co experimentálně objevili

a co bylo na první pohled
docela zjevné bylo,

že je to pravda.

Pokud máte ponožky na botách
zvenčí a ne zevnitř,

mnohem pravděpodobněji přežijete,
neuklouznete a nespadnete.

Doufám, že se mnou budete souhlasit,

že věci, které jsem vám právě popsal,

kterákoliv z nich, by si zasloužila
nějaké ocenění. (Smích)

A toho se jim také dostalo,

každá získala Ig Nobelovu cenu.

V roce 1991 jsem s partou dalších lidí

začal s vyhlašováním Ig Nobelovy ceny.

Každý rok udělujeme 10 cen.

Ceny jsou udělovány na základě jednoho
jediného kritéria. Je to velmi jednoduché.

Musíte udělat něco, co lidi nejdřív
rozesměje a pak je donutí se zamyslet.

Donutíte lidi zasmát se a pak se zamyslet.

Ať už je to cokoliv,

lidem, kteří se s tím poprvé setkají,

nezbývá než se prostě rozesmát.

A pak po týdnu,

když se jim to stále honí hlavou,

jsou celí žhaví o tom
povědět svým přátelům.

Po takových hodnotách pátráme.

Každým rokem se blížíme

9 000 novým nominacím na Ig Nobelovu cenu.

Z tohoto počtu bývá pravidelně

10 až 20 procent lidí,

kteří nominují sami sebe.

Tihle lidé téměř nikdy nevyhrávají.

Je velmi nepravděpodobné, že cenu
dostanete, pokud o ni usilujete.

Dokonce i když vyhrát nechcete,

nedá se se s tím dopředu počítat.

Měli byste vědět, že než někoho

vybereme mezi výherce,

nejdřív ho velmi nenápadně kontaktujeme.

Nabízíme mu šanci odmítnout

tuto skvělou poctu, pokud to tedy chce.

Naštěstí pro nás se téměř všichni,
kterým cenu nabídneme,

rozhodnou ji přijmout.

Co dostanete, pokud vyhrajete?

No, dostanete několik věcí.

Dostanete Ig Nobelovu cenu.

Její vzhled je každý rok jiný.

Je to pokaždé ruční práce vyrobená
z neobyčejně levného materiálu.

Díváte se na obrázek ceny,

kterou jsme udělili loni, v roce 2013.

Ve světě se k cenám většinou dává

vítězům nějaká ta hotovost, nějaké peníze.

My žádné peníze nemáme,

takže je dávat nemůžeme.

Vítězové si vlastně musí zaplatit cestu

na ceremoniál udílení Ig Nobelovy ceny,

což většina z nich udělá.

Ačkoliv loni jsme nějaké peníze
sehnat zvládli.

Loni od nás každý z 10 výherců
Ig Nobelovy ceny

obdržel 10 bilionů dolarů.

Bankovku v hodnotě 10 bilionů dolarů
ze Zimbabwe. (Smích)

Možná si pamatujete, že měli
v Zimbabwe malé dobrodružství

několikaleté inflace.

Skončilo to tiskem bankovek

s nominální hodnotou až
100 bilionů dolarů.

Muž, který to způsobil a který tam
mimochodem vede národní banku,

získal Ig Nobelovu cenu za matematiku.

Další věc, kterou dostanete,

je pozvánka na ceremoniál,

který se koná na Harvardské univerzitě.

A když se tam dostanete,

dorazíte na největší místní
shromaždiště a posluchárnu.

Pojme 1 100 lidí,
je nacpaná k prasknutí

a nahoře na pódiu čeká
hlouček držitelů Nobelovy ceny,

aby vám potřásli rukou

a předali vám Ig Nobelovu cenu.

To je středobodem ceremoniálu.

Výherci jsou až do této chvíle
drženi v tajnosti,

ani laureáti Nobelovy ceny,
kteří jim potřesou rukou,

netuší kdo vyhraje, dokud nedojde
na vyhlašování.

Teď vám povím ještě o několika

dalších udělených cenách,
které se týkají oboru medicíny.

Nezapomeňte, že už jsme
udělili na 230 cen.

Spousta těchto lidí
chodí mezi vámi.

Možná jednu také máte.

Před 30 lety byl uveřejněn článek

s názvem „Zranění zapříčiněná
padajícími kokosy“.

Napsal ho dr. Peter Barss,

jenž je Kanaďan.

Dr. Barss přišel na ceremoniál

a vysvětloval, jak chtěl,

jako mladý doktor, vidět svět.

Tak odjel na Papuu Novou Guineu.

Když tam dorazil, začal pracovat
v nemocnici a zajímal se,

s jakými problémy tam lidé přicházejí.

Prošel si záznamy a zjistil,

že překvapivě velké množství lidí

bylo v této nemocnici

kvůli zraněním po zásahu
padajícím kokosem.

Typicky se to stávalo lidem

přicházejícím z vysočiny,
kde není mnoho kokosových palem,

aby navštívili příbuzné u pobřeží,

kde je palem spousta.

Mysleli si, že kokosová palma

je dobré místo, kam se postavit
a možná si lehnout.

U palmy, která je 30 metrů vysoká

a má ořechy vážící jeden kilogram,

které mohou kdykoliv spadnout.

Tým lékařů z Evropy

publikoval sérii článků
o kolonoskopiích.

Jistě jste dobře obeznámeni
s kolonoskopií,

tak či onak.

Nebo v některých případech,

tak i onak.

V článcích vysvětlovali

svým kolegům, kteří praktikují
kolonoskopie,

jak během výkonu

minimalizovat riziko,

že váš pacient exploduje. (Smích)

Dr. Emmanuel Ben-Soussan,

jeden z autorů,

přiletěl z Paříže na ceremoniál,

kde vysvětloval historii tohoto.
V 50. letech 20. století,

kdy se kolonoskopie
začínala běžně používat,

lidé přicházeli na to,
jak ji správně provádět.

Ze začátku byla doprovázena potížemi.

Základní problém je, určitě to znáte,

že se potřebujete podívat dovnitř
dlouhého, úzkého, tmavého místa.

Takže potřebujete více prostoru.

Přidáte nějaký plyn, abyste ho zvětšili

a mohli se tam porozhlédnout.

Přidáváte ho k jinému plynu, k metanu,

který už tam je.

Plyn, který se tehdy přidával,
býval v řadě případů kyslík.

K metanu přidávali kyslík.

A pak, když chtěli něco vidět,
potřebovali si posvítit,

a tak připojili nějaký zdroj světla,
který v 50. letech býval velmi horký.

Takže máte metan, který je hořlavý,

kyslík a teplo.

Poměrně rychle přestali kyslík používat.
(Smích)

Dnes už pacienti explodují zřídkakdy,

ale ještě se to stává.

Poslední věc, o které bych vám
chtěl povědět, je cena,

kterou jsme udělili dr. Eleně Bodnarové.

Dr. Elena Bodnarová vynalezla podprsenku,

která může být v případě nouze
narychlo rozložena

na jeden pár ochranných masek.

Jedna zachrání život vám,

druhá zachrání život šťastlivci,
který stojí poblíž. (Smích)

Možná se ptáte, k čemu je to dobré.

Dr. Bodnarová přijela na ceremoniál

a vysvětlovala, že vyrůstala na Ukrajině.

Byla jedním z doktorů,
kteří ošetřovali oběti

výbuchu černobylské jaderné elektrárny.

Později zjistili,

že spousta nejhorších zdravotních problémů

souvisela s vdechnutím prachu ze spadu.

Poté pořád přemýšlela nad tím,

že by se hodila jednoduchá maska,

která by byla dostupná při všech
neočekávaných událostech.

O pár let později se
přestěhovala do Ameriky.

Měla dítě.

Jednoho dne sledovala, jak na podlaze

sebral její malý synek podprsenku,

a nasadil si ji na obličej.

A tehdy ji ta myšlenka napadla.

Na ceremoniál přinesla

svůj první prototyp podprsenky

a předvedla, jak se používá:

(Smích) (Potlesk)

["Paul Krugman, laureát Nobelovy ceny
za ekonomiku (2008)"]

["Wolfgang Ketterle, laureát Nobelovy
ceny za fyziku (2001)"]

Já sám jednu záchrannou podprsenku mám.
(Smích)

Je to má oblíbená,

ale s radostí bych se o ni
v případě potřeby

s kýmkoliv z vás podělil.

Děkuji vám.

(Potlesk)