Věnujte se místním, abyste vyřešili hromadné násilí

Severine Autesserre studuje Demokratickou republiku Kongo, která je uprostřed nejkrvavějšího konfliktu od druhé světové války; je nazývaná největší současnou humanitární krizí na světě. Konflikt se zdá být beznadějný, neřešitelně rozsáhlý. Její vhled z desítek rozhovorů: konflikty jsou často místní. Místo na celonárodní řešení by se vůdci a pomáhající skupiny měli zaměřit na lepší řešení lokálních krizí před jejich vzplanutím.

Chci dnes hovořit o
zapomenutém konfliktu.

Je to konflikt, který se
stěží dostane do novin.

Odehrává se právě tady,
v Demokratické republice Kongo.

Většina lidí mimo Afriku
toho moc o válce v Kongu neví,

takže mi dovolte vám
představit pár základních faktů.

Konžský conflikt je nejvražednější
konflikt od druhé světové války.

Doteď způsobil téměř čtyři miliony úmrtí.

Už 18 let destabilizuje
velkou část Střední Afriky.

Je to největší současná
humanitární krize na světě.

A to je důvod, proč jsem poprvé
v roce 2001 jela do Konga.

Jako mladá humanitární pomocnice
jsem potkala stejně starou ženu.

Jmenovala se Isabelle.

Místní milice napadli Isabellinu vesnici.

Zabili mnoho mužů
a znásilnili mnoho žen.

Všechno vyplenili.

A když chtěli vzít i Isabelle,

její manžel zasáhl

a řekl: "Ne, prosím neberte Isabelle,

vezměte si mě místo ní."

A tak s milicemi odešel do lesů

a Isabelle už ho nikdy neviděla.

A je to právě kvůli lidem
jako Isabelle a její manžel,

proč jsem zasvětila celou
svou kariéru studiu této války.

Války, o které víme tak málo.

Existuje příběh o Kongu,
který jste už možná slyšeli.

Je to příběh o minerálech a znásilnění.

Policejní záznamy a reportáže z médií

se obvykle soustředí
na jedinou příčinu násilí v Kongu,

ilegální těžbu a pašování
přírodních surovin,

a na hlavní následek,

sexuální zneužívání žen
a dívek jako válečných zbraní.

Ne že by tato dvě témata
nebyla důležitá a tragická, to jsou.

Ale dnes vám chci říct jiný příběh.

Chci vám povědět příběh
zdůrazňující hlavní příčinu

tohoto současného konfliktu.

Násilí v Kongu je z velké části
poháněno místními konflikty,

které mezinárodní snaha
o mír nedokázala napravit.

Celý ten příběh začíná
faktem, že Kongo je známé

nejenom jako největší
současná humanitární krize na světě,

ale i jako místo největšího úsilí

mezinárodních mírových sborů na světě.

V Kongu působí největší

a nejdražší mírová mise OSN na světě.

Taky to bylo místo první
mírové mise vedené Evropskou unií.

A jako své vůbec první případy

se mezinárodní trestní soud
rozhodl stíhat konžské válečné magnáty.

V roce 2006, když se v Kongu poprvé
v historii konaly svobodné volby,

mnoho pozorovatelů si myslelo,
že to znamená konec násilí v oblasti.

Mezinárodní komunita si pochvalovala
úspěšnou organizaci těchto voleb

jako příklad podařené
mezinárodní intervence

ve zkrachovaném státě.

Ale ve východních provinciích

se stále masivně přesouvala populace

a strašlivě se porušovala lidská práva.

Krátce před mým návratem
do Konga minulé léto

se v provincii Jižní Kivu
odehrál hrozivý masakr.

Třicet tři lidí bylo zabito.

Většinou ženy a děti

a mnoho z nich bylo rozsekáno k smrti.

Během uplynulých osmi let

boje ve východních provinciích rozpoutaly

skutečnou občanskou a mezinárodní válku.

Takže v podstatě pokaždé, když
si myslíme, že jsme na dosah míru,

se konflikt znovu rozjede naplno.

Proč?

Proč všechna ta masivní mezinárodní snaha

selhala v pomoci Kongu
dosáhnout trvalý mír a bezpečnost?

Moje odpověď na tuto otázku se točí
kolem dvou základních pozorování.

Za prvé, jeden z hlavních
důvodů, proč pokračuje násilí v Kongu

je v podstatě místní.

A když říkám místní,

tak doopravdy myslím
na úrovni jedince, rodiny,

klanu, obce, komunity, okresu,

někdy i etnické skupiny.

Například, pamatujete si na příběh
Isabelle, který jsem vám vyprávěla?

Důvod, proč milice
napadli Isabellinu vesnici

byl, že si chtěli přivlastnit půdu,

kterou vesničané potřebovali
obdělávat kvůli jídlu a přežití.

Druhý objev je, že se
mezinárodním mírovým snahám

nepodařilo pomoci řešit místní konflikty

kvůli přítomnosti
dominantní mírotvorné kultury.

Co tím myslím je,

že západní a afričtí diplomaté,

mírové sbory OSN, dárci,

zaměstnanci většiny nevládních organizací,

kteří pracují na řešení konfliktu,

ti všichni mají jiný pohled na svět.

Patřila jsem mezi ně,
sdílela jsem tuto kulturu,

takže vím až příliš dobře, jak mocná je.

Všude na světě
a ve všech konfliktních oblastech,

tahle společná kultura
utváří lidem, kteří zasahují,

pochopení příčin násilí

jako něčeho, co se primárně nachází
v národním a mezinárodním rozměru.

Utváří to naše chápání cesty k míru

jako něčeho, co
vyžaduje intervenci shora,

aby se řešilo národní
a mezinárodní napětí.

A utváří to naše chápání
úlohy zahraničních hráčů,

kteří se podílí na národních
a mezinárodních mírových procesech.

Ještě důležitěji, tahle obvyklá kultura

umožňuje mezinárodním mírovým sborů
ignorovat napětí na mikro-úrovních,

které často ohrožují
dohody na makro-úrovních.

Takže například v Kongu,

kvůli tomu jak jsou
vychováni a vycvičeni,

úředníci OSN, dárci, diplomaté

a zaměstnanci většiny
nevládních organizací,

interpretují pokračující boje a
masakry jako problémy vznikající shora.

Pro ně je násilí, které vidí,

výsledek napětí mezi
prezidentem Kabilou

a různými národními oponenty

a napětí mezi Kongem, Rwandou a Ugandou.

Navíc tito mezinárodní
mírotvůrci vidí lokální konflikty

jednoduše jako výsledek
národního a mezinárodního napětí,

nedostatku státní autority

a toho, čemu oni říkají takzvaný
vrozený sklon k násilí konžských obyvatel.

Tato dominantní kultura také zasahuje

na národních a mezinárodních úrovních

jako jediný přirozený a legitimní
úkol zaměstnanců a diplomatů OSN.

A vyvyšuje organizaci všeobecných voleb,

které jsou dnes považovány za všelék,

jako mechanismus
rekonstrukce státu, který je důležitější,

než některé více efektivní
přístupy k budování státu.

A to se nestává jenom v Kongu,
ale i v mnoha jiných zónách konfliktů.

Ale podívejme se ještě hlouběji,

za jinými důležitými příčinami násilí.

V Kongu je pokračující násilí

motivováno nejenom národními
a mezinárodními důvody,

ale také dlouhodobými programy zdola,

které jsou podněcovány
vesničany, tradičními vůdci,

šéfy komunit nebo etnickými vůdci.

Konflikty se točí okolo politických,
sociálních a ekonomických otázek,

které jsou výhradně místní.

Na příklad na vesnické či okresní úrovni

hodně soupeří o to,

kdo bude vést vesnici nebo řídit území

na základě tradičního práva,

a kdo bude kontrolovat rozdělení půdy

a těžbu v místních dolech.

Tohle soupeření často
vede k místními bojům.

Například v jedné vesnici nebo oblasti,

a dost často eskaluje do všeobecných bojů

napříč celou provincií

a občas i do sousedních zemí.

Vezměte si konflikt mezi
Konžany rwandského původu

a takzvanými domorodnými kmeny Kivu.

Tento konflikt začal ve třicátých
letech během belgické kolonizace,

kdy mezi sebou obě komunity
soupeřily o přístup k půdě a lokální moci.

Poté, co v roce 1960
vyhlásilo Kongo nezávislost,

boje eskalovaly, protože každá skupina
se chtěla spojit s národními politiky,

ale přitom pokračovat ve
svých místních programech.

A tehdy v roce 1994
během rwandské genocidy

se tyto místní skupiny spojily s konžskými
a rwandskými ozbrojenými skupinami,

ale stále se snažili pokračovat ve svých
místních programech v provinciích Kivuů.

A od té doby tyto místní
spory o půdu a místní moc

rozdmýchávaly násilí

a pravidelně ohrožovaly

národní a mezinárodní dohody.

Takže se můžeme ptát,
proč se za těchto okolností

mezinárodním mírovým vyjednavačům
nepodařilo pomoci realizovat

místní mírové programy.

Odpověď je, že mezinárodní vyjednavači

považují řešení lokálních konfliktů

za nepodstatný, neobvyklý
a nelegitimní úkol.

Samotný nápad angažovat se
na lokální úrovni je zásadně

v rozporu s existujícími
kulturními normami

a ohrožuje klíčové organizační zájmy.

Například pro samotnou OSN

jako diplomatickou organizaci
působící na úrovni států

by to bylo zcela naruby, kdyby
se měla zaměřit na lokální konflikty.

Výsledkem je, že ani vnitřní odpor

proti dominantním přístupům k práci

ani externí šoky

nedokázali přesvědčit
mezinárodní aktéry, aby přehodnotili

své vnímání násilí a zásahu.

A až do teď existovalo jenom pár výjimek.

Pár jich bylo, ale bylo jich opravdu málo

z tohoto rozsáhlého vzorce.

Pro shrnutí to, co jsem vám vyprávěla,

je příběh o tom,
jak dominantní mírotvorná kultura

tvoří těm, co zasahují, chápání
toho, co jsou příčiny násilí,

jak se tvoří mír

a čeho mají intervence dosáhnout.

Tato chápání umožňují
mezinárodním mírotvůrcům

ignorovat základy na mikro-úrovních,

které jsou nezbytné pro udržitelný mír.

Vzniklá nepozornost k lokálním konfliktům

vede k nevhodnému mírovému
procesu na krátkodobé úrovni

a potenciálnímu obnovení
války na dlouhodobé úrovni.

A to fascinující je, že tento rozbor

nám pomáhá lépe porozumět
mnoha případům trvajících konfliktů

a nezdarům mezinárodních
zásahů v Africe a jinde ve světě.

Místní konflikty jsou zdrojem násilí
většiny válečných a poválečných situací,

od Afghánistánu přes
Sudán po Východní Timor,

a v těch málo případech,
ve kterých proběhly rozsáhlé

mírové iniciativy zespodu,

byly tyto pokusy úspěšné ve
vytvoření udržitelného míru.

Jeden z nejlepších příkladů je kontrast

mezi relativně klidnou
situací v Somalilandu,

které profitovalo z mírových
iniciativ vedených zdola,

a mezi zbytkem Somálska
zmítaném trvajícím násilím,

kde byly mírové
snahy vedeny shora dolů.

A existuje několik dalších případů,

kde řešení konfliktů
na lokální, občanské úrovni

zásadně změnilo situaci.

Takže jestli chceme, aby mezinárodní
mírové procesy fungovaly,

vedle jakékoli intervence shora

musí být konflikty řešeny zespodu.

Neznamená to, že národní
a mezinárodní napětí nejsou důležitá.

To jsou.

A neznamená to, že národní
a mezinárodní mírové procesy

jsou nepotřebné.

Jsou potřebné.

Znamená to, že mírové procesy
k vytvoření udržitelného míru

jsou potřeba na makro i mikro úrovni.

Místní nevládní organizace,

místní autority a zástupci
občanské společnosti

by měli být hlavními účastníky
těchto procesů zespodu.

Samozřejmě existují překážky.

Lokální účastníci často nemají zdroje

ani logistické zařízení
nebo technické kapacity

k uskutečnění efektivních
místních mírových programů.

Mezinárodní aktéři by tedy měli
rozšířit financování a podporu

místního řešení konfliktů.

Co se týče Konga, co můžeme udělat?

Po dvou desetiletích
konfliktů a milionech mrtvých

je jasné, že musíme změnit svůj přístup.

Na základě mého výzkumu v terénu

věřím, že by mezinárodní i konžští aktéři

měli věnovat více pozornosti
vyřešení sporů o půdu

a podpoře smíření mezi komunitami.

Například v provincii Kivuů,

Institut "Life and Peace"
a jeho konžští partneři

založili komunitní fóra,

aby prodiskutovali detaily
o místních sporech o půdu.

A tato fóra našla řešení,
která pomáhají kontrolovat násilí.

Tohle je typ programu,
který je velmi potřeba

v celém východním Kongu.

S programy jako tento

můžeme pomoci lidem
jako Isabelle s manželem.

Tohle nebudou zázračná řešení,

ale protože berou v úvahu
hluboko zakořeněné příčiny násilí,

mohou rozhodně změnit celou situaci.

Děkuji vám.

(Potlesk)