Co vysvětluje vzestup lidstva?

Před sedmdesáti tisíci lety byli naši předkové jen bezvýznamnými zvířaty, která si, spolu s ostatními živočichy kdesi v Africe, pokojně hleděla svého. A dnes by jen málokdo nesouhlasil s faktem, že lidé dominují celé planetě Zemi. Rozšířili jsme se na všechny kontinenty a naše chování určuje osud všech ostatních zvířat (a možná i samotné Země). Jak jsme se ale dostali až sem? Historik Yuval Noah Harari nabízí pro vysvětlení rozmachu lidstva překvapivý důvod.

Před sedmdesáti tisíci lety byly naši
předkové bezvýznamnými zvířaty.

Nejdůležitějším faktem
o prehistorických lidech

je to, že byli nedůležití.

Jejich vliv na svět nebyl
o nic větší než vliv medúzy,

světlušek nebo datlů.

Dnes však řídíme tuto planetu.

A otázkou je:

Jak jsme se tak
vypracovali?

Jak se z bezvýznamných opic,

co si kdesi v Africe hledí svého,

stanou vládci planety Země?

Rozdíl mezi námi a ostatními zvířaty
obvykle hledáme

na úrovni jednotlivce.

Chceme věřit – já chci věřit –

že jsem nějak výjimečný,

mám výjimečné tělo či mozek,

a díky tomu jsem lepší než pes,
prase nebo šimpanz.

Jenže na úrovni jedince

se šimpanzi až trapně podobám.

A když mě s nějakým šimpanzem
dáte na nějaký opuštěný ostrov,

abyste viděli, kdo dokáže
lépe přežít,

sázel bych rozhodně na šimpanze,
nikoli na sebe.

A chyba by nebyla
jen ve mně.

Patrně nikdo z vás by si
jako jednotlivec

na pustém ostrově

nevedl proti šimpanzi lépe.

Skutečný rozdíl mezi lidmi
a ostatními zvířaty

není na úrovni jednotlivce,

ale na kolektivní úrovni.

Lidé ovládají planetu,
protože jsou jedinými živočichy,

kteří dovedou pružně
a masově spolupracovat.

I jiná zvířata,

například společenský hmyz,
včely, mravenci,

dovedou spolupracovat ve velkých
počtech, ale ne tak pružně.

Jejich spolupráce je velmi rigidní.

Včelí úl může fungovat
vlastně jen jedním způsobem.

A když se objeví nová
příležitost nebo nebezpečí,

včely nepředělají společenský
systém přes noc.

Nemůžou například
popravit královnu

a vyhlásit republiku včel

nebo komunistickou diktaturu
pracujících včel dělnic.

Společenští savci,

jako vlci, sloni,
delfíni či šimpanzi

dokáží spolupracovat daleko pružněji,

ale pouze v malém počtu.

Mezi šimpanzi je spolupráce

založena na tom, že se
navzájem znají.

Já jsem šimpanz a ty jsi šimpanz,

a chci s tebou spolupracovat.

Potřebuji tě osobně znát.

Jaký druh šimpanze jsi?

Jsi hodný šimpanz?

Jsi zlý šimpanz?

Jsi důvěryhodný?

Když tě neznám, jak s tebou
můžu spolupracovat?

Jediným zvířetem, které umí
skloubit obě tyto schopnosti,

a spolupracovat pružně
a zároveň ve velkém počtu,

jsme my, Homo sapiens.

Když to bude jeden na jednoho,
a možná i deset na deset,

mohou být šimpanzi lepší než my.

Ale když postavíte tisíc lidí
proti tisíci šimpanzů,

lidé snadno vyhrají,
a to z prostého důvodu:

tisíc šimpanzů spolu
nedokáže spolupracovat.

A kdybyste nacpali
100 000 šimpanzů

na Oxford Street
nebo na stadion ve Wembley,

na náměstí Nebeského
klidu nebo do Vatikánu,

výsledkem bude
naprostý chaos.

Jen si představte stadion ve Wembley
se 100 000 šimpanzi.

Naprosté šílenství.

Lidé se ovšem běžně
shromažďují v desítkách tisíc

a k chaosu obvykle nedojde.

Působí tu extrémně sofistikované
a efektivní sítě spolupráce.

Všechny velké úspěchy
historie lidstva,

stavba pyramid či třeba
létání na Měsíc,

záležely nikoli na
schopnostech jednotlivce,

ale na tom, jak pružně
a masově jsme spolupracovali.

Zamyslete se už jen nad tím,
jak tu přednáším.

Stojím tu před publikem
čítajícím 300 nebo 400 lidí.

Většinu z vás vůbec neznám.

Stejně tak neznám všechny,
kdo na tomto setkání

pracovali a připravili ho.

Neznám pilota ani členy
posádky letadla,

které mě včera dopravilo
do Londýna.

Neznám lidi, kteří
vymysleli a vyrobili

tenhle mikrofon a kamery,
které natáčejí, co říkám.

Neznám autory všech
knih a článků,

které jsem jako přípravu
na tuto přednášku četl.

A už vůbec neznám všechny lidi,

kteří tuto přednášku
sledují na internetu

třeba někde v Buenos Aires
nebo Novém Dillí.

Ale i když se neznáme,

můžeme spolupracovat, aby vznikla
tato globální výměna myšlenek.

Tohle šimpanzi nemohou.

Komunikují, to ano,

ale šimpanz nikdy necestuje
za nějakou vzdálenou tlupou,

aby jí přednášel o banánech
nebo o slonech,

nebo o jiných šimpanzích tématech.

Spolupráce samozřejmě
nevede jen k dobru.

Lidé v minulosti napáchali
hodně zlého,

a byla to někdy opravdu zvěrstva.

A vždy byla založena na spolupráci
ve velkém měřítku.

Vězení je systém spolupráce,

jatka jsou systémem spolupráce,

koncentrační tábory jsou
systémem spolupráce.

Šimpanzi nemají jatka ani vězení
ani koncentrační tábory.

Řekněme, že jsem vás
už přesvědčil,

že vládneme světu díky schopnosti
pružně a masově spolupracovat.

Další otázkou, která hned vyvstane

v mysli zvídavého posluchače, bude:

Jak to přesně děláme?

Díky čemu dokážeme ze všech zvířat
takto spolupracovat pouze my?

Odpovědí je naše představivost.

Dokážeme pružně spolupracovat
s nesčetnými cizími lidmi,

protože ze všech zvířat
na planetě pouze my

dokážeme vytvářet fiktivní
příběhy a věřit jim.

A dokud všichni věříme stejné fikci,

tak všichni uznáváme a dodržujeme
stejná pravidla,

stejné normy, stejné hodnoty.

Ostatní zvířata užívají
svůj komunikační aparát

pouze k popisu reality.

Šimpanz řekne: „Hele!
Támhle je lev, zdrháme!“

Nebo: „Hele, támhle je banánovník!
Dáme si banány!“

Lidé však s pomocí jazyka
nejenže popisují realitu,

ale také vytvářejí nové,
fiktivní skutečnosti.

Člověk řekne: „Hele,
nad těmi mraky je bůh!“

„A když nebudeš poslouchat,

pošle tě bůh po smrti do pekla.“

A když té smyšlené
historce uvěříte,

budete uznávat tatáž pravidla,
normy, zákony a hodnoty

a můžete spolupracovat.

To je něco,
co dokáží jen lidé.

Šimpanz vám nedá
banán jen proto,

že mu slíbíte:
"Po smrti přijdeš do nebe,"

(smích)

„a budeš odměněn spoustou banánů,

tak mi tenhle banán dej.“

Tomu žádný šimpanz
nikdy neuvěří.

Takovýmto příběhům
věří jen lidé.

Proto vládneme světu,

zatímco šimpanzi jsou zamčení
v ZOO a výzkumných laboratořích.

Snad už vám tedy zní přijatelně,

že co se týče náboženství, lidé
spolupracují díky víře v tutéž fikci.

Miliony lidí se sejdou a postaví
katedrálu či mešitu,

bojují v rámci křížové výpravy či džihádu,
protože věří týmž příběhům –

o Bohu, o nebi a o pekle.

Rád bych ale zdůraznil,
že úplně tentýž princip

stojí za všemi podobami
masové lidské spolupráce,

a to nejen ve sféře náboženství.

Vezměte si například justici.

Většina dnešních právních systémů
je založena na víře v lidská práva.

Ale co jsou ta lidská práva?

Lidská práva jsou, stejně jako Bůh a nebe,
pouze fikce, kterou jsme vymysleli.

V objektivní realitě neexistují.

Nejsou to nějaké biologické
vlastnosti rodu Homo sapiens.

Když lidskou bytost rozříznete
a kouknete dovnitř,

najdete srdce, ledviny, neurony
hormony a DNA,

ale nenajdete žádná práva.

Práva existují jen v příbězích,

které posledních pár století
vymýšlíme a šíříme.

Mohou to být velmi pozitivní,
velice dobré příběhy,

ale pořád jsou to jen námi
vymyšlené fikce.

Totéž platí pro sféru politiky.

V moderní politice jsou nejdůležitějšími
faktory státy a národy.

Ale co jsou to ty státy a národy?

Objektivně neexistují.

Hora objektivně existuje.

Můžete ji vidět, sáhnout si na ni,
třeba k ní i přivonět.

Ale národ nebo stát,

jako Izrael, Írán, Francie
nebo Německo,

to je pouhá smyšlenka,

na níž jsme si dobře zvykli.

To samé platí ve sféře ekonomiky.

Nejdůležitějšími hráči
v globální ekonomice

jsou společnosti a korporace.

Mnozí z vás možná
pracují pro korporace

jako Google, Toyota nebo McDonald.

Co vlastně tyhle věci jsou?

Jsou tím, čemu právníci
říkají "právní fikce".

Jsou to příběhy
vymyšlené a udržované

mocnými čaroději,
kterým říkáme právníci.

(smích)

A co korporace v jednom kuse dělají?

V prvé řadě se snaží vydělat peníze.

Co jsou to peníze?

Opět nic, co by objektivně existovalo;
nemají objektivní hodnotu.

Vezměte si dolarovou bankovku.
Je to jen zelený papírek.

Nemá žádnou hodnotu.

Nemůžete ji sníst ani vypít,

nemůžete si ji obléct.

Jenže tu jsou mocní
vypravěči příběhů:

velcí bankéři,

ministři financí,

premiéři –

a ti nám přesvědčivě říkají:

„Vidíš ten zelený papírek?“

„To je vlastně jako 10 banánů.“

A když tomu věřím já i vy

a všichni ostatní,

doopravdy to funguje.

Můžu tenhle bezcenný papírek vzít,

jít do supermarketu,

dát ho někomu, koho
jsem v životě neviděl,

a dostat za něj opravdové
banány, které můžu sníst.

To je něco úžasného.

Se šimpanzem se vám to nepovede.

Šimpanzi obchodují, to ano:

„Ty mi dáš kokos,
já ti dám banán.“

Takhle to fungovat může.

"Ale ty chceš banán

za bezcenný papírek?"

"Ani nápad!"

"Za koho mě máš?
Za člověka?"

(smích)

Peníze jsou vlastně
nejúspěšnější příběh,

který lidé kdy vymysleli,

a to proto, že je to jediný příběh,
kterému věří každý.

Ne každý věří v Boha,

ne každý věří v lidská práva,

ne každý věří v nacionalismus,

ale každý věří v peníze,
v dolarovou bankovku.

Dokonce i Usáma bin Ládin.

Nenáviděl americkou politiku,
americké náboženství

i americkou kulturu.

Proti americkým dolarům
ale nic neměl.

Vlastně je měl celkem rád.

(smích)

Abych to shrnul:

My, lidé, vládneme světu,
protože žijeme ve dvou realitách.

Všechna ostatní zvířata
žijí v té objektivní.

Jejich realita sestává
z objektivních objektů,

jako jsou řeky, stromy, lvi a sloni.

My, lidé, také žijeme
v objektivní realitě.

V našem světě jsou také řeky,
stromy, lvi a sloni.

Ale během staletí

jsme si nad touto objektivní
realitou zkonstruovali

další vrstvu: fiktivní realitu.

Realitu, kterou tvoří
fiktivní entity

jako národy, bohové,
peníze či korporace.

Úžasné na tom je,
že se během historie

tato fiktivní realita
stávala pořád mocnější

a dnes jsou tyto fiktivní entity
těmi nejmocnějšími

hybateli světa.

Přežití řek, stromů, lvů a slonů
dnes závisí

na rozhodnutích a přáních
fiktivních entit,

jako jsou Spojené státy, Google
nebo Světová banka.

Entit, které existují pouze
díky naší představivosti.

Děkuji.

(potlesk)

Bruno Giussani: Yuvale,
vyšla vám nová kniha.

Po „Sapiens“ jste napsal další.

Zatím ale vyšla jen v hebrejštině.

Yuval Noah Harari: Na překladu
zrovna pracuji.

BG: V té knize, jestli tomu dobře rozumím,

tvrdíte, že úžasné objevy,
jichž jsme právě svědky,

mohou nejen zlepšit naše životy,

ale také vytvořit – cituji –

„... novou třídu a nový třídní boj,
tak jako dříve průmyslová revoluce.“

Rozvedl byste to?

YNH: Ano. Během průmyslové revoluce

jsme byli svědky vzniku
nové třídy – proletariátu.

Politické i společenské dějiny posledních
200 let se hodně točily kolem toho,

co si s touto třídou a novými problémy
i možnostmi počít.

Teď vidíme vzestup nové velké
třídy "zbytečných lidí".

(smích)

Počítače se zlepšují
v dalších a dalších oblastech,

a dost možná budou mnohé
úkoly zvládal lépe než my,

takže se lidé stanou zbytečnými.

Velkou politickou a
ekonomickou otázkou

21. století tak bude:

„K čemu vlastně potřebujeme lidi?“

Nebo alespoň: „K čemu jich
potřebujeme tolik?“

BG: Máte v knize odpověď?

YNH: Zatím to vypadá,
že smyslem lidí bude užívat si

drog a počítačových her.

(smích)

Ale to nezní moc povzbudivě.

BG: Dobře, takže vlastně říkáte

na základě množících se důkazů

o významné ekonomické nerovnosti,
že tento proces

už začíná?

YNH: Ne, tohle není proroctví.

Jen zvažuji vše, co nás
může čekat.

Jedna možnost je, že vznikne
velká třída zbytečných lidí.

Další možnost je,
že se lidstvo rozdělí

do různých biologických kast,

kde se z bohatých stanou
virtuální bohové,

kdežto z chudých ona třída
zbytečných lidí.

BG: Věřím, že z toho za rok za dva
bude další přednáška.

Yuvale, díky, že jsi k nám přijel.

YNH: Dík.

(potlesk)