Jak se popereme s příštím smrtícím virem

Když v březnu 2014 propukla Ebola, pracovala Pardis Sabeti a její tým na sekvencích virového genomu, zjišťovali, jak mutuje a jak se šíří.
Sabeti okamžitě zveřejnila svůj výzkum online, takže stopaři viru a vědci z celého světa se mohli do intenzivního boje zapojit.
V této přednášce nám ukáže, jak se otevřená spolupráce stala klíčem k zastavení viru... a klíčem k útoku na další vir, který přijde. "Museli jsme pracovat otevřeně, sdílet a pracovat společně."
Sabeti říká: "Nedopusťme, aby byl svět definován zkázou, kterou přináší jeden virus, ale ať září miliardami srdcí a myslí, které pracující v jednotě."

Možná jste nikdy neslyšeli
o Kennemě v Sierra Leone,

nebo o Arui v Nigérii.

Pro mne jsou to dvě
z nejvýjimečnějších míst na Zemi.

V nemocnicích tam pracuje
skupina sester, lékařů a vědců,

kteří potichu bojují

s nákazou, která je po léta
jednou z nejhorších hrozeb lidstva:

s virem Lassa.

Virus Lassa je velmi podobný Ebole.

Způsobuje prudkou horečku
a často končí smrtí.

Tito lidé denně riskují své životy,
aby ochránili své spoluobčany,

ale tím zároveň chrání i nás všechny.

Před mnoha lety,
na jedné ze svých prvních návštěv

jsem o nich zjistila
to nejpodivuhodnější,

a to, že každý den --
a jsou to náročné dny v první linii --

každé ráno začínají zpěvem.

Sejdou se a vyjádří svou radost.

Vyjadřují svého ducha.

Celé ty roky se pravidelně
vzájemně navštěvujeme,

jsem se k nim přidala a zpívám s nimi.

Píšeme si a moc nás to baví,

protože víme, že tu nejsme
jen kvůli společným vědeckým projektům;

jsme propojeni navzájem svým lidstvím.

Asi si dovedete představit,
jak je to najednou strašně důležité,

když se okolnosti začnou měnit.

Všechno se výrazně změnilo
v březnu 2014,

kdy byla v Guinei vyhlášena
epidemie Eboly.

Šlo o její první rozšíření
v západní Africe,

poblíž hranic mezi Sierra Leone
a Liberií.

Všechny nás to vyděsilo.

Už nějakou dobu jsme měli podezření,

že Lassa a Ebola jsou rozšířenější,
než se obecně soudí,

a mysleli jsme si, že by se mohly
jednou dostat do Kenemy.

Proto lidé z mého týmu
okamžitě vyrazili

a spojili se s týmem Dr. Humarra Khana,

a společně jsme nastavili
systém citlivé molekulární diagnostiky,

aby bylo možné zachytit Ebolu,
pokud by překročila hranice Sierra Leone.

Už jsme to jednou nastavovali
pro virus Lassa,

věděli jsme, jak na to,

a tým je úžasný.

Bylo třeba pouze zajistit pomůcky
a místo pro vyšetřování Eboly.

Naneštěstí přišel ten den.

Dne 23. května 2014 byla
do porodnice přijata žena,

u které se po provedení
molekulárních testů potvrdil

první výskyt Eboly v Sierra Leone.

To, že se to povedlo,
je naprosto výjimečné.

Tým byl schopen tento případ
okamžitě diagnostikovat,

bezpečně ošetřit pacientku

a zároveň začít v terénu stopovat,
co se děje.

Možná by to bývalo mohlo
něco zastavit.

Ale v den, kdy se to podařilo,
se už epidemie několik měsíců šířila.

Se stovkami nemocných už přesáhla
všechny předchozí epidemie.

Do Sierra Leone přišla
ne jako tento jeden osamělý případ,

ale jako přílivová vlna.

Museli jsme se propojit
na mezinárodní úrovni,

s ministerstvem zdravotnictví, s Kenemou,
a řešit případy, kterých přibývalo:

příští týden jich bylo 31,

potom 92, potom 142 –
a všichni přicházeli do Kenemy,

na jedno z mála míst v Sierra Leone,
které bylo schopné to řešit.

Pracovali jsme ve dne v noci,
snažili jsme se ze všech sil

jednak pomoci konkrétním pacientům,
jednak získat pozornost.

Udělali jsme ale také jednoduchou věc:

vzorek krve, který odebereme pacientovi
kvůli testům na Ebolu,

bychom pochopitelně mohli zlikvidovat.

A nebo bychom ho mohli deaktivovat
pomocí chemikálie,

zabalit ho do krabice a poslat
za moře na rozbor.

A to jsme také udělali.

Odesílali jsme vzorky do Bostonu,
kde působí můj tým.

Ten také pracoval ve dne v noci,
doslova na směny,

a rychle jsme dali dohromady
99 genomů viru Ebola.

Genom je něco jako šablona.

Všichni ho máme.

Prozrazuje všechno o tom,
z čeho jsme stvořeni,

veliké množství informací.

Výsledky takovéto práce
jsou jednoduché a mocné.

Ve skutečnosti bychom mohli
vzít těchto 99 různých virů,

podívat se na ně, porovnat je.

A když bychom je porovnali
se třemi genomy z Guinei,

které byly publikovány již dříve,

mohli bychom ukázat,
že nákaza se tam před měsíci

přenesla na lidskou populaci,

a odtamtud se pak šířila
z člověka na člověka.

To je nesmírně důležité,
když hledáte, jak zakročit.

Důležité je hlavně trasování kontaktu
(sledování přenašečů).

Jedna věc byla zjevná:
jak virus putuje z člověka na člověka,

mutuje.

Každá z těchto mutací je velice důležitá,

protože diagnostika, vakcíny,
terapie, které používáme –

to všechno je založeno na genomu,
přesné sekvenci genů.

To je základ všeho.

Na mutaci musí zdravotníci reagovat,

upravit vývoj a překalibrovat vše,
co dosud dělali.

Kdybychom postupovali tak,
jak je to ve vědě běžné,

mohla jsem vzít nasbíraná data

a zavřít se do laboratoře
na několik měsíců.

Pomalu a pečlivě bych data analyzovala,

pak bych odeslala článek k publikaci,
ten by mi párkrát vrátili k opravě,

a když by konečně vyšel, mohli bychom
svá data uvolnit do světa.

Takhle to dnes funguje.

Jenže v našem případě by to nefungovalo.

Naši přátelé stáli v první linii

a nám bylo jasné, že potřebujeme pomoc.

Spoustu pomoci.

A tak jsme hned,

jak jsme získali sekvence z přístrojů,

všechno publikovali na webu.

Dali jsme je k dispozici celému světu
se vzkazem: "Pomozte!"

A pomoc přišla.

Než jsme se nadáli,

začali se nám ozývat
lidé z celého světa.

Překvapilo je,
že jsme naše data zveřejnili.

Součástí týmu se najednou stali
největší světoví znalci virů.

Začali jsme takto virtuálně spolupracovat:

sdíleli jsme poznatky,
pravidelně si volali, psali –

to vše ve snaze neustále
sledovat šíření viru,

abychom našli způsob,
jak ho zastavit.

Příležitostí pro vytváření
takovýchto komunit je mnoho.

Zejména když se epidemie začala
globálně šířit, se všichni chtěli

učit, připojit, podílet se na řešení.

Všichni mají chuť se zapojit.

Ten objem lidského potenciálu
po celém světě je užasný

a všechny nás propojuje internet.

Není skvělé, že místo toho,
abychom se jedni druhých báli,

jsme si prostě řekli: "Pojďme do toho.

Zapojme se všichni do práce,
zvládneme to."

Je tu pořád jedna nesnáz:
data, která používáme

při běžném vyhledávání na netu,
jsou pro nás příliš omezená.

Přicházíme tak o mnoho příležitostí.

V prvních fázích epidemie v Kenemě

jsme měli od pacientů k dispozici
106 klinických záznamů.

Opět jsme je volně zveřejnili.

V laboratoři se nám podařilo
na těchto 106 záznamech vycvičit

počítačový algoritmus, který predikoval
prognózu pro pacienty s Ebolou

s téměř 100% jistotou.

Vytvořili jsme aplikaci, díky které
toho mohli využít zdravotníci v terénu.

Jenomže 106 záznamů není dost na to,
aby byla metoda pevná a ověřitelná,

Čekali jsme na další data,
která by nám pomohla.

Ale žádná nepřišla.

Pořád na něco čekáme,
ladíme své pokusy,

zalezlí v laboratořích místo toho,
abychom spolupracovali.

A to je nepřijatelné.

Rozumíte? Ani pro vás to není přijatelné.

Ve hře jsou naše životy.

Vážně.

Ztratili jsme spoustu životů.
Včetně mnoha zdravotníků.

Bylo mezi nimi pět mých milovaných kolegů:

Mbalu Fonnie, Alex Moigboi,

Dr. Humarr Khan, Alice Kovoma
a Mohamed Fullah.

A i oni jsou jen jedni z mnoha
zdravotníků z Kenemy a jiných míst,

kteří zemřeli, zatímco svět na něco čekal,
a my ostatní

si v klidu pracovali, pěkně každý sám.

Ona totiž Ebola,
stejně jako jiné věci ohrožující lidstvo,

je podporována nedůvěrou,
rozptýlením, rozdělením.

Když mezi sebe stavíme zdi
a bojujeme spolu,

virus skvěle prospívá.

Jenže narozdíl od jiných hrozeb,

před Ebolou jsme si všichni rovni.

Bojujeme všichni společně.

Ebola u sousedových dveří
může brzy zaklepat na ty vaše.

Doufám, že když už sdílíme
zranitelnost, sílu, strachy, naději,

mohli bychom začít radostně spolupracovat.

Jedna má doktorandka
četla knihu o Sierra Leone

a zjistila, že slovo "Kenema",

jméno nemocnice a města,
ve kterém pracujeme,

znamená v jazyce Mende
"čistý jako řeka, průsvitný,

veřejně viditelný".

Pro nás to mnoho znamená.

Vždycky jsme měli pocit,

že musíme úsilí svých kolegů v Kenemě

uctít transparentností,
sdílením, otevřenou spoluprácí.

Musíme to tak dělat.

A musíme vyžadovat –
od sebe i od ostatních –

abychom, až zas vypukne nějaká epidemie,
byli k sobě otevření,

a stáli v tom boji při sobě.

Ona to totiž nebyla epidemie první,

ale ani poslední.

Existuje mnoho dalších mikrobů,
které čekají na svůj čas,

jako třeba vir Lassa.

A až to příště nastane,

může nákaza vypuknout v milionovém městě.

Může to být kapénková infekce.

Dokonce se může stát,
že bude rozšířena úmyslně.

Vím, že je to strašidelné.
Tomu dobře rozumím.

Ale také ze zkušenosti vím,

že máme po ruce potřebnou technologii
a máme i kapacitu

tento boj vyhrát.

Můžeme vyhrát a mít viry pod kontrolou.

Ale povede se nám to jen tehdy,
když budeme pracovat spolu.

A s radostí.

A proto, na památku

Dr. Khana a všech,
kteří položili život v prvních liniích

a bojovali i za nás:

bojujme i my za ně.

A nedopusťme, aby byl náš svět definován
zkázou, kterou přináší jeden virus,

ale aby zářil miliardami srdcí a myslí,
které pracují v jednotě.

Děkuji vám.

(potlesk)