Proč jsou někteří lidé altruističtější než jiní

Proč někteří lidé dělají nesobecké skutky, pomáhající ostatním lidem, i za cenu ohrožení vlastního blaha? Vědecká psycholožka studuje motivaci lidí, kteří se chovají extrémně altruisticky, např. darováním ledviny cizímu člověku. Jsou jejich mozky prostě jiné?

Někde venku je muž,

který vypadá trochu jako herec Idris Elba,

minimálně tak vypadal před 20 lety.

Nic jiného o něm nevím,

kromě toho, že mi zachránil život

a zároveň ohrozil ten svůj.

V noci přeběhl přes dálnici,

jen aby mě dostal do bezpečí

po autohavárii, která mě mohla zabít.

Celé to se mnou samozřejmě otřáslo,

ale také to ve mě zanechalo velkou potřebu

porozumět tomu, proč to udělal,

co ho přimělo k rozhodnutí,

kterému vděčím za život,

riskovat svůj život pro něčí jiný?

Jinými slovy, co způsobuje lidskou
schopnost pro altruismus.

Nejdříve vám ale řeknu, co se stalo.

Té noci, bylo mi 19,

jsem jela domů do Tacomy

po mezistátní dálnici,

když mi před auto vběhl malý pes.

Věděla jsem přesně, co nemáte dělat,

což je strhnout řízení.

A zjistila jsem, proč to nemáte dělat.

Psa jsem srazila stejně,

auto dostalo smyk,

a pak se točilo přes dálnici,

až nakonec skončilo
v rychlém pruhu dálnice

otočené v protisměru

a pak se zastavil motor.

V tu chvíli jsem věděla, že zemřu.

Ale nezemřela,

kvůli činům toho odvážného muže,

který se musel rozhodnout,

v mžiku, kdy viděl mé uvízlé auto,

zastavil a utíkal přes 4 pruhy dálnice,

uprostřed noci,

aby mě zachránil.

A když nastartoval moje auto

a dostal mě do bezpečí
a ujistil se, že jsem v pořádku,

tak zase odjel.

Neřekl mi ani své jméno,

a jsem si jistá, že
jsem zapomněla poděkovat.

Takže než budu pokračovat,

chci využít této chvilky

a tomu cizinci poděkovat.

(Potlesk)

Tohle všechno říkám,

protože tyto události
značně změnily směr mého života.

Stala jsem se vědeckou psycholožkou,

a zasvětila svou práci porozumění
lidské schopnosti starat se o druhé.

Odkud pochází a jak se vyvíjí,

jakých extrémů může nabývat.

Tyto otázky jsou důležité
pro porozumění základům

lidské společenské povahy.

Mnoho lidí,

od filosofů a ekonomů až po ty obyčejné

věří, že je lidská povaha sobecká,

že nás motivuje jen náš vlastní prospěch.

Ale proč tedy někteří,
jako ten muž, co mě zachránil,

dělají nesobecké věci,
jako pomáhání ostatním

i přes rizika a náklady pro ně samé.

Odpověď

vyžaduje prozkoumání
prvopříčin extrémního altruismu,

a toho, co odlišuje takovéto lidi

od ostatních.

Až donedávna se tomuto
tématu moc lidí nevěnovalo.

Činy muže, který mě zachránil,

dokonale naplňují definici altruismu,

což je dobrovolné, sebe ohrožující chování

motivované touhou pomoci někomu jinému.

Je to nesobecký čin
prospívající jen druhému.

Co by mohlo vysvětlit takovýto čin?

Možná odpověď je soucit,

což je hlavní silou altruismu.

Ale pak je tu otázka,

proč ho někteří mají více než druzí?

A odpověď může být,
že jejich mozky jsou jiné

v zásadních způsobech.

Ale abych zjistila jak,

začala jsem na druhém konci,

s psychopaty.

Běžný způsob studování lidských povah,

jako je touha pomáhat ostatním lidem,

je studovat skupiny, u kterých chybí,

a takovou skupinou jsou psychopati.

Psychopatie je vývojová porucha,

silně geneticky podmíněná,

zapřičiňující nezájem, chladnost

a tendenci chovat se antisociálně

nebo násilně.

S kolegy v Národním Institutu

Mentálního zdraví

jsme provedli první výzkum skenu mozků

mladistvých psychopatů.

A naše výsledky, a dnes i dalších vědců,

ukázaly, že psychopati

vykazují tyto tři charakteristiky.

Obecně rozpoznávají emoce jiných lidí,

nicméně jsou necitliví
vůči znakům úzkosti.

A obzvláště,

mají problém rozpoznat
tyto ustrašené výrazy.

Tyto výrazy přenáší potřebu

a nouzi,

a obvykle vyvolávají soucit a touhu pomoci

v lidech, kteří je vidí.

Takže dává smysl, že lidé bez soucitu

jsou zároveň necitliví k těmto podnětům.

Část mozku,

která je za to nejvíce zodpovědná,

se nazývá amygdala.

Jsou vzácné případy lidí kteří ji nemají,

a pak nedokážou
rozpoznávat výrazy strachu.

A na rozdíl od zdravých lidí

majících velký nárůst aktivity amygdaly,

když vidí ustrašené výrazy,

amygdaly psychopatů
reagují velmi málo.

Někdy nereagují vůbec,

a proto možná mají problém

rozpoznávat tyto podněty.

Amygdaly psychopatů jsou menší,
než jaký je průměr,

cca o 18-20 %.

Tato zjištění jsou spolehlivá a robustní,

a jsou velmi zajímavá.

Můj cíl

není porozumět, proč
se nestaráme o ostatní.

Ale to, proč se staráme.

Tak skutečná otázka je,

může mimořádný altruismus,

který je opakem psychopatie,

ve smyslu soucitu a touhy pomáhat lidem,

vznikat v mozcích, které jsou

opakem mozků psychopatů.

Takový antipsychopatický

mozek,

lepší v rozpoznávání strachu ostatních,

s reaktivnější

a možná i větší amygdalou?

Můj výzkum ukázal,

že tohle všechno platí.

Objevili jsme to

díky testování mimořádných altruistů.

Lidí, co darovali svou ledvinu

cizímu člověku.

Tito lidé dobrovolně podstoupili operaci,

aby jim byla odebrána zdravá ledvina

a dána cizímu nemocnému člověku,

kterého nejspíš nikdy nepotkají.

„Proč by to někdo dělal?“

Odpověď možná je,

že mozky těchto lidí

mají zvláštní charakteristiky.

Lépe rozpoznávají cizí strach.

Jsou lepší v detekci lidí v nouzi.

Zčásti možná proto, že je jejich
amygdala reaktivnější.

Ta samá část, která je u psychopatů

méně reaktivní.

A jejich amygdaly
jsou větší než u většiny lidí,

asi o 8 %.

Dohromady tato data napovídají,

že ve světě existuje jakési

„spektrum starání se“

s psychopaty na jedné straně

a extrémně dobrosrdečnými lidmi

na straně druhé.

Altruisté nejsou mimořádní jen tím,

že by projevovali nadprůměrný soucit.

Jsou,

což je zajímavější,

altruističtí a citliví

nejen k lidem v jejich vlastní kruzích

přátel a rodiny.

Mít soucit s lidmi,
které milujete a znáte,

není výjimečné.

Mimořádný altruistický soucit
jde ještě dál,

až za kruh známých,

k lidem mimo jejich společenské kruhy,

k úplným cizincům,

jako u toho muže, co mě zachránil.

Ptala jsem se dárců ledvin,

jak si vytvořili tak velký kruh soucitu,

že dokázali darovat cizinci ledvinu.

A byla to pro ně velmi těžká otázka.

„Jak to, že to uděláte,

když jiní ne?

Jste jedním z méně než 2 000 Američanů,

kteří darovali ledvinu cizinci.

Co vás činí tak zvláštním?“

A co odpověděli?

Řekli: „Nic.

Nic zvláštního na mě není.

Jsem jako ostatní.“

Myslím, že tohle říká opravdu hodně,

protože jejich kruhy nevypadají takto,

ale spíš takhle.

Nemají žádný střed.

Altruisté nevidí sami sebe

jako střed čehokoliv,

že by byli lepší nebo důležitější.

Zeptala jsem se jedné altruistky,

proč jí dárcovství dává smysl,

řekla, „Protože to není o mě“

Další řekla,

„Nejsem jiná ani unikátní.

Vaše studie ukáže, že jsem jako vy.“

Tento úžasný nedostatek sebestřednosti

by se také dal nazvat

pokorou,

což je kvalita,
která dle slov svatého Augustina,

dělá z lidí anděly.

A proč?

Protože když váš kruh nemá střed

nemůže mít vnitřní nebo vnější vrstvy,

nikdo, kdo by byl více
či méně hodný soucitu

než někdo jiný.

A tohle podle mě opravdu
odlišuje neobyčejné altruisty

od průměrných lidí.

Ale také si myslím, že tento pohled

je pro většinu lidí dosažitelný.

Protože na společenské úrovni,

je expanze altruismu
a soucitu všudypřítomná.

Psycholog Steven Pinker a další ukázali,

že lidé na celém světě rozšiřují své kruhy

a tolerují utrpení méně a méně,

což vedlo ke snížení krutosti a násilí,

od trápení zvířat, domácího násilí,

až po trest smrti.

A vedlo ke zvýšení všech druhů altruismu

Před 100 lety by lidé nevěřili,

jak normální je dnes

darovat krev a kostní dřeň

cizím lidem.

Je možné, že za 100 let,

budou lidé brát stejně

darování ledvin,

jako dnes berou darování krve?

Možná.

Co je zdrojem těchto úžasných změn?

Z části se zdá,

že je to bohatství a životní úroveň.

Jak jsou společnosti
bohatší a zajištěnější,

lidé zaměřují svou pozornost ven,

a výsledkem je nárůst
altruismu vůči cizincům,

od dobrovolnictví a charity

po darování ledvin.

Ale tyto změny zároveň přináší

zvláštní paradoxní výsledky,

i přes to, že se svět stává lepším,

což se stává,

je zde obecný pocit, že se stává horším

a krutějším, což se nestává.

Nevím, proč to tak je,

ale myslím si, že jak víme více

o utrpení lidí daleko od nás,

tak se také více staráme

o utrpení těchto lidí.

Změny, které vidíme však jasně ukazují,

že kořeny altruismu a soucitu

jsou naší součástí stejně jako krutost

a násilí,

možná i víc,

a i když jsou někteří přirozeně citlivější

ke vzdálenému utrpení jiných lidí,

skutečně věřím,

že schopnost odstranit sebe sama

ze středu kruhu,

a rozšířit kruh soucitu až k cizincům,

má téměř každý.

Děkuji.

(Potlesk)