Někde venku je muž, který vypadá trochu jako herec Idris Elba, minimálně tak vypadal před 20 lety. Nic jiného o něm nevím, kromě toho, že mi zachránil život a zároveň ohrozil ten svůj. V noci přeběhl přes dálnici, jen aby mě dostal do bezpečí po autohavárii, která mě mohla zabít. Celé to se mnou samozřejmě otřáslo, ale také to ve mě zanechalo velkou potřebu porozumět tomu, proč to udělal, co ho přimělo k rozhodnutí, kterému vděčím za život, riskovat svůj život pro něčí jiný? Jinými slovy, co způsobuje lidskou schopnost pro altruismus. Nejdříve vám ale řeknu, co se stalo. Té noci, bylo mi 19, jsem jela domů do Tacomy po mezistátní dálnici, když mi před auto vběhl malý pes. Věděla jsem přesně, co nemáte dělat, což je strhnout řízení. A zjistila jsem, proč to nemáte dělat. Psa jsem srazila stejně, auto dostalo smyk, a pak se točilo přes dálnici, až nakonec skončilo v rychlém pruhu dálnice otočené v protisměru a pak se zastavil motor. V tu chvíli jsem věděla, že zemřu. Ale nezemřela, kvůli činům toho odvážného muže, který se musel rozhodnout, v mžiku, kdy viděl mé uvízlé auto, zastavil a utíkal přes 4 pruhy dálnice, uprostřed noci, aby mě zachránil. A když nastartoval moje auto a dostal mě do bezpečí a ujistil se, že jsem v pořádku, tak zase odjel. Neřekl mi ani své jméno, a jsem si jistá, že jsem zapomněla poděkovat. Takže než budu pokračovat, chci využít této chvilky a tomu cizinci poděkovat. (Potlesk) Tohle všechno říkám, protože tyto události značně změnily směr mého života. Stala jsem se vědeckou psycholožkou, a zasvětila svou práci porozumění lidské schopnosti starat se o druhé. Odkud pochází a jak se vyvíjí, jakých extrémů může nabývat. Tyto otázky jsou důležité pro porozumění základům lidské společenské povahy. Mnoho lidí, od filosofů a ekonomů až po ty obyčejné věří, že je lidská povaha sobecká, že nás motivuje jen náš vlastní prospěch. Ale proč tedy někteří, jako ten muž, co mě zachránil, dělají nesobecké věci, jako pomáhání ostatním i přes rizika a náklady pro ně samé. Odpověď vyžaduje prozkoumání prvopříčin extrémního altruismu, a toho, co odlišuje takovéto lidi od ostatních. Až donedávna se tomuto tématu moc lidí nevěnovalo. Činy muže, který mě zachránil, dokonale naplňují definici altruismu, což je dobrovolné, sebe ohrožující chování motivované touhou pomoci někomu jinému. Je to nesobecký čin prospívající jen druhému. Co by mohlo vysvětlit takovýto čin? Možná odpověď je soucit, což je hlavní silou altruismu. Ale pak je tu otázka, proč ho někteří mají více než druzí? A odpověď může být, že jejich mozky jsou jiné v zásadních způsobech. Ale abych zjistila jak, začala jsem na druhém konci, s psychopaty. Běžný způsob studování lidských povah, jako je touha pomáhat ostatním lidem, je studovat skupiny, u kterých chybí, a takovou skupinou jsou psychopati. Psychopatie je vývojová porucha, silně geneticky podmíněná, zapřičiňující nezájem, chladnost a tendenci chovat se antisociálně nebo násilně. S kolegy v Národním Institutu Mentálního zdraví jsme provedli první výzkum skenu mozků mladistvých psychopatů. A naše výsledky, a dnes i dalších vědců, ukázaly, že psychopati vykazují tyto tři charakteristiky. Obecně rozpoznávají emoce jiných lidí, nicméně jsou necitliví vůči znakům úzkosti. A obzvláště, mají problém rozpoznat tyto ustrašené výrazy. Tyto výrazy přenáší potřebu a nouzi, a obvykle vyvolávají soucit a touhu pomoci v lidech, kteří je vidí. Takže dává smysl, že lidé bez soucitu jsou zároveň necitliví k těmto podnětům. Část mozku, která je za to nejvíce zodpovědná, se nazývá amygdala. Jsou vzácné případy lidí kteří ji nemají, a pak nedokážou rozpoznávat výrazy strachu. A na rozdíl od zdravých lidí majících velký nárůst aktivity amygdaly, když vidí ustrašené výrazy, amygdaly psychopatů reagují velmi málo. Někdy nereagují vůbec, a proto možná mají problém rozpoznávat tyto podněty. Amygdaly psychopatů jsou menší, než jaký je průměr, cca o 18-20 %. Tato zjištění jsou spolehlivá a robustní, a jsou velmi zajímavá. Můj cíl není porozumět, proč se nestaráme o ostatní. Ale to, proč se staráme. Tak skutečná otázka je, může mimořádný altruismus, který je opakem psychopatie, ve smyslu soucitu a touhy pomáhat lidem, vznikat v mozcích, které jsou opakem mozků psychopatů. Takový antipsychopatický mozek, lepší v rozpoznávání strachu ostatních, s reaktivnější a možná i větší amygdalou? Můj výzkum ukázal, že tohle všechno platí. Objevili jsme to díky testování mimořádných altruistů. Lidí, co darovali svou ledvinu cizímu člověku. Tito lidé dobrovolně podstoupili operaci, aby jim byla odebrána zdravá ledvina a dána cizímu nemocnému člověku, kterého nejspíš nikdy nepotkají. „Proč by to někdo dělal?“ Odpověď možná je, že mozky těchto lidí mají zvláštní charakteristiky. Lépe rozpoznávají cizí strach. Jsou lepší v detekci lidí v nouzi. Zčásti možná proto, že je jejich amygdala reaktivnější. Ta samá část, která je u psychopatů méně reaktivní. A jejich amygdaly jsou větší než u většiny lidí, asi o 8 %. Dohromady tato data napovídají, že ve světě existuje jakési „spektrum starání se“ s psychopaty na jedné straně a extrémně dobrosrdečnými lidmi na straně druhé. Altruisté nejsou mimořádní jen tím, že by projevovali nadprůměrný soucit. Jsou, což je zajímavější, altruističtí a citliví nejen k lidem v jejich vlastní kruzích přátel a rodiny. Mít soucit s lidmi, které milujete a znáte, není výjimečné. Mimořádný altruistický soucit jde ještě dál, až za kruh známých, k lidem mimo jejich společenské kruhy, k úplným cizincům, jako u toho muže, co mě zachránil. Ptala jsem se dárců ledvin, jak si vytvořili tak velký kruh soucitu, že dokázali darovat cizinci ledvinu. A byla to pro ně velmi těžká otázka. „Jak to, že to uděláte, když jiní ne? Jste jedním z méně než 2 000 Američanů, kteří darovali ledvinu cizinci. Co vás činí tak zvláštním?“ A co odpověděli? Řekli: „Nic. Nic zvláštního na mě není. Jsem jako ostatní.“ Myslím, že tohle říká opravdu hodně, protože jejich kruhy nevypadají takto, ale spíš takhle. Nemají žádný střed. Altruisté nevidí sami sebe jako střed čehokoliv, že by byli lepší nebo důležitější. Zeptala jsem se jedné altruistky, proč jí dárcovství dává smysl, řekla, „Protože to není o mě“ Další řekla, „Nejsem jiná ani unikátní. Vaše studie ukáže, že jsem jako vy.“ Tento úžasný nedostatek sebestřednosti by se také dal nazvat pokorou, což je kvalita, která dle slov svatého Augustina, dělá z lidí anděly. A proč? Protože když váš kruh nemá střed nemůže mít vnitřní nebo vnější vrstvy, nikdo, kdo by byl více či méně hodný soucitu než někdo jiný. A tohle podle mě opravdu odlišuje neobyčejné altruisty od průměrných lidí. Ale také si myslím, že tento pohled je pro většinu lidí dosažitelný. Protože na společenské úrovni, je expanze altruismu a soucitu všudypřítomná. Psycholog Steven Pinker a další ukázali, že lidé na celém světě rozšiřují své kruhy a tolerují utrpení méně a méně, což vedlo ke snížení krutosti a násilí, od trápení zvířat, domácího násilí, až po trest smrti. A vedlo ke zvýšení všech druhů altruismu Před 100 lety by lidé nevěřili, jak normální je dnes darovat krev a kostní dřeň cizím lidem. Je možné, že za 100 let, budou lidé brát stejně darování ledvin, jako dnes berou darování krve? Možná. Co je zdrojem těchto úžasných změn? Z části se zdá, že je to bohatství a životní úroveň. Jak jsou společnosti bohatší a zajištěnější, lidé zaměřují svou pozornost ven, a výsledkem je nárůst altruismu vůči cizincům, od dobrovolnictví a charity po darování ledvin. Ale tyto změny zároveň přináší zvláštní paradoxní výsledky, i přes to, že se svět stává lepším, což se stává, je zde obecný pocit, že se stává horším a krutějším, což se nestává. Nevím, proč to tak je, ale myslím si, že jak víme více o utrpení lidí daleko od nás, tak se také více staráme o utrpení těchto lidí. Změny, které vidíme však jasně ukazují, že kořeny altruismu a soucitu jsou naší součástí stejně jako krutost a násilí, možná i víc, a i když jsou někteří přirozeně citlivější ke vzdálenému utrpení jiných lidí, skutečně věřím, že schopnost odstranit sebe sama ze středu kruhu, a rozšířit kruh soucitu až k cizincům, má téměř každý. Děkuji. (Potlesk)