Uprchlická krize je zkouškou našeho charakteru

65 milionů lidí bylo v roce 2016 vyhnáno z domovů v důsledku ozbrojených konfliktů nebo katastrof. Není to jen krize; je to zkouška toho, kým jsme a jaké hodnoty zosobňujeme, říká David Miliband - a každý z nás osobně zodpovídá za to, aby ji pomohl ji vyřešit. Ve svém důležitém vystoupení nám Miliband nabízí konkrétní způsoby, jak pomoci uprchlíkům a proměnit empatii a altruismus v čin.

Téma, o kterém budu hovořit,
je globální uprchlická krize.

Mým cílem je vám ukázat, že tato krize

je zvládnutelná, nikoli neřešitelná.

Dále vám chci ukázat, že se to týká
stejně nás a toho kým opravdu jsme,

jako je zkouškou pro uprchlíky
stojící v první linii.

Jsem ředitelem neziskové organizace
na podporu uprchlíků

a vysídlenců na celém světě (IRC).

Není to pro mě ale
jen pracovní záležitost.

Je to osobní.

Mám moc rád tuto fotografii.

Ten pohledný chlápek napravo,

to nejsem já.

Je to můj táta Ralph v Londýně roku 1940

se svým otcem Samuelem.

Byli židovskými uprchlíky z Belgie.

Uprchli v den, kdy do ní vtrhli nacisté.

Mám moc rád i tuto fotku.

Je na ní skupina uprchlých dětí,

které dorazily v roce 1946
z Polska do Anglie.

Uprostřed nich je moje maminka, Marion.

Byla poslaná začít nový život,

v nové zemi,

úplně sama.

Bylo jí 12 let.

A jsem si jist tímto:

Kdyby Británie ve 40. letech

nepřijala uprchlíky,

zcela jistě bych zde dnes nestál.

O 70 let později se ovšem kruh uzavřel.

Je slyšet zvuk rostoucích zdí,

pomstychtivé politické rétoriky,

humanitární hodnoty a zásady
jsou v plamenech právě v těch zemích,

které před 70 lety řekly "nikdy více"
zoufalství a vykořeněnosti

obětí války.

V minulém roce bylo každou minutu vyhnáno

24 osob ze svého domova

v důsledku bojů, násilí a pronásledování:

další chemický útok v Sýrii,

běsnění Talibánu v Afgánistánu,

dívky vyhnané Boko Haram ze škol
v severovýchodní Nigérii.

Toto nejsou lidé prchající
do jiných zemí,

aby měli lepší život.

Ale aby svůj život zachránili.

Je opravdovou tragédií,

že nejslavnější uprchlík na světě
nemůže přijít vypovědět svůj příběh.

Mnozí z vás znají tuto fotografii.

Je na ní bezvládné tělo

pětiletého chlapce Alana Kurdi,

uprchlíka ze Sýrie, který zahynul
ve Středozemním moři v roce 2015.

Zemřel spolu s dalšími 3700 uprchlíky,
kteří se snažili dostat do Evropy.

V následujícím roce 2016

zahynulo 5000 uprchlíků.

Pro ně už je pozdě.

Ale není pozdě
pro milióny dalších.

Není příliš pozdě pro lidi
jako Frederick.

Setkal jsem se s ním v Nyarugusu,
uprchlickém táboře v Tanzánii.

Pochází z Burundi.

Chtěl se dozvědět, kde by mohl
dokončit svá studia.

Splnil 11 let školní docházky a
chtěl dokončit 12. rok.

Řekl mi:
"Modlím se, abych nestrávil

zbytek života v tomto táboře."

A není příliš pozdě pro Halud.

Její rodiče byli uprchlíci z Palestiny,

kteří žili v uprchlickém táboře Yarmouk,
před Damaškem.

Narodila se rodičům - uprchlíkům

a dnes je ona sama uprchlíkem v Libanonu.

Pracuje pro Mezinárodní záchranný výbor (IRC)
a pomáhá dalším uprchlíkům.

Nemá ovšem žádnou jistotu

ohledně své budoucnosti -

kde bude, ani co bude obnášet.

Toto povídání je o Frederickovi, o Halud

a o miliónech jim podobných:

Proč jsou bez domova,

jak přežijí, jakou potřebují pomoc
a jaká je naše odpovědnost...

Já opravdu věřím tomu,

že největší otázka ve 21. století

se týká našich povinností
vůči cizincům.

Budoucí "ty" vychází z tvého závazku

vůči cizincům.

Víš lépe než kdokoli jiný,

že tento svět je propojenější,
než kdykoli předtím.

Nese v sobě ale velké nebezpečí,

že se necháme pohltit
našimi rozdíly.

A není lepší zkoušky, než způsob,

jakým přistupujeme k uprchlíkům.

Zde jsou fakta: Jen v loňském roce

bylo 65 miliónů lidí vyhnáno z domova
kvůli násilí a pronásledování.

Kdyby se jednalo o zemi,

byla by to 21. největší země na světě.

Většina z těchto lidí, zhruba 40 miliónů,
zůstane ve své zemi,

ale 25 miliónů se stane uprchlíky,

to jest, že překročí hranici
sousedního státu.

Většina z nich žije v chudých zemích,
relativně chudých,

nebo s nižším středním příjmem,
jako např. Libanon,

kde žije Halud.

V Libanonu je jeden
ze čtyř lidí uprchlíkem,

čtvrtina celé populace.

A zůstávají uprchlíky po dlouhou dobu -

průměrná délka vysídlení je 10 let.

Byl jsem v největším
uprchlickém táboře na světě

- ve východní Keni,

zvaném Dadaab.

Byl postaven v letech 1991-1992

jako "dočasný tábor" pro
Somálce prchající před občanskou válkou.

Potkal jsem se se Silo.

Naivně jsem se jí zeptal:

"Myslíš, že se někdy
vrátíš domů do Somálska?"

A ona na to: "Co tím myslíš - domů?

Narodila jsem se tady."

Když jsem se pak ptal vedení tábora

kolik z oněch 330 000 lidí v táboře

se tam narodilo,

odpověděli: 100 000.

Toto znamená dlouhodobé vysídlení.

Jeho příčiny jsou hluboké:

- slabé státy, které nemůžou
podpořit vlastní lidí,

- mezinárodní politický systém,

slabší než kdykoli dříve od roku 1945

a rozdíly v náboženství, vládě,
či vztazích s okolním světem

v důležitých částech muslimského světa.

Jedná se o dlouhodobé, generační problémy.

Proto také tvrdím, že uprchlická krize
je vývojový trend, nikoli výkyv,

a je komplexní. A když máte
velké, dlouhodobé, složité problémy,

lidé si myslí, že nelze nic dělat.

Když papež František jel v roce 2014
do Lampedusa,

nedaleko italského pobřeží,

obvinil nás všechny
a všechny obyvatele této planety z toho,

co nazval: "globalizací lhostejnosti".

Je to znepokojující věta.

Znamená, že naše srdce
se změnila v kámen.

No já nevím, řekněte sami,

je dovoleno polemizovat s papežem,
třebaže to je na TEDu?

Myslím si, že to není pravda.

Myslím si, že lidé chtějí věci změnit,

jen neví, zda má tato krize nějaká řešení.

To, co vám chci dnes říct je,

že ačkoli se jedná o skutečný problém,
i řešení je skutečné.

Řešení číslo 1:

Uprchlíci potřebují dostat práci
v zemích, ve kterých žijí

a země ve kterých žijí potřebují
masivní ekonomickou podporu.

V Ugandě v roce 2014 udělali studii:

80% uprchlíků v hlavním městě Kampala

nepotřebovalo žádnou humanitární pomoc,

jelikož pracovali.

Řešení číslo 2:

Vzdělání dětí je nezbytnost,
záchranný kruh, nikoli luxus,

když jste uprchlíkem tak dlouho.

Děti se mohou odrazit zpátky,
když získají sociální a emoční podporu

spolu s jazykovými a početními znalostmi.

Sám jsem to viděl.

Ale polovina dětských uprchlíků na světě
mladšího školního věku

nedostává vůbec žádné vzdělání,

stejně jako tři čtvrtiny dětí
středoškolského věku.

To je šílené.

Řešení číslo 3:

Většina uprchlíků je
ve městech, nikoli v táborech.

Co bychom já nebo vy chtěli,
kdybychom byli uprchlíkem ve městě?

Chtěli bychom peníze na zaplacení
bydlení a oblečení.

Toto tvoří budoucnost
humanitárního systému,

nebo jeho klíčovou část:

Dejte uprchlíkům peníze, abyste
podpořili jejich moc

a podpoříte tím místní ekonomiku.

Řešení číslo 4:

Je kontroverzní, ale přesto
je potřeba o něm mluvit.

Nejzranitelnějším uprchlíkům
musí být dána možnost nového začátku

a nového života v nové zemi,

včetně Západu.

Jedná se o relativně malé množství lidí,
- stovky tisíc, nikoli miliónů,

ale symbolika toho je veliká.

Nyní není čas, abychom uprchlíkům
zakazovali přístup,

jak to navrhuje Trumpova vláda.

Je čas otevřít náruč lidem,

kteří se stali oběťmi teroru.

[potlesk]

A když se někdo zeptá:
"Jsou řádně prověřeni?"

- je to velmi rozumná a dobrá otázka.

Pravdou je, že uprchlíci, kteří
přicházejí kvůli přesídlení,

jsou prověřování více, než jakákoli jiná
skupina přijíždějící do našich zemí.

Zatímco položit tuto otázku
je opodstatněné,

není už v opodstatněné tvrdit,
že uprchlík

je totéž, co terorista.

[potlesk]

Co se stane, když uprchlík
nemůže získat práci,

nemůže poslat své děti do školy,

nemůže získat peníze,
nemůže získat právní cestu k naději?

Stane se to, že se dá
na nebezpečnou stezku.

Před dvěma lety jsem jel na Lesbos,
krásný Řecký ostrov.

Je domovem 90 tisíců lidí.

Během jednoho roku přes něj prošlo
500 tisíc uprchlíků.

Rád bych vám ukázal, co jsem viděl,

když jsem projížděl ostrovem na sever:

hromadu záchranných vest po těch,
kteří tuto cestu přežili.

A když jsem se podíval blíže,

byly tam žluté záchranné vesty

pro malé děti.

Udělal jsem tuhle fotku.

Nejspíš nepřečtete, co je na nich napsáno,
tak vám to přečtu:

"Varování: Neochrání před utopením".

Ve 21. století tedy

děti dostávají záchranné vesty,

aby získali bezpečí v Evropě,

které jim ale nezachrání život,

pokud vypadnou z loďky,
která je do Evropy veze.

Toto už není pouze krize.
Je to zkouška.

Zkouška, které civilizace
čelili v různých dobách.

Je to zkouška naší lidskosti.

Je to zkouška pro nás ze západního světa,

kým jsme a co zosobňujeme.

Je to zkouška našeho charakteru,
nejen naší politiky.

Samozřejmě – uprchlíci jsou těžký případ.

Přicházejí z dalekých částí světa,

prošli traumatickými zážitky,

často jsou odlišného vyznání.

Toto jsou ale právě důvody,
abychom uprchlíkům pomohli,

ne důvod ji odmítnout.

Důvodem, proč jim pomoci, je také to,
co to vypovídá o nás samotných.

Odhalí to naše hodnoty.

Vždyť empatie a altruismus jsou
dva základní kameny civilizace.

Proměňte empatii a altruismus v čin

a naplňujeme základní morální krédo.

V dnešním moderním světě,
nemáme žádnou výmluvu.

Nemůžeme říct, že nevíme,
co se děje v Džubě, jižním Sudánu,

nebo v Aleppu, Sýrii.

Je to v našich telefonech,

v našich rukou.

Nevědomost není žádnou omluvou.

Nepomožme, a ukážeme,
že nemáme žádný morální kompas.

Také to vyjeví, zda známe svou historii.

Uprchlíci mají na celém světě
základní práva

díky mimořádnému západnímu vedení,

státníkům a ženám po druhé světové válce,

ze kterého vzešla všeobecná lidská práva.

Zahoďme pryč ochranu uprchlíků

a zahodíme vlastní historii.

[potlesk]

Ukazuje to také sílu demokracie

jako ochrany před diktátorstvím.

Kolik politiků jste slyšeli říci:

"Věříme v sílu našeho příkladu,
ne v příklad naší síly".

Míní tím, že co zastáváme, je důležitější,
než bomby, které shazujeme.

Uprchlíci hledající azyl

vidí Západ jako zdroj naděje a útočiště.

Rusové, Iránci,

Číňané, Eritrejci, Kubánci,

přišli na Západ najít bezpečí.

A my to zahodíme na vlastní nebezpečí.

A je zde ještě jedna věc,
kterou to o nás říká:

– zda máme pokoru před
vlastními chybami.

Nejsem jedním z těch lidí,

kteří věří, že všechny problémy světa
způsobil Západ.

Nezpůsobil.

Když ale uděláme chybu,
měli bychom ji uznat.

Není náhodou, že země,

která přijala nejvíce uprchlíků,
– Spojené státy,

přijala více uprchlíků z Vietnamu,
než kterákoli jiná země.

Hovoří to o naší minulosti.

Je zde ale bližší minulost,
v Iráku a Afghanistánu.

Nelze napravit chyby
zahraniční politiky

humanitární akcí,

ale když něco pokazíte,
máte povinnost zkusit pomoci to napravit.

A to je nyní naší povinností.

Pamatujete, jak jsem na začátku

tohoto proslovu řekl, že uprchlická krize

je zvládnutelná, ne neřešitelná?

Chci, abyste začali myslet
novým způsobem,

ale také abyste začali konat.

Jste-li zaměstnavatel,

najměte si uprchlíky.

Jste-li přesvědčeni argumenty,

přijměte je, třebaže rodina,

přátelé nebo kolegové
tyto mýty opakují.

Máte-li peníze, dejte je charitám,

které výrazně pomáhají uprchlíkům
na celém světě.

Jste-li občan,

volte politiky, kteří zrealizují řešení,

o kterých jsem zde mluvil.

[potlesk]

Povinnost vůči cizincům

se projevuje

v malých i velkých činech,

prozaických i hrdinských.

V roce 1942

žila má teta a babička
v Bruselu,

který okupovalo Německo.

Dostali povolávací rozkaz od nacistů,

že se mají dostavit na bruselské nádraží.

Mojí babičku hned napadlo,
že je něco špatně.

Prosila své příbuzné,

aby na to nádraží nešli.

Příbuzní jí odpověděli:

"Když nepůjdeme, když neuděláme co řekli,

dostaneme se do problémů."

Můžete uhodnout, co se stalo příbuzným,

kteří šli na bruselské nádraží.

Už je nikdy nikdo neviděl.

Ale moje babička a teta

šly do malé vesničky jižně od Bruselu,

kde byly kdysi na prázdninách.

Přišly do domu místního farmáře,

katolíka, zvaného Monsieur Maurice,

a požádaly ho, aby je vzal k sobě.

A on to udělal.

Na konci války

žilo v té vesnici 17 Židů.

Když jsem dospíval,
zeptal jsem se jednou tety

"Můžeš mě vzít k Monsieur Maurice?"

A ona na to: "Ano, můžu. Je stále naživu.
Pojeďte za ním".

Muselo to být někdy v 83, 84 roce,

když jsme za ním vyrazili.

A právě tak, jak to jen,

dospívající kluk může,

jsem se toho bělovlasého džentlmena

zeptal:

"Proč jste to udělal?

"Proč jste se vystavil riziku?"

Podíval se na mne, pokrčil rameny

a francouzsky odpověděl:

"On doit."

"Člověk musí."

Bylo mu to dané, vrozené.

Bylo to přirozené.

Chci tím říct, že by to mělo být
vrozené a přirozené také pro nás.

Řekněte si,

že tato uprchlická krize je zvládnutelná,

není neřešitelná,

a každý z nás

má osobní odpovědnost,
aby pomohl to uskutečnit.

Protože je to o záchraně uprchlíků
a jejich životů,

stejně jako o záchraně
nás samých a našich hodnot.

Mnohokrát vám děkuji.

[potlesk]

Bruno Giussani: Děkuji Davide.
David Miliband: Já děkuji.

BG: Jedná se o silné podněty,

i vaše výzva o individuální odpovědnost
je velmi silná.

Mám jen jednu obavu.

Zmínil jste, vašimi slovy, že
"mimořádné západní vedení",

které vedlo před 60 lety k diskuzi

ohledně lidských práv,
k dohodám o uprchlících atd., atd.

Toto vedení vzniklo po velkém traumatu,

a odehrálo se v politickém prostředí
konsenzu.

Nyní ale žijeme v rozvratném
politickém prostředí.

Samotní uprchlíci se stali

jedním z rozdělujících prvků.

Odkud tedy dnes vzejde vedení?

DM: Myslím si, že je pravdou,

že vedení vytvořené za války

má odlišný charakter,

odlišné tempo a světonázor

než vedení utvořené v době míru.

Odpověděl bych tedy, že vedení

musí přijít zezdola, ne shora.

Opakující se téma konference
je tento týden o

demokratizaci moci.

A my musíme chránit naše demokracie,

ale musíme je také aktivně povzbuzovat.

Když mi lidé říkají,

že je vůči uprchlíkům silný odpor,

oponuji, že jde o polarizaci,

a že ti, kdo mají strach,

dělají více hluku než ti,

kdo mají hrdost.

Odpověď na vaši otázku tedy zní, že

naše vlády budeme podporovat

povzbuzovat a dodávat jim důvěru tím,

že se sami mobilizujeme.

Když vyhledáváte vedoucí postavení,

musíte se podívat dovnitř

a mobilizovat ve své vlastní komunitě

k pokusu vytvořit podmínky

pro jiný druh uspořádání.

BG: Děkuji, Davide.
Díky, že jste přišel na TED.

(Potlesk)