Co veterináři vědí a lékaři ne

Jak nazýváš veterináře, který umí léčit jen jeden druh? Lékař. Fascinující přednáška, v níž Barbara Natterson-Horowitz sdílí, jak přístup ke zdraví, který zahrnuje všechny živočišné druhy, může vylepšit lékařskou péči o lidské zvíře - zvláště pak o jeho psychické zdraví.

Před deseti lety,

mi jeden telefonát změnil život.

V té době jsem byla kardioložkou na UCLA,

specializovala jsem se na
zobrazovací techniky srdce.

Volal mi veterinář z Los Angelské Zoo.

Starší šimpanzice

se probudila s povislou tváří

a veterináři se obávali, že měla mrtvici.

Požádali mě, zda bych přišla do zoo

a udělala snímek jejího srdce

kvůli možné srdeční příčině.

Pro jasnost, severoamerická zoo mají velmi

kvalifikované certifikované veterináře,

kteří poskytují zvířecím pacientům
skvělou péči.

Občas ale kontaktují odborníky
na lidskou medicínu,

zvláště v případech potřeby
specializované konzultace.

Já byla jednou ze šťastných lékařů,
kteří byli přizváni pomoct.

Měla jsem příležitost vyloučit mrtvici
u této šimpanzice,

zjistit, že tato gorila neměla
natrženou aortu,

vyhodnotit srdeční šelest tohoto papouška,

přesvědčit se, že perikard tohoto
kalifornského lachtana není zanícený

a na tomto obrázku poslouchám srdce lva

po život zachraňující proceduře,

na níž jsme pracovali veterináři
i lékaři společně.

Vypustili jsme při ní 700 cm3 tekutiny

z vaku, který utlačoval srdce toho lva.

A tento výkon, jež jsem prováděla
na mnoha lidských pacientech,

byl úplně identický, až na
TU tlapu a TEN ocas.

Většinu času jsem pracovala
v UCLA Medical Center s lékaři,

diskutovali jsme o symptomech,

diagnózách a léčbě mých lidských pacientů.

Ale část času jsem pracovala
v Los Angelské Zoo s veterináři,

probírajíce symptomy, diagnózy a léčbu

jejich zvířecích pacientů.

A občas jsem ve stejný den měla kolečko

v UCLA Medical Center

i v Los Angelské Zoo.

A tady jsem stále jasněji začínala vidět,

že lékaři i veterináři léčí stejné neduhy

u svých zvířecích i lidských pacientů:

městnavé selhání srdce, tumory na mozku,

leukémie, cukrovka,
artritida, ALS, rakovina prsu,

dokonce i psychiatrická onemocnění
jako deprese, úzkosti,

nutkání, poruchy příjmu potravy a
sebepoškozování.

Musím Vám něco přiznat.

I když jsem na bakaláře studovala

srovnávací fyziologii
a evoluční biologii --

dokonce jsem napsala závěrečnou
práci o Darwinově teorii --

o značném přesahu

mezi lidskými a zvířecími nemocemi,

přimělo mě to k velmi
potřebnému prohlédnutí.

Takže jsem začala přemýšlet,
se všemi přesahy,

jak je možné, že mě nikdy
nenapadlo zeptat se veterináře,

nebo se podívat do veterinární literatury,

na nové náhledy na mé lidské pacienty?

Proč jsem nikdy a ani nikdo
z mých kolegů a přátel lékařů,

kterých jsem se ptala,
nenavštívili konferenci veterinářů?

Ale když na to přijde,
proč mě to vůbec překvapilo?

Každý lékař uznává nějaké
biologické propojení

mezi zvířaty a lidmi.

Každý lék, který předepisujeme
nebo sami užíváme

či ho dáváme svým rodinám

byl nejdřív testován na zvířatech.

Ale je velký rozdíl,

když dáváme zvířeti léky
nebo lidskou nemoc

a když zvíře má městnavé selhání srdce

nebo cukrovku či rakovinu
prsu samo od sebe.

Možná část tohoto překvapení

vyplývá z rostoucího oddělení měst a

venkova v našem světě.

Znáte to. Slýcháme o městských dětech,

které si myslí, že vlna roste na stromech

nebo že sýr je z rostliny.

Dnešní nemocnice pro lidi se čím dál více

stávájí zářícími katedrálami technologie.

A to psychologicky vzdaluje

lidské pacienty, kteří tam jsou léčeni

a zvířecí pacienty žijící v oceánech,

na farmách a v džunglích.

Ale já si myslím, že existuje
ještě hlubší příčina.

My lékaři a vědci intelektuálně přijímáme,

že náš druh, Homo sapiens,
je pouhým jedním druhem,

stejně jedinečný jako
všechny ostatní druhy.

Ale v srdcích tomu tak úplně nevěříme.

Sama to cítím, když poslouchám Mozarta

nebo se dívám na obrázky marsovských
vozítek na svém MacBooku.

Cítím sílu lidské vyjímečnosti i přesto,

že uznávám, jak nás naše vnímání

sebe samých jako nadřazených izoluje
a ztěžuje vědecké poznání.

Nyní se snažím.

Když dnes vidím lidského pacienta,

tak se vždycky ptám, co veterináři
o tomto problému vědí a já ne?

A postarala bych se o svého
lidského pacienta lépe,

kdybych ho vnímala jako
zvířecího pacienta druhu člověk?

Teď zmíním několik příkladů
těchto vzrušujících propojení,

ke kterým mě toto myšlení přivedlo.

Selhání srdce vyvolané strachem.

Kolem roku 2000,

lidští kardiologové "objevili", že může
selhat srdce v důsledku silné emoce.

Popsáno to bylo u otce, gamblera,

který prohrál životní úspory hodem kostky,

u nevěsty, která zůstala sama u oltáře.

Ale ukazuje se, že tato
"nová" lidská diagnóza,

není nová ani se neomezuje jen na lidi.

Veterináři diagnostikovali,
léčili a předcházeli

emocionálně vyvolaným symptomům u zvířat,

od opic k plameňákům,
od jelenů ke králíkům,

od 70. let 20. století.

Kolik lidských životů
mohlo být zachráněno,

kdyby tyto veterinární znalosti byly
k dispozici

lékařům na pohotovosti a kardiologům?

Sebepoškozování.

Někteří lidští pacienti si ubližují.

Vytrhávají si vlasy,

jiní se dokonce řežou.

Někteří zvířecí pacienti si též ubližují.

Jsou ptáci, co si vytrhávají peří.

Jsou hřebci, kteří se opakovaně
koušou do boků až krvácejí.

Ale veterináři mají určité velmi
efektivní metody, jak léčit

a dokonce předcházet sebepoškozování

u svých zvířat.

Neměly by tyto vědomosti být k ruce

psychoterapeutům, rodičům a pacientům

potýkajícím se se sebepoškozováním?

Poporodní deprese a poporodní psychóza.

Občas se některé ženy krátce po porodu

dostanou do deprese,

někdy je to opravdu vážná
deprese nebo dokonce psychóza.

Můžou pak zanedbávat své novorozeně,

a v extrémních případech,

dítě dokonce zranit.

Koňští veterináři také ví,

že klisna občas krátce po porodu,

zanedbává hříbě, odmítá ho kojit,

stane se, že hříbě i nakopne,
někdy až tak, že zemře.

Ale veterináří přišli se zásahem

řešícím tento syndrom odmítnutí hříběte,

který zahrnuje zvýšení
hladiny oxytocinu u klisny.

Oxytocin je hormon podporující
vznik vazeb,

který vede k obonovení zájmu

klisny o její hříbě.

Neměla by být tato informace po ruce

porodníkům a gynekologům,

rodinným lékařům a pacientům

bojujícím s poporodními
depresemi a psychózami?

Navzdory tomuto příslibu,

je naneštěstí propast mezi
našimi obory stále veliká.

Abych to vysvětlila, obávám se, že
budu muset proprat špinavé prádlo.

Někteří lékaři dokážou být pěkní snobové

vůči doktorům, kteří nemají titul MUDr.

Mluvím o zubařích,
opticích a psycholozích,

ale nejvíce možná asi o veterinářích.

Ovšemže si většina lékařů neuvědomuje,

že je dnes těžší dostat se na
veterinární školu než na medicínu,

a že když chodíme na medicínu,

tak se naučíme vše, co jde

o jednom druhu, Homo sapiens,

ale veterináři se potřebují
naučit o zdraví a nemoci

savců, obojživelníků, plazů, ryb a ptáků.

Takže neviním veterináře, že jsou otrávení

blahosklonností a nevědomostí mé profese.

Tady je jeden vtip od veterinářů:

Jak nazýváš veterináře,

který umí léčit jen jeden druh?

Lékař. (Smích)

Zmenšování mezery mezi
veterináři a lékaři se mi stalo vášní.

Dělám to s pomocí programů,

jako je Darwin on Rounds na UCLA,

kam přivádíme experty
na zvířata a evoluční biology

a zapojujeme je do našich
medicínských týmů

spolu s lékaři po ukončení
školy i zkušenějšími.

A skrze konference Zoobiquity

propojujeme medicínské školy

s veterinárními ve společných diskusích

o sdílených nemocech a poruchách

zvířecích a lidských pacientů.

Na konferencích Zoobiquity,

se účastníci učí, jak nám léčba
rakoviny prsu u tygřice

může pomoci s léčbou rakovinu prsu

učitelky ve školce;

jak porozumění polycystickým vaječníkům
u holštýnské krávy nám může pomoct

lépe se postarat o taneční instruktorku

s bolestivými měsíčky;

a jak nám může lepší pochopení léčby

separační úzkosti u nervózní šeltie

pomoci malému úzkostnému dítěti
zápasícímu s prvními dny ve škole.

Ve Spojených státech, nyní i mezinárodně,
na konferencích Zoobiquity,

lékaři a veterináři odkládají
své dosavadní přístupy

a předsudky a vstupují jako kolegové,

sobě rovní, jako lékaři.

Konec konců my lidé jsme také zvířata,

a je na čase, abychom my lékaři přijali a

využili zvířecí stránku v nás
i v našich pacientech

a připojili se k veterinářům

v přístupu ke zdraví, který
zahrnuje všechny druhy.

Protože se ukazuje, že

někdy nejhumánnější a nejlepší medicína

je prováděna lékaři, jejichž
pacienti nejsou lidé.

A jedna z nejlepších cest,
jak se nejlépe postarat

o lidské pacienty, je bedlivě sledovat,

jak všichni ostatní pacienti
na této planetě

žijí, rostou, stonají a uzdravují se.

Děkuji Vám.

(Potlesk)