Arunachalam Muruganantham: Jak jsem začal vložkovou revoluci!

Když Arunachalam Muruganantham zjistil, že jeho žena si musí vybírat, jestli koupí jídlo pro rodinu, nebo svoje měsíční "potřeby", slíbil, že jí pomůže vyřešit problém s vložkami. Jeho výzkum byl velmi, velmi osobní – a dovedl ho k vytvoření silného obchodního modelu. (Natočeno v Bengalúru jako součást TED Global Talent Search).

To jsem vám zkusil udělat dobrý skutek pro svou ženu.

A proto teď stojím zde,

a díky tomu se mi dostalo slávy a pěněz.

Zkusil jsem se vrátit zpět do svých novomanželských let.

Co jste dělali jako čerství manželé?

Snažili jste se na ženu dělat dojem. Já to měl stejně.

No a jednou jsem viděl svoji ženu

jak nese něco za zády.

"Co je to?" zeptal jsem se.

Moje žena odpověděla: "Do toho ti nic není."

A tak jsem ji jako správný manžel oběhl,

a zjistil, že měla odporný kus hadru.

O ten bych si ani kolo neopřel. Ani neutřel.

A pak jsem to pochopil – tento nehygienický způsob

používala během svojí periody.

Okamžitě jsem se jí zeptal, proč používá ten nehygienický hadr.

Odpověděla, že ví, že existují vložky,

ale kdyby je ona i její sestry měly používat,

museli bychom omezit rodinný rozpočet na mléko.

To mě šokovalo. Co mají společného

vložky a rozpočet na mléko?

Obojí je dostupné.

Pokusil jsem se na ženu udělat dojem a řekl jsem si, že jí balení hygienických vložek koupím.

Šel jsem do místního krámku, a požádal jsem o balení hygienických vložek.

Ten člověk se rozhlédl vlevo a vpravo,

rozprostřel noviny, zabalil je do nich,

a podal mi je jako něco zakázaného.

Nevím proč. Neřekl jsem si o kondom.

Pak jsem to rozbalil, chtěl jsem to vidět. Co je asi uvnitř?

A tehdy úplně poprvé, ve svých 29 letech,

jsem se poprvé v životě dotknul menstruační vložky.

Chci vědět: Kolik zde přítomných mužů se někdy dotklo vložky?

Nedělají to protože to není jejich starost.

A pak jsem si řekl. Bílý materiál, bavlna –

panebože, vždyť materiál má hodnotu jenom pár halířů,

ale prodávají to za libry a dolary.

Mohl bych si přece sám vyrobit lokální vložku pro svoji novomanželku.

A tak to všechno začalo, ale když jsem ji vyrobil,

kde ji mám otestovat?

S tím se přece nechodí do laboratoře.

Potřebuji dobrovolnici. Ale kde ji mám v Indii sehnat?

Dokonce ani v Bengalúru ne, v Indii.

Takže jediný problém: jediná dostupná oběť je moje žena.

Tak jsem vyrobil vložku a dal ji Shanti – moje žena se jmenuje Shanti.

"Zavři oči. Chci ti něco dát,

nebude to diamantový přívěšek,

ani diamantový prsten, ani čokoláda,

dám ti překvapení zabalené ve spoustě lesklého papíru.

Zavři oči."

Snažil jsem se to udělat intimní.

Protože je to dohodnuté manželství, ne manželství z lásky.

(Smích)

Jednoho dne otevřeně řekla: Už se na tomto výzkumu nebudu podílet.

A pak další oběti, moje sestry.

Ale ani sestry, manželky, nejsou připravené účastnit se takového výzkumu.

Proto jsem vždycky žárlil na indické svaté.

Vždycky mají kolem sebe spoustu dobrovolnic.

Proč já ne?

Víte, ani se nemusí prosit, a mají spoustu dobrovolnic.

Tak jsem zkusil požádat studentky medicíny.

Také odmítly. Nakonec jsem se rozhodl,

otestovat vložky sám na sobě.

Tím získávám titul jako

první muž na měsíci.

Armstrong. Nebo Tenzing a Hillary, na Everestu,

stejně tak Muruganantham je první muž na světě,

který nosil menstruační vložku.

Vzal jsem si vložku. Naplnil jsem sportovní láhev zvířecí krví,

přivázal jsem si ji, tudy mi šla trubička do slipů,

když jsem chodil, když jsem jel na kole, když jsem zatlačil,

vytekla dávka krve.

A proto se hluboce skláním před každou ženou,

a vzdávám jí úctu. Na těch pět dní nikdy nezapomenu –

na ty špinavé, mrzuté dny, na tu vlhkost.

Bože, to je k neuvěření.

Ale je tu jeden problém, jedna firma vyrábí vložky

z bavlny. Fungují dobře.

Já se také snažím vyrobit vložku z dobré bavlny. Ale nefunguje.

Kvůli tomu se mi toho chce nechat.

Nejdřív potřebujete kapitál.

Nejenom kvůli finanční krizi, ale i kvůli výzkumu vložek,

jsem se dostal do spousty problému, včetně

žádosti o rozvod od svojí ženy.

A kvůli čemu? Používal jsem studentky medicíny.

Podezírala mně, že výzkum používám jako zástěrku,

abych mohl běhat za medičkami.

Nakonec jsem přišel na to, že je to speciální celulóza

získaná z borovice, ale stejně,

potřebujete zhruba takovou multimilionovou továrnu

aby ten materiál zpracovala. Takže zase – stopka.

Strávil jsem další čtyři roky abych vyrobil vlastní

přístroj, jednoduchý přístroj, jako tento.

Pomocí tohoto přístroje může každá žena z vesnice používat

stejný materiál, jaký vyrábějí nadnárodní firmy,

každý si může vyrobit prvotřídní vložku doma v jídelně.

To je můj vynález.

A potom jsem udělal co?

Většinou když někdo dostane patent, nebo něco vynalezne,

okamžitě z toho chce vytěžit, proměnit to na tohle.

To jsem nikdy neudělal, pustil jsem to,

protože jsem musel, pokud někomu jde o peníze,

jeho život nebude krásný. Je to nuda.

Spousta lidí vydělává spoustu peněz, miliardy,

hromadí miliardy dolarů.

A k čemu dospějí, nakonec, k filantropii?

Proč musejí nejdřív nahromadit peníze a pak se stanou filantropy?

Proč nezačnou s filantropií hned?

A proto dodávám tyto stroje

pouze do venkovských oblastí Indie, pro venkovanky, protože v Indii,

překvapivě, pouze dvě procenta žen

používají vložky. Zbytek používá kusy hadru,

lopuchy, slupky, piliny, všechno kromě vložek.

A to jsme už v 21. století. A proto jsem se rozhodl

dodávat tyto stroje pouze chudým indickým ženám .

Zatím proběhlo 630 instalací ve 23 státech

v šesti dalších zemích.

Už sedmým rokem se snažím udržet navzdory

nadnárodním, transnacionálním obrům – tomu se diví všichni studenti ekonomie.

Někdo koho vyhodili ze školy v Coimbatore, jak to dokáže?

Díky tomu jsem hostující profesor a přednášející na všech indických ekonomkách.

(Potlesk)

Pusťte video jedna.

(Video) Arunachalam Muruganantham: A pak jsem uviděl tu věc, v ruce mojí ženy: "Proč používáš ten hnusný hadr?"

Okamžitě odpověděla: "Vím že jsou vložky, ale pokud bych je začala

používat, museli bychom omezit náš rozpočet na mléko."

Proč bych sám nemohl vyrobit vložku levněji?

A tak jsem se rozhodl prodávat tento přístroj

pouze skupinám "Svépomocné ženy".

To je moje myšlenka.

AM: Předtím jste, potřebovali několikamilionovou investici

do strojů a tak. A teď to může dělat každá vesničanka.

Dělají obřad púdža (uctívání).

(Video): (Zpěv)

Pomyslíte si, že konkurovat obrům,

dokonce z Harvardu, Oxfordu, je těžké.

Díky mně konkuruje nadnárodním společnostem každá venkovanka.

Držím se už sedmý rok.

Zatím máme 600 instalací. Co je mým cílem?

Chci se dožít toho, aby se Indie stala

zemí, kde 100% žen používá vložky.

K tomu vytvořím nejméně milion

pracovních míst na vesnicích.

A proto se neženu za krvavými penězi.

Dělám něco důležitého.

Pokud budete holku uhánět, nebude vás mít ráda.

Pokud to budete dělat jednoduše, holka bude uhánět vás.

Stejně tak jsem nikdy neuháněl Mahalakshmi.

Mahalakshmi uhání mě, já si hlídám zadní vrátka.

Ne přední, mám radši zadní vrátka.

To je všechno. Nedostudovanec našel váš společný problém,

že se nepoužívají vložky.

Poskytuji řešení. Jsem velice šťastný.

Nechci z toho dělat korporátní entitu.

Chci z toho udělat hnutí za lokální hygienické vložky

po celém světě. Proto jsem uložil všechny podrobnosti

jako public domain, jako volný software.

110 zemí má k němu teď přístup. Nuže?

Dělím lidi do tří skupin:

nevzdělaní, trochu vzdělaní, příliš vzdělaní.

Trochu vzdělaní dokázali toto. Příliš vzdělaní,

co uděláte vy pro společnost?

Děkuji mnohokrát. Nashle!

(Potlesk)