Kolik stojí ponížení

"Krvelačný sport veřejného zostuzování musí skončit," říká Monika Lewinská. V roce 1998 byla podle svých slov "prvním případem okamžité ztráty osobní pověsti v globálním měřítku." Dnes je online veřejné zostuzování, kterým si Monika prošla, neustálé – a může být smrtící. V odvážné promluvě bez skrupulí poukazuje na internetovou kulturu ponižování a žádá nás o změnu.

Díváte se na ženu, která byla
deset let na veřejnosti zticha.

Jak vidíte, to se změnilo,

ale celkem nedávno.

Je to už několik měsíců,

co jsem pronesla svůj první
významnější projev

na summitu Forbes 30 pod 30 -

před 1500 skvělými lidmi
ve věku do 30 let.

To znamená, že v roce 1998

bylo nejstaršímu z nich teprve 14,

a nejmladšímu jenom čtyři roky.

Vtipkovala jsem, že někteří z nich
mě možná znají jen

z rapových songů.

Ano, jsem v rapových písních.

Ve skoro 40 rapech. (Smích)

Ale ten večer se během mé řeči
stala překvapivá věc.

Ve věku 41 let mě zkoušel
sbalit 27-letý týpek.

Jako..., že jo?

Byl šarmantní a polichotilo mi to,

a odmítla jsem.

Víte, co byl jeho neúspěšná
balicí věta?

Že se s ním budu cítit zas jak dvaadvacítka.

(Smích) (Potlesk)

Později ten večer jsem si uvědomila,
že jsem asi jediný člověk, který po 40

nechce, aby mu bylo zase 22.

(Smích)

(Potlesk)

Ve věku 22 let
jsem se zamilovala do svého šéfa

a ve věku 24 let

jsem poznala zničující následky.

Mohl by zvednout ruku každý,

kdo ve 22 neudělal žádnou chybu
nebo něco, čeho by později nelitoval?

Jup, to jsem si myslela...

Takže stejně jako já několik z vás
možná také občas sešlo z cesty

a zamilovali jste se
do nesprávného člověka,

třeba i svého šéfa.

Ovšem narozdíl ode mně jste asi

neměli za šéfa prezidenta
Spojených států amerických.

Život je samozřejmě plný překvapení

a nemine den, aby se mi
má chyba nepřipomněla

a abych jí hluboce nelitovala.

Poté, co jsem se v roce 1998 zamotala
do neuvěřitelného románku,

jsem byla vtažena do středu politického,
právního a mediálního víru,

který neměl do té doby obdoby.

Vzpomeňte si, že jen pár let předtím

se zprávy přijímaly jen třemi způsoby:

čtením novin nebo časopisů,

poslechem rádia

nebo sledováním televize.

Víc nic.

Ale to nebyl můj osud.

Místo toho vám byl
tento skandál naservírován

digitální revolucí.

To znamená, že jsme mohli přijímat,
jakékoliv informace jsme chtěli,

kdy jsme chtěli, kdykoliv, kdekoliv,

a když se v lednu 1998
dostal můj příběh ven,

už se tak stalo online.

Poprvé bylo tradiční zpravodajství

v područí internetu
ve výběru hlavních zpráv –

jedním kliknutím, které se
neslo celým světem.

Pro mě osobně to znamenalo,

že jsem se přes noc přenesla
z naprosto soukromého života

do celosvětového veřejného ponížení.

Skoro okamžitě ze mě byl první
případ ztráty osobní pověsti

v globálním měřítku.

Tento přetlak odsouzení,
umožněný technologií,

vedl k davovému virtuálnímu kamenování.

Připusťme, že to bylo
před sociálními sítěmi,

ale už se mohlo komentovat online,

e-mailovat báchorky a samozřejmě
e-mailovat kruté vtipy.

Zpravodajské zdroje všechno
vytapetovaly mými fotkami,

aby prodali noviny,
bannery online reklamy,

a udrželi lidi na svých
televizních kanálech.

Vybavili byste si nějaký
konkrétní obrázek,

na kterém třeba mám na hlavě baret?

Uznávám, že jsem chybovala,

hlavně ten baret byl špatně.

Ale ta pozornost a odsouzení, kterého
jsem se dočkala –

já osobně, ne ta událost,

bylo nevídané.

Dostala jsem nálepku běhny,

coury, kurvy, děvky, blbky,

a, samozřejmě, "té ženy".

Mnozí mě viděli,

ale málokdo mě opravdu znal.

A chápu to – bylo snadné zapomenout,

že "ta žena" je skutečná,

má duši a kdysi nebyla zničená.

Když se mi to před 17 lety stalo,
nebyl pro to ještě název.

Dnes tomu říkáme kyberšikana
a virtuální obtěžování.

Dnes bych se s vámi ráda podělila
o některé své zkušennosti,

jak mi tato zkušenost pomohla
utvářet své kulturní postřehy

a jak snad moje zkušenost může
vést ke změnám, díky kterým

budou ostatní trpět méně.

V roce 1998 jsem přišla o svou pověst
a svou důstojnost.

Přišla jsem skoro o všechno

a málem i o svůj život.

Zkusím vám to vykreslit.

Je září 1998.

Sedím v kanceláři bez oken

uvnitř Úřadu nezávislého rady

pod bzučícími zářivkami.

Poslouchám svůj vlastní hlas

na tajně natočených nahrávkách
telefonních hovorů,

které před rokem pořídila
jedna domnělá přítelkyně.

Sedím tu, protože
ze zákona musím

osobně potvrdit autenticitu
všech 20 hodin nahraných konverzací.

V posledních osmi měsících
mi tajemný obsah těchto nahrávek

visel nad hlavou jako Damoklův meč.

Kdo si může pamatovat,
co kdy kde říkal před rokem?

Vyděšeně a poníženě poslouchám,

jak žvaním o každodenních banalitách,

jak se vyznávám z lásky k prezidentovi,

a samozřejmě, jak mám zlomené srdce.

Poslouchám své někdy zlomyslné,
jindy neurvalé, nebo pošetilé já,

které je kruté, nemilosrdné a neomalené.

Poslouchám hluboce, hluboce zahanbená

nad těmi nejhoršími verzemi sebe sama,

které už ani nerozeznávám.

O pár dní později je Kongresu předána
zpráva nezávislého rady Starra,

a všechny ty nahrávky a přepisy
ukradených slov jsou její součástí.

Že si lidé mohou tyto přepisy přečíst,
je samo o sobě příšerné,

ale o několik týdnů později

se nahrávky vysílají v televizi

a značná část se jich
dostane na internet.

To veřejné ponížení bylo trýznivé

a život skoro nesnesitelný.

To nebylo něco, co by se v roce 1998
dělo pravidelně,

myslím tím to, že by někdo kradl lidem
jejich soukromá slova, činy,

konverzace nebo fotky,

a pak je zveřejnil –

zveřejnil bez svolení,

zveřejnil bez kontextu,

a zveřejnil bez soucitu.

Posuňme se o 12 let dál do roku 2010,

kdy se nám zrodila sociální média.

Krajina se bohužel ještě mnohem
více zaplnila případy, jako byl ten můj –

ať už někdo skutečně udělá
nějakou chybu, nebo ne,

a dnes se to týká jak veřejných činitelů,
tak soukromých osob.

Důsledky pro některé z nich jsou
strašné, skutečně strašné.

Telefonovala jsem se svou maminkou

v září 2010

a bavily jsme se o zprávě

o mladém chlapci z prvního ročníku
na Rutgers University

jménem Tyler Clementi.

Milý, citlivý a kreativní Tyler

byl tajně nafilmován svým spolubydlícím,

když měl intimní vztah s jiným mužem.

Když se o tom dozvěděl internetový svět,

zažehlo to posměch a kyberšikanu.

O několik dní později

Tyler skočil z mostu George Washingtona

a zabil se.

Bylo mu 18.

Moje mainka byla z toho,
co se Tylerovi stalo, bez sebe

a cítila tak silnou vnitřní bolest,

že jsem to nemohla úplně pochopit,

ale nakonec jsem si uvědomila,

že znovu prožívá rok 1998,

tu dobu, kdy každou noc
seděla u mé postele,

tu dobu, kdy mě nutila, abych se
při sprchování nezavírala v koupelně,

tu dobu, kdy se oba mí rodiče báli,

že mě to poníží k smrti –

doslova k smrti.

Dnes je příliš mnoho rodičů,

kteří nedostali šanci zasáhnout
a své milované zachránit.

Příliš mnoho se jich o utrpení a
ponížení svých dětí dozví,

když už je pozdě.

Tylerova tragická, nesmyslná smrt
pro mne byla bodem obratu.

Pomohla mi znovu mou zkušenost
zasadit do kontextu.

Začala jsem kolem sebe pozorovat
svět ponižování a šikany

a uviděla jsem něco jiného.

V roce 1998 jsme nemohli vědět,
kam by nás tato nová, smělá technologie

zvaná internet zavede.

Od té doby spojila lidi
nepředstavitelnými způsoby,

spojila ztracené sourozence,

zachránila životy, odstartovala revoluce,

ale temnota, kyberšikana
zostuzování, které jsem zažila,

rostou jak houby po dešti.

Každý den jsou na internetu lidé –
hlavně mladí lidé,

kteří nejsou vývojově vybaveni,
aby to zvládli,

ponižováni a týráni tak,

že si neumí představit,
že by se měli dožít zítřka,

a někteří se ho bohužel nedožijí,

a na tom není nic virtuálního.

ChildLine, britská neziskovka, zaměřená
na pomoc mladým lidem s různými problémy,

loni vydala ohromující statistiku:

od roku 2012 do roku 2013

vzrostl počet telefonátů a e-mailů,

týkajících se kyberšikany,
o 87 procent.

Meta-analýzou provedenou v Nizozemsku

se ukázalo, že kyberšikana poprvé

vedla k sebevražedným myšlenkám

významněji než šikana v reálném světě.

A víte, co mě šokovalo,
ačkoliv by nemělo?

Další výzkum z loňska,
který určil, že ponížení

je emoce, kterou vnímáme intenzivněji

než štěstí nebo dokonce zlost.

Krutost k ostatním není nic nového,

ale internetové, technologií
umocněné zostuzení je zesílené,

neohraničené a neustále přístupné.

Ozvěna ostudy dříve dosahovala
jen k vaší rodině, vesnici,

škole nebo komunitě,

ale dnes dosáhne také
k internetové komunitě.

Miliony lidí do vás často anonymně

zabodávají svá slova
a to je hodně bolesti,

a není žádný ochranný pás
kolem nějakého okruhu lidí,

kteří vás mohou veřejně sledovat

a věšet na veřejnou palisádu.

Za veřejné ponížení

člověk draze platí

a růst internetu
tuto cenu vyhnal do výšin.

Skoro dvě desetiletí

pomalu zaséváme výtrusy
hanby a veřejného zostuzení

do svého kulturního podhoubí,
jak on-line, tak off-line.

Bulvární weby, paparazzi,
reality show, politika,

zpravodajské kanály a někdy i hackeři
obchodují s hanbou.

Vede to k znecitlivění
a benevolentnímu internetovému prostředí,

které se propůjčuje trollování,
napadání soukromí a kyberšikaně.

Tento posun vytvořil to,
čemu profesor Nicolaus Mills říká

kultura ponižování.

Vezměte si několik výrazných příkladů
jen za posledních šest měsíců.

Služba Snapchat, kterou využívají
hlavně mladší generace

a která prohlašuje, že zprávy v ní
mají životnost jen

několik vteřin –

umíte si představit rozsah
obsahu, který se tu objevuje.

Cizí aplikace, kterou Snapchatteři
používají k zachování životnosti zpráv,

byla nabourána hackery

a na internet uniklo 100 000
konverzací, obrázků a videí,

a ty už budou mít stálou životnost.

Hackeři se nabourali do účtu Jennifer
Lawrence a dalších herců na iCloudu,

a soukromými, intimními, nahými fotkami
se vytapetoval internet

bez jejich svolení.

Jeden bulvární web
měl 5 milionů zásahů

jen na této jedné zprávě.

A co kyberhack do Sony Pictures?

Nejvíce pozornosti se dostalo
dokumentům,

jako jsou soukromé e-maily,
které měly nejostudnější hodnotu.

V této kultuře zostuzování ovšem

na veřejné hanbě visí
ještě jiná cenovka.

Není to cena stejně vysoká,
jakou platí oběti,

jakou zaplatil Tyler a příliš mnoho

dalších, zejména žen,

příslušníků menšin a
LGBTQ komunity,

ale je to cena, která se rovná
zisku těch, kdo se na nich živí.

Vpád do soukromí druhého je
surový materiál,

účinně a bezohledně těžený, balený
a prodávaný se ziskem.

Objevil se trh, jehož komoditou
je veřejné ponížení,

a z hanby je průmysl.

Jak se takové peníze vydělávají?

Klikáním.

Čím více hanby, tím více kliknutí.

Čím více kliknutí,
tím více reklamních dolarů.

Ocitáme se na nebezpečné spirále.

Čím více na tento druh bulváru klikáme,

tím bezcitnějšími jsme
k lidským životům za ním,

a čím bezcitnějšími jsme,
tím více klikáme.

Někdo ale celou dobu vydělává peníze

na utrpení někoho dalšího.

S každým kliknutím činíme volbu.

Čím více nasytíme svou kulturu
veřejným zostuzováním,

tím snáze je budeme přijímat,

tím více se budeme stávat svědky
chování, jako je kyberšikana,

trollování, určité formy hackerství

a internetové obtěžování.

Proč? Protože v jádru toho všeho
je ponižování.

Toto chování je symptomem
kultury, kterou jsme vytvořili.

Jen se nad tím zamyslete.

Změny chování začínají
přeměnou přesvědčení.

Na rasismu, homofobii
a spoustě dalších předsudcích,

dnešních či historických,
vidíme, že tomu tak je.

Jakmile se změnilo naše přesvědčení
o registrovaném partnerství,

dostalo se rovných práv
více lidem.

Když jsme si začali vážit udržitelnosti,

začalo více lidí recyklovat.

Takže co se týče naší
kultury ponižování,

potřebujeme teď kulturní revoluci.

Veřejné zostuzování jako
krvelačný sport musí skončit.

Je čas zasáhnout na internetu
a v naší kultuře.

Posun začne něčím prostým,
ale nebude to snadné.

Potřebujeme se vrátit k dlouho uchovávané
hodnotě soucitu - soucitu a empatie.

Na internetu trpíme nedostatkem soucitu,

krizí empatie.

Výzkumnice Brené Brownová řekla, cituji:

"Hanba nepřežije soucit."

Hanba nepřežije soucit.

Prožila jsem si svůj díl temnoty

a byl to právě soucit a empatie
mé rodiny, přátel, profesionálů,

a někdy dokonce cizích lidí,
co mě zachránilo.

Soucit byť od jediného člověka
to dokáže změnit.

Teorie minoritního vlivu,

od sociálního psychologa Serge Moskovice,

tvrdí, že stačí malý počet

když je v čase důsledný,

aby se udály změny.

V době on-line světa,
můžeme rozvíjet tento minoritní vliv

tím, že se staneme aktivními.

Být aktivním znamená, že místo
apatie a přihlížení,

můžeme positivně okomentovat něčí zprávu
nebo nepříjemnou situaci.

Věřte mi, soucitné komentáře pomáhají
snížit negativitu.

Můžeme také neutralizovat nežádoucí
situaci podporou organizací,

které se zaobírají těmito problémy,

jako Tyler Clementi Foundation v USA.

Ve Velké Británii je AntiBullying Pro,

a v Austrálii je projekt jménem Rockit.

Mluvíme hodně o právu na
svobodný projev,

ale musíme si říct více o

naší zodpovědnosti za svobodu projevu.

My všichni chceme být vyslyšeni,

ale je důležité poznat rozdíl mezi
mluvením se záměrem

a mluvením pro získání pozornosti.

Internet je dálnicí k id,

ale ukazovat empatii ostatním
v on-line světě

přináší výhody nám všem a pomáhá
vytvořit bezpečnější a lepší svět.

Musíme komunikovat se soucitem
i v internetovém světě,

se soucitem číst zprávy,

a klikat se soucitem.

Jen si představte ujít míli
pod nadpisem někoho jiného.

Ráda bych skončila osobní poznámkou.

V posledních devíti měsících,

si nejčastěji pokládám otázku – proč.

Proč teď? Proč jsem se
znovu vystavila nebezpečí?

Můžete číst mezi řádky
při položení této otázky,

a odpověď nemá
nic společného s politikou.

Nejlepší odpovědí bylo
a je, že už je nejvyšší čas:

čas přestat komentovat mou minulost;

čas přestat žít život s opovržením;

a čas znovu vzít do rukou vlastní příběh.

Není to jen o mé záchraně.

Kdokoli, kdo trpí hanbou
a veřejným zesměšněním

potřebuje vědět jednu věc:

Dá se to zvládnout.

Vím, je to těžké.

Možná to nebude bezbolestné,
rychlé ani snadné,

ale můžete trvat
na jiném konci vašeho příběhu.

Mějte k sobě soucit.

Všichni si zasloužíme soucit,

a zasloužíme si žít on-line i off-line
ve světě, který více soucítí.

Děkuji za pozornost.

(Potlesk)