Díváte se na ženu, která byla deset let na veřejnosti zticha. Jak vidíte, to se změnilo, ale celkem nedávno. Je to už několik měsíců, co jsem pronesla svůj první významnější projev na summitu Forbes 30 pod 30 - před 1500 skvělými lidmi ve věku do 30 let. To znamená, že v roce 1998 bylo nejstaršímu z nich teprve 14, a nejmladšímu jenom čtyři roky. Vtipkovala jsem, že někteří z nich mě možná znají jen z rapových songů. Ano, jsem v rapových písních. Ve skoro 40 rapech. (Smích) Ale ten večer se během mé řeči stala překvapivá věc. Ve věku 41 let mě zkoušel sbalit 27-letý týpek. Jako..., že jo? Byl šarmantní a polichotilo mi to, a odmítla jsem. Víte, co byl jeho neúspěšná balicí věta? Že se s ním budu cítit zas jak dvaadvacítka. (Smích) (Potlesk) Později ten večer jsem si uvědomila, že jsem asi jediný člověk, který po 40 nechce, aby mu bylo zase 22. (Smích) (Potlesk) Ve věku 22 let jsem se zamilovala do svého šéfa a ve věku 24 let jsem poznala zničující následky. Mohl by zvednout ruku každý, kdo ve 22 neudělal žádnou chybu nebo něco, čeho by později nelitoval? Jup, to jsem si myslela... Takže stejně jako já několik z vás možná také občas sešlo z cesty a zamilovali jste se do nesprávného člověka, třeba i svého šéfa. Ovšem narozdíl ode mně jste asi neměli za šéfa prezidenta Spojených států amerických. Život je samozřejmě plný překvapení a nemine den, aby se mi má chyba nepřipomněla a abych jí hluboce nelitovala. Poté, co jsem se v roce 1998 zamotala do neuvěřitelného románku, jsem byla vtažena do středu politického, právního a mediálního víru, který neměl do té doby obdoby. Vzpomeňte si, že jen pár let předtím se zprávy přijímaly jen třemi způsoby: čtením novin nebo časopisů, poslechem rádia nebo sledováním televize. Víc nic. Ale to nebyl můj osud. Místo toho vám byl tento skandál naservírován digitální revolucí. To znamená, že jsme mohli přijímat, jakékoliv informace jsme chtěli, kdy jsme chtěli, kdykoliv, kdekoliv, a když se v lednu 1998 dostal můj příběh ven, už se tak stalo online. Poprvé bylo tradiční zpravodajství v područí internetu ve výběru hlavních zpráv – jedním kliknutím, které se neslo celým světem. Pro mě osobně to znamenalo, že jsem se přes noc přenesla z naprosto soukromého života do celosvětového veřejného ponížení. Skoro okamžitě ze mě byl první případ ztráty osobní pověsti v globálním měřítku. Tento přetlak odsouzení, umožněný technologií, vedl k davovému virtuálnímu kamenování. Připusťme, že to bylo před sociálními sítěmi, ale už se mohlo komentovat online, e-mailovat báchorky a samozřejmě e-mailovat kruté vtipy. Zpravodajské zdroje všechno vytapetovaly mými fotkami, aby prodali noviny, bannery online reklamy, a udrželi lidi na svých televizních kanálech. Vybavili byste si nějaký konkrétní obrázek, na kterém třeba mám na hlavě baret? Uznávám, že jsem chybovala, hlavně ten baret byl špatně. Ale ta pozornost a odsouzení, kterého jsem se dočkala – já osobně, ne ta událost, bylo nevídané. Dostala jsem nálepku běhny, coury, kurvy, děvky, blbky, a, samozřejmě, "té ženy". Mnozí mě viděli, ale málokdo mě opravdu znal. A chápu to – bylo snadné zapomenout, že "ta žena" je skutečná, má duši a kdysi nebyla zničená. Když se mi to před 17 lety stalo, nebyl pro to ještě název. Dnes tomu říkáme kyberšikana a virtuální obtěžování. Dnes bych se s vámi ráda podělila o některé své zkušennosti, jak mi tato zkušenost pomohla utvářet své kulturní postřehy a jak snad moje zkušenost může vést ke změnám, díky kterým budou ostatní trpět méně. V roce 1998 jsem přišla o svou pověst a svou důstojnost. Přišla jsem skoro o všechno a málem i o svůj život. Zkusím vám to vykreslit. Je září 1998. Sedím v kanceláři bez oken uvnitř Úřadu nezávislého rady pod bzučícími zářivkami. Poslouchám svůj vlastní hlas na tajně natočených nahrávkách telefonních hovorů, které před rokem pořídila jedna domnělá přítelkyně. Sedím tu, protože ze zákona musím osobně potvrdit autenticitu všech 20 hodin nahraných konverzací. V posledních osmi měsících mi tajemný obsah těchto nahrávek visel nad hlavou jako Damoklův meč. Kdo si může pamatovat, co kdy kde říkal před rokem? Vyděšeně a poníženě poslouchám, jak žvaním o každodenních banalitách, jak se vyznávám z lásky k prezidentovi, a samozřejmě, jak mám zlomené srdce. Poslouchám své někdy zlomyslné, jindy neurvalé, nebo pošetilé já, které je kruté, nemilosrdné a neomalené. Poslouchám hluboce, hluboce zahanbená nad těmi nejhoršími verzemi sebe sama, které už ani nerozeznávám. O pár dní později je Kongresu předána zpráva nezávislého rady Starra, a všechny ty nahrávky a přepisy ukradených slov jsou její součástí. Že si lidé mohou tyto přepisy přečíst, je samo o sobě příšerné, ale o několik týdnů později se nahrávky vysílají v televizi a značná část se jich dostane na internet. To veřejné ponížení bylo trýznivé a život skoro nesnesitelný. To nebylo něco, co by se v roce 1998 dělo pravidelně, myslím tím to, že by někdo kradl lidem jejich soukromá slova, činy, konverzace nebo fotky, a pak je zveřejnil – zveřejnil bez svolení, zveřejnil bez kontextu, a zveřejnil bez soucitu. Posuňme se o 12 let dál do roku 2010, kdy se nám zrodila sociální média. Krajina se bohužel ještě mnohem více zaplnila případy, jako byl ten můj – ať už někdo skutečně udělá nějakou chybu, nebo ne, a dnes se to týká jak veřejných činitelů, tak soukromých osob. Důsledky pro některé z nich jsou strašné, skutečně strašné. Telefonovala jsem se svou maminkou v září 2010 a bavily jsme se o zprávě o mladém chlapci z prvního ročníku na Rutgers University jménem Tyler Clementi. Milý, citlivý a kreativní Tyler byl tajně nafilmován svým spolubydlícím, když měl intimní vztah s jiným mužem. Když se o tom dozvěděl internetový svět, zažehlo to posměch a kyberšikanu. O několik dní později Tyler skočil z mostu George Washingtona a zabil se. Bylo mu 18. Moje mainka byla z toho, co se Tylerovi stalo, bez sebe a cítila tak silnou vnitřní bolest, že jsem to nemohla úplně pochopit, ale nakonec jsem si uvědomila, že znovu prožívá rok 1998, tu dobu, kdy každou noc seděla u mé postele, tu dobu, kdy mě nutila, abych se při sprchování nezavírala v koupelně, tu dobu, kdy se oba mí rodiče báli, že mě to poníží k smrti – doslova k smrti. Dnes je příliš mnoho rodičů, kteří nedostali šanci zasáhnout a své milované zachránit. Příliš mnoho se jich o utrpení a ponížení svých dětí dozví, když už je pozdě. Tylerova tragická, nesmyslná smrt pro mne byla bodem obratu. Pomohla mi znovu mou zkušenost zasadit do kontextu. Začala jsem kolem sebe pozorovat svět ponižování a šikany a uviděla jsem něco jiného. V roce 1998 jsme nemohli vědět, kam by nás tato nová, smělá technologie zvaná internet zavede. Od té doby spojila lidi nepředstavitelnými způsoby, spojila ztracené sourozence, zachránila životy, odstartovala revoluce, ale temnota, kyberšikana zostuzování, které jsem zažila, rostou jak houby po dešti. Každý den jsou na internetu lidé – hlavně mladí lidé, kteří nejsou vývojově vybaveni, aby to zvládli, ponižováni a týráni tak, že si neumí představit, že by se měli dožít zítřka, a někteří se ho bohužel nedožijí, a na tom není nic virtuálního. ChildLine, britská neziskovka, zaměřená na pomoc mladým lidem s různými problémy, loni vydala ohromující statistiku: od roku 2012 do roku 2013 vzrostl počet telefonátů a e-mailů, týkajících se kyberšikany, o 87 procent. Meta-analýzou provedenou v Nizozemsku se ukázalo, že kyberšikana poprvé vedla k sebevražedným myšlenkám významněji než šikana v reálném světě. A víte, co mě šokovalo, ačkoliv by nemělo? Další výzkum z loňska, který určil, že ponížení je emoce, kterou vnímáme intenzivněji než štěstí nebo dokonce zlost. Krutost k ostatním není nic nového, ale internetové, technologií umocněné zostuzení je zesílené, neohraničené a neustále přístupné. Ozvěna ostudy dříve dosahovala jen k vaší rodině, vesnici, škole nebo komunitě, ale dnes dosáhne také k internetové komunitě. Miliony lidí do vás často anonymně zabodávají svá slova a to je hodně bolesti, a není žádný ochranný pás kolem nějakého okruhu lidí, kteří vás mohou veřejně sledovat a věšet na veřejnou palisádu. Za veřejné ponížení člověk draze platí a růst internetu tuto cenu vyhnal do výšin. Skoro dvě desetiletí pomalu zaséváme výtrusy hanby a veřejného zostuzení do svého kulturního podhoubí, jak on-line, tak off-line. Bulvární weby, paparazzi, reality show, politika, zpravodajské kanály a někdy i hackeři obchodují s hanbou. Vede to k znecitlivění a benevolentnímu internetovému prostředí, které se propůjčuje trollování, napadání soukromí a kyberšikaně. Tento posun vytvořil to, čemu profesor Nicolaus Mills říká kultura ponižování. Vezměte si několik výrazných příkladů jen za posledních šest měsíců. Služba Snapchat, kterou využívají hlavně mladší generace a která prohlašuje, že zprávy v ní mají životnost jen několik vteřin – umíte si představit rozsah obsahu, který se tu objevuje. Cizí aplikace, kterou Snapchatteři používají k zachování životnosti zpráv, byla nabourána hackery a na internet uniklo 100 000 konverzací, obrázků a videí, a ty už budou mít stálou životnost. Hackeři se nabourali do účtu Jennifer Lawrence a dalších herců na iCloudu, a soukromými, intimními, nahými fotkami se vytapetoval internet bez jejich svolení. Jeden bulvární web měl 5 milionů zásahů jen na této jedné zprávě. A co kyberhack do Sony Pictures? Nejvíce pozornosti se dostalo dokumentům, jako jsou soukromé e-maily, které měly nejostudnější hodnotu. V této kultuře zostuzování ovšem na veřejné hanbě visí ještě jiná cenovka. Není to cena stejně vysoká, jakou platí oběti, jakou zaplatil Tyler a příliš mnoho dalších, zejména žen, příslušníků menšin a LGBTQ komunity, ale je to cena, která se rovná zisku těch, kdo se na nich živí. Vpád do soukromí druhého je surový materiál, účinně a bezohledně těžený, balený a prodávaný se ziskem. Objevil se trh, jehož komoditou je veřejné ponížení, a z hanby je průmysl. Jak se takové peníze vydělávají? Klikáním. Čím více hanby, tím více kliknutí. Čím více kliknutí, tím více reklamních dolarů. Ocitáme se na nebezpečné spirále. Čím více na tento druh bulváru klikáme, tím bezcitnějšími jsme k lidským životům za ním, a čím bezcitnějšími jsme, tím více klikáme. Někdo ale celou dobu vydělává peníze na utrpení někoho dalšího. S každým kliknutím činíme volbu. Čím více nasytíme svou kulturu veřejným zostuzováním, tím snáze je budeme přijímat, tím více se budeme stávat svědky chování, jako je kyberšikana, trollování, určité formy hackerství a internetové obtěžování. Proč? Protože v jádru toho všeho je ponižování. Toto chování je symptomem kultury, kterou jsme vytvořili. Jen se nad tím zamyslete. Změny chování začínají přeměnou přesvědčení. Na rasismu, homofobii a spoustě dalších předsudcích, dnešních či historických, vidíme, že tomu tak je. Jakmile se změnilo naše přesvědčení o registrovaném partnerství, dostalo se rovných práv více lidem. Když jsme si začali vážit udržitelnosti, začalo více lidí recyklovat. Takže co se týče naší kultury ponižování, potřebujeme teď kulturní revoluci. Veřejné zostuzování jako krvelačný sport musí skončit. Je čas zasáhnout na internetu a v naší kultuře. Posun začne něčím prostým, ale nebude to snadné. Potřebujeme se vrátit k dlouho uchovávané hodnotě soucitu - soucitu a empatie. Na internetu trpíme nedostatkem soucitu, krizí empatie. Výzkumnice Brené Brownová řekla, cituji: "Hanba nepřežije soucit." Hanba nepřežije soucit. Prožila jsem si svůj díl temnoty a byl to právě soucit a empatie mé rodiny, přátel, profesionálů, a někdy dokonce cizích lidí, co mě zachránilo. Soucit byť od jediného člověka to dokáže změnit. Teorie minoritního vlivu, od sociálního psychologa Serge Moskovice, tvrdí, že stačí malý počet když je v čase důsledný, aby se udály změny. V době on-line světa, můžeme rozvíjet tento minoritní vliv tím, že se staneme aktivními. Být aktivním znamená, že místo apatie a přihlížení, můžeme positivně okomentovat něčí zprávu nebo nepříjemnou situaci. Věřte mi, soucitné komentáře pomáhají snížit negativitu. Můžeme také neutralizovat nežádoucí situaci podporou organizací, které se zaobírají těmito problémy, jako Tyler Clementi Foundation v USA. Ve Velké Británii je AntiBullying Pro, a v Austrálii je projekt jménem Rockit. Mluvíme hodně o právu na svobodný projev, ale musíme si říct více o naší zodpovědnosti za svobodu projevu. My všichni chceme být vyslyšeni, ale je důležité poznat rozdíl mezi mluvením se záměrem a mluvením pro získání pozornosti. Internet je dálnicí k id, ale ukazovat empatii ostatním v on-line světě přináší výhody nám všem a pomáhá vytvořit bezpečnější a lepší svět. Musíme komunikovat se soucitem i v internetovém světě, se soucitem číst zprávy, a klikat se soucitem. Jen si představte ujít míli pod nadpisem někoho jiného. Ráda bych skončila osobní poznámkou. V posledních devíti měsících, si nejčastěji pokládám otázku – proč. Proč teď? Proč jsem se znovu vystavila nebezpečí? Můžete číst mezi řádky při položení této otázky, a odpověď nemá nic společného s politikou. Nejlepší odpovědí bylo a je, že už je nejvyšší čas: čas přestat komentovat mou minulost; čas přestat žít život s opovržením; a čas znovu vzít do rukou vlastní příběh. Není to jen o mé záchraně. Kdokoli, kdo trpí hanbou a veřejným zesměšněním potřebuje vědět jednu věc: Dá se to zvládnout. Vím, je to těžké. Možná to nebude bezbolestné, rychlé ani snadné, ale můžete trvat na jiném konci vašeho příběhu. Mějte k sobě soucit. Všichni si zasloužíme soucit, a zasloužíme si žít on-line i off-line ve světě, který více soucítí. Děkuji za pozornost. (Potlesk)