Varování mým bohatým soukmenovcům: vidle se blíží

Nick Hanauer je boháč, zatvrzelý kapitalista ‒ a svým přátelům plutokratům by rád něco vzkázal: Proberte se! Rostoucí nerovnost tlačí společnost do situace podobající se předrevoluční Francii. Poslechněte si jeho argumenty, proč by dramatické zvýšení minimální mzdy mohlo pomoci růstu střední třídy, nastolit ekonomickou prosperitu … a zabránit revoluci.

Asi mě neznáte,

ale patřím k 0,01 % těch,

o kterých slýcháváte a čítáváte

a podle všech dostupných definic
jsem plutokrat.

Dnes večer bych rád narovinu promluvil

k ostatním plutokratům, sobě rovným,

protože mám pocit, že nastal čas,

abychom si popovídali.

Jako většina magnátů,

i já jsem hrdým a zatvrzelým kapitalistou.

Už jsem založil,
spoluzaložil nebo financoval

přes 30 společností
napříč různými odvětvími.

Byl jsem prvním nerodinným
investorem v Amazon.com.

Jsem spoluzakladatelem společnosti
zvané aQuantive,

kterou jsme prodali Microsoftu
za 6,4 miliardy dolarů.

Společně s přáteli vlastním banku.

A říkám vám to —

(smích)

‒ neuvěřitelné, co?

Říkám vám to, abych doložil,

že žiju stejně jako většina magnátů.

Mám všeobecný přehled
o kapitalismu a podnikání

a dostalo se mi za to až nemravné odměny,

žiju život, který si většina z vás
nedokáže ani představit:

mám několik domů, jachtu, vlastní letadlo,

atd., atd., atd.

Ale upřímně: nejsem nejchytřejší
z těch, které jste kdy potkali.

Nejsem ani ten nejpracovitější.

Byl jsem průměrným studentem.

Nejsem vůbec technický typ.
Nenaprogramoval bych ani slovo.

Popravdě, můj úspěch je důsledkem
neobyčejného štěstí,

původu, okolností a načasování.

Ale v pár věcech jsem vlastně dost dobrý.

Jednak neobyčejně lehce snáším riziko,

a jednak mám dobrý cit a intuici na to,
co se stane v budoucnu,

intuice vidět do budoucna je podle mě

podstatou úspěšného podnikání.

Ptáte se tedy,
jak vidím naší budoucnost?

Vidím vidle,

rozzuřené davy s vidlemi,

protože zatímco si my
plutokrati žijeme líp,

než o čem se dá lakotně snít,

dalších 99 % našich spoluobčanů

se čím dál tím víc propadá.

V roce 1980 se horní 1 % Američanů
dělilo o 8 % celostátních příjmů,

zatímco dolních 50 % Američanů
si rozdělilo 18 %.

Dnes, o třicet let později, má horní 1 %
přes 20 % celostátních příjmů,

zatímco dolních 50 % Američanů
si dělí 12 nebo 13 %.

Pokud bude tento trend pokračovat,

horní 1 % procento si během
příštích 30 let rozdělí

přes 30 % celostátních příjmů,

zatímco dolních 50 % Američanů
se bude dělit jen o 6 %.

Víte, problém není v tom,
že tu máme nějakou nerovnost.

Nějaká ta nerovnost je nutná,

aby kapitalistická demokracie
hladce fungovala.

Problémem ale je, že nerovnost
je dnes na historických maximech

a každým dnem je to horší.

Pokud se bohatství, moc a příjmy budou
nadále koncentrovat na samé špičce,

naše společnost se změní
z kapitalistické demokracie

na neofeudální rentiérskou společnost
jako ve Francii 18. století.

To byla Francie před revolucí
s těmi davy a vidlemi.

Takže tady je moje poselství
pro přátele plutokraty a miliardáře

a kohokoliv, kdo žije v bublině
za plotem s branami:

Proberte se.

Proberte se. Tohle nemůže vydržet.

Protože když neuděláme něco,

čím bychom napravili do očí bijící
ekonomickou nerovnost v naší společnosti,

ty vidle si pro nás přijdou,

protože žádná svobodná a otevřená
společnost nemůže dlouhodobě udržet

rostoucí ekonomickou nerovnost.

Ještě nikdy se to nestalo.
Neexistují žádné příklady.

Dejte mi příklad velmi nerovné společnosti
a já vám v ní najdu

policejní stát nebo povstání.

Ty vidle si pro nás přijdou,
pokud se tomu nebudeme věnovat.

Není otázkou jestli, ale kdy.

A až přijdou,
bude to hrůza pro všechny,

ale obzvlášť pro lidi,
jako jsme my plutokrati.

Vím, že asi vypadám jako
nějaký liberální dobrodinec.

To nejsem.
Nehledám žádný morální důvod pro to,

že je ekonomická nerovnost špatná.

Tvrdím tady,
že rostoucí ekonomická nerovnost

je stupidita odsouzená k nezdaru.

Rostoucí nerovnost nejen zvyšuje
riziko příchodu vidlí,

ale je také hrozivá pro byznys.

Nám boháčům je vzorem Henry Ford.

Když Ford zavedl slavný pětidolarový den,

což byl v té době dvojnásobek běžné mzdy,

nezvedl tím jen produktivitu
svých továren,

ale změnil vykořisťované dělníky,
kteří byli chudí,

na prosperující střední třídu,
která si mohla dovolit

kupovat produkty, které vyráběla.

Ford intuitivně naplnil to,
co dnes už víme,

totiž že ekonomiku je nejlépe chápat
jako ekosystém,

charakterizovaný stejným druhem
zpětných vazeb, jaké najdete

v přírodním ekosystému,

jako zpětnou vazbu
mezi zákazníky a podniky.

Zvýšení platů povzbudí poptávku,
což zvýší zaměstnanost,

a to zpětně zvýší mzdy
a poptávku a zisky

a ten účinný cyklus rostoucí prosperity

je přesně to, co nám dnes chybí
pro ekonomické zotavení.

A proto se už musíme oprostit
od politiky „prosakování“ přínosů,

která je upřednostňována
oběma našimi politickými stranami

a přihlásit se k tomu, čemu říkám
„middle-out“ ekonomika.

Middle-out ekonomika odmítá
neoklasickou ekonomickou myšlenku,

že ekonomiky jsou výkonné,
lineární, mechanistické,

že směřují k rovnováze a férovosti.

A místo toho přijímá myšlenky 21. století,

že ekonomiky jsou komplexní,
adaptivní, ekosystémové,

že směřují k nerovnováze a k nerovnosti,
že nejsou vůbec výkonné,

ale mohou být účinné,
pokud jsou dobře řízeny.

Z perspektivy 21. století
můžeme jasně vidět,

že kapitalismus nefunguje na efektivním
přerozdělování existujících zdrojů.

Funguje, protože efektivně vytváří
nová řešení našich problémů.

Génius kapitalismu tkví v tom,

že je to evoluční systém
pro nalézání řešení.

Odměňuje lidi za řešení problémů druhých.

Rozdíl mezi chudou a bohatou
společností je samozřejmě úroveň,

kterou tato společnost generuje řešení
ve formě produktů pro své občany.

Souhrn těch řešení,
která jako společnost máme,

je vskutku naší prosperitou
a vysvětluje to,

proč společnosti typu Google,
Amazonu, Microsoftu či Apple

a podnikatelé, kteří je vytvořili,

tolik přispěli k prosperitě našeho národa.

Z pohledu 21. století je také zřejmé,

že tím, co považujeme za ekonomický růst,

se vlastně rozumí tempo,
jakým řešíme problémy.

Ale toto tempo je naprosto závislé na tom,

kolik máme schopných řešitelů,
kteří řeší různé problémy,

a tedy kolik našich spoluobčanů
se aktivně zapojuje,

ať už jako podnikatelé,
kteří umí nabídnout řešení,

nebo jako zákazníci, kterým jsou určena.

Tahle maximální participace ovšem

nenastane jen tak náhodou.

Nenastane sama.

Vyžaduje snahu a investice,

a proto jsou všechny

vysoce prosperující
kapitalistické demokracie

charakteristické masivními investicemi

do střední třídy a do infrastruktury,
na které závisí.

My magnáti už musíme tuhle

ekonomiku prosakování přínosů opustit,

překonat myšlenku, že čím líp se máme,

tím líp se mají všichni ostatní.

Není to pravda. Jak by taky mohla být?

Já vydělávám 1000násobek mediánové mzdy,

ale nenakupuji 1000krát tolik věcí,
že ano?

Vlastně jsem si koupil
dvoje tyhle kalhoty,

můj partner Mike jim říká
manažerské kalhoty.

Mohl jsem si jich koupit 2000,
ale co bych s nimi dělal?

(smích)

Kolikrát se můžu nechat ostříhat?

Jak často můžu jít na večeři?

Ať už nás pár magnátů zbohatne jak chce,

nikdy nemůžeme táhnout
celou národní ekonomiku.

Tohle dokáže jenom
prosperující střední třída.

S tím se nedá nic dělat,

mohli by namítnout mí bohatí přátelé.

Henry Ford žil v jiné době.

Možná se nedá nic dělat.

Možná se něco udělat dá.

19. června 2013

vyšel v Bloombergu
můj článek s názvem:

„Kapitalistova obhajoba
15dolarové minimální mzdy“.

Laskaví lidé z časopisu Forbes,

jedni z mých největších obdivovatelů,

ho nazvali
„Pološílený návrh Nicka Hanauera“.

Ale přesto, sotva 350 dní
po uveřejnění toho článku

podepsal starosta Seattlu
Ed Murray vyhlášku,

kterou zvýšil minimální mzdu v Seattlu

na 15 dolarů za hodinu.

To je víc než dvojnásobek
obvyklého federálního minima 7,25 $.

Jak je to možné,
řeknou si asi soudní lidé.

Je to možné, protože několik z nás
připomnělo střední třídě,

že je zdrojem růstu a prosperity
v kapitalistických ekonomikách.

Připomněli jsme jim,
že když mají dělníci víc peněz,

mají podniky víc zákazníků
a potřebují více zaměstnanců.

Připomněli jsme jim, že když podniky
dávají dělníkům slušnou mzdu,

uleví tím daňovým poplatníkům
od financování sociálních programů,

jako jsou potravinové lístky,
lékařská pomoc a příspěvky na bydlení,

které tito dělníci potřebují.

Připomněli jsme jim,
že dělník s nízkou mzdou

je mizerný plátce daní

a že když se zvýší minimální mzda
ve všech podnicích,

získají na tom všechny
a přesto budou konkurenceschopné.

Ovšem jako ortodoxní reakci uslyšíte,

že zvýšením minimální mzdy
ubudou pracovní místa, že?

Vaši politici vždycky omílají
myšlenku prosakování, když říkají:

„No, ale když zvednete cenu práce,
víte, co se stane? Bude jí méně.“

Jste si tím jistí?

Protože máme důkazy o opaku.

Od roku 1980 u nás vzrostly
platy výkonných ředitelů

z 30násobku mediánové mzdy
na 500násobek.

To je zdražení ceny práce.

A přesto, aspoň co já vím,

ještě žádná firma neoutsourcovala
práci ředitele, nezautomatizovala ji,

nezadala tu práci Číňanům.

Spíš se zdá, že zaměstnáváme

víc výkonných ředitelů
a senior manažerů než předtím.

Stejné je to s pracovníky
technologických firem

a pracovníky finančních služeb,

kteří vydělávají mnohonásobek
mediánového platu

a stejně jich zaměstnáváme čím dál víc,

takže cena práce se očividně zvedat dá

a práce ještě přibývá.

Vím, že si většina lidí myslí,
že minimální mzda 15 $

je šílený, riskantní
ekonomický experiment.

Nesouhlasíme.

Myslíme si,
že minimální mzda 15 $ v Seattlu

je naopak pokračováním
logické ekonomické politiky.

Našemu městu to umožňuje
nakopat zadek ostatním městům.

Protože, víte, stát Washington už má

nejvyšší minimální mzdu
ze všech států v zemi.

Všem dělníkům platíme 9,32 $,
což je skoro o 30 % víc,

než je federální minimum 7,25 $,

ale hlavně je to o 427 % víc

než federální minimum 2,13 $
za práce se spropitným.

Kdyby měli zastánci „prosakování“ pravdu,

tak by musela být ve státě Washington
masivní nezaměstnanost.

Seattle by se sunul do oceánu.

A přesto je nejrychleji
rostoucím městem v zemi.

Stát Washington generuje
pracovní místa v malých firmách

rychleji než jakýkoliv
jiný větší stát v Americe.

Restaurační služby v Seattlu?
Zažívají boom.

Proč?

Protože základním zákonem kapitalismu je,

že když mají zaměstnanci víc peněz,
mají podniky víc zákazníků

a potřebují víc zaměstnanců.

Když restaurace slušně zaplatí
svým zaměstnancům,

aby si i oni mohli dovolit
jíst v restauracích,

tak to není špatné pro jejich podnikání.

Je to pro ně dobré, i když vám
někteří restauratéři budou tvrdit opak.

Že je to složitější, než jak to líčím?
Samozřejmě.

Je v tom hodně dynamiky.

Ale můžeme už prosím přestat tvrdit,

že když dělníci s nízkými příjmy
vydělají trochu víc,

tak nezaměstnanost vystřelí do nebe
a zhroutí se ekonomika.

Není pro to žádný důkaz.

Nejzákeřnější na ekonomii prosakování
není ono hlásání,

že když bohatí zbohatnou,
budou se mít líp všichni.

Je to tvrzení těch,

kteří jsou proti jakémukoliv
zvyšování minimální mzdy,

kteří tvrdí, že když chudí zbohatnou,
tak to bude pro ekonomiku špatné.

To je nesmysl.

Takže prosím, nechme stranou rétoriku,

která tvrdí, že bohatí lidé jako já
a mí plutokratičtí přátelé,

vybudovali naši zemi.

My plutokrati víme,

i když to neradi přiznáváme veřejně,
že kdybychom se narodili někde jinde,

ne tady ve Spojených státech,

tak bychom nejspíš byli
jenom bosými chlápky,

kteří v blátě u cesty prodávají ovoce.

Není pravda, že jinde
nemají dobré podnikatele

a neplatí to ani o velmi chudých zemích.

To si jenom zákazníci
těchto obchodníků nemůžou víc dovolit.

Předkládám vám nový druh ekonomie,

nový druh politiky,
které říkám „nový kapitalismus“.

Přiznejme si, že kapitalismus
poráží ostatní alternativy,

ale také to,
že čím víc lidí k němu pustíme,

jak podnikatelů, tak zákazníků,

tím lépe bude fungovat.

Každopádně pojďme zmenšit stát,

ale ne osekáním sociálních programů,

nýbrž zajištěním dostatečných
mezd pro dělníky,

aby těch programů vlastně nebylo potřeba.

Investujme dostatečně do střední třídy,

aby byla naše ekonomika
férovější a přístupnější.

A férovější míním
skutečně více konkurenční

a více konkurenční míním

schopnější generovat řešení
našich problémů,

která jsou skutečnými hybateli
růstu a prosperity.

Kapitalismus je nejskvělejší
společenská technologie,

jaká byla kdy vynalezena

pro budování prosperující
lidské společnosti,

pokud je ovšem dobře řízen.

Ale kapitalismus neúprosně směřuje
k nerovnosti koncentraci a kolapsu

kvůli základní multiplikační dynamice
komplexních systémů.

Úkolem demokracií

je maximalizovat zapojení mnoha lidí,

aby byla dosažena prosperita.

Ne umožňovat několika málo lidem
kumulovat peníze.

Vláda opravdu prosperitu a růst vytváří,
a to tvorbou podmínek,

které umožňují jak podnikatelům,
tak jejich zákazníkům, aby se jim dařilo.

Vyvažování moci kapitalistů, jako jsem já,

a dělníků, není pro kapitalismus špatné.

Je to pro něj naopak zásadní.

Programy jako rozumná minimální mzda,

dosažitelná zdravotní péče,
placená nemocenská

a progresivní zdanění nutné
na financování infrastruktury

důležité pro střední třídu,
jako jsou vzdělání, věda a výzkum.

To jsou nepostradatelné nástroje,

které by inteligentní kapitalisté
měli přijmout, aby posílili růst,

protože nikdo z toho nevytěží
tolik jako my.

Mnozí ekonomové by vám chtěli napovídat,

že jejich obor je objektivní věda.

Nesouhlasím a myslím si,
že je to stejnou měrou nástroj,

který lidé používají,
aby prosadili a uzákonili

své společenské a morální preference
a předsudky o statutu a moci.

Proto plutokrati jako já

vždycky potřebovali přesvědčivé historky,

kterými by všem ostatním vysvětlili,
že naše vzájemné pozice

jsou morálně oprávněné
a dobré pro všechny:

jako třeba že jsme nepostradatelnými
tvůrci pracovních míst a vy ne;

jako že snižování našich daní
vytváří růst,

ale investice do vás
nám nafouknou dluh

a přivedou naši skvělou zemi k bankrotu;

že záleží na nás a na vás ne.

Tyto báchorky byly po tisíce let
nazývány právem od Boha.

Dnes tu máme zase ekonomii prosakování.

Jak je to všechno průhledné
a očividně prospěchářské.

My plutokrati si musíme uvědomit,

že Spojené státy americké
stvořily nás, ne my je;

že prospívající střední třída
je pro kapitalistické ekonomiky

zdrojem prosperity a ne jejím důsledkem.

A neměli bychom nikdy zapomenout,

že i ti nejlepší z nás
by v těch nejhorších podmínkách

stáli bosí v blátě u cesty
a prodávali ovoce.

Přátelé magnáti, myslím, že už nastal čas,

abychom se znovu zavázali naší zemi,

zavázali se novému druhu kapitalismu,

který obsáhne více lidí a je efektivnější.

Kapitalismu, který zajistí,

že americká ekonomika zůstane

nejdynamičtější a nejlépe
prosperující ekonomikou na světě.

Pojďme zajistit budoucnost sobě,
svým dětem a dětem našich dětí.

Nebo také nemusíme dělat nic

a schovávat se v uzavřených klubech
a soukromých školách,

můžeme si užívat svá letadla a jachty

‒ jsou bezva ‒

a čekat, až přijdou vidle.

Děkuji.

(potlesk)