Co jsem viděl při protestech ve Fergusonu

Když se umělec Damon Davis účastnil protestů ve Fergusonu ve státě Missouri poté, co policie v roce 2014 zastřelila Michaela Browna, nenašel jen hněv, ale také atmosféru lásky jednoho k druhému i pro komunitu. Jeho dokument „Whose Streets?“ („Čí ulice?“) vypráví příběh protestů z pohledu aktivistů, kteří se postavili, aby zpochybnili ty, kteří používají sílu k šíření strachu a nenávisti.

Bojím se.

Právě teď,

tady na pódiu,

cítím strach.

V životě jsem nepotkal moc lidí,
kteří přiznají, že mají strach.

Myslím, že je to proto,
že někde hluboko uvnitř vědí,

jak snadno se strach šíří.

Strach je jako nemoc.

Když se hýbe, je jako požár.

Ale co se stane, když tváří v tvář
strachu uděláte, co musíte?

Říká se tomu odvaha.

A stejně jako strach
je odvaha nakažlivá.

Jsem z východního St. Louis,
ve státě Illinois.

Je to celkem malé město

přes řeku Mississippi
od St. Louis ve státě Missouri.

V této oblasti jsem pobýval
celý svůj život.

Když byl Michael Brown Jr.,
obyčejný teenager,

zastřelen policií v roce 2014
ve Fergusonu v Missouri,

což je další předměstí
na sever od St Louis,

tenkrát mě napadlo,
že nejde ani o prvního,

ani posledního kluka, který přijde o život
kvůli mužům zákona.

Ale víte, jeho smrt byla jiná.

Když byl Mike zabit,

pamatuji si, že se policie snažila
použít strach jako zbraň.

Reakcí policie vůči truchlící komunitě
bylo použít sílu, aby rozšířili strach:

strach z ozbrojené policie,
z vězení, z pokut.

Média dokonce usilovala o to, abychom
se báli jeden druhého. Úplně to otočili.

A všechno tohle v minulosti fungovalo.

Ale tentokrát to bylo jiné.

Smrt Michaela Browna
a následné zacházení s komunitou

vedlo k sérii protestů
ve Fergusonu, St. Louis a okolí.

Když jsem se dostal k těmto
protestům asi čtvrtý nebo pátý den,

nebylo to kvůli odvaze,
ale z pocitu provinění.

Víte, jsem černý.

Nevím, jestli jste si všimli.

(smích)

Nedokázal jsem jen sedět v St. Louis, pár
minut od Fergusonu, a nejít se podívat.

Prostě jsem zvedl zadek a šel to omrknout.

Když jsem se tam dostal,
byl jsem překvapený.

Našel jsem tam spoustu vzteku.

Ale našel jsem mnohem více lásky.

Lásky lidí k lidem.

Lásky ke komunitě.

A bylo to krásné,
dokud se neukázala policie.

Pak do hry vstoupila nová emoce: strach.

Nebudu vám lhát.

Když jsem viděl ta ozbrojená vozidla,
veškeré jejich vybavení

a ty zbraně a všechny ty policisty,
byl jsem strachy bez sebe, vážně.

A když jsem se podíval po tom davu,
spousta lidí prožívala to samé.

Ale viděl jsem i lidi
s jinými pocity.

S odvahou.

Tihle ječeli a křičeli,

a rozhodně nemínili
uhnout policii z cesty.

Už se nebáli.

A pak jsem cítil, že se něco ve mně mění,
takže jsem ječel a křičel

a všiml si, že všichni
kolem mě začali taky.

A tomu pocitu se nic nevyrovná.

Rozhodl jsem se, že chci udělat víc.

Šel jsem domů a pomyslel si:
Jsem umělec, tvořím věci.

Tak jsem začal vyrábět věci
související s protesty,

věci, které představují zbraně
ve spirituální válce,

věci, které dají lidem hlas

a které je posílí
na cestě ležící před nimi.

Udělal jsem takový projekt,
vyfotil jsem ruce protestujících

a nalepil je všude možně
na zabedněné budovy

a obchody v komunitě.

Cílem bylo zvýšit povědomí lidí,
zvýšit morálku.

A myslím, že aspoň na chvíli
se mi to podařilo.

Pak mě napadlo vyzdvihnout příběhy lidí,

kteří našli odvahu v tom pravém okamžiku.

Já, moje kamarádka a filmařka
a partnerka Sabaah Folayanová

jsme natočili dokument
"Whose Streets?" (Čí ulice?).

Stal se ze mě jakýsi prostředník,
odvahy, kterou mi lidé předali.

Myslím, že to je hlavním úkolem umělců.

Měli bychom předávat odvahu
skrze díla, která tvoříme.

A myslím, že jsme stěnou
mezi obyčejnými lidmi

a lidmi, kteří používají svou moc
k šíření strachu a nenávisti.

Obzvláště v této době.

Takže se vás zeptám.

Vás všech hybatelů a tvůrců,
vás, kdo inspirujete:

co uděláte s dary, které vám byly dány,

abyste nás osvobodili od strachu,
který nás každodenně svazuje?

Protože já se bojím každý den.

Nepamatuji si den, kdy bych se nebál.

Ale jakmile mi došlo, že strach mě
nemá ochromit, ale ochránit,

a hned jak jsem přišel na to,
jak ho použít, jsem našel svou sílu.

Díky.

(potlesk)