Dvanáct pravd, které mě naučil život a psaní

Pár dní před svými 61. narozeninami se spisovatelka Anne Lamott rozhodla sepsat všechno, čím si byla v životě jistá. Pojďme se spolu s ní ponořit do světa, který je matoucí, krásný, emotivní a ze kterého nám Anne nabízí svou charakteristickou moudrost pozitivního přístupu k životu a humor dotýkající se rodiny, psaní, významu Boha, smrti a dalších součástí lidství.

Můj sedmiletý vnuk
bydlí jen o patro níž

a často se ráno vzbudí

a říká:

„Víš co? Dneska by mohl být
úplně nejlepší den.“

A někdy jindy zase uprostřed noci

začne volat třesoucím se hlasem:

„Babi, ty taky někdy onemocníš a umřeš?“

Tohle je myslím stejné i u mne
a většiny lidí, které znám:

jsme prostě koktejl
nadějných očekávání a úzkosti.

A tak jsem si pár dní před svými
61. narozeninami sedla

a rozhodla se sepsat seznam
věcí, kterými jsem si jistá.

V populární kultuře je dost málo pravdy

a je dobré si pár věcmi být jistý.

Například, že už mi není 47,

přestože se tak cítím

a líbí se mi tak o sobě uvažovat.

Můj kamarád Paul
před osmdesátkou říkával,

že se cítí jako mladý muž,
se kterým je něco dost v nepořádku.

(smích)

Naše skutečná osobnost
je mimo čas a prostor,

ale když se dívám do dokladů,

všimnu si jistě, že jsem se
narodila v roce 1954.

Moje vnitřní já je mimo čas a prostor.

Nemá žádný věk.

Je mi tolik, na kolik se zrovna cítím,
a u vás je to stejné.

I když musím bokem poznamenat,

že by bylo bývalo lepší,
kdybych se v 60. letech

neřídila trendy v péči o pleť,

které zahrnovaly co nejvíce slunce

na kůži pokryté vrstvou dětského olejíčku

a vyhřívání se pod alobalovým reflektorem.

(smích)

Bylo to ale tak osvobozující,
když jsem si přiznala,

že už mám nejlepší léta za sebou,

že jsem se rozhodla napsat
o všech pravdách, které znám.

Lidé se dnes cítí
vystrašení a zahlcení

a pořád se mě ptají,
co je vlastně pravda.

Takže doufám, že můj seznam věcí,

kterými jsem si skoro jistá,

by mohl nabídnout alespoň
základní provozní pokyny

komukoli, kdo se cítí přetížený
nebo má stále nějaké potíže.

Zaprvé:

první a nejpravdivější věc je,
že každá pravda je paradoxní.

Život je zároveň drahocenný,
nepopsatelně nádherný dar,

a zároveň je v tělesné realitě
téměř nemožný.

Je to dost těžký problém

pro ty z nás, kteří se narodili
extrémně citliví.

Je to těžké a podivné a někdy se divíme,

jestli si z nás někdo střílí.

Život je paralelně plný
srdceryvné sladkosti a krásy,

zoufalé chudoby,

povodní, miminek, akné i Mozarta,

všechno propletené dohromady.

Myslím, že to není ideální systém.

(smích)

Zadruhé: skoro všechno
se zase rozeběhne,

když to na chvíli vypnete –

(smích)

(potlesk)

včetně vás samých.

Zatřetí: skoro nic z toho,
co je vně vás, vám nepomůže

nějakým trvalým způsobem,

pokud nepočítáme transplantaci orgánu.

Klid duše a mír si nemůžete koupit,
dosáhnout ho ani naplánovat.

Tahle pravda je ze všech nejhorší
a já ji hrozně nesnáším.

Je to vnitřní úkol

a my nemůžeme zařídit mír
nebo trvalé zlepšení ani těm,

které milujeme nejvíc na světě.

Musí si najít své vlastní způsoby,
své vlastní odpovědi.

Nemůžete běžet dospělým dětem
po boku s opalovacím krémem

nebo s jelením lojem
na jejich hrdinské výpravě.

Musíte je osvobodit.

Je urážkou, když to neuděláte.

A pokud je to problém někoho jiného,
stejně na něj nemáte řešení.

(smích)

Naše pomoc většinou není příliš ku pomoci.

Naše pomoc je často toxická.

Pomoc je jen světlejší stránkou ovládání.

Přestaňte tolik pomáhat.

Nesnažte se všechny obalit
do své pomoci a dobroty.

(smích)

(potlesk)

A tím se dostávám ke čtvrtému bodu:

každý z nás něco zpackal, je na dně,
je vystrašený a musí někoho mít,

i ti, kteří nejvíc vypadají,
že jsou v pohodě.

Jsou na tom stejně jako vy,
víc, než byste mysleli,

takže přestaňte porovnávat
své nitro s vnější fasádou ostatních.

Jenom vám bude hůř,
než už vám je teď.

(smích)

Nemůžete ale nikomu z nich pomoci,
dát je do pořádku nebo zachránit,

nebo je vystřízlivět.

Před 30 lety mi pomohlo
zbavit se závislosti

moje katastrofické chování a uvažování.

Požádala jsem o pomoc
pár střízlivých přátel

a obrátila se i na vyšší moc.

Jeden z akronymů slova Bůh
v angličtině znamená „dar zoufalství“.

G-O-D [gift of desperation],

neboli, jak říkal jeden kamarád,

už jsem se rozpadal rychleji,
než jsem stačil snižovat své standardy.

(smích)

Bůh v tomhle případě znamenal:

„Už jsem sama vyčerpala
všechny dobré nápady.“

Napravování, zachraňování
a snaha o spásu nefungují.

Radikální péče o sebe sama je kvantum,

které z vás září do okolního světa

jako závan čerstvého vzduchu.

Je ohromným darem světu.

Když budou lidé reagovat:
„No, ta má teda hlavu plnou sebe sama,“

prostě se křivě usmějte jako Mona Lisa

a dejte si společně šálek čaje.

Být láskyplní ke svému
praštěnému, sobeckému,

rozmrzelému, otravnému já,

to je domov.

Tam začíná světový mír.

Bod číslo pět:

Čokoláda se 75 % kakaa
ve skutečnosti není jídlo.

(smích)

Nejlepší je jako návnada při lovu hadů

nebo na podložení rozviklané židle.

Nikdy neměla být považována
za něco jedlého.

Bod číslo šest –

(smích)

psaní.

Všichni spisovatelé píší
dost hrozné první verze,

ale dokáží nad prací do úmoru dřepět.

A to je tajemství života.

Možná, že je to ten jediný
rozdíl mezi nimi a vámi.

Prostě makají.

Dělají to kvůli smlouvě se sebou samými.

Dělají to jako čestný dluh.

Vyprávějí příběhy,
které skrz ně procházejí,

den za dnem, kousek po kousku.

Když byl můj starší bratr ve čtvrté třídě,

měl do druhého dne napsat
pololetní práci o ptácích

a nevěděl jak začít.

Táta si s ním na to sedl,
s encyklopedií od Audubona,

papírem, pastelkami
a deskami s rychlovazačem –

ti z vás, kteří už nejsou tak mladí,
si na ty desky vzpomenou –

a řekl bratrovi:

„Hele, prostě vezmi
jednoho ptáka za druhým.

Přečti si o pelikánech

a pak napiš svými slovy o pelikánech.

Pak si prostuduj sýkorky

a pověz nám o nich něco svými slovy.

A pak vezmi husy...“

Takže dvě nejdůležitější věci
ohledně psaní jsou: jeden pták za druhým

a fakt dost hrozné první pokusy.

Pokud nevíte, odkud začít,

pamatujte si, že všechno,
co se vám stalo, je vaše,

a vy jste ti, kdo o tom vypráví.

Pokud lidé chtějí,
abyste o nich psali lépe,

měli se lépe chovat.

(smích)

(potlesk)

Bude to strašný pocit,
až se jednou vzbudíte a zjistíte,

že jste nikdy nenapsali to,

co pořád tahá za rukáv vašeho srdce:

své příběhy, paměti, vize či písničky –

vaši pravdu,

vaši verzi všech věcí –

svými vlastními slovy.

To je vše, co nám musíte nabídnout.

A taky kvůli tomu jste se narodili.

Bod sedmý: z vydání díla
a dočasných tvůrčích úspěchů

je potřeba se zotavit.

Někdo je přežije, někoho zabijí.

Zraní vás, zničí nebo změní způsobem,

jaký si nedovedete představit.

Nejhůř padlí a zlí lidé, jaké znám,

jsou muži–spisovatelé, kterým se
povedlo vydat velký bestseller.

Ale když se vrátíme k bodu jedna,
že každá pravda je paradoxní,

je zároveň zázrak,
když se podaří dílo vydat,

když jsou vaše příběhy
čteny a poslouchány.

Jenom se zkuste jemně
osvobodit od představy,

že vydání díla vás uzdraví,

že nějak zaplní ty díry,
jichž jste plní jak ementál.

To nemůže.

Nedokáže.

Ale psaní to umí.

A stejně tak zpívání ve sboru
nebo v bluegrassové kapele.

Nebo natírání zdí pro obec,
vycházky s pozorováním ptáků,

nebo péče o staré psy,
které už nikdo nechce.

Bod osmý: rodiny.

S rodinami je to velmi,
velmi, velmi těžké,

bez ohledu na to, jak báječné
a úžasné také dokážou být.

Opět, viz bod první.

(smích)

Na rodinných sešlostech, kde máte pocit,
že byste vraždili nebo se zastřelili –

(smích)

si vzpomeňte, že každopádně je to zázrak,

že kdokoli z nás byl počat a narodil se.

Země je školou odpouštění.

Začíná to odpuštěním sobě samému,

ale můžete pak pokračovat
kolem rodinného stolu.

Takhle se ta dřina dá
zvládnout i v teplácích.

(smích)

Když William Blake řekl, že jsme tady,

abychom se naučili
odolávat paprskům lásky,

věděl, že naše rodiny budou
intimní součástí toho procesu

i ve chvílích, kdy byste nejraději
s jekotem vzali nohy na ramena.

Ale slibuji, že to dáte.

Zvládneš to, Popelko, zvládneš to,

a budeš žasnout.

Za deváté: jídlo.

Zkuste si na to trochu víc myslet.

Myslím, že víte, o čem mluvím.

(smích)

Za desáté –

(smích)

milosrdenství.

Milosrdenství je duchovní WD-40,

nebo plovací křidélka.

Tajemství milosrdenství
spočívá v tom, že Bůh miluje

Henryho Kissingera
a Vladimíra Putina a mne

úplně stejně, jako miluje
vaše nové vnouče.

Poraďte si s tím.

(smích)

Poskytnutí milosrdenství
nás mění a uzdravuje

a uzdravuje i náš svět.

Abyste ho přivolali, zavolejte „pomoc“
a čekejte, co se stane.

Milosrdenství vás najde tam,
kde zrovna jste,

ale nenechá vás tam, kde vás našlo.

A milosrdenství nebude vypadat jako
hodný malý duch Casper, bohužel.

Ale zazvoní vám telefon nebo přijde pošta

a navzdory všemu

se vám zase vrátí nadhled
a smysl pro humor.

Smích je perlivá svatost.

Pomáhá nám se znovu nadechovat,

vrací nás k sobě samým,

dává nám víru v život i ve druhé lidi.

A pamatujte si, že milosrdenství
má vždycky poslední slovo.

Bod jedenáct: Bůh znamená prostě dobro.

Vlastně to není nic tak strašidelného.

Znamená božství, nebo prostě
milující, oživující inteligenci,

nebo, jak to známe ze skvělé
parodie Deteriorata,

„vesmírný muffin“.

Dobré jméno pro Boha je „ne já“.

Spisovatel Emerson říkal,
že nejšťastnější na Zemi je ten,

kdo se od přírody učí lekce uctívání.

Vyjděte ven a dívejte se vzhůru.

Náš farář říká, že můžete chytit hmyz
na dně sklenice bez víčka,

protože se nedívá nahoru,

a jen chodí dokolečka a útrpně
naráží do skleněných stěn.

Vyjděte ven. Dívejte se vzhůru.

Tajemství života.

A konečně: smrt.

Číslo 12.

Jů a jau.

Hrozně těžce se nese, když těch pár lidí,
bez kterých nemůžete žít, umře.

Přes to se nikdy nepřenesete.
A ať si lidé říkají co chtějí,

ani byste neměli.

My křesťané rádi uvažujeme o smrti
jako o velkém stěhování,

ale tak či onak, ten člověk
může dál plně žít ve vašem srdci,

pokud ho nezapečetíte.

Jak zpíval Leonard Cohen:
„Ve všem jsou praskliny,

tak se dovnitř dostává světlo.“

Stejně tak můžeme cítit,
že naši milovaní jsou opět naživu.

A budete se díky nim smát nahlas

v těch nejnevhodnějších chvílích,

a to je báječná zpráva.

Ale zároveň bude jejich nepřítomnost
celoživotní noční můra a stesk.

Truchlení, přátelé, čas a slzy
vás trochu zahojí.

Slzy vykoupou, pokřtí,
zavlaží a zvláční vás

i zemi, po které kráčíte.

Víte, co vůbec jako první
řekl Hospodin Mojžíšovi?

Řekl: „Zuj si boty.“

Protože toto je posvátná půda,
i když všechno svědčí o opaku.

Těžko se tomu věří,
ale je to ta nejjistější věc, co znám.

Když trochu zestárnete,
jako tady moje maličkost,

zjistíte, že smrt je stejně
posvátná jako narození.

Nebojte se – a pokračujte v životě.

Téměř každá smrt je snadná a něžná,

když jste obklopeni těmi nejlepšími lidmi

tak dlouho, jak potřebujete.

Nebudete sami.

Pomohou vám přejít k tomu, co vás čeká.

Jak řekl učitel Ram Dass:
„Když už je všechno řečeno a dokonáno,

už vážně jen jeden druhého
doprovázíme domů.“

Tak, to by asi bylo vše,

ale kdyby mě ještě něco napadlo,

dám vám vědět.

Děkuji.

(potlesk)

Děkuji.

(potlesk)

Opravdu mě překvapilo to pozvání.

Ani technologie, design nebo zábava

nejsou mojí doménou.

Můj svět je víra a psaní

a takové poskakování lidem po boku.

Překvapilo mě to,

ale prý že mohu vystoupit –
a já řekla, že hrozně ráda.

(video) Pokud nevíte, kde začít,

pamatujte si, že každá věc,
která se vám stane, je vaše,

a vy o ní musíte vyprávět.

Anne Lamott: V dnešní Americe se lidé
bojí a cítí se lapeni špatným osudem,

a já jsem trochu chtěla lidem
připomenout smysl pro humor

a to, že moc věcí není problém.

Pokud chcete něco udělat,

udělejte něco opravdu zdravého,
laskavého nebo přátelského.

Odměnou bude pocit lásky a přátelství.