Vše, co si myslíte, že víte o závislosti, je špatně

Co opravdu způsobuje závislosti - ať už na kokainu nebo smartphonu? A jak je můžeme překonat? Johann Hari viděl na vlastní oči selhání našich současných metod, když pozoroval své blízké a jejich pokusy zvládnout jejich závislosti. Začal přemýšlet nad tím, proč se k závislým chováme tak, jak se k nim chováme, a jestli neexistuje lepší cesta. Ve svém TED Talku prezentuje hluboce osobní zkušenosti a popisuje, jak ho donutily procestovat svět a vyhrabat některé překvapující a nadějné způsoby, jak k tomuto dlouholetému problému přistupovat.

Mezi mé první vzpomínky patří ta,

kdy jsem se snažil probudit
jednoho příbuzného, ale nešlo to.

Byl jsem jenom dítě,
takže jsem vlastně nevěděl proč,

ale s přibývajícím věkem

jsem si uvědomil,
že máme v rodině drogovou závislost,

později i na kokainu.

Poslední dobou jsem o tom dost přemýšlel,
částečně i proto, že je to teď přesně

100 let od chvíle, kdy byly v Británii
a Spojených státech poprvé zakázány drogy,

což jsme
později vnutili i zbytku světa.

Je to už sto let od chvíle,
kdy jsme udělali to osudové rozhodnutí

trestat narkomany
a trápit je, protože jsme věřili,

že je to odradí
a že je to donutí přestat.

Před pár lety jsem pozoroval
narkomany kolem sebe, které miluji,

a snažil se přijít na to,
jestli jim mohu nějak pomoci.

Uvědomil jsem si,
že jednoduše neznám odpověď na spoustu

opravdu základních otázek,

například:
co ve skutečnosti způsobuje závislost?

Proč se držíme přístupu,
který se nezdá, že by fungoval?

Existuje nějaká lepší metoda,
kterou bychom mohli vyzkoušet?

Proto jsem o závislosti hodně četl,

ale nedokázal jsem
najít odpovědi, které jsem hledal,

takže jsem si řekl: „Tak jo, půjdu
a sednu si s pár lidmi po celém světě,

kteří to prožili nebo studovali,

hodím s nimi řeč a třeba
se od nich něco naučím.“

Na začátku jsem si neuvědomoval,
že kvůli tomu procestuji 30 000 mil,

ale nakonec
jsem potkal spoustu různých lidí

počínaje transsexuálním
dealerem drog v Brooklynu,

přes vědce, který dává
mangustám halucinogeny, aby zjistil,

jestli je mají rády --

mají, ale jen
za velmi specifických podmínek --

konče jedinou zemí,
která kdy dekriminalizovala všechny drogy

od marihuany až po crack, Portugalskem.

Uvědomil jsem si,
a to mě vážně dostalo,

že téměř vše, co si myslíme,
že víme o závislosti, je špatně,

a pokud se pokusíme vstřebat
všechny nové poznatky o závislosti,

tak budeme muset změnit
víc, než jen naši protidrogovou politiku.

Ale začněme nejprve tím,
co jsme si všichni mysleli, že víme.

Vezměme si tuto prostřední řadu.

Všichni si představte, že si dalších
20 dnů dáte tři dávky heroinu denně.

Vidím pár tváří,
které vypadají natěšeněji než jiné.

(Smích)

Nebojte,
jde jen o myšlenkový experiment.

Už si to představujete?

Co by se stalo?

Máme scénář, co by se stalo,
který nám předkládají už sto let.

Myslíme si, že protože má heroin
chemické háčky,

proto jeho příjem po nějakou dobu

způsobí, že se na těchto
háčcích staneme závislými

a začneme je fyzicky potřebovat

a po 20 dnech
se stanete narkomany. Že?

To jsem si myslel i já.

První věc,
která mě donutila tento příběh zpochybnit,

byla jeho vysvětlení.

Pokud odejdu z dnešního TED Talku,
přejede mě auto a já si zlomím kyčel,

vezmou mě do nemocnice,
kde mi dají hromady diacetylmorfinu.

Diacetylmorfin je heroin.

Je to vlastně mnohem lepší heroin
než ten, který se dá koupit na ulici,

protože od dealera
kupujete kontaminované zboží.

Vlastně jen malá část z něj je heroin,

zatímco od doktora
dostanete chemicky zcela čistý produkt.

A budete ho dostávat poměrně dlouho.

V této místnosti je spousta lidí,

kteří si neuvědomují,
že už dostali docela dost heroinu.

A vám všem po celém světě,
kteří nás sledujete - tohle se děje.

Pokud vzniká závislost
opravdu tak, jak myslíme --

pak jsou tito lidé vystaveni
všem těm chemickým háčkům.

Co by se mělo stát?
Měli by se stát narkomany.

Tento proces byl důkladně studován.

Nestává se to. Všimněte si, že
vaše babička s novou umělou kyčlí

z nemocnice neodejde jako feťák.
(Smích)

Když jsem to zjistil,
tak se mi to zdálo hrozně divné,

jako opak všeho, co mi bylo řečeno,
a všeho, o čem jsem si myslel, že vím.

Měl jsem za to, že to nemůže
být pravda, až do chvíle, kdy jsem potkal

Bruce Alexandra,
profesora psychologie ve Vancouveru,

který provedl neuvěřitelný experiment,

který nám může
pomoci tento problém pochopit.

Profesor Alexander mi vysvětlil,

že představa o závislosti,
kterou máme, ten příběh,

částečně vychází ze série experimentů

provedených dříve ve dvacátém století.

Jsou vážně jednoduché.

Můžete je dnes večer zkusit doma,
pokud máte trochu sadistickou náladu.

Vezmete krysu
a dáte ji do klece se dvěma lahvemi vody.

Do první dáte čistou vodu, do druhé
pak vodu s příměsí heroinu nebo kokainu.

Za takových podmínek si krysa
téměř vždy vybere vodu s drogou

a téměř vždy se vcelku rychle zabije.

Tak tady to máme, že?
Takhle si myslíme, že to funguje.

V 70. letech se profesor Alexander
tímto experimentem zabýval

a něčeho si všiml.

Pokud dáte krysu do prázdné klece, řekl,

tak je užívání drog
to jediné, co může dělat.

Zkusme něco jiného.

Takže zbudoval klec,
kterou nazval „Krysí park“,

což je v zásadě ráj pro krysy.

Mají tam spoustu sýru,
hromady barevných balónků

a spousty tunelů.

A to nejdůležitější,
spousty kamarádů. Mohou mít hodně sexu.

Také jsou tam dvě lahve s vodou,
ta normální a ta s příměsí drogy.

Teď přichází ta fascinující věc:

V Krysím parku
jim voda s příměsí drogy nechutná.

Krysy ji téměř nikdy nepijí.

Žádná z nich nemá nutkání
ji pít opakovaně.

Žádná se nepředávkovala.

Což je pokles z téměř 100 procent
případů předávkování v izolaci

na 0 procent předávkování
ve šťastném a společensky aktivním životě.

Když to profesor Alexander
viděl poprvé, pomyslel si, že takové

chování může být specifické
pro krysy, které se od nás v mnohém liší.

Možná nejsou tak odlišné,
jak bychom si přáli, ale --

Ale naštěstí se přesně v té době odehrával

experiment zkoumající
tentýž princip u lidí.

Jmenoval se Válka ve Vietnamu.

Dvacet procent amerických jednotek
bralo ve Vietnamu spoustu heroinu.

Pokud se podíváte
na zprávy z té doby, tak zjistíte,

že se lidé vážně báli toho, že
po válce po ulicích Spojených států

budou chodit statisíce feťáků.

Dávalo to naprostý smysl.

Vojáci, kteří brali spousty heroinu,
pak byli doma pozorováni.

V psychiatrickém časopise JAMA
o nich byla publikována podrobná studie.

A co se s nimi stalo?

Nešli na odvykačku.
Neměli abstinenční příznaky.

Devadesát pět procent
z nich prostě přestalo.

Pokud věříte
příběhu o chemických háčcích,

pak to nedává žádný smysl.
Profesor Alexander si ale začal myslet,

že za závislostí stojí něco jiného.

Co když závislost nespočívá
v chemických háčcích?

Co když závislost spočívá ve vaší kleci?

Co když je závislost
projevem adaptace na prostředí?

Pak to zkoumal další profesor,

Peter Cohen, z Nizozemí, který prohlásil,

že bychom to možná
ani neměli nazývat závislostí,

ale tvorbou vazeb.

Potřeba vytvářet vztahy
je pro lidí vrozená a přirozená,

a když jsme zdraví a šťastní,
vytváříme vztahy mezi sebou.

Pokud to ale nedokážeme,

protože jsme traumatizováni,
izolováni nebo semleti životem,

pak se navážeme na něco,
co nám poskytne jakýsi pocit úlevy.

Může to být hazard, pornografie,

kokain, marihuana,

ale na něco se navážeme a upneme,
protože my lidé jsme prostě takoví.

To je to, co jako lidské bytosti chceme.

Nejdřív pro mě
bylo dost těžké to pochopit,

ale ukážu vám jednu věc,
která mi to pomohla pochopit.

Koukám, že mám u židle láhev s vodou.

Vidím, že spousta z vás
si s sebou také přinesla láhev vody.

Zapomeňte teď
na drogy a boj proti nim.

Bylo by zcela legální, kdyby tyto
láhve s vodou byly láhve s vodkou, že?

Mohli bychom se opíjet --
po tomto TEDu asi budu -- (Smích) --

ale neděláme to.

Protože jste si mohli dovolit
utratit zhruba bambilion liber

za účast na TED Talku,
tak si můžete dovolit

pít vodku po dalších šest měsíců.

Neskončili byste na ulici.

Ale vy to neuděláte.
Důvod, proč to neuděláte, není to,

že by vám v tom někdo bránil.

Je to proto, že máte vazby a přátele,

pro které tu chcete být.

Máte práci, kterou milujete
a lidi, které milujete.

Máte zdravé vztahy.

Dospěl jsem k závěru,
že niternou podstatou

závislosti je,
a dle mého to naznačují i důkazy,

neschopnost v danou chvíli
být přítomen ve svém životě.

To s sebou nese
velmi podstatné důsledky.

Ty nejzřejmější patří
do boje proti drogám.

V Arizoně jsem se setkal se skupinou žen,

které byly nuceny nosit trička
s nápisem „Byla jsem narkomankou“

a připoutané k sobě chodily ven
za pošklebků veřejnosti kopat hroby.

Po propuštění z vězení pak mají
takové ženy záznam v trestním rejstříku,

což znamená,
že se stanou nezaměstnatelnými.

Toto je na první pohled extrémní případ,

k závislým lidem se však chováme

do jisté míry
podobně téměř na celém světě.

Trestáme je, zostuzujeme je.
Dáváme jim trestní záznamy.

Klademe překážky
jejich znovuzapojení do společnosti.

V Kanadě žil jeden doktor,
dr. Gabor Maté, úžasný člověk,

řekl mi, že pokud chcete
vytvořit systém, který zhorší závislost,

pak vytvoříte tento systém.

A pak je tu místo,
kde se rozhodli udělat pravý opak.

Jel jsem se tam podívat,
abych zjistil, jak to funguje.

V roce 2000 mělo
Portugalsko jeden z největších drogových

problémů v Evropě s 1 % obyvatel
závislých na heroinu, což je ohromující.

Každý rok se snažili víc a víc
přiblížit americkému systému.

Narkomani byli rok od roku
trestanější, stigmatizovanější

a zostuzovanější, což
problém jen zhoršovalo.

Jednoho dne se premiér
sešel se stínovým premiérem

a v zásadě si řekli,
že nemohou dále vést zemi,

kde roste
počet lidí závislých na heroinu.

Řekli si,
že sestaví výbor vědců a doktorů,

aby vymysleli,
jak tento problém opravdu vyřešit.

Tento výbor,
vedený úžasným mužem, Dr. Joãem Goulãem,

prozkoumal všechny nové důkazy

a přišel s tímto závěrem:

„Dekriminalizujte všechny drogy
od marihuany po crack, ale“ --

a to je další zásadní krok --

„vezměte všechny peníze, které jsme
vynakládali na odříznutí narkomanů

a jejich vyloučení

a investujte je do jejich
znovu zapojení do společnosti.“

Což je docela daleko od toho, jak si léčbu
drogové závislosti představujeme my

ve Spojených státech a Británii.

Funguje tam domácí odvykací léčba

a psychoterapie,
která za něco stojí.

Ale to nejdůležitější, co změnili,
je pravý opak toho, co děláme my:

masivní program
tvorby pracovních míst pro narkomany

a poskytování drobných úvěrů
na zakládání malých živností.

Třeba jste býval automechanikem.

Ve chvíli, kdy jste připraven,
s vámi půjdou do autoservisu

a nabídnou zaměstnavateli hradit
polovinu vaší mzdy po jeden rok.

Cílem bylo dát každému
narkomanovi v Portugalsku

důvod vstát ráno z postele.

Při rozhovorech s
portugalskými narkomany jsem vyslechl,

že se znovuobjevením cíle života

znovuobjevili
vazby a vztahy s širší společností.

Letos to bude 15 let
od začátku tohoto experimentu

a tady jsou výsledky:

injekční konzumace drog
v Portugalsku,

dle British Journal of Criminology,

klesla o polovinu, tedy o 50 procent.

Počty předávkovaných a nakažených
HIV mezi narkomany prudce klesly.

Všechny studie uvádějí,
že míra závislosti také.

Skutečnost, že je to dobrý systém,
potvrzuje i fakt, že téměř nikdo v zemi

nechce původní systém zpět.

To jsou však politické důsledky.

Já si myslím, že se za tímto výzkumem

skrývá spousta dalších závěrů.

Žijeme v kultuře,
ve které se lidé cítí stále náchylnější

ke všem druhům závislostí,
ať už na svých smartphonech,

nakupování nebo jídle.

Jak víte, tak než začal tento TED talk,

řekli vám,
že u sebe nesmíte mít mobilní telefony,

a spousta z vás,
to musím říct, vypadala velmi podobně

jako feťák, který se dozví,
že jeho dealer nebude dalších

pár hodin dostupný. (Smích)

Ten pocit sdílí spousta z nás
a vzhledem k tomu, že jsem

mluvil o odcizení jako o hlavní příčině
závislosti, to může znít divně,

stejně jako to, že roste.

A to proto, že naše společnost
vypadá jako ta nejpropojenější v historii.

Ale postupně jsem začal
nabývat dojmu, že naše spojení,

nebo to, co za ně považujeme,
je jen parodií lidského spojení.

Pokud zažijete krizi,
tak si něčeho všimnete.

Lidé, kteří váš sledují
na Twitteru u vás nebudou sedět.

Facebookoví přátelé
vám nepomůžou něco změnit.

Budou to vaši přátele z masa a kostí,
se kterými máte hluboké,

odlišné, strukturované a osobní vztahy.

Environmentální aktivista a spisovatel
Bill McKibben mi doporučil studii,

která nám o tom, dle mého,
může hodně říct.

Sledoval, kolik si průměrný
Američan myslí, že má blízkých přátel,

kterým by mohl zavolat, kdyby měl krizi.

Toto číslo se od
padesátých let stabilně snižovalo.

Velikost podlahových ploch
v našich domovech

se však stabilně zvyšuje,

což vnímám jako metaforu pro volbu,

kterou jsme jako kultura udělali.

Máme víc místa namísto přátel,
máme věci namísto kontaktů

a výsledkem je jedna
z nejosamělejších společností v historii.

Jak říká Bruce Alexander,
ten chlápek, který vytvořil Krysí park,

v diskuzi o závislosti
stále mluvíme o uzdravení jednotlivce,

o čemž rozhodně máme mluvit,

také ale musíme zdůraznit
uzdravení společnosti.

Je s námi něco špatně, nejen
s jednotlivci, ale s celou skupinou,

ve které jsme si
jako společnost vytvořili život,

který na spoustu z nás
působí jako ta izolovaná klec

spíš než jako Krysí park.

Upřímně,
měl jsem pro tento výzkum jinou motivaci.

Původně jsem se nechtěl plést
do politických či společenských otázek.

Chtěl jsem jen zjistit,
jak pomoci svým milovaným.

Když jsem se vrátil
z této dlouhé cesty, na které jsem se

tolik naučil, podíval jsem se
na závislé lidi v mém životě

a se vší upřímností musím říct,
že milovat závislého člověka je těžké,

což jistě spousta lidí tady v sále ví.

Často jste naštvaní,

dle mého je jedním z důvodů,
proč je tato debata tak napjatá to,

že se dotýká srdcí nás všech.

Část každého z nás nám
při pohledu na závislého říká:

„Přál bych si jen, aby tě někdo zastavil.“

Scénáře, které jsou nám doporučovány pro
jednání se závislými v našich životech,

jsou dle mého ztělesňovány

v realitní show "Intervence",
jestli jste to někdy viděli.

Myslím, že vše
v našich životech je definováno televizí,

ale to je na jiný TED Talk.

Pokud jste někdy
viděli „Intervenci“, pak víte,

že má celkem prostou premisu.

Narkoman a všichni
jeho blízcí jsou v jedné místnosti

a konfrontují ho s tím, jak se chová,
a říkají mu, že pokud se nezmění,

tak ho odstřihnou.

To co tedy dělají je,
že vezmou vztah k narkomanovi,

a vyhrožují jeho zničením,
podmíní jej tím,

aby se choval tak, jak chtějí.

Začal jsem si uvědomovat,
proč takový přístup nefunguje.

Začal jsem mít dojem, jako bychom
importovali logiku války proti drogám

do našich soukromých životů.

Tak jsem si říkal,
jak bych se jen mohl stát Portugalcem?

Co jsem teď začal zkoušet dělat,
a nemůžu říct, že konzistentně,

není to totiž snadné,

je to, že závislým ve svém životě říkám,

že chci prohloubit náš vztah,

říkat, že je miluji,
ať už jsou na drogách nebo ne.

Miluji vás, ať už jste v jakémkoli stavu

a pokud mě potřebujete,
tak přijdu a budu s vámi,

protože vás miluji
a nechci, abyste byli sami

nebo abyste se cítili sami.

Myslím si,
že jádro celého poslání,

„nejste sami, milujeme vás“,

musí být ve všech
našich reakcích na závislé,

sociálních, politických
a na úrovni jednotlivce.

Už 100 let o narkomanech
mluvíme bojovným tónem.

Já si ale myslím, že jsme k nim celou dobu
měli mluvit milujícím tónem,

protože
opakem závislosti není střízlivost.

Opakem závislosti je spojení.

Děkuji.

(Potlesk)