Lemon Andersen vystupuje s "Prosím, neber mi moje Air Jordanky"

Zabili byste kvůli páru Air Jordanek? Lemon Andersen roztáčí příběh někoho, kdo ano, recituje báseň Rega E. Gainese. Tyto verše naučily Lemona, že poezie může být víc než jenom o sebevyjádření, že může znít jako hudba, když jí dodáme rytmus a vetkneme do ní hrubozrnnost newyorských ulic.

"Moje Air Jordanky stojí stovku s daní.

Moje semišová Starters bunda má nápis Raiders na ní.

Sem stylovej, vysmátej, fakt hustej,

protože není to o tom bejt slyšet, ale ať tě viděj.

Moje kožená Adidas kšiltovka ladí

s mým falešným Gucci baťůžkem. (Smích)

Nikdo nevypadá tak dobře jako já

ale stojí to prachy, není to zadara,

nemám práci, nemám prachy,

ale můžeš to šlohnout v obchodě, jen žádný strachy.

Doma říkaj že se to nedělá, ale ty jim nevěříš ani větu.

Musíš dělat co se dá, abys vypadal k světu,

a proč se musím dobře oblíkat, no, nebudu ti lhát, kámo,

nevím proč. Asi se díky tomu cítím jinej,

Když mám na sobě věci, který jsou ze všech nej,

a fakt už bych si měl koupit pár novejch sraček

nebo moje ego praskne jako balónek za pár kaček.

Ale ochranka je přísná v krámu. Poldové hlídaj každej den a mají pěknou ránu.

Moje parta se mi směje, že mám starej ohoz.

Škola brzo končí. V létě není provoz.

Mám na Jordankách žraloka.

Potřebuju něco novýho. Jen jedna věc mi zbejvá.

Ulejt se ze školy, jet metrem do města,

obhlídnout moje oběti, na který se chystám.

Možná budu mít kliku a snadná kořist kolem projde.

A konečně budu mít něco novýho. Jinak už to nejde.

Vím svý a jdu si za svým. Beru si svůj kvér.

Tohle je vážná věc. Ne jako když třídíš sběr.

A moje parta se mi už nebude smát.

Když čajznu něco, co za to bude stát.

Vylezu z metra, čtvrtá západní, k parku se loudám,

hrajou tam basket a jeden jouda poudá:

'Hej, čéče, vodkud máš ty Najky?'

A říkám si: 'Líběj se, mně se líběj taky.'

Oslní mě to že sem málem slepej, bílý jsou jak vata.

A červenej znak Létajícího Majkla, kterej není žádná lata.

Ani šmouha ani špína. Airky byly nový zbrusu.

Měl jsem u sebe pistoli a chystal se bejt v plusu.

Chytře jsem si počkal, nenápadně ho sledoval.

A když zahnul vlevo k Houstonu, zbraň jsem tasil,

a zařval: 'Naval mi ty Jordanky!'

A ten syčák běžmo pryč si to hasil.

Ale dneska kliku nemá. Zmáčku. Prásk!

Trouba padá mezi autama dvěma.

Chrchlá, bulí, krev se valí do ulic.

A já mu zul Air Jordanky z jeho nohavic.

Když tam tak dodělával jediný co řek

bylo "Prosím chlape, ruce pryč od mých Air Jordanek"

Myslíte, že jsem se bál jestli to přežije.

Když jsem mu sebral boty, brečel jak fúrie.

Další den, sem si nakráčel do školy

ve svej Air Jordankách, jako největší king v okolí.

Ten chlap je mrtvej, ale co je mi po tom,

teď potřebuju novou bundu, brečet budu potom."

Děkuji. (Potlesk)

Posledních patnáct let, co vystupuji,

jsem chtěl předávat poezii světu.

Nestačilo mi napsat knihu.

Nestačilo mi přihlásit se do soutěže ve slam-poetry,

a i když tyto věci něco znamenají,

nebyly tou hybnou silou, která nutí pero psát.

Tou motivací bylo, a stále je:

Jak můžu přimět lidi, kteří poezií nesnášejí

aby mě měli rádi?

Protože jsem to, co dělám,

a pokud mají rádi mě, budou mít rádi moji práci,

a pokud mají rádi moji práci, budou mít rádi poezii,

a pokud budou mít rádi poezii, pak jsem splnil svoji misi,

což je šířit poezii do světa.

A v roce 1996 jsem našel odpověď v principech

mistra mluveného slova jménem Reg E. Gaines,

který napsal slavnou báseň: "Prosím, neber mi mé Air Jordanky."

A sledoval jsem toho člověka kudy chodil, až jsem se s ním ocitl v místnosti,

a přečetl jsem mu jednu ze svých básní,

a víte, co mi řekl?

"To je pakárna.

Víš, co máš za problém, kámo?

Nečteš to, co píšou ostatní,

a nedokážeš podřídit verbální metrum

tonálním kritériím." (Smích)

Dál mlel

o poezii a stylech a Njůjorských pátečních večírcích.

Teď jsem toho mohl nechat. Měl jsem toho nechat.

Myslel jsem, že poezie je jenom sebevyjádření.

Nevěděl jsem, že vlastně musíte mít tvůrčí kontrolu.

Místo abych toho nechal, následoval jsem ho všude.

Když psal hru pro Broadway, stál jsem za dveřmi.

Vzbudil jsem ho asi v 6:30 ráno

abych se ho zeptal, kdo je nejlepší básník.

Pamatuju se, jak jsem jedl rybí oči přímo z moře,

protože mi řekl, že to je potrava pro mozek.

A pak jednoho dne jsem mu řekl:

"Regi E., co je to podřízenost verbálního metra vůči tonálním kritériím?" (Smích)

A on mi podal černobílý výtisk diplomky

o básníkovi jménem Etheridge Knight

a orální přirozenosti poezie,

a od této chvíle,

Reggie pro mě přestal být ten nejlepší,

protože Etheridge Knight mě naučil

že má slova mohou znít jako hudba,

dokonce i ta malá, jednoslabičná,

či, a, co a jak,

můj gangsta slang by tak mohl lépe zaujmout,

a od této chvíle jsem začal pronásledovat Etheridge Knighta.

Chtěl jsem vědět, které básníky četl,

a narazil jsem na báseň s názvem ["Dark Prophecy: Sing of Shine"],

a ta mě dostala na největší pódium

na které se básník může dostat:

Broadway, bejby.

A od této chvíle jsem se naučil jak si odtrhnout mikrofon od pusy

a zaútočit na poezii svým tělem.

Ale to nebyla největší lekce, kterou jsem se naučil.

Největší lekce, kterou jsem se naučil o mnoho let později

když jsem jel do Beverly Hill a narazil jsem na hledače talentů,

který si mě prohlédl

a řekl, že vypadám jako někdo, kdo nemá

s touto branží žádné zkušenosti.

A já jsem mu řekl: "Poslouchej ty blbej troubo,

jseš ztroskotalej herec, ze kterýho se stal agent,

a zajímá tě, jak vím že jsi ztroskotanej herec?

Protože lidi jako já vám berou práci.

Procestoval jsem křížem krážem z Clevelandu až do Essexu

ve východním New Yorku, vzal jsem to od místní šestky až po děvky na Hunt's Pointu

které mi stály v cestě, v cestě za mistrovstvím prostoru,

a nekonečno mužů, žen a dětí

můžeš postavit přede mě, a já je všechny

zatlačím do zdi svýma zkušenostma.

Lidi si koupili lísky na moje představení

a použili je jako magnety na lednici

aby jim připoměli, že revoluce se blíží, tak bacha.

Mám tolik zkušeností, že když ty jsi šel

na soukromou školu učit se Shakespearovy sonety,

já jsem nakopával tyhle beaty a pumpoval si je do žil.

Dokážu zamistrovat "The Crying Game" s úctou

dítěte, o kterým nějakej rváč řekne, že je oběť AIDS,

a přitom neví, že to byl jeho otec, kdo to dal jeho matce,

a to je dvojsmysl.

Mám tolik zkušeností, že když ty jsi šel na Fell School

a všichni ti bohatí malí teplí kluci se rozhodli sponzorovat dítě

v nesnázích, byl jsem to já, ale vykopli mě, když přišli na to,

jak jsem učil teplé hochy, jak udělat z Lee jeansů

značkové V.I.M. Chtěl bych vidět, jestli by to Čechov zvládl.

Sanford Meisner byl můj strejda, kterej si pro sebe křičel:

"Něco je vždycky špatně, když nic je vždycky správně."

Herecká metoda je jenom směs

rozštěpených osobností, když uvěříš vlastním lžím,

jako když mi na střední škole správnej Kenny říkal, že chtěl bejt policajt.

Kámo, běž na Rikerovu Ostrovní Akademii.

Mohl bych přimět Davida Mameta

psychoanalyzovat můj útok v dialogu,

Stanislavský by jako Bruce Lee

nakopával tvůj seznam netalentovaných studentů napříč Crenshaw.

No a co, že tvoji herci studovali partyzánské divadlo v London Rep?

Řeknu ti starobylé čínské sobotní odpolední

kung-fu tajemství.

Prkno tě nepraští.

Myslíš si, že černí baviči těžko hledali práci

v této branži? Jsem podezřívavý mulat,

což znamená, že jsem moc černý, abych byl bílý a moc bílý, na to abych byl dobrej.

Zapomeň na Americké ghetto. Já jsem zbořil jeviště v Sowetu,

spálil potracené děti v hrnčířově poli a i přesto si uchoval úsměv na tváři,

takže ať mi nadáváš jakkoliv, jako svému pucflekovi,

jako nějakému tohleto a támhleto slouhovi, až vyjdu z těhle dveří,

ať mě urazíš jakkoliv,

tvoje matka.

Děkuji. (Potlesk)