Rives: Encyklopedické hrátky v novém hávu

Když Encyklopedie Britannica oznámila záměr ukončit svou tištěnou edici, fyzický básník Rives se rozhodl oprášit hru ze svého dětství. Na TEDxSummit v Doha nás Rives provede fascinující výpravou skrze více či méně náhodné útržky vědomostí lidstva: od Chimboraza, nejvyššího bodu od středu země, k Hamovi, prvnímu šimpanzi ve vesmíru.

Encyklopedie Britannica minulý měsíc oznámila,

že po 244 letech

nepůjde do tisku, což mě uvrhlo v nostalgii,

protože jsem si vzpomněl, jak jsem si s tou ohromnou sadou encyklopedií hrál v naší městské knihovně,

když jsem byl ještě malý kluk,

možná tak dvanáctiletý.

Zamyslel jsem se nad tím, jestli bych tu hru dokázal převést

nejen do moderní doby,

ale i pro moderní já.

Tak jsem to zkusil.

Šel jsem na encyklopedii online,

na Wikipedii, a zadal jsem heslo „Země“.

Můžete začít odkudkoli, já si tentokrát vybral Zemi.

První pravidlo této hry je jednoduché.

Musíte si prostě číst ten článek,

dokud nenarazíte na něco, co jste nevěděli

a co nejspíše neví ani váš táta.

V tomto případě jsem celkem rychle našel toto:

Nejvzdálenějším bodem od centra Země

není vrchol Mt. Everestu, jak jsem si mohl myslet;

je to vrchol této hory: Mount Chimborazo v Ekvádoru.

Země se samozřejmě při cestování kolem Slunce točí,

takže je kolem středu trochu vyboulená,

jako někteří pozemšťané.

A ačkoli není Mt. Chimborazo nejvyšší horou v Andách,

leží jeden stupeň od rovníku,

je na hraně toho vyboulení, takže vrchol Chimboraza

je nejvyšším bodem Země od jejího středu.

Je celkem fajn to někomu vyprávět.

Hned jsem se tedy rozhodl,

že to bude název té hry;

nebo můj nový pokřik.

Můžete to používat na TEDu.

Chimborazo, ano?

Je to jak kdyby „Heuréka“ a „Bingo“ zplodili dítě.

Nevěděl jsem to;

a je to supr.

Chimborazo!

Další pravidlo této hry je také dost jednoduché.

Musíte najít další heslo a vyhledat si ho.

Za starých časů to znamenalo vytáhnout svazek

a projít si ho hezky abecedně,

možná občas odbočit,

byla to zábava.

Dnes si můžete vybírat ze stovek odkazů.

Můžete jít kamkoli na světě;

myslím, že když jsem onehdá byl v Ekvádoru,

rozhodl jsem se kliknout na slovo „tropický“.

Dostalo mě to do tohoto vlhkého a teplého pásma tropů,

které obklopují Zemi.

Pak to je obratník Raka na severu
(Tropic = obratník angl., pozn. překl.)

a obratník Kozoroha na jihu,

to jsem věděl,

ale překvapila mě tato drobnost:

nejsou to kartografické čáry

jako zeměpisné šířky nebo hranice národů,

ale astronomické fenomény způsobené nakloněním Země –

a mění se.

Pohybují se nahoru i dolů.

Během let se dokonce obratníky Raka a Kozoroha

systematicky posouvaly směrem k rovníku

tempem asi 15 metrů ročně,

což mi nikdo neřekl.

Nevěděl jsem to.

Chimborazo!

Abych se udržel ve hře, musím najít jiné heslo a dohledat si ho.

Jelikož jsem v tropech, vybral jsem si „Tropický prales“.

Známé pro svou různorodost, lidskou různorodost.

Na této planetě stále žijí desítky kmenů, o kterých nevíme.

Najdeme je na celé planetě, ale prakticky všechny najdeme v tropických pralesích.

Je to jediné místo, kam dnes můžete zajít a „nespřátelit se“.

Odkaz, na který jsem kliknul, byl exotický na začátku a naprosto tajuplný na samotném konci.

Zmiňoval leopardy a nosály s pruhovanými ocasy a jedovaté šípové žáby a hroznýše a pak

coleoptery,

běžně nazývané brouci (Beatles).

Klikl jsem na ně schválně,

ale kdybych se tam dostal omylem,

navádí mě: pro hudební skupinu klikněte na „The Beatles“,

pro automobil klikněte na „Volkswagen Beetle“;

já ale hledám „beetle“ kvůli broukům.

Je to zatím nejúspěšnější druh na planetě.

Něco mezi 20 a 25 procenty veškerého života na této planetě

včetně rostlin tvoří brouci.

Příště se tedy ve frontě v obchodě

podívejte na čtyři lidi před sebou.

Statisticky vzato je jeden z vás brouk.

A pokud to jste vy, jste neuvěřitelně dobře adaptováni.

Jsou tu brouci-mrchožrouti, kteří obírají kůži a maso z kostí v muzeích.

Jsou tu brouci-predátoři, kteří loví jiný hmyz –

a stále se zdají být roztomilí.

Jsou i brouci, kteří valí kuličky hnoje

ohromnými vzdálenostmi přes celé pouště, aby nakrmili své potomky.

Připomíná mi to staré Egypťany a jejich boha Chepreje,

který se rodí každé ráno ze sluneční koule,

což je důvod, proč se skarabeus valící kuličku hnoje

stal posvátným skarabeem na náprsence faraona Tutánchamóna.

Brouci, jak jsem zjistil, mají nejromantičtější námluvy v celé zvířecí říši.

Světlušky nejsou mouchy, ale brouci.

Světlušky patří do řádu coleoptera – a tyto druhy spolu komunikují různými způsoby.

Jako můj další odkaz:

Chemická řeč feromonů.

Stránka o feromonech mě dostala k videu, kde si to rozdávají mořští ježci.

Jo.

(Smích)

A odkaz na afrodiziaka.

Je to něco, co zvyšuje sexuální touhu,

třeba čokoláda.

V čokoládě je sloučenina zvaná fenyletylamin,

která může být afrodiziakální.

Ale jak tvrdí článek,

kvůli rozkladu enzymy

se fenyletylamin sotvakdy dostane až do mozku, když se podává orálně.

Takže pokud čokoládu pouze jíte, můžete trošku experimentovat.

Na další odkaz – sympatetická magie –

jsem klikl převážně proto, že znám význam obou slov;

ale už ne toho, co znamenají ve spojení.

Líbí se mi sympatie. Mám rád kouzla.

Když jsem tedy klikl na „sympatetickou magii“,

dostal jsem se k ní a na panenky voodoo.

To mám ale štěstí.

Sympatetická magie je imitace.

Když něco napodobujete, můžete na to mít efekt.

Je to myšlenka na pozadí panenek voodoo a možná i nástěnných maleb v jeskyních.

Odkaz na nástěnné malby mě navedl k nejstaršímu umění, které lidstvo zná.

Chtěl bych vidět mapy Googlu uvnitř některých jeskyní.

Jsou to desítky tisíc let stará díla.

Společné motivy na celé zemi zahrnují velká divoká zvířata a stopy lidských rukou,

obvykle levé ruky.

Po celá tisíciletí u nás převažují pravoruké kmeny,

takže ačkoli nevím, proč si paleotický člověk obkresloval ruku

nebo ji barvil pigmentem,

můžu si snadno představit, jak to udělal.

Nemyslím si, že by se to nějak lišilo od ikonky naší malé dominantní ručky

tadyhle, abych mohl kliknout na termín „ruka“

a jít na stránku pro „ruku“, kde jsem našel nejvtipnější a asi i nejtrapnější pitomost,

když jsem měl dlouhou chvíli. Je to toto:

Zadní část ruky se správně nazývá hřbet.

Je to trochu trapné, protože zatímco

jsem říkal: „Znám to jako zadní část ruky,“

v podstatě jsem říkal: „Já to vím,

jen si teď nemůžu vybavit to zatracené jméno, jasné?“

Klikl jsem na to a…

nu, lemuři, opice a šimpanzi mají malé hřbety.

Kliknu na šimpanze a dostanu se k našim nejbližším genetickým příbuzným.

Pan troglodytes, jak jsme je nazvali, znamená „jeskynní muž“.

To je špatně.

Obývá deštné pralesy a savany.

Je to proto, že o nich uvažujeme jako kdyby za námi zaostávali,

jak kdyby se evolučně nebo nějak podivně ploužili za námi,

ačkoli nás občas předeženou.

Jako můj další, prakticky neodolatelný odkaz: Ham, vesmírný opičák. [na české wiki jako Ham (šimpanz), pozn. překl.]

Kliknu na něj a jsem z něj pořádně paf.

Narodil se v Kamerunu,

což je tady někde uprostřed tropů na mé mapě,

a jeho kostra stojí ve Smithonovském muzeu, ohlodávaná dočista malými broučky.

Mezi těmito milníky Hamova života

stihl letět do vesmíru.

Zažil stav beztíže a návrat na Zemi

měsíce před prvním člověkem,

sovětským kosmonautem Jurajem Gagarinem.

Když kliknu na stránku Juraj Gagarin,

zjistím, že tento chlápek byl malý vzrůstem,

ale velkým v hrdinství.

Nejvyšší odhady, ty sovětské, hovoří o 165 centimetrech,

což je ani ne pět a půl stopy,

nejspíše proto, že byl jako dítě podvyživený.

Němci okupovali Rusko.

Nacistický důstojník zabral Gagarinovic domácnost;

rodina si pak vybudovala chýši z bláta, kde pak žili.

O pár let později kluk tísnící se v chatrči

vyrostl v muže tísnícího se v kapsli

ve špičce rakety,

když se dobrovolně nechat vystřelit do vesmíru

a jako první z nás fyzicky opustil tuto planetu.

A nejenže ji opustil,

on ji obletěl.

O padesát let později jako poctu

zesynchronizovala Mezinárodní vesmírná stanice – která tam je dodnes –

svou oběžnou dráhu s tou Gagarinovou;

v ten samý den

a natočili to,

takže můžete jít na web a zhlédnout více jak 100 minut toho,

co musela být naprosto úchvatná jízda,

dost možná hodně osamělá,

kterou první osoba ve vesmíru kdy zažila.

A když se toho nakoukáte až do sytosti,

můžete kliknout na další odkaz.

Můžete se vrátit zpět na Zemi.

Vrátit se zpět na začátek.

Můžete dokončit svou hru.

Potřebujete najít další fakt, který jste neznali.

Já jsem rychle skončil u tohoto:

Země má vzhledem k referenčnímu sféroidu asi 0,17% toleranci,

což je méně než 0,22 % dovolených u kulečníkových koulí.

To je druh informace, které jsem jako malý miloval.

Našel jsem si je.

Je tu troška počítání, které zvládnu.

Jsem si dost dobře jistý, že toto můj táta neví.

Znamená to, že kdyby se Země scvrkla do velikosti kulečníkové koule,

kdybyste mohli vzít planetu Zemi, se všemi jejími horami a jeskyněmi

a deštnými pralesy, astronauty, neznámými kmeny, panenkami voodoo,

světluškami, čokoládou a mořskými stvořeními dovádějícími v hlubinách moře,

kdybyste ji zmenšili na kulečníkovou kouli,

byla by hladká stejně jako ona,

nejspíše kulečníková koule s malou vypouklinou kolem středu.

To je prostě super.

Nevěděl jsem to.

Chimborazo!

Děkuji vám.

(Potlesk)