Architektura od lidí pro lidi

Architekt Alastair Parvin představuje jednoduchou, ale provokativní myšlenku: co kdyby místo architektů, kteří navrhují domy těm, co si to mohou dovolit, si navrhovali a stavěli domy sami občané? Tento koncept je srdcem WikiHouse, open-sourcového konstrukčního materiálu, který znamená, že každý si může postavit dům, kdekoliv.

Když se řekne architekt nebo projektant,

obvykle si představíme profesionála,

někoho, kdo za to dostává zaplaceno,

a máme za to, že jenom tito profesionálové

nám mohou pomoci vyřešit

naše velké systémové návrhové problémy,

jako jsou změny klimatu, urbanizace a sociální nerovnosti.

Tak nějak si tu práci představujeme.

A myslím si, že je to tak špatně.

V roce 2008 jsem měl po několika letech

absolvovat architektonickou školu a jít si hledat práci,

když se to stalo.

V ekonomice se vyčerpala pracovní místa.

A v tom jsem si uvědomil několik věcí.

Zaprvé, neposlouchejte kariérní poradce.

Zadruhé, a to je pro architekturu fascinující paradox,

že jako společnost jsme nikdy nepotřebovali
víc projektování než teď,

a stejně se architekti stávají doslova nezaměstnaní.

Zaráží mě, že o designu mluvíme s uznáním,

ale ve skutečnosti se v architektuře skrývá velká ekonomika,

o které nemluvíme, a myslím,
že mluvit potřebujeme.

A dobrý začátek je vaše výplatní páska.

Takže jako nejspodnější absolvent architektury

bych mohl čekat, že si vydělám asi 24 000 liber.

To je asi 36 nebo 37 tisíc dolarů.

S ohledem na celosvětovou populaci,

už jen to mě umístí mezi horních 1,95 % nejbohatších lidí,

což vzbuzuje otázku, pro koho pracuji?

Nepříjemný fakt je,

že vlastně téměř všechno, co dnes nazýváme architekturou,

je vlastně designový průmysl

pro zhruba jedno procento nejbohatších
z celosvětové populace,

a vždy to tak bylo.

Zapomínáme na to proto,

že v dějinách, kdy architektura

udělala nejvíc pro proměnu společnosti, bylo tehdy,

kdy, vlastně, ono jedno procento stavělo

na úkor těch 99 procent, z různých příčin,

ať už to bylo z dobročinnosti v 19. století,

v komunismu na začátku 20. století,

pro blaho státu, a v poslední době, samozřejmě,

kvůli nafouknuté bublině na trhu s nemovitostmi.

Všechny tyto vlny, z nejrůznějších důvodů,

jsou dnes ty tam,

a jsme zpět v situaci,

kde nejchytřejší projektanti a architekti světa

dokáží pracovat pro jedno procento populace.

A nejenom to je špatné pro demokracii,

i když si myslím, že asi je,

ale vlastně to není ani moc chytrá obchodní strategie.

Myslím, že před nastávající
generací architektů leží výzva,

jak rozšířit klientelu

z jednoho procenta na 100 procent.

A chci nabídnout tři ne tak zřejmé nápady,

jak by se to dalo provést.

Zaprvé si myslím, že jen potřebujeme zpochybnit představu,

že architektura rovná se navrhování budov.

Ve skutečnosti je budova nejdražší řešení,

jaké vás může napadnout pro téměř jakýkoli problém.

A v podstatě, návrh by měl daleko víc sloužit

k řešení problémů a vytváření nových podmínek.

Zde je příběh.

Kancelář spolupracovala se školou,

která se nacházela ve staré viktoriánské budově.

A řekli architektům: "Podívejte,

naše chodby jsou naprostá pohroma.

Jsou dočista malé. O přestávkách se ucpávají.

A šikana. Nemáme tu kontrolu.

A tak chceme, abyste přeplánovali celou naši budovu,

a víme, že to bude stát několik milionů liber,

ale jsme s tím smířeni."

A tým se nad tím zamyslel

a řekl: "Víte co, nedělejte to.

Místo toho odstraňte školní zvonek.

A místo jednoho zvonku, který zvoní jednou,

pořiďte několik menších, které zvoní

na různých místech v různou dobu,

a usměrníte tak provoz na chodbách."

Řeší to tentýž problém,

ale místo několika milionů liber

to stojí jen několik stovek.

Teď to ale vypadá, jako byste se připravili o práci,

ale není to tak. Stáváte se daleko užitečnější.

Architekti jsou ve skutečnosti velice, velice dobří

v tomto důmyslném, strategickém myšlení.

A problém je v tom, že mnoho návrhářských profesí

je zaslepeno ideou poskytování

určitého druhu produktu zákazníkům,

ale myslím, že tomu tak být nemusí.

Druhá myšlenka zpochybňuje trend 20. století,

že masová architektura jsou velké --

velké stavby a spousty peněz.

Vlastně jsme se zasekli

v uvažování této průmyslové doby,

podle které mohou vytvářet města jenom velké společnosti

nebo městské rady, které budují s naším posvěcením,

shromažďují celé městské čtvrti

do jednotlivých jednotných projektů a samozřejmě

forma podléhá rozpočtu.

Takže tu máme jednotlivé jednotné městské čtvrti

založené na tomto univerzálním modelu.

A stejně si je spousta lidí nemůže dovolit.

Ale co kdyby teď bylo možné,

aby města netvořilo málo s mnoha,

ale také mnoho se svojí troškou?

Pokud by se tak stalo, přinesou s sebou

naprosto odlišné vnímání místa, ve kterém chtějí žít.

A to vyvolává opravdu zajímavou otázku,

jak budeme plánovat města?
Jak budeme financovat rozvoj?

Jak budeme prodávat projektantské služby?

Co by to znamenalo pro demokratickou společnost,

kdyby svým občanům poskytla právo budovat?

Svým způsobem by to mělo být jasné,

že v 21. století mohou města vytvářet jejich občané.

A za třetí si musíme zapamatovat,

že z přísně ekonomického pohledu

má design něco společného se sexem a péčí o starší --

většinou ho dělají amatéři.

A to je dobře.

Většina práce se odehraje mimo peněžní ekonomiku,

v tom, co se nazývá sociální ekonomika nebo veřejná ekonomika,

to znamená, že to lidé dělají pro sebe.

Problém je v tom, že až doteď

měla peněžní ekonomika

veškerou infrastrukturu a všechny nástroje.

Otázka, před kterou stojíme, je jak

vytvoříme nástroje, infrastrukturu a instituce

pro architekturu sociální ekonomiky?

A to začalo open-sourcovým softwarem.

A za posledních několik let se přesunulo

do fyzického světa s open-sourcovým hardwarem,

což jsou volně šířené plánky,

které si kdokoliv může stáhnout a sám vyrobit.

A zde začíná být 3D tisk velice, velice zajímavý.

Že? Když máte najednou 3D tiskárnu,

která byla open-sourcová, jejíž části mohou být

vytvořeny na jiné 3D tiskárně.

Nebo ten samý princip, jako je třeba CNC stroj,

což je něco jako velká tiskárna, která vyřezává překližkové desky.

Tyto technologie radikálně

snižují požadavky na čas, cenu a dovednost.

Popírají názor,

že pokud má být něco levné, musí to být jednotvárné.

A masově předávají

velice komplexní výrobní možnosti.

Přicházíme do budoucnosti, kde jsou továrny všude,

a to navíc znamená,

že každý je projektant.

To je vskutku průmyslová revoluce.

A když si pomyslíme, že všechny velké ideologické konflikty,

které jsme zdědili, se všechny točily okolo otázky,

kdo by měl kontrolovat výrobní prostředky,

tak tyto technologie přicházejí s řešením:

vlastně možná nikdo. Ale všichni.

A fascinovalo nás,

co by to mohlo znamenat pro architekturu.

A tak jsme před rokem a půl

začali pracovat na projektu WikiHouse,

což je open-sourcový konstrukční systém.

A chceme umožnit všem,

aby se mohli připojit, otevřít volně sdílenou knihovnu

3D modelů, které si mohou stáhnout a v mžiku přizpůsobit

ve SketchUp, protože je zdarma a je jednoduchý,

a takřka otočením vypínače

si mohou vytvořit sadu šablon,

které jim následně umožní

vytvořit části domu pomocí CNC stroje

a obyčejného tabulového materiálu, například překližky.

Všechny části jsou očíslované,

a vlastně nakonec dostanete velikánskou stavebnici IKEA.

(Smích)

A dá se to sestavit bez šroubků.

Jsou použity klínové a čepové spoje.

A dokonce i paličky na zatloukání

si můžete vyrobit z překližkových tabulí.

Skupina dvou nebo tří lidí

to dokáže postavit společně.

Nepotřebují žádný tradiční stavební um,

nepotřebují velkou sbírku nářadí ani nic takového,

a mohou postavit malý domek, zhruba takto velký,

za jeden den.

(Potlesk)

Dostanete pouze základní kostru domu,

do které můžete přidávat další části jako okna,

krytiny, zateplení a další,

podle toho, co je levné a dostupné.

Samozřejmě dům není nikdy hotový.

Jdeme dál, takže dům není hotový produkt.

S CNC strojem můžeme vyrábět nové části

celý život, nebo dokonce postavit sousední domek.

Možná se díváme na zárodky kompletně open-sourcového

občansky řízeného rozvojového modelu.

My a další jsme už postavili několik prototypů po celém světě

a získali zajímavé zkušenosti.

Například že je to velmi společenské.

Lidé si pletou práci na stavbě se zábavou.

Ale principy otevřenosti zacházejí

do opravdu banálních fyzických detailů.

Například nikdy nenavrhujte nic, co byste nedokázali zvednout.

Nebo když něco navrhujete,

ujistěte se, že to buď nemůžete umístit špatně,

a pokud ano, nevadí to, protože je to symetrické.

Nejspíš jsme si vzali k srdci nejvíc

princip Linuse Torvaldse,

průkopníka open-source,

jehož mottem bylo: "Buď líný jako liška."

Není třeba vynalézat kolo pokaždé znovu.

Vem si, co funguje, a přizpůsob to svým potřebám.

Navzdory téměř všemu, co vás naučili

v architektonické škole, kopírování je dobré.

Což je příhodné, protože

tento přístup vlastně není nic nového.

Takto jsme stavěli budovy

stovky let před průmyslovou revolucí

v takových stodolních komunitách.

Jediný rozdíl mezi tradiční

lidovou a open-sourcovou architekturou

je připojení na web,

ale je to opravdu velký rozdíl.

Sdíleli jsme to celé na WikiHouse

pod licencí Creative Commons,

a teď začínají

skupiny po celém světě stahovat

a používat a měnit a vrtat se v tom; je to úžasné.

V Christchurchu na Novém Zélandě je skvělá skupina,

která rozvíjí stavbu domů po zemětřesení,

a díky ocenění TED City

pracujeme s úžasnou skupinou v jedné čtvrti Ria de Janeira,

kde zakládají komunitní továrnu

a mikro-univerzitu.

Jsou to velmi malé začátky,

je tu ještě víc lidí za poslední týden,

kteří jsou s námi v kontaktu a kteří ani nejsou na mapě.

Doufám, že příště, až ji uvidíte, už na mapu ani nebude vidět.

Jsme si vědomi, že WikiHouse je velice malá odpověď,

ale je to malá odpověď na velmi velkou otázku.

Momentálně nejrychleji se rozvíjející města na světě

nejsou mrakodrapová města.

Jsou to vlastnoručně postavená města.

Pokud mluvíme o městě 21. století,

toto jsou lidé, kteří ho staví.

Ať se vám to líbí nebo ne,
vítejte v největším návrhářském týmu na světě.

Pokud chceme vážně řešit problémy,

jako jsou klimatické změny, urbanizace a zdraví,

naše existující rozvojové modely toho nejsou schopny.

Myslím, že Robert Neuwirth řekl, že neexistuje banka

nebo společnost nebo vláda nebo neziskovka,

která je toho schopna,

pokud budeme občany považovat pouze za zákazníky.

Jak výborné by to bylo, kdybychom společně

vyvinuli řešení nejen na problém

struktury, kterou se zabýváme,

ale na infrastrukturální problémy,
jako je klimatizace na solární pohon,

lokální energie a sanitace --

nízkonákladová, open-sourcová, výkonná řešení,

která si každý může snadno udělat sám

a dát je k volnému šíření,

kde budou všech a dostupné všem.

Něco jako Wikipedie pro věci.

Jakmile je něco volně šiřitelné,

bude to tu navěky.

Do jaké míry to změní pravidla?

Myslím si, že technologie je na naší straně.

Jestliže největší projekt 20. století

byla demokratizace konzumu --

Henry Ford, Levittown, Coca-Cola, IKEA --

myslím, že největší projekt 21. století

je demokratizace produkce.

A co se týče architektury ve městech,

opravdu je to důležité.

Děkuji vám.

(Potlesk)